Kámen mě vede do Norska
Příběh, který vám chci vyprávět, se stal na konci ledna 2004.
Asi týden předtím jsem procházela krabičku, kde mám uložené "klenoty". Pár vzpomínek, kamínků a tak.
Narazila jsem na prstýnek, který mám už několik let, ale nikdy jsem ho nenosila. Je zvláštní.
Základ netvoří žádný kov, ale kůže. K té, která je pevně spojena do tří kroužků,
je podivným omotáním připevněn zvláštní modře žíhaný kámen ve tvaru trojúhelníku.
Nevěděla jsem, jak se jmenuje, nevěděla jsem, odkud ke mně přišel,
ale rozhodla jsem, že nastala ta chvíle, aby se objevil na mém prstě.
Určila jsem mu místo na ukazováčku levé ruky...
Pátrala jsem, co by to mohlo být za kámen, ale nikdo mi na dálku nedokázal poradit.
Chce to vidět, všichni říkali.
Odjela jsem opět za maminkou do Pardubic.
Mimo jiné jsem měla hned ráno šanci zjistit, jaký kámen to je,
a to v prodejně s esoterickou literaturou a vším, co k tomu patří,
u Východočeského divadla, resp. u Zelené brány, pokud to tam trochu znáte...
Prodavač mi pomohl vybrat asi šest přesně takových, jaký byl ten v mém prstenu.
Prozradil mi i název - sodalit.
Potěžkala jsem je všechny najednou v dlaních, čtyři odložila, zůstaly dva
a po vzájemném kontaktu s nimi jsem si jeden vybrala.
Ten si mě našel.
Už tohle by snad stačilo...
Ale příběh se rozvíjí dál:
Bylo odpoledne, pár minut po tři čtvrtě na čtyři.
Šly jsme s mamkou na zastávku trolejbusu na Skřivánku.
Bylo příjemně teplo.
Na zemi nás zaujala mokrá, hodně stará kniha malého formátu, jaký se dnes už ani netiskne.
S knihami je to jako s kartami, které člověk nachází na různých místech...
Mají člověku něco sdělit a není dobré se těmto sdělením bránit.
Maminka je na stejné vlně.
"Poklad" jsem opatrně sebrala, úvodní stránky chyběly.
Text začínal názvem: Nad naši sílu.
Uložila jsem do igelitu a odjely jsme.
Až v centru města jsem zjistila, že můj ráno zakoupený kamínek nemám.
Obrátila jsem naruby celou kabelku, ale nikde nic.
Byla jsem si jistá, že jsem s ním určitě vycházela,
Kámen jsem si uložila do rukavice a tak si ji navlékla.
Ale teď prostě nebyl.
Měly jsme několik možností:
Hledat dvoucentimetrový kamínek v krajském městě by mohl být docela problém.
Maminka se domnívala, že zůstal doma.
Já si byla jistá, že se mnou určitě vycházel ven v té rukavici a jako místo ztráty jsem si určila tu trolejbusovou zastávku.
Ale i tak jsem byla vnitřně rozhodnutá nechat kamínek běžet do světa k někomu jinému.
Asi mi nepatřil, vysvětlovala jsem si nový stav.
Přesto mě maminka přemluvila
("Když si myslíš, že tam je, tak se pro něj vrátíme. Za to nic nedáme.")
a k tomu místu jsme se opět vrátily.
Bylo to určitě po dvou, třech hodinách, už se stmívalo.
Bylo teplo, sníh zvolna tál...
Když jsem přicházela k zastávce, oči do té doby identifikovaly už spoustu špíny, papírků,
zahlédla jsem skutečně něco modrého.
V prvním okamžiku to vypadalo jako vyplivnutá hašlerka.
Přesto jsem se sklonila a sebrala můj kamínek, můj sodalit, naprosto nepoškozený, krásný, hladký.
Byl to úžasný pocit.
Možná že tohle by stačilo...
Jenže příběh se rozvíjí ještě dál.
Asi pět kroků od kamínku ležel na zemi zbytek té naší nalezené knihy.
Zelené desky s květinovým motivem - snad konvalinky - a pár zažloutlých stránek.
Předtím jsme si jich nevšimly.
Čekaly na nás, chtěly, abychom knihu zkompletovaly.
Když jsme daly hřbet i jednotlivé listy k sobě, zjistily jsme,
že je to divadelní hra Nad naši sílu od Bjornstjorne Bjornsona (1832 - 1910),
norského spisovatele a dramatika, nositele Nobelovy ceny z roku 1903.
Ani tady to nekončí.
Maminka si najednou na něco vzpomněla, odešla vedle a přinesla zvláštní knihu.
Podivná byla už, když se otevřela.
Byla totiž celá napsaná na stroji.
Jedničkou řádkováním, dole mezi pomlčkami čísla stránek.
První stránka byla psaná rukou.
Název: Veselý chlapec. A autor? Bjornstjorne Bjornson.
Vyrazilo mi to dech.
Proč to nepřiznat?
Na světě jsou tisíce autorů, tisíce knih, ale ke mně se musel dostat právě tento autor...
Ještě je zajímavé, jak tato zvláštně psaná knížka přišla k mamce.
V srpnu 2003 na nějaké akci, kde bylo všechno za korunu, ji prý prostě zaujala.
I příběh, který se v knížce skrýval, byl nádherný. I když z jiné doby, dnes to už nezažijete.
Láska na celý život, která začala mezi dvěma malými dětmi na kopci, kde ten kluk pásl kozu.
A prý někdy v říjnu jej vysílala televize. O víkendu a odpoledne.
Ale pod jakým názvem, to už se asi nedopátráme. Jsou zvláštní cesty osudu.
Nikdy jsem nechtěla zkoumat své minulé životy.
Chápu, že ke mně chodí to, co se dozvědět mám.
To je i v tomto případě.
Přesto jsem se zeptala.
A dostala odpověď...
Byla jsem norským spisovatelem z přelomu osmnáctého a devatenáctého století?
Napsala jsem hry, které mi přinesly celosvětový úspěch? Hájila jsem Slováky?
Zřejmě se budu muset vypravit do Norska... A podívat se na svůj hrob.
© Wahlgrenis, 9.3.2004
MILA WAHLGRENIS
PRECETLA JSEM SI TVUJ PRIBEH "KAMEN ME VEDE DO NORSKA"
PRIPOMELO ME TO MUJ ZAZITEK CO SE MI STAL ASI 13 LET TOMU.
JEZDILI JSME S MANZELEM DO DOMKU PO TATINKOVYCH RODICICH....
DRIV TO BYL DUM PRAVE TATINKOVI MAMINKY, ALE TA SE HO ZA VYDIRANI DEDY MUSELA VZDAT.
NA PUDE ZREJME ZUSTALO JESTE PAR VECI PO JEJICH RODICICH.....
VZDYCKY JSEM SI TAM RADA HRABALA JAKO DITE......
NO A JAKO DOSPELA JSEM TAM TENKRAT OBJEVILA RUCNE PSANOU A I KRESLENOU KNIZKU VERSU.
NA UVODNI STRANCE DOSLOVA STOJI:
VELECTENE SLECNE MARENCE ZAPLETALOVE UCITELCE,NA DUKAZ SVE LASKY A
ODDANOSTI,KNIHU TUTO VENUJE TI TVUJ PRITEL JOZA SEGETH V PRAZE V RIJNU 1908.
JSOU TO NADHERNE BASNE O LASCE A JEJIM NENAPLNENI....
KDYZ JSME SE S MANZELEM BRALI,
PO SVATBE JSEM DOSTALA DOPIS OHLEDNE SVATEBNICH FOTOGRAFII PODEPSANY( JOSEF SEGETH.)..
TAK JSEM TOMU PANOVI NAPSALA OHLEDNE TE KNIZKY A UKAZALO SE, ZE TO MOHL BYT JEHO OTEC,
V TU DOBU (1908) V PRAZE STUDOVAL.ZASLAL MI I OTISK RODNEHO LISTU Z MATRIKY.
JE TO ZVLASTNI SOUHRA NAHOD?
NECO ASI CHTELO ABYCH KNIHU TENKRAT NASLA.
A TY BASNE JSOU NADHERNE....
PROMITA SE V NICH ZIVOT SPISOVATELE, JEN JSEM NIKDY NEZJISTILA PROC TA LASKA NEBYLA NAPLNENA.
ALE KRASNE SE TO CTE.MAM JI STALE U SEBE A STREZIM JI JAKO VELKY POKLAD.
JSEM MOC RADA ZE JSEM NASLA TYTO STRANKY.
MEJ SE MOC HEZKY A PREJI KRASNE DNY PLNE SLUNICKA.........
MARTINA 3.7.2006
"Poklad" nalezený někdy v lednu 2004 má opět svoji podobu:
W. 24.2.2009
© Wahlgrenis
09.03.2004
Severský rok Bjornstjerne Bjornson: Norský národní básník v českém zrcadle
(1/5) Bjornson a Masaryk (1899).
Připravila a uvádí Miluše Juříčková.
Český rozhlas 3, Vltava, pondělí 15.10.2012, 12:50.
Repríza ve 22:49 a 16.10. v 5:35.
Připravilo Brno, 10 min.
© Wahlgrenis
12.10.2012
Wahli,
to je zaujimave...
Prave dnes som vo sne mala cestovat vlakom.
Na perone bolo mozne nastupit do roznych vlakov.
Pytam sa, ktory je ten "moj".
Nejaky hlas mi v pozadi vravi: "Tvoj vlak smeruje na SEVER."
Makulienka 12.10.2012
