Hned nás hnali na umělé oplodnění
Dobrý den milá Wahlgrenis,
Asi před týdnem jsem na internetu “narazila” na Vaší knihu "Proč k nám miminko nechce".
Těšila jsem se na ni.
Mám ji skoro přečtenou, ale teď jsem celá zmatená, co všechno třeba dělám špatně, čím vším se třeba blokuji.
S manželem se skoro 3 roky snažíme o miminko.
Když to nějakou chvíli nešlo, šli jsme k lékaři, kde nám řekli, že manžel je v pořádku a já mám sníženou zásobu vajíček, že mám úplně minimálně, skoro žádnou šanci na přirozené otěhotnění.
Hned nás hnali na umělé oplodnění.
Seděli jsme tam ve strašném šoku, bylo třeba pondělí a oni na nás tlačili, že hned ve středu je vhodný den, ať podepíšeme papíry a domluvíme se...
Nechtěli jsme, odešli jsme a že se ozveme.
Já jsem proti těmto postupům, ale ze zoufalství jsem na vteřinu zaváhala, že bych do toho šla.
Manžel nechtěl, já se o to začala víc zajímat a ujistila se, že tohle není moje cesta, srdce i rozum byly proti.
Vůbec jsem to necítila...
Už jsme se tam nikdy nevrátili (na kliniku umělého oplodnění).
Můj gynekolog mě pořád nutil do laparoskopických operací.
Byl na mě až naštvaný, když jsem odmítala.
Tak jsem k němu přestala chodit.
V době, kdy jsme se s manželem začali o miminko snažit, jsem byla absolutně nespokojená v práci a chtěla jsem se dítětem vysvobodit.
Jak to dopadlo, je asi jasné...
V práci jsem se dál trápila, až jsem fyzicky i psychicky onemocněla (nemohla jsem dýchat, měla jsem ze stresu stažené celé tělo, velké bolesti zad, stažené celé břicho, šílené zažívací potíže).
V srpnu 2017 jsem konečně dostala sílu i odvahu skončit.
Nějaký čas jsem byla doma, pak jsem si v rámci uzdravení našla jednoduchou práci, psychicky i fyzicky se uzdravila, moc mi pomohly hovory s mojí fyzioterapeutkou na Dornovu metodu.
Teď nepracuji.
Ale ta bolest, zoufalství, zklamání, touha po dítěti zůstává a já vůbec nevím co s tím.
Někdy mi je líp, někdy mám i pocit, že věřím, že dušička přijde, ale pak na mě padne strašná úzkost.
Většinou je spojená s nějakou situací, teď je to třeba, že moje sestra porodila druhé dítě.
My už jsme se snažili dříve než ona měla první, teď už má druhé a my pořád nic a zrovna tak moje všechny blízké kamarádky.
To se mnou vždycky tak zamává.
Chodím k léčiteli, který mi našel velkou cystu, vyléčil mi ji a zase se vrátila, teď by to mělo být v pořádku, říkal, že mi ji vyléčí a půjde to.
Z bývalého manželství mám syna.
Chtěla jsem ho a hned jsem byla těhotná.
Celé těhotenství mi bylo zle, porod byl těžký.
Rodila jsem 35 hodin, nakonec jsem musela na císaře.
Když se syn narodil, nespal, plakal, v noci se pořád budil, kojila jsem ho 2 roky a 2 měsíce.
Byla jsem strašně vyčerpaná.
Měla jsem pocit, že to nezvládám, a díky tomu i porodu jsem už žádné dítě nechtěla.
Upnula jsem se jen na dítě.
S bývalým manželem jsme se odcizili, byli jsme jak spolubydlící a rozvedli se.
V tom vztahu nic nefungovalo, ale bylo těžké z něho odejít, úplnou náhodou (nebo to nebyla náhoda) jsem potkala člověka, díky kterému se vše urychlilo.
Až pak přišla úleva a cítila jsem se připravená na nový vztah, strašně věcí jsem si díky tomu kopanci uvědomila, změnila jsem se, změnila pohled na život a svět.
Pak jsem potkala mého manžela, zamilovala se, jsem s ním šťastná, je strašně hodnej.
Já cítím, jak mě miluje, cestujeme spolu, sportujeme, máme se krásně ... až na to miminko.
Někdy mám strach, že mě manžel opustí kvůli tomu, že dítě mít nemůžu, cítím se strašně před jeho rodinou, že kvůli mně nemůže mít dítě.
Všichni nás otravují, kdy už budeme mít dítě, posílají nás na umělé oplodnění, nejdříve jsme to tajili, odpovídali neurčitě, pak jsme to většině řekli, že to nejde.
To se mi docela ulevilo.
Jak jsem po prvním dítěti říkala, že už dítě nechci, pak s druhým mužem a tou krásnou láskou to přišlo přirozeně samo, ta touha po dítěti, chtěla jsem se tím i zachránit z práce, teď už se nemám odkud zachraňovat, ale miminko stejně nepřichází.
Střídají se u mě stavy uklidnění a nadhledu, se stavy úzkostí a beznaděje.
Teď je to obzvláště strašný, co sestra porodila.
Brečím, bolí mě hlava.
Dítě ji přeju, ale ta beznaděj u nás.
Já vím, že se s tím zase srovnám.
Nechci zběsile běhat po kartářkách a já nevím, kde ještě, teď chodím jen k léčiteli.
Vy jste mě zaujala, že “vidíte” problém, kterým by se žena mohla blokovat...
Mohla bych Vás požádat o pomoc?
Moc Vám děkuji a budu Vám vděčná za odpověď
Badaka 29.05.2018
Milá Badako,
děkuji Vám za důvěru, se kterou se na mne obracíte.
Z Vašich slov vnímám, že ve Vašem případě umělé postupy k miminku nevedou.
To, co tady vadí, je minulost.
Přicházejí ke mně otázky duše Vašeho budoucího miminka, pochybuje o své cestě k Vám.
Z minulosti sama dobře víte, v jakých momentech došlo k uhnutí od té přirozené cesty.
Je potřeba té duši vysvětlit, co jste žila, že jste v těch okamžicích neměla jinou možnost.
Zatím jsou tady pochyby a znejistění.
Tohle všechno potřebuje od Vás duše miminka slyšet.
Pokud máte moji knížku "Proč k nám miminko nechce", pak si ji můžete otevřít na str. 12.
Tam najdete postupy, jak napsat tzv. odpouštěcí dopis, krok po kroku.
Když se na sebe podíváte s odstupem, jistě vnímáte, jak Vás tahle duše vidí, je tam od Vás obrovské odmítnutí.
Jí vysvětlíte, v čem jste byla, co jste žila a že jinak to nešlo...
Potom by se měly energie kolem Vás zklidnit, uhladit.
Teprve potom můžete uvažovat o otěhotnění.
Časově se mi u Vás ukazuje polovina příštího roku, kdy byste mohla přirozenou cestou otěhotnět.
© Wahlgrenis
30.05.2018
Dobrý den,
Moc Vám děkuji za odpověď.
Dopis jsem už ve čtvrtek napsala a v pátek spálila a hodila do potoka.
Když jsem dopis dopsala, začala mi být strašná zima, úplně jsem se klepala zimou a měla jsem husí kůži.
Musela jsem si jít chvíli lehnout a přikrýt se.
Cítila jsem, jak kolem mě zavál studený vzduch, pak jsem hned na chvilinku tvrdě usnula...
Mohlo to být nějaké “znamení”?
Druhý den jsem dopis spálila.
Často jsem u Vás v příbězích četla, že jde špatně zapálit nebo špatně hoří.
Mně chytil i shořel hned, pak pěkně odplul v potoce.
Zatím moc děkuji.
Badaka 12.06.2018
