wahlgrenis.cz



 WAHLGRENIS        

 

...veci mezi nebem a zemi...




     REGISTRACE       Přihlášení

Nedávno jsem se dozvěděla, že manželův bratr čeká holčičku


Milá paní Wahlgrenis,
už dvakrát jste mi podala pomocnou ruku.
A já doufám, že se na mě nebudete zlobit, když Vás o ni poprosím ještě jednou, a snad už naposledy...
Poprvé jste mi moc pomohla, když zemřel tatínek v roce 2006 na akutní infarkt myokardu.
Bylo mu 44 let a já se s tím nemohla dlouho vyrovnat.
Tenkrát jste mi napsala, že se má do naší rodiny vrátit jako chlapeček, ale že to spíše vypadá na moji sestru.
Sestře se 3. května narodil chlapeček jménem Robin.
Těhotenství neprožívala příliš radostně.
Ze začátku se na miminko těšila, ale 21. listopadu přišel velký zlom.
Tehdy jí volal její bývalý manžel.
Přál jí k narozeninám.
Jí se v tu chvíli zrodilo v hlavě slovo: "umři".
Od té doby bylo vše už jen horší.
Byl jí diagnostikován depresivně úzkostný syndrom a dvakrát musela být hospitalizována na psychiatrickém oddělení.
Po porodu už to s ní vypadá lépe.
V těhotenství říkala, že nebude mít malého ráda, ale momentálně je z ní pyšná maminka.
Na malého nedá v tuto chvíli dopustit.
Stejně ale přemýšlím nad tím, zda za toto všechno mohly pouze "těhotenské hormony".
Podruhé jste mi pomohla v roce 2016 , když jsem byla s malým Dominičkem v nemocnici se zánětem varletem.
Byly mu tehdá 3 měsíce a já o něj měla obrovský strach.
Nakonec ho museli operovat.
Zvládnul to ale na jedničku a dnes je z něho velice živý, umíněný a často urážlivý chlapeček.
Druhý chlapeček, Davídek, je mírnější a klidnější.
Obě své děti velice miluji a nedala bych je, jako asi žádná máma, za nic na světě.
V manželově rodině je převaha chlapečků, a tak i já jsem se pomalu smiřovala se skutečností, že u nás tomu nebude jinak.
Nedávno jsem se ale dozvěděla, že manželův bratr čeká holčičku.
V té chvíli mě polilo horko a udělalo se mi špatně.
Myslela jsem si, že už jsem smířená s tím, že my žádnou holčičku mít nebudeme, ale opak je, bohužel, pravdou.
Vím, že bych měla být vděčná, že mám dvě krásné a zdravé děti.
Já opravdu jsem, ale nebudu lhát, že bych nechtěla ještě jedno miminko, holčičku.
Některé maminky si více přejí chlapečka, jiné holčičku.
Já si vždy přála oboje.
Prostě jsem si jen chtěla zkusit, jaké to je vychovávat obě pohlaví.
Můj tatínek si vždy přál syna, tak si ho tak trochu vytvořil z mé sestry.
Moje maminka chtěla jen holky a také je měla.
Wahlgrenis, myslíte, že existuje ještě nějaká naděje, že by se nám ta holčička někdy v budoucnu povedla?
V srpnu mi bude 35 let, manželovi 37.
Původně už další děti nechtěl, ale když viděl, jak mě to trápí, dal svolení ještě k jednomu miminku.
Jsme ale za jedno, že ho nechceme teď hned.
Já mám před sebou ještě rok mateřské, staršího syna, kterému bude v září 5 let, chceme dát do školky a já bych pak také šla ráda alespoň na dva roky do práce, abych manželovi s financemi aspoň trochu pomohla.
Poslední 4 roky jsme stavěli domeček a je pravda, že by si manžel potřeboval trochu odpočinout.
Není ale 38, 39 let na dítě už příliš pozdě?
Nebudu zastírat, že mě trápí i otázka vývojových vad...
Když jsem čekala Davídka, byli jsme lyžovat v cizině a mně se zdálo o tmavovlasé holčičce, která se na mě z dálky smutně dívala.
Pak se narodil Davídek s velkýma očima...
Také by mě velice zajímal Váš názor na metodu pohlavního styku před ovulací, v den
ovulace a po ní.
Dá se tomu věřit?
Jednou bych ještě za holčičku byla velice šťastná a vděčná, ale v nitru tak nějak cítím, že k nám už nikdy nepřijde.
Vždy, když jsem si v životě něco moc přála, tak se mi to nepovedlo.
Tak nějak jsem se s tím už naučila žít, jen to přání mít holčičku ve mně zůstává...
Budu si nesmírně vážit Vaší odpovědi, ať už bude jakákoliv.
Přeji Vám krásné jarní dny.
Ivča 23.05.2018

Milá Ivčo,
děkuji Vám za důvěru, se kterou se na mne opakovaně obracíte.
Když se podíváme na Váš příběh s odstupem, je zřejmé, že si připadáte ve svém životě velice správně.
Nejsou tady žádné úniky mimo realitu, nepřipadáte si cizí, Vašim slovům okolí rozumí stejně, jako rozumíte Vy.
Připadá mi, že je tady opravdu v pořadí další duše, která se k Vám chystá.
Vnímám ji ale smutnou, velice smutnou, protože brána k Vám, kterou by měl vstoupit, je zavřená.
Anebo je tady od Vás požadavek, že se musí narodit holčička...
Ach, jak je tohle smutný příběh, když tam někde se připravuje chlapeček.
Co byste mu řekla?
Nemůžete si diktovat pohlaví dítěte.
Vaše náruč by měla být otevřená stejně k holčičce jako ke chlapečkovi.
Tady jakékoliv Vaše přání je nepodstatné.
Vy si tento příběh neřídíte, pouze jste s tou největší pokorou jeho součástí a přijímáte všechno, co se má stát.
Těhotná byste být mohla, v tom problém nebude, ale pokuste se přehodnotit své požadavky směrem k holčičce.
Nesmí tady být totiž odmítnutí chlapečka.
Když potom přijde holčička, bude to pro Vás jakýsi bonus, ale nesmíte po ní toužit v prvním plánu.
© Wahlgrenis 29.05.2018

Milá paní Wahlgrenis,
moc děkuji za Vaši odpověď.
Už dva dny přemýšlím nad jejím obsahem.
Píšete, že si ve svém životě připadám velice správně, ale byla doba, kdy jsem stála na rozcestí a nevěděla jsem, jak dál...
Vlastně ani ta touha po holčičce není touhou v pravém slova smyslu...
Když mi bylo 10 let, byla jsem normální holka, jenom trochu silnější.
Je pravda, že mi dost chutnalo, ale také jsem hodně sportovala a tehdá jsem se měla ráda taková, jakou jsem byla.
Víkendy jsem trávila s rodiči a se sestrou u babičky a dědy.
Babička ráda vařila a pekla, a tak není divu, že jsem prostě nedokázala odolat a vždy jsem se tam dobře najedla.
Pak mě ale čekaly strašné cesty autem domů.
Moje maminka mě celou cestu urážela, vyčítala mi, že nemám silnou vůli, že nedokážu odolat, ať se pak nedivím, jak vypadám a že ze mě bude za chvíli vyžrané prase a svým spolužákům budu jen pro smích.
Ať už se nad sebou koukám konečně zamyslet.
Vždy mi bylo hrozně.
Říkala jsem si, že už tedy příště jíst nebudu a že jí ještě ukážu.
Když mi bylo 12 let, přečetla jsem si knížku od B. Blobelové "Moje krásná sestra", v níž jsem našla jasný návod.
Ve 12 letech jsem začala trpět bulímií.
První rok až dva jsem vypadala vcelku normálně, trochu jsem zhubla a okolí mě chválilo, jak dobře vypadám.
Uvnitř mě se ale všechno pralo, každý den jsem sama se sebou sváděla neuvěřitelný vnitřní boj, ale ta hrozná nemoc vždy zvítězila.
Pomalu jsem přestávala být sama sebou.
V 15 letech si moje maminka všimla, že už jsem nějaká hubená.
Zvracela jsem několikrát denně, až už jsem ani neměla co, tak jsem zvracela jen krev.
Vážila jsem něco málo přes 30 kg, byla jsem bílá, anemická, padaly mi vlasy, měla jsem hrozné zimnice a každý den jsem si přála umřít.
Tehdá nebyl nikdo, kdo by mi pomohl.
Moje maminka mě asi 3x objednala k psychologovi, to bylo z její strany vše.
Pak jsem v tanečních potkala mého nynějšího manžela, který mi moc pomohl a nikdy mu za to nepřestanu být vděčná.
Nebylo to samozřejmě hned, ale postupně jsem to začínala být zase já.
Jednou v noci jsem si řekla, že pokud chci mít jednou děti, musím svůj život radikálně změnit.
Už jsem nebyla dítě, které by muselo slepě poslouchat své rodiče.
Musela jsem ujít ještě dlouhou cestu, ale v tuto chvíli mohu říci, že boj s touto nemocí jsem vyhrála.
Když zemřel tatínek, začala moje maminka chodit po barech a nechávala moji, tehdá 17tiletou sestru, doma samotnou a bez jídla.
Nesčetněkrát mi sestra volala, že je doma sama, že neví, kde mamka je a že má o ni strach.
Byla zoufalá a brečela.
Vždy pro ni manžel dojel a nechal ji u nás.
Nejhorší bylo, když mi moje maminka řekla, že za smrt mého tatínka mohu především já, ať si to už konečně uvědomím.
Tenkrát jsem si řekla, že pokud budu mít jednou děti, a třeba i tu holčičku, nikdy se k ní nebudu chovat tak, jako se chovala moje maminka ke mně.
Nikdy v ní nebudu zabíjet její zdravé sebevědomí, naopak ji budu podporovat v tom, aby nikdy nehleděla na vnější krásu, ta je totiž pomíjivá, ale na tu vnitřní, kterou já spatřuji v čisté duši a upřímném srdci.
Když jsem čekala Davídka, zdálo se mi o té smutné holčičce.
Říkává se, že sen, který se zdá první noc v cizím prostředí, by se měl splnit.
Narodil se Davídek s krásnýma velikýma očima.
Od malinka zlobil s jídlem.
Na předních zoubkách měl vadu zubní skloviny, a tak musel v necelých třech letech podstoupit narkózu a na dva přední zoubky mu byly dány korunky.
Poté se to malinko zlepšilo, ale má jen svá oblíbená jídla, kterých je velice málo.
Když po něm požaduji, aby zkusil ochutnat něco nového, začne se dusit a zvrací.
Vlastně si s ním už nevím rady.
V září má jít do školky, z čehož mám velké obavy.
Aspoň, že mladší syn jí o poznání lépe.
Kdysi mi manžel řekl, že do jejich rodiny holčičky nechodí.
Když se nám narodili dva kluci, řekla jsem si, že na tom asi něco bude.
Pořád jsem ale přemýšlela o té holčičce ze sna.
Pak jeho bratr oznámil, že čekají holčičku.
Je pravda, že on chtěl holčičku vždy.
Když se dozvěděl, že jejich první miminko má být chlapeček, bylo na něm vidět, že je zklamaný.
Nyní, ještě než vůbec věděl, co to bude, nám řekl, že to bude holka, že s jinou variantou nepočítají, ani nemají pro kluka vybrané jméno.
Dokonce si libovali, že už mají splněno.
To mi vůči nenarozenému miminku také nepřijde zrovna fér.
Manžel vždycky říkával, že pokud to půjde, přál by si dvě děti.
Na pohlaví mu nikdy nezáleželo.
Shodli jsme se, že nejdůležitější je zdraví.
Pak jsem si ale začala říkat, jestli ta holčička ze sna na nás ještě někde nečeká, jen zatím nenadešel její čas.
Nenapadlo mě, že by k nám chtěl ještě chlapeček, proto jsem psala jen o holčičce.
Přijde-li k nám ještě někdy nějaká dušička, budu šťastná za chlapečka i za holčičku.
Nejdůležitější je především zdraví, to už dnes vím moc dobře.
Ještě jednou děkuji za Vaši odpověď a přeji Vám dny naplněné láskou.
S úctou
Ivča 31.05.2018


© 2004-2024 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.