Wahlgrenis

Určitě to není o tom, že otěhotnět vůbec nemůžu

Dobrý den milá Wahlgrenis,
dozvěděla jsem se o Vás z internetové diskuse a Vaše stránky i Vaše knížka "Proč k nám miminko nechce" mě úplně pohltily...
Tak jsem sebrala odvahu a zeptám se, zda máme ještě naději na druhé miminko...
Už máme syna, narodil se se srdeční vadou (to by mě mimochodem též zajímalo, proč - byla to jeho karma nebo moje...?), kterou mu museli ve 3 měsících operovat.
Celý první rok jeho života byl pro nás hodně náročný.
Jelikož už před synem jsem jednou zamlkle potratila a trvalo celkem skoro dva roky, než jsme se miminka dočkali, se snahou o sourozence jsme moc neváhali.
Momentálně je to už pět let (synovi bude v srpnu šest), ale stále je jedináček...
Vypadá to, že určitě to není o tom, že otěhotnět vůbec nemůžu.
Mám za sebou další zamlklý potrat a celou řadu tzv. biochemických těhotenství (pozitivní test, ale slábne... mimi vždy odejde, opravdu jen sotva přišlo...).
Jen v letošním roce už se mi to stalo třikrát; prakticky v řadě za sebou...
To mě taky vyburcovalo k tomu, pátrat po příčině.
Lékaři na mě sice za ta léta shledali kdeco, už jsme zkusili i IVF, byť bez hormonální stimulace, ale připadá mi zbytečné to podstupovat, když otěhotnět vlastně umím...
Nedávno mi zjistili nějaký deficit v imunitě - prý to znamená, že případné těhotenství bude rizikové, ale pokud se včas nasadí vhodné léky, je vysoká šance, že mimi v pořádku donosím.
Pro lékaře je to jednoznačné vysvětlení těch biochemických těhotenství; já už si tak jistá nejsem.
Respektive - věřím tomu, ale myslím, že tam budou ještě jiné důvody, a to úplně jiné povahy...
Chtěla bych se tedy zeptat, v čem u nás spočívá ten problém?
Jak jsem si pročítala příběhy jiných maminek, v mnoha věcech jsem se našla - vzhledem ke kupě mých zdravotních problémů asi nejvíc v tom, že jsem se už předem bála, že těhu bude komplikované, a tím jsem se vlastně apriori blokovala.
Právě v tomto si ale myslím, že jsem udělala v poslední době celkem velký pokrok, což cítím, že se projevilo tou změnou "úplné neplodnosti" na ty potraty...
Stále to ale evidentně není všechno.
Už před časem mě napadlo, že tomu mohl bránit i syn - přeci jenom to neměl na startu života lehké a dá se tím pádem předpokládat, že nás s manželem zkrátka potřeboval až doteď opravdu jen pro sebe, ale o miminku spolu už delší čas mluvíme a také by si ho přál.
Kamarádi ze školky mají všichni sourozence, což on vnímá, takže myslím, že to jeho přání je upřímné.
S manželem máme myslím hezký vztah; já jsem sice určitě ta "zlobivější", ale uvědomuji si dobře, jaký poklad mám vedle sebe.
Práce, kterou dělám, mě baví a zároveň není nijak extrémně stresová.
Víceméně počítám s tím, že v těhu budu na neschopence, na což se upřímně těším - v těhotenství se synem jsem si to moc užila; těhotenství bylo pro mě opravdu nejhezčím obdobím v životě - částečně i proto se toho druhého miminka asi nehodlám jen tak vzdát...
Kolegové o naší snaze vědí a podporují mě.
Teď se nám sice vyměnila šéfová a ještě jsem neměla příležitost si s ní o své situaci promluvit, ale myslím, že v tomto ohledu též nebude problém.
Paní Wahlgrenis, ty potraty v poslední době mě opravdu nakoply, abych už všechno dořešila a konečně mohla v náručí držet vytoužené druhé miminko, ale sama se nejsem schopná dobrat příčiny.
Poradíte, kam se v našem případě konkrétně zaměřit?
Každopádně moc a moc děkuji.
I kdyby můj mail zůstal bez odpovědi, už jste mi toho skrze své stránky a knihu předala dost a dost...
Zdravím
Manada 10.05.2017

Milá Manado,
z Vašich slov mám pocit, jako byste nebyla schopna rozklíčovat zprávu, která se k Vám snaží dostat, jako by obsah sdělení byl v jazyce, kterému nerozumíte.
Nesmíte řešit čas ani žádné technické postupy.
Potřebovala byste se dostat na zcela jinou vlnu, než jste nyní.
Vnímám, jako byste se měla zbavit svých usilovných nářků, ale uchopit svůj život jinudy - přes nekonečnou a všeobjímající lásku.
Zatím víc používáte hlavu, rozum, což Vás odvádí z cesty, po které byste měla jít.
Máte pocit, že to, co se Vám děje, řídíte, že to máte ve svých rukách.
Ale není tomu tak.
Neměla byste se vnímat jako oběť, která se snaží dopátrat toho, kde se stala chyba.
Příliš na tématu "miminko" pracujete.
Nemocná nejste, píšete, že otěhotnět ve Vašem případě není problém.
Připadá mi, že se potřebujete dostat k informacím z minulého života, abyste zjistila, co se tehdy stalo, proč se k Vám duše z minulosti bojí přiblížit.
Zatím je to ve vyšších plánech, abyste si prožívala to, co si prožíváte.
Záleží na Vás, jak se k novým informacím dokážete postavit.
© Wahlgrenis

16.05.2017

Dobrý den paní Wahlgrenis,
moc díky za odpověď.
Všechno, co jste napsala, je pravda...
Je to na mně, jak si to přeberu a vypořádám se s tím.
Jen si moc nevím rady s těmi "technickými postupy".
Asi vím, co je tím myšleno, ale nevím, jak to dost dobře udělat bez toho...
Kvůli tomu problému s imunitou je poměrně klíčové, abych případné těhotenství zjistila co nejdříve, aby se co nejdříve nasadila adekvátní léčba (injekce miniheparinu a imunoglobulinů, progesteron).
To ale samozřejmě znamená poměrně detailní sebepozorování, měření bazální teploty, hodně časné testování těhotenskými testy apod.
Přiznávám, že tímto způsobem jsem do značné míry fungovala už i před tím, než mi zjistili ten imunitní problém (jsem zkrátka typ člověka, který rád věcem rozumí a má díky tomu pocit, že je má aspoň trochu pod kontrolou...) a právě jsem si říkala, že by v tomto možná neškodilo trochu ubrat, ale teď to celé dostalo úplně jiný rozměr.
Pokud se těhotenství nepodchytí včas, skončí to dle lékařů u mě zákonitě tím biochemickým těhotenstvím (čím víc jich mám za sebou, tím menší šance, že se podaří to zlomit...).
Dle lékařů, pokud by těhotenství nějakým zázrakem samo od sebe vydrželo o něco déle a léčba se nasadila až později, ten deficit by se potom mohl projevit v pozdějších fázích těhotenství vážnými komplikacemi, jako je např. předčasné odloučení placenty, preeklampsie, porod mrtvého plodu apod.
To vše by ale prý bylo už jen důsledkem toho, že se těhotenství nezajistilo léčbou včas na tom úplném začátku - konkrétně se jedná o období 5-9 dni po ovulaci / oplodnění...
Takže se mi popravdě moc nechce riskovat tím, že bych na toto rezignovala.
Na tom vyladění se na jinou vlnu musím zapracovat sama, to chápu, že je kompletně v mých rukou, ale ty minulé životy sama vyřešit nemůžu, když vlastně nevím, co se stalo...
Jinak jsem pochopila, že ještě je přede mnou ohledně toho druhého miminka cesta a musím toho ještě hodně pochopit a na sobě změnit, ale dokázala byste odhadnout, jak dlouho to ještě potrvá?
Ta série potratů totiž pro mě byla sice hrozná, ale svým způsobem jsem to vnímala i jako znamení, že už jsem na správné cestě a miminko je blízko...
Také přemýšlím nad tím, že jestli je to pořád ta stejná dušička, co se ke mně snaží dostat (během těch těhotenství - byť jen kratičkých - jsem ale neměla ten pocit; pokaždé mi přišlo, že děťátko je úplně jiné...).
Musí to pro ni být hrozně náročné, tolikrát vstupovat do našeho světa a hned se zase vracet.
Takže hlavně kvůli ní bych ten bludný kruh už opravdu chtěla prolomit...
Velice Vám děkuji a těším se na zprávu od Vás!
Manada 25.05.2017

Dobrý den paní Wahlgrenis,
před časem jsem Vám psala ohledně naší několikaleté snahy o druhé miminko a sérii biochemických těhotenství, které jsem během letošního roku už prodělala.
Doporučila jste skypovou konzultaci kvůli minulému životu, konzultaci mám zatím teprve před sebou...
Dnes jsem měla opět pozitivní těhotenský test.
Přiznám se, ze zrovna v tomto cyklu jsem to opravdu nečekala.
Snažím se nepřipouštět si žádné obavy a být pozitivně naladěná (ostatně to se snažím vždycky...), ale přesto mi to nedá.
Zkusím se zeptat:
Dokážete vidět, jestli to tentokrát bude už v pořádku?
Moc ráda už bych toho drobečka konečně držela v náručí a udělám cokoli, aby ode mě už neměl důvod utíkat...
Pro druhé dítko dlouhodobě uvažujeme o jméně Naďa nebo Martin.
Nemůže mu vadit třeba to předvybrané jméno?
Doufám, že Vám nevadí to vykání.
Všimla jsem si, že většina lidí Vás oslovuje celkem familiérně...
Ale není to z mé strany snaha o nějaký odstup nebo tak, ale jen výraz velké úcty, kterou k Vám myslím naprosto přirozeně cítím.
Moc Vás zdravím
Manada 21.06.2017

Dobrý den paní Wahlgrenis,
tak bohužel už je vyřešeno.
Opět biochemické těhotenství, mimi už je zase pryč.
Včera odpoledne jsem dostala migrénu, což je u mě spojeno s poklesem hormonů, a potvrdil to bohužel i odběr krve...
O konzultaci s Vámi mám určitě zájem.
Je to už opravdu do očí bijící, jak se ta dušička ke mně urputně snaží dostat a pořád se to někde zadrhává.
Ráda bych z toho začarovaného kruhu konečně vystoupila...
Zdravím
Manada 22.06.2017

Dobrý den paní Wahlgrenis,
už mám vyřešený ten odpouštěcí dopis.
Musím říct, že to byl opravdu zvláštní zážitek.
Doufám, že miminko to všechno pochopí a bude mi znovu věřit.
Paradoxně mi připadá, že díky tomu dopisu jsem se na duši miminka ještě více napojila a mnohem lépe mu rozumím...
Také jsem přemýšlela o tom, co ráda dělám, jak jste psala (skype 26.6.2017, pozn. W.).
A ukázalo se, že to jsou v mém případě opravdu všechno na první pohled jen takové zdánlivě obyčejné věci.
Ale za vším je skrytý význam.
Mám tak cca poslední rok takové zvláštní - moc příjemné období, kdy jsem si našla po letech čas na věci, které mě dříve hodně naplňovaly, ale v posledních letech na ně nebyl čas.
Třeba čtení.
To mě bavilo vždycky, ale jelikož jsem vystudovala český jazyk a literaturu, museli jsme přečíst každý semestr poměrně hodně povinné četby, takže po promoci jsem si potřebovala vyčistit hlavu a přečetla jsem v knihovně všechno od Agathy Christie a o Sherlocku Holmesovi.
To trvalo asi rok, pak jsem přestala knihy úplně číst.
A vrátila jsem se k nim vlastně až vloni (po cca 13 letech?), a od té doby v tom zase jedu.
To samé s volejbalem.
Hraju ho průběžně celý život, ale naposled to bylo ještě předtím, než jsem otěhotněla se synem, tzn. nějakých osm let...
Pořád jsem si říkala, že si nějakou novou partu najdu až po druhém dítěti, že to nemá cenu dřív, ale též vloni na podzim jsem si řekla, že na to nemá smysl čekat a od té doby hraju zase pravidelně s fajn lidmi.
Taky jsem si pořídila antistresove omalovánky.
Nebyla jsem nikdy nějak výtvarně nadaná, ale kreslit mě celkem bavilo.
Naposledy jsem ale něco vybarvovala možná tak na základní skole, takže i tohle je pro mě takové moc příjemné retro.
Se synem jsem zase poslední dva roky oprášila hraní na flétnu...
Takže sice se nevěnuji ničemu speciálnímu, ale přesto si celkem často užívám ten pocit, že se mi při něčem doslova tetelí každá buňka v těle...
Doslova jsem poznala, jak málo stačí ke štěstí...
Snažím se život si užívat s radostí a zbytečné se nestresovat.
Při té konzultaci jsme nakonec nedořesily ta jména.
Martin by byl, předpokládám, asi v pohodě, ale pokud to vypadá spíš na holčičku, začínám o té Nadě trochu pochybovat...
Byla by vlastně už třetí v řadě (i když moje mamka je klasicky Naděžda), což si nejsem jistá, jestli není už moc...?
Zejména když uvážíme, jak "pěknou" karmu si s sebou evidentně nesu já...
Nerada bych, aby ji cokoli takového nějak ovlivňovalo.
Má právo začít s čistým štítem, jen sama za sebe.
Mockrát děkuji za všechny odpovědi a správné nasměrování, hlavně ohledně minulého života!
Bez Vás bych těžko našla správnou cestu...
Ještě pokud je to nějak vidět, moc by mě zajímalo, za jak dlouho bychom se s miminkem konečně mohli definitivně shledat?
Věřím, že cesta, kterou jsem nastartovala už před časem, je už ta správná, a teď ten odpouštěcí dopis mě, doufejme, též zase někam posunul.
I když si uvědomuji, že stále je na čem pracovat...
S velkou úctou a pokorou
Manada 01.07.2017

Dobrý den paní Wahlgrenis,
chci Vám napsat o dalším milníku, se kterým se na cestě ke druhému miminku potýkám - resp. snažím se ho spíš jen míjet.
Už vím, že vše se děje tak, jak má...
Jak už víte, rozmyslela jsem si léta plánované jméno, které jsem měla pro potenciální dceru připravené - Naděžda, resp. Naďa po mně (a mé matce).
Manžel z této varianty nebyl nikdy moc nadšený, takže znovuotevření diskuse o jméně přivítal.
Napadlo mě jméno Valika.
Jmenuje se tak jedna vzdálená příbuzná.
Manžel byl pro, tak jsem k tomu jménu začala hledat detaily, ale bohužel jsem zjistila, že zřejmě nejde o samostatné jméno, ale pouze o domácí podobu jména Valerie.
To je pro mě nepřijatelné, protože sama od jistého věku trochu bojuji s tím, že nejsem ta "plnohodnotná" Naděžda, ale "jen" Naďa, což ani není v kalendáři.
Takže bych dceři nechtěla přivodit stejný problém.
Dostalo mě to trochu do slepé uličky.
Jiné jméno mě nenapadalo, resp. chyběla shoda s manželem, tak jsem před usnutím poprosila dušičku mé budoucí holčičky, ať si tedy řekne sama, jak se chce jmenovat...
Od napsání odpouštěcího dopisu jsme na sebe více napojené, což se opět potvrdilo, protože jsem se uprostřed noci probudila s tím, že mi v hlavě rezonovalo jméno HANIČKA.
Žádný konkrétní sen si ale nepamatuji.
Musím přiznat, že mě zachvátila trochu panika - o tomto jméně jsem vůbec neuvažovala.
Nevím, jak to vysvětlit, ale nějak mi vůbec pro dítě nepasuje.
Před několika lety tak pojmenovala dceru kamarádka, a já to tehdy vůbec nechápala...
Manželovi jsem o tomto nočním vnuknutí nic neřekla, jen jsem se zmínila, jaká je situace s Valikou, a že jsme tedy zase na začátku.
A on mi na to řekl: "A co kdybychom jí dali nějaké obyčejné, normální jméno - třeba Hanka?"
Do mě jako když píchne.
Toto jméno nikdy předtím nezmínil...!
Stále jsem mu o tom vnuknutí neřekla, a jen jsem se zeptala, proč řekl zrovna tohle konkrétní jméno, a on mi řekl, že neví, že ho to prostě napadlo a připadá mu to jako dobrý nápad...
Vím, že náhody neexistují, takže je to jasné: prostě se chce jmenovat Hana.
Od té doby se snažím s tímto faktem nějak sžít.
Už jsem si našla i pro sebe celkem přijatelnou domácí podobu toho jména (Hanulka), ale stále přetrvává pocit paniky, když si představím, jak v porodnici držím v náručí tu svou vymodlenou holčičku a mám jí dobrovolně říkat Hano...
Těžko se mi to vysvětluje - já ji opravdu miluji, i kdyby se jmenovala třeba Jenovéfa, ale jde tady o to, že to jméno (alespoň teoreticky...) mohu ovlivnit a nevím, jestli je správné pojmenovat ji Hana, když se mi to vlastně nelíbí...
Mám trochu pocit, že to jméno možná bude to jádro pudla, jak jste po Skypu psala, že ona jako by byla už předem smířená s tím, že pro nás bude zklamáním...
Takže zatím váhám, jak k celé situaci správně přistoupit.
Když budu respektovat její přání, mám strach, že jelikož já se s tím jménem úplně neztotožňuji, mohlo by to negativně ovlivnit můj vztah k ní.
Na druhou stranu, pokud její přání respektovat nebudu a najdeme s manželem jinou variantu, mohlo by to naopak poškodit zase její vztah ke mně, že jsem nerespektovala její přání, i když jsem se na něj vlastně sama zeptala...
Připadám si až trapně, protože ona se ode mě zatím nedočkala prakticky ničeho dobrého, a já nejsem schopná jí vyhovět ani v takovéto maličkosti!
Rozhodně už ji nechci znovu zklamat, ale v tuto chvíli nedokážu říct, co by pro ni vlastně bylo nejlepší...
Žádné varianty jmen se shodným významem můj problém bohužel neřeší (Anna, Jana, Johana, Ivana), se všemi je pro mě něco špatně.
Spíš mi připadá schůdnější varianta, že holčičku sice pojmenujeme jinak, ale dáme jí Hana jako druhé jméno.
Pokud potom sama v životě opravdu dospěje k tomu, že Hana jí vyhovuje více, nebude to administrativně a už ani pro mě problém jí takto říkat.
Snažím se to nelámat přes koleno.
Už jsem se naučila, že co jde přes sílu, stejně nevede ke kýženému cíli.
Zatím nejsem ani těhotná, takže ono se to všechno včas vyřeší, ale jen abyste věděla, v jaké fázi se nacházím.
Jinak se musím pochlubit.
Myslím, že jsem urazila zase další kus cesty i ohledně toho nechat vše spíš jen plynout a těšit se ze života beze snahy všechno ovlivňovat a mít pod kontrolou.
Na dovolenou jsem letos odjela bez teploměru na měření bazální teploty (po cca 5 letech...) a jsem rozhodnutá ukončit naše dojíždění do CAR - v podstatě se ukázalo, že nám to stejně v současné situaci nenabízí žádnou přidanou hodnotu (moje poslední biochemické těhotenství bylo s největší pravděpodobností z toho "neprůchodného" vejcovodu - jako by moje tělo doslova křičelo, ať už do něj nešťourám, že v něm opravdu žádná chyba není.
Snažím se pouštět z hlavy obavy z mého zdravotního stavu, věku atd.
Musím přiznat, že jsem až překvapená, jak to vlastně jde lehce.
Jako by ze mě spadl obrovský balvan a místo toho mě zaplavuje pocit radosti z té náhle nabyté lehkosti.
Je to ohromně osvobozující přestat najednou všechno řešit a mít čistou hlavu.
Je fér zmínit, že moje holčička mi v tom hodně pomáhá.
I když nejsem nijak pokročilá v komunikaci s jemnohmotným světem, od toho odpouštěcího dopisu vnímám její přítomnost celkem intenzivně, což mě velice uklidňuje, protože cítím, že táhneme za jeden provaz a spolu to zvládneme.
To mi dodává sílu a motivaci.
Faktem je, že přes to všechno, co jsem až donedávna žila "špatně", vždy jsem si byla uvnitř naprosto jistá, že to druhé miminko přijde - o tom jsem nezapochybovala ani vteřinu, i když logické vysvětlení to nemělo a bylo to často v naprosto tristním rozporu s (lékařskou) realitou.
Milování s manželem se též v poslední době posunulo jinam - sice bych neřekla, že jsme někdy úplně sklouzli k pouhému "dělání dětí", nicméně teď si to více užíváme a mě zaplavila nová vlna radosti z toho, že tento muž mi byl dán na celý život a mám možnost sdílet s ním svou intimitu a poznávat ho, protože ono pořád bude co poznávat...
Stále bych sice ráda věděla, kdy už svoji holčičku budu konečně držet v náručí, ale zároveň vím, že ona je se mnou už teď a sama ví nejlépe, kdy bude pro ni nejlepší, aby k nám přišla do tohoto světa.
Je dost pravděpodobné, že mi to už dávno sama řekla, ale jak jsem psala - nejsem příliš zběhlá v komunikaci s jemnohmotným světem a dost možná mi tato schopnost prostě ani není dána, takže si tuto informaci neumím ze svého podvědomí/nevědomí vytáhnout.
A tak se na tu svou holčičku jednoduše jen těším.
S úctou a pokorou Vás zdraví
Manada 01.08.2017

Dobrý den paní Wahlgrenis,
cca před třemi měsíci jsem s Vámi měla konzultaci přes Skype, kde jste mi kvůli minulému životu doporučila odpouštěcí dopis.
Ten jsem napsala a měla jsem pocit, že vše proběhlo v pořádku.
Dušičku naší budoucí holčičky Haničky jsem od té doby cítila velice intenzivně; dokonce si nám sama řekla o své jméno, jak jsem popisovala v minulém mailu.
Udělala (nebo spíš dotáhla) jsem i další významné změny - přerušili jsme léčbu v centru asist. reprodukce; přestala jsem po letech měřit bazální teplotu a vůbec se tak nějak detailně sledovat...
V poslední době vnímám dušičku Haničky méně, ale stále v určitých situacích cítím, že je se mnou.
Dokonce to vypadá, že asi nějakým způsobem komunikuje i s mým mužem (přestože ten si to neuvědomuje...), protože mi nedávno jen tak sám od sebe říkal, že má poprvé za celé ty roky pocit, ze to druhé miminko už je opravdu blízko.
Snažím se životem jen tak plynout a nepřemýšlet moc nad tím, kdy už se s Haničkou konečně shledáme na tomto světě, protože to bude jen její rozhodnutí, ale jelikož to propojení mezi námi v poslední době přeci jen trochu zesláblo, chci se ujistit, že jsem stále na správné cestě...?
Pokud je třeba ještě něco dořešit, ráda se nechám od Vás opět nasměrovat.
Navíc se tak trochu vyrojily další otázky, na které bych ráda znala odpověď.
V souvislosti s tím Haniččiným příběhem často přemýšlím o našem prvním synovi, který se narodil se srdeční vadou - co asi za příběh se skrývá za tímto?
Vím, že odkrývat minulé životy "jen tak" by se nemělo, ale já o tom uvažuji spíš v tom smyslu, ze bych ráda věděla, jestli ode mě v tomto životě dostává opravdu přesně to, co potřebuje, zda si vedu dobře...?
Také jsem už přečetla i Vaši další knížku Jak rozumět vlastní duši, která mi otevřela zase další obzory, o kterých jsem dosud neměla ani tušení, a přitom v principu je všechno tak jednoduché a logické!
Už jen to propojení duše s tělem - musím se až pousmát, ale celý život se mi střídají období, kdy jsem štíhlejší a zase naopak silnější.
Nyní (cca 3 roky) se nacházím zrovna v tom "silnějším" období a pravdou je, že moje tukové polštáře se samy od sebe vytvarovaly opravdu doslova do tvaru těhotenského bříška, takže moje tělo se evidentně ze všech sil snaží naplnit moje přání.
Hodně pročítám i Vaše stránky a pokaždé najdu něco nového, co mě někam posune - například mě úplně pohltily Příběhy magické .
Docela by mě zajímalo, jestli i mně je dána schopnost komunikace s jemnohmotným světem...?
Tedy s Haničkou to samozřejmě nějakým způsobem funguje, ale nemůžu rozhodně říci, že bych to byla schopná nějak ovládat.
Někdy mám též velmi intenzivní pocit, že s některými lidmi, resp. jejich dušemi se setkávám v noci v astrálním světě; ráno mi v hlavě kolikrát ještě úplně rezonují dozvuky společné diskuse - ale opět to není nic, co bych dokázala sama nějak ovlivnit ani si detailně vybavit.
Zdravím a přeji vše dobré!
S velkou úctou a pokorou
Manada 04.10.2017

Dobry den pani Wahlgrenis,
tento tyden jsem vyresila i ten posledni odpousteci dopis (byvalemu milemu, co odjel na more za obchodem).
Nakonec radeji opravdu s vetsim odstupem od predchoziho dopisu, aby se energie nepomichaly...
Byl to uz muj treti odpousteci dopis, tak jsem si myslela, ze uz me v tom procesu nic neprekvapi, ale opak byl pravdou.
Dopis nejdriv vubec nechtel horet.
Potom kdyz se konecne rozhorel, tak praskla zavarovaci sklenice, ve ktere jsem ho palila, a to tak, ze kousek skla doslova vystrelil ven!
Prasklina se jinak udelala prakticky kolem celeho dna, takze kdyz dopis dohorel, musela jsem chvili pockat, aby to cele trochu vychladlo, protoze abych mohla sklenici odnest k vode, musela jsem ji za to dno pridrzovat, aby se popel nevysypal.
No i tak me to do rukou dost palilo.
Kdyz jsem popel vypoustela do vody, pripadalo mi, ze ho dost zustalo prilepeneho na stenach sklenice, i kdyz jsem ji nekolikrat vyplachla, tak jsem ji jeste zkousela vymyt rukou, pricemz jsem se malinko rizla, takze s tim popelem odeslo vlastne i trochu me krve...
Hlavne kvuli tomu vlastne pisu - jestli ta krev nejak nevadi...?
Nez jsem pak dosla do auta, mela jsem vzhledem k aktualnimu pocasi z te ledove vody ruce pro zmenu zase uplne zkrehle...
Paleni dvou predchozich dopisu probihalo relativne v poklidu - jen ten prvni vubec nechtel horet, ale tohle byl tedy doslova horor, musely to byt hodne silne emoce...
Chci Vas tedy poprosit, zda byste mohla zkontrolovat, jestli vse probehlo v poradku a miminko ma ted uz cestu otevrenou...?
Predem moc dekuji a zdravim
Manada 05.02.2020

Milá Manado,
děkuji za zážitek s pálením odpouštěcího dopisu.
Ano, někdy se dějí věci...
Energie se mění přibližně po 21 dnech od poslední fáze s odpouštěcím dopisem.
Připadá mi, že to, co se řešilo (odmítnutí, nespolupráce atd.), je už minulostí.
Najednou se ta averze nebo dokonce odpor a strach vytrácejí, mění se v magnet, je tady obrovská touha dostat se sem a pokračovat.
Všechno se mi ukazuje jakoby v pohybu, roztančené, nádherné.
Nemělo by tady být nic, co tlačítě hlavou, je potřeba nechat všemu přirozenou volnost.
Příběh pokračuje, Vy zde nejste jako oběť, ale naopak žijete si svou hlavní roli.
Nic tady nechybí, nic nepřebývá.
Krásné...
© Wahlgrenis

06.02.2020

Dobrý den paní Wahlgrenis,
mám čerstvě za sebou další ze svých "mikrotěhotenství", které trvalo opět jen několik dní.
Potřebovala bych se s Vámi poradit, jestli už je vše mezi mnou a dušičkou budoucího miminka opravdu vyřešené, nebo mám ještě něco udělat...?
Tato moje kratičká těhotenství relativně přesně korespondují s diagnózou, kterou mi přiřkli lékaři (drobná porucha imunity - pro běžný život nevýznamná, ale pro těhotenství fatální).
Ovšem až na to, že dle nich by nemělo být v mém případě vůbec možné donosit dítě - maximálně prý jen z úplně prvního otěhotnění, ale já už mám syna, a to až z druhého těhotenství a bez jakékoliv léčby.
Takže se řečem lékařů snažím nepodléhat, stejně jako ubíhajícím létům, protoze si říkám, že jestli je nám to druhé miminko souzené, ví samo nejlépe, kdy přijít a přijde veškerým diagnózám navzdory.
Ale pravda je, že to čekání už trvá devět let.
Letos mi bude 40 a na spočítání všech mých neúspěšných těhotenství by mi už nestačily ani prsty obou rukou...
Potřebovala bych se s Vámi na celou situaci znovu podívat, zda má dušička stále v plánu se k nám narodit.
Cítím, že ano, jinak bych - předpokládám vůbec neotěhotněla...
A zda mi někde něco neuniká, když se dosud neodhodlala s námi zůstat.
Každé další těhotenství vítám s optimismem a upřímně se těším, že budeme konečně spolu, ale po pár dnech přišlo dosud vždy zklamání.
Začínám rozumět tomu, proč se jmenuji Nada (rusky "naděje"), protože na své cestě za druhým miminkem bych se bez naděje opravdu neobešla.
Předem moc děkuji a zdravím
Manada 21.01.2021