Já ale věřím, že genetická informace není neměnná
Milá Wahlgrenis,
dnes jsem od své kamarádky dostala kontakt na tyto stránky...
Hltám příběhy a chtěla bych vše rychle nasát do sebe.
Mnoho příběhů je mi blízkých, vnímám totiž sama sebe také "na cestě" nebo "probuzená".
Je to velmi vzrušující pocit, stále se mi teď do obzoru mého vnímání dostávají poučné, inspirující články, videa, knihy, rozhovory, webové stránky... a také lidé, které vnímám jako své "učitele".
Tato témata mne zajímají již od útlého mládí, ale teprve nyní mám neskutečnou touhu pochopit více, hlouběji, poznat sama sebe, být sama se sebou v míru a pak také s celým vesmírem.
Nepochybně mne na tuto cestu přivedl vlastní život, zkušenosti nebo spíše lekce, které dostávám.
Lekcí bylo mnoho, ale nejtěžší přišla nedávno.
Zemřela nám dcera, narodila se předčasně v 27. týdnu, měla těžkou infekci plic.
Byla tu s námi jen kratičkou chvíli, pouhých 6 dnů.
Po Haniččině smrti nastaly zvláštní dny.
Byla to pocitová horská dráha.
Nejvíce mne sžíral pocit smutku, pocit prázdna, bolelo i dýchat.
Myslela jsem, že už se nikdy neusměju, že nedokážu obyčejně žít...
Nikdy jsem se neptala, PROČ právě nám se to muselo stát???
Chvílemi mne pronásledovaly otázky viny - kdo za to může??
Ale ani ty nezůstaly dlouho.
Velmi rychle jsem pocítila potřebu poznat sama sebe více.
Přesto, že před těhotenstvím jsem o sobě měla celkem valné mínění /pracuji v pomáhající profesi, mám ráda lidi, zvířata, přírodu, touhu pomáhat/, tak jsem nyní shledala mnoho chyb, kterých se dopouštím a rozhodně mám na sobě mnoho práce.
Začala jsem se také zajímat o karmickou zátěž.
Fascinuje mne téma minulých životů, téma - co se děje s duší po "smrti".
Pochopitelně mne nejvíce zajímá, kam odešla duše naší holčičky a jestli se k nám může ještě vrátit.
Nechci udělat chybu a poutat její duši tady na Zemi.
Utekly necelé 3 měsíce a já se dokážu i smát, dokážu zase s chutí pracovat a dokážu vnímat krásu života....
Ale Hanička je stále se mnou.
Myslím na svoji dcerku permanentně, každý den se mi zalijí oči slzami, někdy propukám v bolestný pláč, někdy očistný pláč, někdy dokonce k mému překvapení i šťastný pláč.
Často cítím stále větší vděk i za tak krátkou chvíli, kdy jsme spolu mohly být.
Byla v mém bříšku 7 měsíců, stále jsem ji hladila a povídala si s ní a byla jsem tak moc šťastná a cítila se tak fantasticky.
Po narození jsem ji směla jen málo hladit a jen jednou pochovat v náručí a to až po smrti.
Až pak jsem mohla k Haničce přivonět, políbit ji, hladit ji.
Krásná, malinkatá princezna...
Několikrát se mi pak stalo, že jsem ucítila její vůni, nádherný pocit blízkosti...
Uvědomila jsem si, kolik důležitých věcí dokázala změnit v naší rodině za tak kratičkou chvíli a aniž by se s ní mohl kdokoli setkat kromě mne a manžela.
Je pro nás velkým darem, Haničku vnímám jako krásné teplé světlo, hvězdu, která září v mé duši.
Můj manžel vnímá smrt naší holčičky podobně, ale nemá potřebu jít tak do důsledků k jádru věci.
Důležité pro mne je, že neodmítá můj směr a postoj.
Hodně nás tato bolestná zkušenost spojila.
Proč píšu???
Krom otázky, kde teď Hanička putuje a zda se k nám může vrátit, je tu ještě jedna otázka.
Můj muž je dle lékařů neplodný.
Haničku jsme měli z IVF.
Já ale věřím, že genetická informace není neměnná.
Věřím, že pokud by manžel postoupil ve svém sebepoznání dále, mohla by se jeho plodnost obnovit.
Moc vám děkuji za případnou odpoveď a omlouvám se, že jsem se tak rozepsala a tím vás připravuji o váš drahocený čas.
Děkuji s láskou a pokorou
Feja 25.04.2016
Milá Fejo,
děkuji za důvěru, se kterou se na mne obracíte.
V mé knížce "Proč k nám miminko nechce" i na webu je celá řada podobných příběhů.
Ale jsou tady i velice šťastné konce, kdy se miminko narodilo, i když lékaři tímto směrem vůbec neodhadovali.
Ve Vašem případě mi skutečně přichází jako první a nejsilnější pocit kolem Vašeho muže, jako by byl škrtnutý, jako by neměl svůj vnitřní náboj.
A od toho se odvíjí nejednoznačná, komplikovaná fáze, tzv. něco si odpracovat, aby bylo možné jít dál.
Logicky k tomu se přiřazuje další silný pocit - oběť v životě, výčitky, že právě on za to všechno může.
Je tady smutno, hodně smutno.
Tahle informace od lékařů Vašeho muže absolutně zastavila a vzala mu veškerou sílu být sám sebou.
Přitom láska jako taková tady je.
Chybí ale on jako muž, který je na svém místě.
Kolem něho krouží obrovské výčitky, jeho duše je sžírána.
Tohle není dobrý program.
Jistě víte, že zázraky se dějí...
Jen se jim má jít aspoň trochu vstříc.
Pochybnosti byste měli rozptýlit.
Vnímám při Vás vyzrálou silnou duši, působí na mne v tuto chvíli jako chlapeček.
Jen se potřebujete z tohoto černého tunelu, v kterém se teď nacházíte, dostat zase na světlo.
© Wahlgrenis
27.04.2016
Milá Wahlgrenis,
z celého srdce Vám děkuji za Váš názor a Vaše vnímání.
Je úžasné, jak téměř nic o nás a našich životních cestách nevíte, a přitom VÍTE.
Můj manžel má mnoho a mnoho problémů se svou původní rodinou, tím pádem i sám se sebou....
Snažíme se na tom společně pracovat i když....
Když nad tím tak přemýšlím, já se asi snažím víc.
Ve svém nitru je opravdu ztracený malý chlapeček, jak píšete ....
Seznámila jsem manžela s metodou RUŠ.
Příští týden má první terapii.
Mohu Vás požádat o Váš názor, zda je tento směr dobrý, vhodný??
Popřípadě můžete doporučit jak dál?
A jak je to s duší naší Haničky?
Je šťastná?
S velkou pokorou a úctou Vám děkuji
Feja 28.04.2016
Po několikátém přečtení Vašeho mailu se mi teď zdá, že jsem špatně pochopila Vaše slova o silné duši, kterou vedle mne vnímáte, o možném chlapečkovi.
Měla jste na mysli miminko??
To by bylo opravdu velmi radostné...
Ještě jednou srdečně děkuji a přeji krásný zbytek dne.
Feja 28.04.2016
