Jsem vůbec schopná další zkoušku podstoupit?
Dobrý den,
kontakt na Vás jsem dostala od paní, která s Vaší pomocí má kladné zkušenosti.
Po pravdě ani nevím, kde začít...
Nikdy jsem služby takového typu nevyhledala.
Jde mi o to, že jsem prošla pro mě poměrně náročným životním údobím a byť je to záležitost již rok stará, nějak se mi nedaří od "mého problému" odprostit.
Žít a cítit se jako opravdový člověk.
Je mi 30 let.
Před pěti lety mi zemřel tatínek.
Bylo to hodně nečekané a těžké období pro mne a moji matku, která byla těžce nemocná.
Krátce před jeho smrtí jsem potkala muže, se kterým jsem si velice rozuměla, ale protože pocházel z rozvedené rodiny a sám procházel rozvodovým řízením a měl dvě děti z prvního manželství, mamince jsem o tomto vztahu nechtěla naplno vše říct, protože jsem nechtěla, aby se zbytečně trápila.
Nakonec jsem musela ale stejně s pravdou ven, protože jsem s ním chtěla být, a tak se situace stávala čím dál víc neudržitelnou.
Maminka byla v šoku.
Nikdy nesouhlasila s naším vztahem.
Vždy říkala, že si pro mě představovala někoho lepšího.
Asi tak jako každá matka...
Myslela to dobře.
Za náš krátký vztah - po třech měsících, jsem zjistila, že jsem otěhotněla.
Maminka, potom, co se to dozvěděla, chtěla spáchat sebevraždu.
Napsala dva dopisy na rozloučenou a sáhla po kombinaci léků.
Sebevražda se stala pouze demonstrativní a maminka skončila na JIP v nemocnici.
Potom, co ji pustili, jsem poprosila lékaře, aby mě nechal na "rizikovém těhotenství" a já se nastěhovala k mamce, aby nebyla tak sama.
Do doby, než jsme se dozvěděli, že čekáme holčičku, našemu vztahu vůbec nepřála a na vnouče se ani moc netěšila.
Až když jsme se dozvěděli pohlaví dítěte, začala se těšit a úplně "jakoby" ožila...
Ovšem na náš vztah s nyní již mým manželem se dívala hodně skepticky.
Dokola tvrdila, že je se mnou jen kvůli majetku a že to vše má dopředu spočítaný.
Což mne hodně mrzelo.
Po narození naší dcery jsme si řekli, že bychom se mohli vzít.
Řekli jsme o tom, mamce, ale ta nechtěla ani slyšet.
Prý, že nám na svatbu nepůjde, ať s tím ani nepočítáme.
Ze svatby proto sešlo, a tak uplynul další rok.
Po dvou po tří letech našeho vzájemného soužití jsme si řekli, že bychom se mohli zkusit vzít ještě jednou...
Opět jsme to oznámili mamce, ale ta opět reagovala úplně stejně.
Tak jsme se rozhodli, že se vezmeme sami - jen se svědky a rodině pak odevzdáme jen oznámení o již proběhlém sňatku.
Všichni nám to schvalovali.
Jen u mojí mamky se to neobešlo bez nepěkných poznámek.
Situace s naším společným soužitím (bydleli jsme všichni pod jednou střechou) gradovala a nakonec vyústila v nekonečné hádky a pře - pak už o všechno...
Až jednoho dne manžel řekl "dost" a koupili jsme si byt nedaleko našeho dosavadního bydliště.
Aby jsme měli blízko mamce, kdyby se jí přitížilo.
Mamka to nenesla vůbec dobře.
Celé to dopadlo tak, že jsme si vzali hypotéku, byt opravili a po tříměsíčním bydlení jsem našla jednoho dne mamku doma mrtvou.
Čekala na transplantaci slinivky a ledviny.
Bohužel týden před plánovaným odjezdem do nemocnice zemřela.
Přišla jsem během krátké doby o oba rodiče.
Další šok nastal hned druhý den po smrti mamky.
Dozvěděla jsem se, že jsem nebyla vůbec jejich, že si mě osvojili z kojeneckého ústavu.
Následovala dlouhá peripetie s tím, že jsem dostala možnost získat informace o mé původní rodině.
Nikdy jsem se s nimi nechtěla vidět - jen mne strašně zajímalo a zajímá, z jakých poměrů jsem pocházela, kdo byli moji rodiče, čím se živili, kolik mám sourozenců apod.
Je to již rok, co jsem se "vše potřebné" dozvěděla.
A možná ku mé škodě.
Ale nelituju toho.
Vím ale dost.
Celý rok, co uplynul od smrti mamky a od odhalení tajemství ohledně mé osoby, se potýkám s návaly depresí, které neumím odehnat.
Prostě to na mě sedne a já si vyčítám, přemýšlím, říkám si, co kdyby, jak kdyby...
Mám doma skoro už 4letou holčičku, milujícího manžela, zázemí.
Zdraví nám naštěstí také přeje.
Máme kde bydlet - ale já jsem nešťastná.
Přemýšlíme, že pořídíme malé ještě sourozence.
Ale já se uvnitř sami sebe bojím, jestli bych to vše zvládla.
Někdy jsem nabytá energií, ale pak přijdou dny (a není jich málo), kdy jsem totálně na dně, skleslá.
Mohl by jste mi prosím poradit, říct svůj názor - jakým směrem bude můj život pokračovat?
Rozhodli jsme se pro druhé dítě - bude to správný krok?
Neublížím rodině?
Moc bychom si přáli holčičku.
Ale jsem vůbec schopná další zkoušku podstoupit - podstoupit úspěšně?
Děkuji Vám za čas strávený u tohoto mailu a budu Vám moc vděčná za Vaši odpověď.
S pozdravem.
Lora 26.08.2014
© Wahlgrenis
26.08.2014
