wahlgrenis.cz



 WAHLGRENIS        

 

...veci mezi nebem a zemi...




     REGISTRACE       Přihlášení

TĚHOTNÁ >>> Začínám mít pochybnosti o svém vztahu s mým otcem


Dobrý den milá Wahlgrenis,
můj e-mail je spíše forma nějakého odlehčení mému současnému stavu mysli a pokud Vás k němu něco napadne, budu ráda za reakci.
V opačném případě děkuji i jen za možnost poslat myšlenky dál...
Je u nás doma nezvyklé odpoledne, kdy dcera spí a neprobudil ji dosud žádný domácí zvuk.
V poslední době se na Vaše stránky chodím dívat.
Nejsem registrovaná, jen si pročítám příběhy a reakce a díky nim se ujišťuji, že vše je, jak má být a věci mají svůj vyšší smysl.
K Vašim stránkám a Vaší osobě jsem se dostala díky mojí mámě, která je jeden čas hodně navštěvovala a pročítala.
Shodou náhod, které nebyly náhody, to bylo v době, kdy jsme s manželem očekávali první dceru, která má dnes dva a půl let.
Byla počata nečekaně, ale velmi chtěně po potratu první dušičky a my se s ní a z ní těšíme každý den.
V současné době bychom rádi přivítali duši další, ale zatím se nedaří.
Ačkoliv jsme se rozhodli na začátku roku, je pro mě zvláštně bolestné, že se mi nedaří otěhotnět.
Obě první děti byly počaty jen, co jsme se rozhodli.
A i když je třeba říci, že mě čekají poslední dva měsíce studia na vysoké škole, což je stres, tak začínám mít pochybnosti o svém smýšlení, o svém vztahu s mým otcem, který je v posledních měsících proložen jen narážkami a nejsem schopná být v jeho přítomnosti.
Společným chvílím se vyhýbám.
Vnímám, že můj odmítavý postoj je způsoben tím, jak v jeho chování k dceři zní mé vlastní emoce a potřeby coby dítěte, které nebyly vyslyšeny nebo vyplaveny.
Zaráží mě, jak snadno mě jeho pouhé slovo, nijak zle myšlené, vytáčí...
Neumím s tím nic dělat, a tak s ním raději nejsem.
Současně nechci, aby s ním byla má dcera.
Mám strach, že by jí ublížil stejně, jako mně, což snad nejde.
Zajímavé je, že jsem chtěla psát o tom, jak jsem se sbírala z porodu, který nakonec probíhal císařským řezem, protože jsem měla v těle zánět, ja jsem měla pocity viny, že jsem nebyla schopná dceru přivézt na svět přirozeně, jakkoliv jsem se na to připravovala.
Jak jsem měla pocit, že nejsem schopná mít s druhým plnohodnotný vztah.
A místo toho píši hlavně o svém otci.
Možná všechny tyhle věci mají nějakou souvislost, já ji tam v tuhle chvíli nevidím a možná proto píši právě Vám, protože Vás vnímám jako osobu, která vidí věci běžně skryté a tak mám pocit, že jako jediná budete rozumět.
Děkuji Vám, že jste ochotná "vyslechnout" a nechat být...
Elizabeta 08.04.2014

Dobrý den Wahlgrenis,
obracím se na Vás troufale bez předchozího kontaktu.
Psala jsem Vám v dubnu, kdy jsem si myslela, že nemůžeme s manželem otěhotnět, přičemž jsem již tou dobou byla zřejmě v jiném stavu.
Za toto zjištění jsem byla šťastná a miminko se mnou přestálo náročnou přípravu na státnice a současně starost o dnes již téměř tříletou dceru.
Čtyři dny před samotnými státnicemi jsem se dozvěděla, že čekáme miminka dvě, jednovaječná.
Přiznám se, že prvních 14 dní jsem z toho byla v šoku.
První dceru jsem vedla velmi kontaktně, kojila jsem 27 měsíců, nosila ji dokud jsem mohla v nosítku, spí s námi stále v posteli a tím, že s dvojčaty jsou tyhle věci dosti komplikovanější, dumala jsem nad tím, zda to tak chci.
Jsem člověk, který stále pochybuje o svých krocích.
Vše, co udělám, desetkrát otočím, a když to vyhodnotím jako nevhodné, tak se v mysli trestám pocity viny.
Mimo jiné i proto jsem si nedokázala představit, že s tímhle přístupem k výchově zvládnu další dvě děti zároveň.
O potratu nepadlo slovo!
Ani mě nenapadlo, že bych se jednoho měla vzdát, jen jsem se obávala, jestli to všechno zvládnu.
A tak plyne čas a miminka jsou stále s námi.
Dlouho jsem z nich měla dojem, že jsou ve mně spokojení, ať se děje co se děje.
V klidu přestáli státnice i všechny mé pochyby a začalo mi s nimi být fajn.
Vzhledem k tomu, že jsou miminka jednovaječná, musím absolvovat kontrolní ultrazvuky a včerejší poslední mě polekal.
Doteď jsem se snažila mít k věci přístup, že i jednovaječná dvojčata mohou dorůst v břiše v pohodě do vysokého týdne těhotenství.
Nicméně naše miminka jsou od začátku jedno menší a jedno větší.
Včera na ultrazvuku mi paní doktorka nejprve řekla, že se jí nezdá množství plodové vody a pohyblivost u jednoho z nich a tudíž to může vypadat na počínající transfúzní syndrom.
Další doktorka zase řekla, že jsou miminka v normě a že nic takového se neděje a i kdyby, může se to zase obrátit.
Jsem aktuálně v 21. týdnu těhotenství a cítím se dobře.
Tohle je však věc, která se může stát, i když se žena cítí dobře...
Dostala jsem strach.
Nemohu se zbavit myšlenek na to, jak vše bude a co mohu dělat, aby vše bylo v pořádku.
Přála jsem si miminka donosit co nejdéle, ale v tuhle chvíli si jen přeji, abych rodila v době, kdy budou v pořádku...
Nicméně stále mám strach a ráda bych se poradila, zda je něco, co mohu dělat, co mohu změnit, pročistit nebo prostě jen nechat být, abychom to spolu zvládli.
Případně jak se připravit na těžké chvíle.
Vlastně mám pocit, že mě přepadlo zoufalství, a nevím, jak se z něj vymotat.
Pokud Vás něco napadne, budu ráda i jen za reakci či odpověď, že vše je jak má.
S poděkováním
Elizabeta 13.08.2014


© 2004-2024 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.