Kdo je otcem mého dítěte?
Mila Wahlgrenis,
obracim se na Vas s prosbou o radu.
Nejprve vylicim muj pribeh, i kdyz to bude asi trochu dlouhe a komplikovane.
Ziji s manzelem uz od roku 2004 a od roku 2007 jsme v USA, pristi nebo prespristi rok se planujeme vratit do CR a usadit se.
Manzel me velmi miluje a uz asi 2 roky touzi po diteti.
Ja zatim po diteti netouzim a jako hlavni duvod jsem vzdy videla to, ze nejsme v CR.
Jsme oba vysokoskolsky vzdelani, ale ja se svou karierou moc spokojena nejsem.
Necitim se vubec naplnena a nespatruji smysl v tom, co delam...
Ale to jsem nechtela rozebirat.
V cervenci jsem potkala jineho muze - on i ja jsme k sobe citili jakousi osudovou pritazlivost, kterou jsme nedokazali ovladnout.
On je stastne zenaty, ma nevlastniho syna a dvouletou dcerku.
Ze zacatku jsme se vztahu branili, ale nakonec jsme se oba zamilovali a zacali jsme se tajne stykat.
Velmi si spolu rozumime.
Uvedomila jsem si, ze ho miluji vice nez manzela a ze on je laskou meho zivota.
Nikdy predtim jsem k nikomu necitila to co k nemu, nikdo me tak fyzicky nepritahoval.
Nase tela jako by k sobe patrila.
Take jsme zjistili, ze se v ruznych situacich podobne chovame, mame podobny styl prace...
Nekdy jsou to malickosti, ale ze zacatku nas to velmi prekvapovalo.
Usoudila jsem, ze uz jsme spolu nekdy v minulem zivote byli.
Pres to vsechno si uvedomuji, ze mame jiny styl zivota a ze s manzelem si po teto strance rozumim skvele.
Mame s manzelem plany na stavbu domku v CR, mame stejnou predstavu jak travit volny cas.... proto jsem si rekla, ze se svym milencem proziji tech nekolik mesicu, ktere nam zbyvaji a pak mi na nej zbydou jen krasne vzpominky.
Stala se ale vec, ktere se mi jeste stale nechce uverit.
Otehotnela jsem.
Vedu si peclive zaznamy a tak vim, ze se to stalo bud 29.10. s mym milencem nebo 30.10. s manzelem.
Manzel jeste o nicem nevi, s milencem ted diskutujeme, jak to budeme resit.
On vidi jako jedinou moznost potrat, pro me je potrat az to posledni reseni.
Co kdyby to miminko bylo meho manzela?
Pokud bych byla tehotna s manzelem, tak je vse v poradku a vsichni jsou stastni.
Pokud bych vsak byla tehotna s milencem, tak to znamena obraceni zivota naruby hned nekolika lidem.
On nechce od rodiny odejit, ale asi by mu nic jineho nezbyvalo -
v momente, kdy by se o diteti dozvedela jeho manzelka, by mu na vyber nedala.
Pro me by mit dite s milencem znamenalo, ze musim zustat v USA a ze bych ztratila svou rodinu, protoze tata ani sestra by uz se mnou asi nikdy nepromluvili ani slovo (je totiz cernoch).
Navic nevim, jestli bych dite vychovavala sama nebo jestli bychom nakonec zili s milencem jako rodina.
Ted si nekokazu predstavit, ze bych v USA zustala, protoze uz nekolik let citim, ze naplnena se budu citit jen v Ceske republice (ziji v cizine uz od r. 2004).
Na druhou stranu ale milence velmi miluji.
K manzelovi citim lasku spise jako k priteli.
Mila Walhgrenis, rada bych vedela, kdo je otcem meho miminka.
Ted nejsem schopna udelat zadne rozhodnuti, protoze nevim tuto zakladni vec.
Nechci ranit meho manzela, tak moc touzi po diteti.
Modlim se, aby to dite bylo jeho.
Vim, ze je mozne otcovstvi urcit z odberu plodove vody, ale to lze az nekdy ve 4. - 5. mesici a neni to bez rizika a ja musim manzelovi rici, ze jsem tehotna, mnohem drive.
Moc Vas prosim, Wahlgrenis, podivejte se, kdo je otcem.
Mnohokrat Vam dekuji za odpoved a za tyto obdivuhodne stranky!!!
S pozdravem vase verna ctenarka,
Zizi 14.11.2008
Milá Zizi,
pokud jste chtela jen jedinou odpoved, a to na otazku, kdo je otcem Vaseho budouciho ditete, odpovedela bych jednoduse jednim slovem.
Na nic dalsiho neptate, neprislusi mi tedy kalkulovat, co bude s Vami dal.
Muz, s kterym cekate dite, je polovinou Vasi duse.
Vy vetu zacnete, on ji dokonci...
Ten druhy je s Vami spis na vlne pratelstvi, buduje cosi, ale most mezi Vami chybi.
Pro otce ditete jste zenou, jakou dosud ve svem zivote nepotkal.
Jedinou kapkou v mori, a tam jich je opravdu hodne.
Meli jste se spolu urcite potkat, neni to pribeh z pohadky, nic si nenamlouvate.
Oba jste uz davno sundali ruzove bryle.
Jste v dulezite zivotni zkousce.
Nesmíte zklamat, ale nezapominejte, ze nyni uz nejste sama, pozor na emoce.
Wahlgrenis 14.11.2008
Milá Walgrenis,
děkuji za rychlou odpověď!
Do té doby, než jsem si ji přečetla, jsem se cítila vyrovnaná, i když jsem netušila, kdo je otcem mého budoucího dítěte.
Nejprve jsem před očima měla černého chlapečka, ale potom jsem se začala přesvědčovat, že to není možné, že to musí být manželovo dítě.
Příspělo k tomu asi i to, že milenec jako jediné možné řešení vidí potrat.
Také jsem nějak nebyla schopná o všem přemýšlet, jako by mě to nezajímalo.
Když jsem si však přečetla Vaši odpověď, začala jsem přemýšlet velmi intenzivně!
A derou se mi do očí slzy.
Může láska opravdu ospravedlnit všechno???
Můžeme zlomit srdce mému manželovi, mému otci, mé sestře, milencově manželce a vzít milencově dceři a synovi skvělého otce???
On je velmi miluje a myslím si, že rozum mu nepřipouští jinou variantu, než že zůstane s nimi.
Už dříve jsme si řekli, že kdybychom se potkali za jiných podmínek, tak neváháme o společném životě ani minutu, ale takto?
On má závazky a věřím, že jeho manželka ho miluje stejně upřímně jako já.
Wahlgrenis, píšete, že jsme se spolu měli potkat.
Máme spolu i mít dítě?
Máme spolu žít?
Nebudou nás honit výčitky svědomí po zbytek života?
Odpustí mi rodina?
Odpustí mu manželka?
Byla bych v USA šťastná?
Já vím, tentokrát mám mnohem více otázek.
Budu šťastná, když mi odpovíte ještě jednou.
Vaše slova mi dodávají sílu.
Děkuji!
Zizi 14.11.2008
Milá Zizi,
holka, nemáš to v tuto chvíli vůbec lehké a ať se rozhodneš jak se rozhodnš , vždy někomu ublížíš.
Ale ublížíš opravdově, kromě sebe?
Neumím Ti odpovědět na Tvé otázky jako umí Wahl, ale ono stejně záleží na Tobě, jak se rozhodneš.
Mohu Ti ale aspoň napsat, že Tvůj otec a sestra, budou Tvým otcem a sestrou pořád.
Tím se na světě vůbec nic nezmění.
Víš, řeči se mluví a voda plyne.
To, co je vysloveno nahlas ještě neznamená, že to tak doopravdy cítí.
Ono je něco jiného o tom mluvit a něco jiného to ve skutečnosti prožívat.
Jelikož je Tvůj milenec černoch, předpokládám, že Tvoje rodina je trošku rasistická, ale co když až půjde o Tebe, změní na věc názor.
Jasně, je to co kdyby.
Jsi těhotná a to znamená v jiném stavu, jak po stránce fyzické tak po stránce emoční.
Díváš se na svět najednou úplně jinak a s jinými emocemi.
Je těžké s nimi logicky uvažovat, tak, jak jsi to dělala doposud.
Už nejsi sama.
Na své otázky stejně nejlépe najdeš odpověď sama v sobě.
Zahoď na chvíli myšlenky na lidi kolem Tebe a soustřeď se jenom na sebe a své miminko.
Ptej se sama sebe, co doopravdy potřebuješ k životu, abys TY byla šťastná?
Nikdo na světě nemůže žít za Tebe Tvůj život, tak si ho udělej takovým, aby Ty jsi se cítila dobře.
Ano, myšlenka, že někomu svým jednáním ubližuješ, pořád ťuká na vrátka a kazí Ti radost ze života.
Zizi, ale to jsou Tvoje myšlenky.
Ty jsi je dobrovolně přijala za své, takže je také Ty můžeš změnit.
Holka zlatá, přeji Ti, aby Tvé rozhodování bylo co nejméně bolestné.
Vše dopadne tak jak má.
Hodně štěstí.
Jarča 14.11.2008
Vážená Zizi, nebo dívko, ženo, jak se doopravdy jmenujete?!
Když jsem si přečetla Váš příběh, docela mě mrazilo.
To opravdu můžete vážně uvažovat o potratu, a vůbec nemyslet na to, co by se stalo s Vámi?
Moc se mně líbil článek té paní přede mnou.
Odpovězte si někde v ústraní na otázky, které Vám tam píše a já přidám další:
- pokud nejste promiskuitní, a to myslím, že nejste, co Vám ve vztahu s manželem chybělo
- musíte přiznat pravdu, jakkoli z hlediska morálky našeho světa zavrženíhodnou - ale p r a v d u,
- co čekáte od života v ČR a od manželství v ČR,
- když Vás manželství nedokázalo ubrzdit a když sama přiznáváte, že jste našla toho " osudového" člověka,
co Vás u něho tak oslovilo a co Vás spojuje,
- kdo je pro Vás nejdůležitější, muži - manžel nebo milenec, dítě, Vy sama ... a co Vy ve skutečnosti doopravdu chcete?
Život v nadbytku není také zadarmo, není zadarmo ani život v lásce, neníá zadarmo ani život v míru se sebou...
- čas je lékařem mnoha ran - položte si kardinální otázku, zda jste schopná žít a vychovávat dítě sama - ať už v Americe nebo v ČR?
Myslím, že jako vysokoškolačka příslušného věku a zkušeností k tomu máte dost podmínek.
Nebude to jednoduchá cesta, a možná, spíš určitě, nakonec sama nezůstanete.
Ale to teď nevíte a vědět byste ani neměla a také to nebude hned a " zadarmo".
Za všechno v životě "se platí", rozumíte-li mně ... i za lásku a dokonce i za sebelásku, za sobectví, za lhostejnost, za všechno...
To je ta prubířská zkouška - to je ten bod, a průsečík.
Patrně si budete muset zvolit úhel pohledu, ze kterého budete tuhle situaci posuzovat rozumem, ale pak budete muset otevřít srdce a nechat ho chvilku mlčky bít...pak třeba něco objevíte..
Rozum nebývá vždy dobrý rádce - to mluví ego - naše dosavadní systémy přesvědčení, výchovy, morálky, to většinou ten "pomyslný" Bůh mlčí, nikdo ho totiž neslyší.
Teprve "odhodíte-li sebe", naleznete pravdu - je to někde v bibli přesně, na tom ale nezáleží, tu hloubku slov pochopíme, aniž víme, kdo je konkrétně pronesl.
Prosím ale za to maličké, nedělejte nic ukvapeně a dejte si čas na to, zůstat sama se sebou sama - třeba někde i v horách nebo u moře, a sama cítit, snít, polemizovat a rozmlouvat se sebou, meditovat třeba - víte-li jak... a když nic jiného, vnímat vítr, slunce, déšť, čas, přírodu, zvířata, nebe, zemi i sebe... vypněte mobily a odstřihněte se na chvíli od každodenních spletitostí vztahů i života a práce.
Vůbec o své práci nepíšete...
Dejte si na čas a čas.
Tenhle předěl Vám pak v pozdějším životě pomůže, ať už se rozhodnete jakkoli.
S láskou posílá energii
Olga 14.11.2008
Ahoj Wahlunko,
opet jsem po dlouhe dobe, zavitala na Tve stranky...
A prisel vzkaz pro Zizi - chlapecek bude tmavy...
Mej se hezky slunicko...
Oxika 15.11.2008
Wahlgrenis,
mám ještě jednu otázku.
Tuto otázku si kladu téměř od začátku co jsem mého milence poznala.
Proč jsme se měli potkat?
Jaký je důvod našeho trápení?
Co si spolu máme vyřešit???
Nerozumím tomu.
Zdá se mi teď téměř nemožné že bychom spolu někdy byli šťastní.
Mám pocit, že on to nezvládne.
Dnes mluvil i o tom, že by se snad s manželkou poté až by se vše vyřešilo zase dali dohromady.
Je správné přivést na svět dítě, které svého otce téměř nepozná?
Teď to vidím tak, že jiná možnost než být svobodnou matkou v ČR mi nezbyde.
V USA nemám absolutně nikoho, kromě manžela.
V říjnu příštího roku nám vyprší vízum a musíme se vrátit do ČR.
Děkuji.
S pozdravem
Zizi 15.11.2008
Mila Wahl...
moc bych te chtela poprosit jestli by jsi mi mohla pomoc predat vzkaz pro ZIZI........kdo je otcem meho ditete?
a pozadat ji o jeji E-mail........
Mila Zizi.......
rada si ctu pribehy na techto strankach a i ja hledam odpovedi na me otazky....... tvuj pribeh jsem si vybrala jako prvni z mnoha,protoze jsem tady delsi dobu nebyla a po precteni mi bezel mraz po zadech..........nachazim se v podobne situaci jako ty jen s jinymi kulisami.........
take ja ziji v USA , take ja jsem vdana , touzili jsme po diteti a take ja se zamilovala do zadaneho muze (misence) a take muj manzel me miluje a chce me zpet..........
odesel do CR a ja zustala tady.........
jsem na krizovatce co dal.....
jit za manzelem koupit dum a budovat zivot v CR....
nebo zustat tady v USA kde to miluji prace me naplnuje mam zde rodinu pratele a jsem blizko muze ktereho miluji..........
Maerti 15.11.2008
Wahlgrenis,
mam pocit, ze potrat je jedine mozne reseni.
Muj milenec novou rodinu budovat nechce.
Dite se mnou mu jen znici zivot, ktery si doposud budoval...
S laskou
Zizi 15.11.2008
AHOJ ZIZI,
PÍŠEŠ,ŽE POTRAT JE JEDINÉ ŘEŠENÍ....
MĚLA BYS BÝT BOHU I TOMU MIMINKU VDĚČNÁ,ŽE TI OTEVŘELO OČI...
POKUD BYS NEOTĚHOTNĚLA,TAK JEŠTĚ XLET BYS ŽILA PŘEDSTAVOU,JAK TĚ TVUJ MILENEC MILUJE
A MU NEJDE O NIC JINÉHO NEŽ O SEX....
PROSÍM,ODPOVĚZ MI - KDYŽ PUJDEŠ NA POTRAT - BUDEŠ SE S NÍM PAK STÝKAT DÁL?
NIC SE MEZI VÁMI NEZMĚNÍ?
JÁ BYCH KAŽDOPÁDNĚ SI O TOM ZKUSILA PROMLUVIT S MANŽELEM....
MOŽNÁ SE BUDEŠ DIVIT,ŽE BUDE MILOVAT DÍTĚ. I KDYŽ NEBUDE JEHO
/ALE NEMÁŠ JISTOTU,DOKUD SE NENARODÍ.../
PROSÍM, ZKUS SE NAD TÍM ZNOVU ZAMYSLET A DÁT TVOREČKOVI ŠANCI...
MUŽEŠ HO DÁT PŘECE K ADOPCI....
S LÁSKOU SAŠA 16.11.2008
Mila Wahl,
dovoluju si reagovat kdo je otcem meho ditete...
Mila Zizi,
ja take ziji v USA a pred 2 a pul lety jsem resila jak jsem mohla otehotnet [tedy s manzelem s kterym jsem ale tehotna byt nechtela...] a reknu ti jednu vec-mam krasneho maleho chlapecka, ktery je darem kazdicky den.
V zadnem pripade na potrat nechod a neboj se-zvladnes to!
Zvladli to jini-ty to taky zvladnes!!
Ta duse maleho miminka si to nezaslouzi.
Ja bych si nejradeji nafackovala,ze jsem vubec premyslela nad tim,ze bych sla na potrat.
Jak bych ja vubec mohla rozhodovat o necim zivote...
Sice ted nemam situaci uplne nejjednodusi a jeste neni vse vyresene a dlouho asi nebude, ale muj chlapecek mi dela radost kazdicky den.
Asi si jeste neumis predstavit kdyz za tebou prijde a da ti pusu.
Nebo te jen obejme.
Musis pochopit,ze nikdy uz nebudes sama - protoze budes mit svoje miminko ktere te nikdy neopusti!!!!!!!
A chlapy??
Treba je tam venku pro Tebe pripraveny jeste ten pravy osudovy!!!
Hlavne se neboj!!
Andele a dobri lide te podrzi!!!!!!!
A ti spatni odpadnou!!!
Neboj se niceho a kdyby jsi si chtela popovidat-rekni Wahl o muj email-rada ti s cimkoliv pomuzu.
Taky jsem daleko od rodiny,ale mam tu neuveritelne skvele pratele a ty jsem poznala diky memu tehotenstvi a narozeni meho maleho smiska.
Tak se neboj,ze budes sama.
Sama uz nikdy nebudes a vse to zvladnes!!!!!
Jsi silna zenska,jen se bojis, co si reknou ostatni.
Na to se ted uz nesmis ohlizet! bud silna!!
Zvladnes to!!
A hlavne se nedivej na to, co chce tvuj milenec ale co chce tvoje nenarozene miminko a to chce prijit na svet - jinak by se nestalo to,ze by jsi otehotnela.
Ta jeho dusicka chce byt s tebou a provazet te tvym zivotem.
Tak si toho vaz a nerouhej se.
A neboj se!
Vse zvladnes!
Hodne stesti a lasky vam obema!!
Prikladam fotecku meho pokladku...
Jasica 16.11.2008
Mila Wahl...
moc Ti dekuji za umisteni meho dopisu na stranky....
rada bych jeste pridala par radku.......
Mila Zizi....
moc me mrzi tve rozhodovani o potratu..........
moc me z toho boli srdce, protoze ja prave placu a citim strasny smutek ve svem srdci.....
dnes, pred malou chvili (i kdyz nevim zda tomu mohu verit na sto procent,ale spis ano) mi bylo receno,
ze do dvou let u me dite neni na obzoru........
a ja po nem tolik touzim..........
citim, ze muj zivot nema smysl....
nechce se mi prave ani zit........
pred chvili jsem mluvila s manzelem po telefonu, rekla jsem mu to a plakali jsme oba....
myslim, ze muj zivot nema smysl, nic prave ted pro me nema smysl....
jak jen dal budu zit????
jestli pojedu nebo zustanu...
co to zmeni...
to, po cem touzim, se stejne nestane, tak proc nejake plany do budoucna....
ty mas to, po cem ja tolik touzim a ja to mit nemuzu.......
neni to k placi?????
mne by bylo jedno, ze nosim pod srdcem cerne dite, ze budu sama............
ja bych ho prijmula s laskou a velkym stestim......
vychovala ho, jak nejlepe bych mohla....
milovala ho ze vseho nejvic jak jen by to bylo mozne.......
je to velky obrovsky dar, je to to nejcennejsi, co zenu v zivote muze potkat..........
je to ZAZRAK...
ver mi........
citis jak se tvoje telo meni???????
citis ze uvnitr tebe neco roste???????
Ja bych tvoje dite adoptovala bylo by-li to mozne,ver mi nebo ne,ale vubec by mi ani nevadilo ze neni moje.........
milovala bych ho a to s velkym vdekem a velkou laskou.......
rozhoduj se prosim opatrne............
neudelej ve svem zivote chybu,kterou uz nikdy nebudes moci vzit zpet........
s laskou.................
a jestli chces, ozvi se mi............
Maerti 17.11.2008
Milá Wahlgrenis, předej prosím tento vzkaz Zizi:
Zizi,
když tak čtu, co píšeš, derou se mi do očí slzy.
Přesně před dvěma lety jsem otěhotněla a také řešila podobnou situaci.
Otcem dítěte byl můj přítel, s nímž mám již syna,
ale jelikož se náš vztah nalézal v troskách a já byla psychicky naprosto na dně, jako ve snách jsem se rozhodla pro interrupci...
a věř mi, není dne, kdy bych nelitovala!!!!
Kdy bych si neříkala, jaké by to dnes bylo, KDYBY dítě přišlo na svět...
Byla jsem tehdy moc zoufalá, a neviděla jiné východisko než to, že se miminka vzdám a od partnera odejdu.
Myslela jsem si, že to zvládnu, že potrat pro mne bude nejpřijatelnější varianta, ale nebyla to pravda.
Chvíle, které jsem zažívala pak, se nedají vůbec srovnat s tím, co jsem prožívala před oním těžkým rozhodnutím!!
Ani nevíš, kolikrát jsem si přála vrátit čas a NIKDY toto špatné rozhodnutí neučinit...
Budu s tím žít do konce svého života, do konce svého života budu litovat a mít již navždy v mysli jediné: co by bylo, kdyby........
Proto Tě moc prosím, abys opravdu zvážila své rozhodnutí,
ono se totiž nedá vrátit zpět,
a následky, o kterých zatím nemáš nejmenší tušení, Tě mohou také jednoho dne přivézt takřka až na pokraj šílenství,
jako tomu bylo u mne...
S láskou Anna 17.11.2008
Milá Zizi,
na otázku, proč se tak děje, je velmi těžká odpověď.
Wahl Ti odpoví, že nic se neděje náhodně a má pravdu.
Ono opravdu se nic neděje náhodou, jenom si někdy na odpovědi, pokud je chceme znát, musíme počkat hodně dlouho.
Vdávala jsem se v 18ti, protože jsem byla těhotná.
Nechtěla jsem být těhotná, v mém věku?
Proč, pro Boha, proč?
Mám maminku takovou, jaká je, a ta prakticky rozhodla za mě, žádný potrat.
Dneska, po téměř po třiceti letech jsem dostala odpověď na svou otázku, proč.
Ráda bych Ti ji napsala, ale to by bylo tak obšírné psaní
a možná i pro Tebe v tuto chvíli dost nesrozumitelné,
ale právě moje dcera, kterou jsem si nechala, mi svým způsobem zachránila život.
Ona je odpovědí na mou otázku, tenkráte kladenou, PROČ PRO BOHA PROČ?
Čekáš asi jednoduchou a přímočarou odpověď, ale tu nedostaneš.
Zizi, řekni mi, kdyby Ti Wahl odpověděla na to, proč se Ti tohle děje tím, že Tvé budoucí dítě zachrání svět.
Co uděláš?
Necháš si ho a budeš žít v naději, že se tak stane?
Budeš za něho a za sebe bojovat?
Proč?
Pokud dítě chceš, tak ať Ti, kdo chce, co chce říká, necháš si ho
a žádné překážky pro Tebe nebudou dost těžké.
Pokud ho doopravdy nechceš, tak ani sebelepší scénář budoucnosti Tvému dítěti život nedá.
Vím, že to není jednoduché.
A kdo také kdy říkal, že život bude jednoduchý?
MY jsem tvořitelé svého života a MY si za něj zodpovídáme.
Hodně pevné nervy a klid mysli.
Jarča 18.11.2008
Vážená Zizi,
teď jsem 3 dny neotevírala počítač a ani stránku Wahl,
před chvílí jsem si přečetla všechny naše příspěvky i Váš...
Jinak řečeno, všichni okolo Vás mávají křídly a Vy sedíte uprostřed a vedete si stále svou.
Proč se to muselo stát?
Protože si máte uvědomit mnohé -
hranice Vaše a hranice ostatních, protože si máte uvědomit hodnoty a rozlišovat lásku a
L Á S K U, ale také odpovědnost,
umět ji nést, a řadu dalších věcí, protože máte vyrůst - mnohé jiné poznáte tak jako tak.
Jste na křižovatce, byť si to nechcete připustit.
Tím odstupem, který jsem Vám z hloubi duše radila, byste získala odpovědi na mnohé z Vašich otázek.
I tuhle radu jste ve skutečnosti vůbec nevzala vážně.
Budiž.
Vše je ve Vašich rukách.
Je to, jako bychom mluvily všechny cizí řečí a Vy nám nerozumíte.
Řešíte svůj život nebo život svého milence?
Plníte svoje přání nebo jeho?
A co Váš manžel?
Každá Vám píšeme z jiného úhlu pohledu, jiného patra toho obrovského domu, kterému se říká život.
Vy jako byste nic neviděla, necítila, jen mlhu...
a stále dokola opakujete, že potrat to vyřeší.
Jestli tomu z hloubi srdce věříte, pak se tak rozhodněte.
Vy si ponesete následky stejně tak, jako kdybyste se rozhodla dítě nechat a nemít ho ráda nebo se v budoucnu o něho nestarat.
Sama jsem matka adoptovaného syna a mám zkušenosti z toho, že dítě od momentu početí cítí a ví mnohé.
Jeho duše to ví.
Zasahovat do vzorců života a karmických cílů se moc nevyplácí, k tomu ani bílá magie neslouží,
ne náhodou již moudrá Wahl do této diskuse, jakkoli Vám velmi rychle odpověděla,... nezasahuje.
Ona totiž již dávno ví...
Ale to se Vám tady každá jinak snažíme vysvětlovat, a jak se zdá, to nezabírá.
Je otázkou, zda Vám bude dáno z toho pomyslného kolotoče vystoupit, nebo ne.
A jak z něj vystoupíte.
Vyřeší to jedině láska.
To není fráze, to je hluboká - velmi draze placená zkušenost 52 let na této Zemi.
Láska opravdová, ne ty různé cetky, které se blýskají, a láskou nejsou,
...těch možností, co mohou nastat, když se rozhodnete tak, či onak, je mnoho.
Vím, ráda byste slyšela od nás, že se rozhodujete správně pro potrat,
na milence zůstane jen úžasná vzpomínka srdceryvného loučení,
pak v klidu s manželem odejdete do ČR, postavíte dům,
na milence zapomenete a on na Vás, na potrat též
a záhy se Vám narodí zdravé děťátko, které s láskou vychováte ve šŤastném, pozitivním manželství,
a děťátko Vám bude dělat radost až do smrti, kdy zdravá a v úctyhodném věku v klidu zesnete
a Vaše duše bude shlížet v míru na své pozemské dílo...
Sama cítíte, že to tak není - jinak byste Wahlgrenis nepsala.
Každým činem si otevíráme dveře k další cestě,
přičemž nikdy nevíme, co a kdy na nás čeká - vybafne z kouta.
I když si dítě necháte, pokud o tom nebudete z hloubi svého srdce přesvědčena, přenesete na něj svoje úzkosti, strachy, viny,
nesplněná očekávání, a nakonec se dostanete do bludného kruhu stejně, jako teď.
Vůbec nepíšete o svém dětství, mamince, rodičích...
Nikdo z nás si nemůže na sebe vzít odpovědnost za Vaše rozhodnutí, to rozhodnutí bude Vaše.
Ale také Vy byste neměla na sebe brát odpovědnost za rozhodnutí Vašeho milence -
je v tom s Vámi polovinou.
Pokud on Vás nabádá k potratu, tedy k vraždě miminka -
protože ono už žije svým životem a vnímá všechno, co se kolem něho děje, ... co u toho cítíte?
Je to tak dobře, má to být?
Co cítíte ve vztahu k němu?
Vděčnost, radost, lásku, úlevu, mír duše a pohodu?
Vážená Zizi, opravdu nevím, jak Vám máme pomoci.
Jinak byste se totiž snažila v klidu odstoupit od těchto problémů
- jak jsem Vám radila ve své první reakci.
Jinak se dál než na povrch věcí nedostanete.
Na tom povrchu se to moc leskne a klouže...
Jen uvnitř sebe a v hluboké modlitbě - meditaci, oproštěna od všech věcí a kontaktů, můžete na něco přijít.
Ale - chcete na něco přijít?
Myslím totiž, že jste skoro už rozhodnutá.
Olga 18.11.2008
Vážená milá Zizi,
moc jsem přemýšlela znovu a znovu o Vás.
Moje slova byla možná vůči Vám příliš tvrdá a zraňující.
(Po jednom náročném jednání jsem byla a absolvovala jsem dlouho do večera další,
nepříliš klidné, spíš naopak, jednání, kde jsem musela rozhodovat za jiné, to mně ubralo moc sil...)
Ale na dálku cítím, že se děje cosi, co je z mého pohledu velmi smutné.
Nechci tomu napomáhat.
Takže ještě jinak:
Před mnoha lety jsem se vdala za člověka, kterého jsem měla ráda, ale nemilovala ho.
Poháněl mě k tomuto rozhodnutí biologický čas - a toho, jak rozum velí, je v 29 letech, dost málo.
Tehdy jsme rekonstruovali byt - starý, žižkovský, schůzky jsme trávili mezi maltou a staveništěm.
Pak jsme se vzali.
Nebyly peníze - úspory i tehdy, za socialismu, nebyly bezedné, to všechno padlo na ten byt, byli jsme strašlivě unavení.
Nebylo tedy nic divného na tom, že jsme si dali s dítětem odklad.
Potřebovali jsme si odpočinout a zařídit byt - kuchyň, koupalna a ložnice byla zařízena, měli jsme prázdný obývák a byli cca 3 roky bez televize.
Když jsme tohle všechno stihli a začali pracovat na děťátku, dle našeho názoru přesně v pravý čas, mě už bylo cca 31 let a najednou to nešlo.
Minuly měsíce, rok se sešel s rokem.
Stále nic.
Pak přišly medicínské kontroly a martýrium vyšetření - výsledek - já zdravá jako buk,
drobátko hormonálně nevyladěná, muž na 75 % plodnosti a množství spermií.
Žádná tragedie z medicínského hlediska.
Dítě ale stále nepřicházelo.
Již jsem cvičila rehabilitační cvičení paní Mojžíšové, prosila o hormony...
Ty nakonec odmítli dát mně, ale dali je mužovi.
On po 5 pilulkách otekl, prakticky se složil, a hlavně byl strašlivě agresivní...
Kam to vedlo?
Sama jsem to lékařce zavolala a ona prohlásila, že je to silná alergie.
Přestože se jednalo o tehdy přední medicínské pracoviště, byli jsme tehdy na konci sil
a řešení, umělé oplodnění, tehdy nabízené spíš pokusně, jsem rezolutně odmítla,
muž pod mým vlivem také.
Pomalu jsem se smiřovala s výhodami bezdětného manželství.
Klid, uklizený byt, poměrný dostatek peněz i času, času na zaměstnání - náročné -
začala jsem dělat slušnou kariéru, dost času na koníčky, pohodu, sex, lásku,...
Mně to vyhovovalo.
Manželovi ne.
On to byl, který mě tehdy velmi tvrdě přinutil k adopci.
Prošli jsme obdobím několikaletých ponižujících zkoušek a testování psychologů a úřadů
a já jsem se uklidňovala tím, že to nakonec dopadne tím, že přijde vlastní dítě.
Nepřišlo.
Do adopce se mi velmi nechtělo.
Jsem právnička, vím, jaké všechny komplikace mohou nastat.
Pak jsme si vzali pejska, nalezenečka.
Také se říká, že pak přijde děťátko.
To ale nepřicházelo.
Pak přišla - po velmi neobvyklých situacích, které by vydaly na povídku, možnost adoptovat mého synka - Honzíka.
Když nám ho poprvé ukázali, ani na minutu jsme oba neváhali, vůbec se nedomlouvali a přikývli.
Já s hrůzou zjistila, jak je ten klučík - mimino - podobné mému vnitřnímu předobrazu dítětě - mého -
blonďatý, kudrnaté vlásky, nádherné modré oči, tvářička božího andělíčka z krabice od Sunaru - na kterou jsem se ráda vždy dívala.
Kdyby mně někdo tehdy řekl, co přijde pak, nikdy bych k adopci nesvolila.
Bylo to hrozné, zoufalé, vyčerpávající, kruté, ...
V tom děcku bylo všechno jiné, jen ne láska.
Bylo tam zoufalství, vzdor, nenávist, křivda, strach, odmítnutí - několikeré -
(jeho biologická maminka si nechala ve 4. měsíci těhotenství pomoct - bez výsledku -
po mnoha letech jsem na vlastní oči viděla syna, jak tuhle situaci prožívá a jak ji vidí -
nemohl si nic vymyslet, svoji biologickou matku vizuálně nikdy neviděl a nikde o ní nebylo ve spisech víc,
než jak se jmenovala a kde bydlela.)
Bylo to strašné.
Manžel mě nechal živit rodinu, sám utíkal od povinností a rodiny do dalšího studia,
já rodinu živila, po večerech a nocích dotahovala domácnost
a myslela jsem, jak to všechno dobře zvládám.
Když se všude na nás ozývaly stížnosti, že má syn nejednotnou výchovu, nerozuměla jsem tomu.
Pak onemocněla moje matka mrtvicí, bydleli jinde, než my
a já, jako jediná dcera, spěchala na pomoc.
Jak jinak, to je přece normální.
Syn mezitím zlobil ještě víc a manžel posléze utíkal 300 km od Prahy,
já o něho ještě asi 2 roky bojovala, stejně jsme se rozvedli a manžel se znovu oženil.
Zůstala jsem sama, na výchovu tehdy problematického dítěte,
s nemocným starým pejskem, s vystěhovaným bytem
a rozprodanými věcmi, které jsme si tak namáhavě pořizovali.
K rodičům - matka po mrtvici na lůžku a starý otec, jsem se stěhovala v povodních v r. 2002.
Mezitím jsem musela změnit místo a skončila jsem na velmi nízkém, referentském platu.
Nebudu Vám teď popisovat, co jsem od této doby musela zažít a čím jsem musela projít.
Každý má tu cestu jinou.
Občas jsem klesala a klesám.
Zde na stránkách jsem přesně před rokem žádala Wahlgrenis v článku "Pociťuji hlubokou únavu a zablokování všech cest" o radu.
Její odpověď mě tehdy dokonce naštvala.
Výsledek?
Honzík roste ve zdraví a v pohodě, lásce do úžasného člověka,
navíc je i velmi krásný, s pravidelnými rysy tváře, ve které je už dávno patrná jemnost a milost
- studuje 8leté gymnázium, nádherně hraje na fagot, klavír, tančí, lyžuje, je sportovně nadaný,
krásně maluje, píše různé povídky, miluje zvířata, chce být lékařem,
nedávno u nich na škole dělali průzkum z Fakulty všeobecného lékařství -
má IQ 138 a říká se o něm, že je tzv. indigové dítě.
Je to úžasný dar a říkají, že velká duše.
Ne náhodou jsem manželovi po skončení rozvodového řízení poděkovala za toto -
jediné, ale úžasně dobré rozhodnutí, které pro mě tehdy udělal, aniž to jakkoli tušil on i já.
Mě, 52leté dámě, by to nikdo na sjezdovce, ani na tanečním parketě nehádal.
Jsem štíhlá a prý velmi půvabná.
Nemám jediného příbuzného, muže jsem nakonec přefiltrovala tak, že z nich nezůstal a nevydržel nikdo,
mám starého, velmi nemocného otce, starý dům na spadnutí a nemám ani moc peněz.
Přesto musím konstatovat, že jsem šťastná a vděčná za to všechno, co v životě dostávám.
Jsem dokonce velmi spokojená.
A ty okamžiky, kdy se cítím sama a padám, jsou stále menší a méně a méně.
Co Vám touto obsáhlou zpovědí chci říct?
Ne každé rozhodnutí, které Vám teď rozum odsouhlasí, je moudré a správné,
a zrovna tak ne každé rozhodnutí, se kterým rozum nesouhlasí, nebude v budoucnu nesprávné -
teprve spektrem času uvidíte...
Váš přítel Vás vydírá tvrzením, že se mu zruinuje rodina atd.
On to zkouší - cesta menšího odporu a většího pohodlí je blízká každému z nás.
To to nevěděl, když Vás držel v náručí?
To na svoji manželku a děti moc asi nemyslel, že?
MOje vzdálená milá, nic není v životě zadarmo,
ale čím víc potíte krev a slzy, tím víc dostáváte lásky i sebeúcty.
Myslím, že byste se měla dívat na svět a budoucí čas ne očima přítele, ale očima sebe a svého děťátka.
Vše ostatní se upraví, a třeba úplně jinak, než teď chcete a očekáváte.
To je to křesťanské - vložit se do rukou Boha - to je ten mír v duši - to všechno jsem pochopila mnohem později.
To je i budhistické či hinduistické - napojit se na vesmírnou energii a nechat tam svítit světlo a lásku.
Zkuste si svítit třeba baterkou ráno a večer do středu na kořen nosu mezi oči, a zvolna dýchat ... uvidíte ten klid.
A obě ruce si položte na chvíli v klidu na bříško.
Dýchejte pravidelně a snažte se přenést do klidné, pohodové krajiny, náruče Vaší maminky, prostě někam do bezpečí.
Dejte tomu klid, nerušení a čas.
Pokud budete chtít, jistě se Vám v pravý čas dostane kvalitnějšího vedení než to, co Vám teď předestírám já.
Myslím na Vás, mohu-li Vám jakkoli pomoci, ráda to udělám.
Olga 19.11.2008
Vážená Wahlgrenis.
něco se mi přihodilo.
Příběhy na Tvých stránkách čtu a někdy, když tu odpověď cítím, tak se ozvu.
Jinak mě ale ty příběhy pustí a já to nijak neprožívám.
Ten příběh se Zizi je zcela jiný.
Od té doby, co jsem ho přečetla, na ni stále v duchu myslím, co bych jí ještě napsala, vzkázala, poradila...
Také jsem si v té souvislosti vybavila něco už dávno zapomenutého.
Cca kolem 26. srpna 1991 jsem se u léčitele, kam jsme jezdili kvůli otěhotnění několik let, dozvěděla, že jsem 10 dní v jiném stavu.
Doporučil mně jíst dietně atd.
Ani na gynekologii jsem raději nešla ze strachu, abych děťátko nevyhnala.
Strašně moc jsem se začala těšit a mluvila jsem v duchu s ním tak, jako bychom byli dva.
Pak se v půlce září "složila" moje maminka pod prvním atakem mrtvice - silně ochrnutá na pravou stranu těla a já musela absolvovat služební cestu do Bratislavy, ze které nešlo uhnout - byla jsem tehdy vrcholnou ředitelkou jednoho velkého úřadu v Praze a cesta byla dlouho dopředu připravovaná.
V té době jsem onemocněla rýmou a kašlem a doma manželovi sdělovala obavy i to, že patrně nikam nepojedu a budu nemocná.
Tehdy mě velmi nevybíravě napadl s tím, že tam jet musím, jinak že mě to ohrozí a že o zajímavou funkci přijdu.
Rovněž mi radil, ať se pobavím, že mě cesta ze starostí o maminku rozptýlí.
Jednalo se o 3 dny.
V mém doprovodu byl člověk - spolupracovník, který se mi moc líbil a byl mezi námi takový obdivný platonický vztah.
Cítila jsem vedle něho bezpečí a uvolnění.
Přesto, že se nikdy předtím, ani nikdy po tom, nic fyzického mezi námi nestalo, přestože jsem věděla, že nemám pít, ten večer, při prohlídce Bratislavy jsem si nechala nalít a vypila dvakrát stopku vodky!!!
Věděla jsem, že to nemám dělat, a nikdy jsem tvrdý alkohol nepila,...
Vrátila jsem se do Prahy, vzpomínám, s jakými obavami jsem se vracela, každým kilometrem na dálnici mi těžklo srdce, a začala menstruovat.
Velmi silně.
To už jsme měli zažádáno dávno o adopci.
Sama jsem z této funkce za několik měsíců potom rezignovala - dobrovolně - cítila jsem, že moje cesta jde jinam.
31. května 1992 se mně do cesty "připletl" opuštěný pejsek, kterého jsme si s manželem vzali.
Moc jsem ho milovala, chovala jsem se k němu jako k dítěti a když pak přišel Honzík - měli jsme děti dvě...
Jedno lidské a jedno chlupaté - tak jsme to s manželem říkávali.
Pečovala jsem po rozvodu se synem o něho, měl 3 roky různé zdravotní komplikace, prakticky jsme ho drželi při životě péčí a láskou.
Pak si o svůj konec "řekl".
Dost často ty poslední 2 dny jeho života vidím, cítím, a přes to, že jsou to již 3 roky, brečím.
Na jeho hrobečku denně na zahrádce svítíme svíčkou.
Občas mě napadlo, že je to dušička toho děťátka, a doteď mám z toho divný pocit.
Na kineziologii mně na toto téma bylo sděleno, že není vina, jen zkušenosti, že kdyby se dušička chtěla na svět narodit, tak by se to i přes ten alkohol a vyčerpání z práce i postoje manžela, stalo.
Že si nemám nic vyčítat.
Ulevilo se mi a na celou věc "zapomněla".
S příběhem Zizi se mi to nějak propojilo.
Budu Vám velmi vděčná, když mi k tomuto příběhu věnujete něco z Vaší moudrosti.
Posílám si tam občas Reiki, jak do toho období r. 1991, tak k Redykovi - tomu pejskovi a jeho smrti dne 2. 11. 2005.
Zdá se ale, že tam ještě něco je, čemu nemůžu přijít na kloub.
Zdraví, děkuje a moc sil a energie posílá -
Olga 21.11.2008
Drahá Wahlgrenis,
tohle je vzkaz pro ZIZI, dalsi v rade mnoha..
Zizi,
uz ti toho prislo tolik, ze se pokusim jen o kratkou zpravu.
Ja ziji take v zahranici, jsem vdova a muj syn je to nekrasnejsi, nejdrazsi, co me kdy mohlo potkat.
Diky nemu prozivam ty nejsilnejsi emoce lasky, o kterych jsem si ani nemyslela, ze bych jich kdy byla schopna.
Nepriprav se o to nejkrasnejsi v zivote kvuli starostem s penezi ci vztahy.
Muj manzel se zacal chovat strasne divne kratce po zjisteni, ze jsem byla tehotna.
Situace byla taky silena, vazne jsem uvazovala o potratu a i moji rodice v CR mi rekli, ze nemam jinou moznost.
Muj manzel se obesil, jeste nez se dite narodilo, ale ja presto nakonec detatko mela a jsem strasne vdecna nebesum, Wahlgrenis a vsem a vsemu
A SOBE, ze jsem neudelala tu nejvetsi moznou chybu meho zivota a nezabila to nejkrasnejsi, co me mohlo potkat.
Nemuzu vam rikat co delat, ale strasne moc bych vam prala, abyste mohla prozivat tu krasnou lasku, jako ted prozivam ja!!!
Zvladnete to, zvladnete vsecicko, kdyz to zvladam ja!!!
Leuir 21.11.2008
Milá Wahlgrenis,
nejprve bych Vám chtěla poděkovat za Vaši reakci a pak za reakce všech ostatních.
Je v nich spousta životních zkušeností a spousta lásky.
Velmi si toho vážím.
Vím, že je řada na mně.
Stále ještě nejsem definitivně rozhodnutá, i když termín potratu už mám (den před milencovými narozeninami, 2.12.).
Můj základní problém je v tom, že nechci zůstat v Americe a že můj manžel mě miluje víc, než jsem si kdy dokázala představit.
Všechno jsem mu před týdnem řekla a od té doby o tom stále mluvíme.
Nevěru mi odpustil, je připraven i starat se o to dítě jako o vlastní, pokud si ho nechám.
Teď trpí mojí nerozhodností.
Za ten týden, co uběhl, jako by se znovu narodil, vidí, jak nesmyslný život jsme vedli a jak jsme vedle sebe jen přežívali.
Jsem smyslem jeho života od prvního okamžiku, kdy mě potkal (rok 2000).
Já ho však nikdy nemilovala tak, jako miluji milence, nikdy jsem takovou lásku a přitažlivost nepoznala.
Milenec také ne.
Je také zajímavé, že manžel mi rozumí, protože si takovou osudovou lásku prožil, než potkal mě - ona byla cizinka, starší než on a zadaná.
Prožili spolu 2 měsíce štěstí (bydleli spolu) a pak šel každý svou cestou - milují se doteď a jednou za rok na Vánoce si napíší.
Proto mi manžel rozumí a proto věří, že spolu budeme i přesto šťastni - říká, že mě miluje jinak než ji, ale že je to hluboká láska na celý život.
Vidí ve mně anděla, smysl svého života.
Nejsmutnější je, že to dítě jsme si vlastně oba s milencem přáli, dokonce jsme to i vyslovili nahlas, ale samozřejmě vážně jsme to nemysleli.
I teď dítě v podstatě oba chceme, ale okolnosti nás tlačí jiným směrem.
Milenec říká, že teď je v takové životní a finanční sitaci, kdy by rozvod a zakládání nové rodiny bylo velmi těžké, ale že za pár let by to bylo jednodušší.
Asi doufá, že teď půjdu na potrat, možná se i odstěhuji s manželem do ČR a třeba za 2-3 roky zjistíme, že bez sebe nemůžeme být a pak se k němu vrátím, on se rozvede a budeme spolu šťastni.....
s takovou nadějí ale nemůžu žít.
Pokud teď opravdu půjdu na potrat, tak musím na milence zapomenout a snažit se být šťastná s manželem.
Zajímavé je, že i manžel tuto variantu připouští - v případě, že by se mi s ním nedařilo otěhotnět.
Řekli jsme si, že pokud půjdu na potrat, tak od nového roku už žádnou antikoncepci používat nebudu.
Radili jste mi tu, abych myslela především na sebe a na to, co cítím já.
Cítím osudovou lásku a přitažlivost k milenci.
Zdá se mi, že život s ním by dával mnohem větší smysl, i když jednoduché by to nebylo.
Mám ráda manžela, kdysi jsem do něj byla zamilovaná, teď už dlouho cítím jen přátelství.
Možná je to tím, že už 4.5 roku spolu trávíme skoro 24 hodin denně - pracujeme totiž ve stejné firmě, i když kancelář nesdílíme.
Navíc ani jednoho nás práce nenaplňuje a otupělost z práce se přenesla i domů.
K dítěti teď necítím nic - ani lásku ani nenávist (slovo nenávist se mi špatně píše).
Vím, že jsem neotěhotněla náhodou.
Manžel říká, že jsem chtěla změnu, a proto se to stalo.
On se za ten týden jako by znovu narodil.
Sáhnul si až na dno, prozřel, už ví, že nemůžeme v životě dělat kompromisy, že musíme žít naplno a dělat práci, která nás naplňuje.
Pořád mi říká, jak moc mě miluje, a já mu odpovídám, že miluju milence.
Když se však bavíme o naší společné budoucnosti v ČR, tak mi to vše dává smysl a myslím si, že s ním budu šťastná, i když vím, že to, co cítím k milenci, k němu nikdy cítit nebudu.
Cítím úlevu, že vše bude dobré.
Na druhou stranu, když si představím, jaké to bude po potratu, tak mám pocit, že nebudu mít motivaci nic dělat, že budu cítit hluboký smutek a prázdnotu, protože budu muset nechat odejít lásku mého života.
Pokud bych na potrat nešla, tak už vím, že milenec by byl se mnou, ale ani jeden vlastně nevíme jaký by náš společný život byl.
Prožili jsme toho spolu tak málo - 4 měsíce tajných schůzek.
Strašně málo jsme spolu byli mimo práci.....
Víme, že naše životní styly se rozcházejí - ale vlastně nevím, zda by to vadilo, nebo ne.
To, co mě vede k rozhodnutí jít na potrat je fakt, že nechci žít v Americe, opravdu nevím, zda bych tu byla šťastná.
O něco méně rozhodující je to, že můj manžel mě tak miluje a že milenec má fungující rodinu.
Všechno ostatní je podružné.
Je to tvrdý oříšek k rozlousknutí.
S láskou,
Zizi 24.11.2008
Při čtení Tvého rozhodnutí, které, si myslím, nemá již šanci nikdo ani nic změnit, mi běží mráz po zádech...
Ať uděláš, co uděláš, šťastná nebudeš.
Přesto Tě chápu, ale ještě jednou prosím za miminko.....
S láskou Anna 24.11.2008
Milá Zizi,
přeji Ti, ať Tě Tvé rozhodnutí učiní spokojenou.
Jarča 24.11.2008
Zdravím Vás milá Wahlgrenis,
a přeju Vám krásné ráno.
Četla jsem teď poslední příspěvek od Zizi.
Celou dobu jsem čekala a byla jsem velmi zvědavá, jak zareaguje na všechny příběhy, které jí napsaly ostatní maminky.
Bohužel jsem velmi rozhořčená a zklamaná z její odpovědi.
Dovolte mi prosím, abych jí něco napsala..
Děkuji.
Milá Zizi,
za prvé vůbec nechápu, jak můžete říci, že nemáte vztah k dítěti, které vyklíčilo jako poupátko lásky mezi Vámi a Vaším milence,
s kterým, jak říkáte, se tak velmi milujete?
Bohužel Vám v tomhle vůbec nerozumím.
Jak k tomu dítěti nemůžete mít vztah?
Proto, že se u Vás zabydlelo, v době, kdy jste ho prostě nechtěla?
V době, kdy se Vám to prostě nehodí...
Ale o tom přece Vy nerozhodujete.
Užila jste si teď spoustu krásných chvil se svým milencem a nejste schopná nést následky Vašich činů...
Váš manžel je tak hodný člověk.
Všechno Vám odpustil a miluje Vás víc, než si dokážete představit
a i přes mimčo, které roste u Vás v bříšku, které máte s černochem, s Vámi dál chce žít.
Starat se o Vás, vydělávat peníte, zatímco Vy byste byla doma na mateřské..
A hlavně je schopen nést všechny následky, které byste oba zažívali v při výchově černého dítěte jako bílí rodiče v ČR...!!
A určitě by za Vás bojoval i ve Vaši rodině, která, jak jste psala, by takové dítě špatně nesla..
Opravdu hlavně nechápu, jak můžete chtít vzít život tomu malému poupátku???
Vysvětlíte mi to?
Copak Vy jste nečetla všechny ty příběhy, které Vám napsaly jiné ženy?
Copak Vám nedochází, že když půjdete na potrat, taky už nemusíte mít žádné další děti?
Prostě k Vám taky žádná další duše nemusí chtít...
Chtěla bych Vám taky říct, že každá zamilovanost jednou pomine a do vztahu se stejně za pár let chtě nechtě dostane stereotyp.
Je možné, že teď prožíváte setkání s osudovým člověkem, se svojí půlkou,
ale co když Vám to v tomto životě prostě není souzené?
Milenec má rodinu, kterou miluje, ale nechce jít žít do ČR, a hlavně nechce Vaše společné dítě..
Chce se zařídit hlavně podle sebe, ne podle Vás..
Tak moc Vás miluje, že chce mimčo vyškrtnout??
Tak nevím, co si mám myslet o jeho lásce k Vám..
Manžel Vás miluje jako svého anděla, je ochotný přijmout dítě, které není jeho...
Víte, bohužel mi přijde, že jste ze všech těch příspěvku vůbec nic nepochopila, a chcete jít násilnou cestou...
Nezlobte se na mě, ale nemůžu si pomoct, příjde mi, že řešíte hlavně svoje pohodlí..
A nejste schopná položit oběť, za podle Vás, velkou lásku, která Vás potkala.
Někdo osudového člověka nepozná celý život..
A člověk by měl být rád, když ji potká aspoň na chvíli.
A smířit se s tím, že se s ní může znovu potkat až třeba v dalším životě..
Ale za to, že byste se zbavila dítěte, které roste v chrámu Vaší duše, byste také mohla nést mnohem horší následky..
Prosím Vás, rozmyslete si to ještě.
Děkuji za přečtení.
Laryanis 24.11.2008
Milá Zizi,
vím rozhodnutí je jenom na tobě.
Ale zaráží mě jedna věc...
Kde bereš jistotu, že když si to dítě necháš, tak budeš s milencem?
Proč si myslíš, že pokud chceš bydlet v české republice, tak nesmíš mít to dítě?
Podívej se na to z druhé stránky takové nastínění:
Sama víš a cítíš, že tě k milenci něco poutá,
muže to být taky něco z minulosti, nikde není psáno, že když se ti narodi milencovo dítě, tak se rozvede,
a bude s tebou, to jsou jenom tvé domněnky,
ted jste si prožili, co bylo třeba, otevřel oči tobě a tvému muži.
MOŽNÁ MĚL MILENEC ZA UKOL TY OČI OTEVŘÍT VÁM OBĚMA A MOŽNÁ TI SPLNIT TVÉ PŘÁNÍ MÍT DÍTĚ.
Ted budeš mít dítě, které sis přála, to, že bude malinko jiné barvy, to si myslím, že nikomu nevadí a vadit nemuže,
záleží jenom na tvém postoji, bude to tvé dítě,
odsuzování muže být jenom, pokud to ty sama dovolíš,
svou lásku mužeš mít v tom dítěti,
co když půjdeš na potrat a potom už nikdy žádné dítě nebudeš moci mít?
Pak budeš litovat sama sebe, co jsi to provedla, když jsi měla možnost to vytoužené dítě mít.
Tvůj manžel souhlasí s tímto dítětem, klobouk dolů,
já kdybych byla ve tvé situaci, bych byla štastná, že manžel ví o nevěře a ještě souhlasí, abychom to dítě spolu vychovali,
nejsi trošku sobecká?
Já chci, abych to dítě měla, ALE milenec musí žít se mnou!!!
To cítím jako veliké sobectví vůči milenci i manželovi.
s láskou
piškotek / Majoka 24.11.2008
Ahoj Wahl,
mám tu, prosím, vzkaz pro Zizi, už se na to nemůžu nějak dívat.
Nemám čas psát maily, natož dlouhé maily, ale učinila jsem výjimku.
Ahoj Zizi,
už mě to nedá a musím Ti také napsat...
Sleduji Tvůj příběh od začátku.
Prosím, věř jedné věci -
děti nepřicházejí, kdy my si je krásně nalinkujeme.
To je spíše výjimka.
Ale pravidlo je úplně jiné.
Ani jedno z mých dětí nepřišlo tak právě, "když by se to hodilo".
U prvního to bylo tak:
seznámila jsem se se svým současným manželem a za dva měsíce jsem byla těhotná.
Nebyla to nehoda, prostě jsme po měsíci známosti nechali věcem volný průběh.
A otěhotněla jsem okamžitě.
Neřešila jsem to, jaký máme vztah s přítelem, ale to, že čekám miminko.
Byla jsem - na rozdíl od okolí - v absolutní pohodě.
Matka do mě pořád ryla, že mám na dítě ještě dost času (v době otěhotnění mi bylo 24),
že přítele skoro neznám, pak zase řešila to, že si mě nebere kvůli tomu, že mě má rád, ale kvůli bytu atd.,
no vyslechla jsem si toho dost.
No a 7 měsíců po porodu jsem zjistila, že jsem znovu těhotná -
neuvěřitelná "náhoda" -
ono kromě jedné příležitosti v tom měsíci totiž nebylo, z čeho bych k tomu dítěti přišla...
A víš, co mi na to řekl manžel?
Ať si to prý rozmyslím, jak to BUDU ZVLÁDAT.
A v tu chvíli mi to bylo jasný - já s a m a.
Ne jak to budeme ZVLÁDAT MY DVA.
Já doma dělala do té doby všechno sama, on ráno v 7.30 odjížděl do práce a vracel se večer okolo 19.hodiny
a to ještě zdaleka ne každý den, měl týdenní služby každý měsíc, to doma nebyl skoro vůbec,
jezdil na spoustu zahraničních školení, chodil s kamarády do hospody atd...
Takže se nedala očekávat žádná změna.
Přiznám se, že mi hlavou prolítlo - jít na potrat.
Ale dvě děti jsem chtěla jednou určitě,
takže i když jsem věděla, že na ně budu prakticky sama, nedovolila jsem si hazardovat s tím,
že by to pak také už vůbec nemuselo jít.
A tak, když se mě pak doktor na gynekologii po potvrzení těhotenství zeptal, jestli si "to nechám",
pochyby jsem už neměla nejmenší.
Ano, "nechám si to".
No a chlap se nějak časem buď srovná, nebo ne.
Zase jsem si vyslechla od matky, že jsme měli počkat atd...
Těhotenství rozhodně nebylo bez problémů, nakonec jsem porodila o pět týdnů dřív.
Na konci mateřské bylo manželství v troskách (manžel si bral čím dál víc služeb, víkendových akcí atd.),
do práce mě zpátky nevzali, protože "matku dvou malých dětí si sem teda nevezmu".
Konečně se mi podařilo najít práci, skvělá práce, skvělí kolegové, skvělé peníze, skvělé dojíždění...
No a pokračování tu všichni na stránkách znají...
Je tu třetí mimi...
Zase jsem si od matky vyslechla, že tři děti je v dnešní době moc (a za války snad nebylo...?),
že jsem v předchozím těhotenství měla problémy,
že mám teď takovou práci, zase to zahodím, kdo ví, kde pak zase bude něco shánět
- a to už ne se dvěma, ale třema dětma...
Člověk tu je proto, aby naplnil svůj život podle svého svědomí a vědomí.
Ve finále se každý bude zpovídat jen sám za sebe.
A na závěr - jsem šťastná, že všechny tři děti mám.
A jak nakonec dopadne manželství, to se uvidí...
Ale děti mám napořád.
A to je, oč tu běží.
Držím Ti palce, ať se správně rozhodneš.
Mimochodem 3.12. nemá narozeniny jen Tvůj milenec, ale i naše první dítě.
Také tak trochu příznačné...
Pradlenka 24.11.2008
Musím se přiznat, že jsem v průběhu víkendu občas na Vás, Zizi, myslela,
a bezprostředně po otevření počítače, než jsem začala pracovat, si otevřela a přečetla se zájmem Vaši stránku.
Původně jsem už nechtěla nic psát, ale něco mě stále popohání, abych to ještě udělala.
Všechny hovoříme stejně, ale Vy naší řeči vůbec nerozumíte.
Váš manžel dospěl a zmoudřel, byl schopen si přiznat, i Vám, že něco bylo špatně,
to Vy ale teď nevidíte, protože si melete stále svou
a vůbec nejste schopna sama sobě přiznat, jaké děláte v životě chyby Vy a zda i zde jste udělala nějakou chybu.
Budiž - každý si zasluhuje to, co zasel...
a je to Vaše volba -
odhadla jsem Vás, bohužel dobře, i to, že jste již rozhodnutá, i Vaše odmlčení -
to jste sháněla termín potratu,
jistě, cítila jsem to, byť z toho všechny z nás - které jsme Vám odpověděly a snažily se pomoct, budou patrně velmi smutné.
Jste jako malá holčička, která nevidí dál, než za obzor své vlastní šlápoty,
naivní, nezralá, dost sobecká, dost i chtivá a poživačná, chápající život jako fungující samoobsluhu splněných přání.
Dupnu - a mám to.
Vy jste totiž někde "uvízla" a žádné z nás, patrně, nepřísluší, Vás odtamtud vysvobozovat.
Nám bylo umožněno jen Vám podat ruku - laso, abyste mohla vyšplhat - vylézt sama.
To rozhodnutí, riziko, že uklouznete, že to fyzicky nebo psychicky nevydržíte, by bylo Vaše,
Váš by byl pot i ta snaha a dřina...
Vám se tam - kde teď jste, docela líbí a považujete své rozhodnutí za to správné.
Zvláště i s tím, jak si to hezky dál "nalajnujete".
Vůbec Vás nenapadá, že opravdová láska zahrnuje v sobě úctu a sebeúctu.
To je patrně pro Vás pojem neznámý.
Jak si můžete vážit někoho ( Vašeho milence), kdo ve chvíli největší blízkosti s Vámi sdílí to nejniternější, jak sama říkáte,
chce dítě, ale "nemysleli jsme to vážně"?
Vy patrně neberete nic moc vážně, protože jak jinak si lze vysvětlit i Vaše další tvrzení,
že třeba v budoucnu se k tomuto muži vrátíte...
přes smrt děcka - andělíčka?
Nebo přes pomyslnou mrtvolu Vašeho muže, který Vás v klidu nechá porodit, bude se o Vás starat a bude Vás oba milovat,
a Vy pak odejdete i s děckem a necháte ho zlomeného na pospas?
Myslím, že "velkou láskou" nazýváte vzrušení, orgasmus, okamžité uspokojení, žár, něhu, ....
vše ale povrchní, bez oné hloubky pravdivosti, odpovědnosti, ....
i za toho druhého a Vás obou za možného třetího...
To druhé rozhodnutí - tedy, že si miminko necháte, by nebylo Vaše, ale naše, to by byla chyba.
Budiž pro Váš momentální klid, i když půjdete na potrat a tu malou dušičku násilně vystrnadíte a tělíčko zahubíte,
vesmírný řád nepřestane fungovat.
A zda to bude teď, za rok, za 10, 20 nebo 50 let, na konci Vašeho života, nebo v jiném životě,
to možná ví Wahl, a některé z nás, to já nevím...
Co ale vím, že karmický zákon příčiny a následku, u Vás o to těžší, že v tom nejste sama,
ale s Vaším manželem, ochráncem, druhem, průvodcem, ... bude působit stejně;
nejspíš každá z nás, co jsme Vám své osudy psaly, jsme na tom byly a jsme mnohem hůře.
Ale také mnohem lépe, to Vy ale teď nepochopíte a asi bychom se my o to neměly snažit.
Měly bychom ctít Vaši volbu!!!
Váš manžel dostal lekci od Vašeho milence, Váš milenec dostal lekci od Vašeho manžela,
Vy dostanete lekci také, možná od obou, možná od dalšího života, možná sama od sebe a své duše...
Ale jistě od Vesmíru.
Olga 24.11.2008
Milá Zizi,
je lepší nechat plod rozsekat a roztrhat při potratu...?
Je to drsné, ale proč přivírat oči...- je to opravdu drsné.
Vše už bylo napsáno.
Můžeš miminko donosit, vše mu vysvětlit, žádat odpuštění a odložit ho do Babyboxu a dát mu šanci...!!!
Myslím, že hodně párů by ho uvítalo s otevřenou náručí...
Z estetického hlediska jsou mulati velice krásní...
a rasisty nejsou všichni, to sama víš ...
Ale zrovna tak se vše může zlomit a můžeš zažít neskutečné štěstí a Lásku toho drobečka, který chce přijít...
Máš to těžké, ale pro Tebe je to ohromná šance a dar jít "dál", je to výzva...
pro Tebe i Tvé blízké..., kterou člověk docení, jen když ji zažije.
Přeji hodně Síly, vnitřního klidu a Lásky, je to jen na Vás
Marcela 24.11.2008
Milá Zizi,
sleduji tvůj příběh od začátku, zprvu nebylo jasné, kdo je otcem tvého miminka v bříšku -
teď už každý píše automaticky, že dítě je tvého milence.
Co když je miminko, ale opravdu tvého manžela ........ ??
Sice by to nemělo mít na tvé rozhodování žádný vliv, já jen, že i ty tomu věříš, ale pravdu se dozvíš mnohem později...
Přeji ti, ať tvé rozhodnutí je šťastné a ať nemusíš nikdy ničeho litovat.
Kačka 24.11.2008
Wahl, posím o předání těchto pár řádků pro Zizi.
Milá Zizi,
asi jsi ani netušila, kolik tu rozvlníš emocí.
Nikdo z nás nebyl zvaný, aby Ti poradil, a přesto se o to snažíme.
Vůbec si netroufám říkat, co máš dělat.
Ty sama víš, co máš udělat, jen to nechceš slyšet.
Potkala jsi druhou polovinu své duše.
Něco, co si většina z nás přeje.
A pak si představují, že od té chvíle bude život jako z pohádky...
Ovšem život není pohádka...
Proč se tak bráníš přijmout realitu takovou, jaká je?
Dostalas nádherný dar - být matkou.
A dostalas ještě jeden, aniž si ho uvědomuješ.
Skvělého manžela, který přijal do svého světa dítě, které z největší pravděpodobností není jeho.
A máš dvě možnosti, buď tyhle dary přijmout, anebo odmítnout.
Život už nikdy nebude stejný, jako byl, než jsi potkala svého milence... a nikdy po 2.12.
Možná očekáváš, že se Ti uleví, až uděláš ten plánovaný krok směrem k ukončení těhotenství.
Ale podvědomě cítíš, co bude...
Nechci Tě soudit, na to nemám právo, přeju Ti jen to krásné a přeju, ať se rozhoduješ srdcem...
Muži do našeho života přicházejí a odcházejí.. zůstávají na určitou dobu.
Ale děti zůstávají...
Přeji Ti, abys dokázala tohle životní štěstí ocenit.
Opatruj se, je to Tvoje velká životní zkouška.
Rudbekie 25.11.2008
Wahl, taky sleduji příběh Zizi a nedá mi to, abych nereagovala.
Zizi,
nechápu, jak můžeš chtít zabít vlastní dítě?!
Já mám vlastní hroznou zkušenost - o svou dceru jsem přišla v šesti letech a dala bych COKOLIV, abych to mohla změnit.
A ty se chceš zbavit vlastního dítěte dobrovolně!!
To moje hlava nedokáže pochopit.
Buď ráda, že máš takového super manžela, na jiné "okolnosti" nekoukej, ty za čas vyšumí a děkuj TAM NAHORU, že ti děťátko poslali.
Smrt dítěte je to nejhorší, co tě může potkat a je jedno, jak je staré.
Promiň, ale nebuď xxxx ,a buď ráda za to, co máš a ještě můžeš mít.
Jana 25.11.2008
Milá Zizi,
ať čtu Tvoje slova jak chci, pořád mi vychází jenom jedno: nevíš, co chceš a chováš se jako rozmazlené dítě.
Bojíš se mít barevné dítě, ale spát s barevným ti nevadilo.
Myslím, že lžeš sama sobě.
Přečti si ještě jednou všechno, co jsi napsala o svém milenci.
Jestli se alespoň na chvíli dokážeš povznést nad svoje nářky, musí Ti dojít, že se nesešli dva osudoví lidé ale dva dobrodruzi, kteří si představují život jako procházku růžovým sadem.
Víš, Tvoje stesky si umím představit u -náctiletých, ale ne u dospělých.
Obávám se, že necítíš osudovou lásku, ale že jsi se nechala unést filmovým snem.
Chovala jsi se jako hazardér, když jsi ve vztahu s druhým mužem riskovala početí.
V našem století a v zemi neomezených možností vynechat antikoncepci je buď nezodpovědné, anebo jsi se řídila podvědomou myšlenkou na připoutání si svého milence.
Promiň, že se vyjadřuji tak moc příkře, ani nevím, co mě k tomu vedlo.
Není to u mě obvyklé, ale něco mě nutí tahle slova napsat.
Chodím sem na stránky často a hledám pro sebe odpovědi.
Jsem přesvědčená, že všechny názory by Tě měly někam posunout.
A pokud se skutečně rozhodneš pro potrat, bude to jenom Tvoje rozhodnutí.
Nikdo by Tě za to neměl odsuzovat, protože je jenom na Tobě, co si ze svého rozhodnutí vezmeš pro budoucnost.
Blanka 25.11.2008
Zizi,
přečetla jsem si vše, co jsi napsala.
Přečetla jsem si reakce na Tvůj problém.
Psát jsem nechtěla.
Nakonec píšu...
Mluvit bych asi nemohla, je mi zle a slova by mi nešla ven.
Některé Tvé "perly" mě tedy, upřímně řečeno "dostaly".
Např.: "Dítě jsme si s milencem přáli. Vážně jsme to nemysleli..."
Víš, asi víš, pokud chodíš na stránky Wahl, co by daly mnohé ženy za to, aby měly miminečko.
Tobě ho Bůh dá, ale Ty ho nechceš přijmout.
Zařídíš si termín potratu.
A hned kalkuluješ s tím, že se budeš snažit o miminko s manželem.
Ty si myslíš, že když jedno zabiješ a pak si dupneš!!"!! ted chci novou hračku, růžovou, s manželem...že se to stane?????
Jsi dost stará na to, abys věděla, že už otěhotnět nemusíš nikdy.
A pravděpodobně neotěhotníš... a pokud ano, může to být velice problematické.
Asi jsi jako pštros, strkáš hlavu do písku a nechceš vidět.
Nechceš slyšet.
Máš svoji vizi.
Svoji pravdu.
Asi si ani neuvědomuješ ty hodné lidi kolem sebe.
Na svém milenci vidíš jen to, co vidět chceš.
Promiň, ale o jeho kvalitách by se asi dalo dost výrazně pochybovat.
Za dva roky, jak píšeš, už o Tobě nebude ani přemýšlet, ani si vzpomínat.
Nebo jen jako na problematickou epizodu s Tebou.
Píšeš, že cítíš osudovou lásku k milenci Proč používáš tak silná slova??
Kdyby to byla pravda, byla bys schopná zabít něco, co pochází od Tvé "osudové lásky"?
Spíš si myslím, že jsi osudově vedle.
Asi je zbytečné, co Ti tady všichni píšeme.
Myslím, že už stejně máš jasno v tom, co uděláš.
Psala jsi i Kytičce.
Píšeš všude, ale nezlob se, cítím z Tebe stejně už Tvé rozhodnutí.
Tak se rozhodni podle svého svědomí.
makovice 25.11.2008
Milá Wahl,
ač již bylo řečeno Zizi vše a nechtěla jsem nic dodávat, prosím ještě přece jen předání mé prosby.
Milá Zizi,
je mi smutno z toho, co píšeš.
Ale každý má takový život, který si svými myšlenkami, rozhodnutími a činy vytvoří.
Tvůj druhý dopis ukázal, že máš všechny předpoklady a podmínky pro to, abys přivedla děťátko na svět.
Tvůj muž ho přijal jako vlastní, nabízí Ti, že se postará o něj i o Tebe.
Je ochoten stát při Tobě proti Tvé a možná i své rodině,
ustát všechny trable, které budoucnost pro dítě v tomto smyslu přinese.
Uvědomuješ si, kolik mužských se takhle umí zachovat?
Zizi, neni to samozřejmost...
Možná si ani neuvědomuješ, jak je statečný a jaké štěstí máš.
Máš podporu v nejbližším člověku, který všechno úžasně pochopil, to je opravdu anděl v Tvém životě.
Zkus pustit své EGO a vžít se do pocitů svého děťátka.
Když to dokážeš správně, ucítíš, jak neskutečně trpí, co všechno si od Tebe "vyslechne".
Nejenom vyslechne, ale zavnímá a to je mnohem krutější.
Přišlo sem z lásky, přišlo k Tobě, přišlo naplnit svůj úkol.
Očekává, že bude bezpodmínečně milováno.
Vybralo si Tě, aby se mohlo přijít učit.
Nikomu nic neudělalo, přišlo z velké lásky.
A najednou dostává jednu pecku za druhou, v "bezpečí" u své mámy.
Zizi, prosím Tě za Tvé děťátko, zkus se dostat do pozice nadhledu -
zkus si sama sebe představit jako neznámou ženu, která hraje hlavní úlohu ve filmu, jež se Ti doteď udál.
Moc Tě prosím.
Přála bych Ti, abys skrz něj svou situaci pochopila a rozhodla se tak, jak velí Tvůj cit, nikoliv rozum.
Přeji Ti otevřené srdce a posílám lásku
Jana 25.11.2008
Milá Wahl,
skoro se Ti už bojím ozvat a prosím Tě, sama zvaž, zda tenhle můj článek má ještě smysl ho dávat Té mladé paní - jménem Zizi.
Z toho, jak široký ohlas způsobila, i z toho, jak to strašlivě působí na mně, přerušuju několikrát za den nesystematicky práci a vrhám se do počítače, pročíst, zdali se ozvala a kdo jí ještě co píše, usuzuji, že tenhle příběh je zcela neobvyklý.
Napadl mě příměr o Kristově rodině, je to ale dost rouhavé, kdy p. Maria počne z lásky /Boží/, a sv. Josef ví, že to není jeho dítě, přesto o něho pečuje jako vlastní otec a jí nic nevyčítá a všechno chápe.
Je to tak trochu spojené teď i s nadcházejícím adventem, kdoví....
Jen Zizi je všechno jiné, jen ne panna Maria.
My všechny bojujeme za Jezulátko, jenže ONA TO TAK NECÍTÍ, ona žije a funguje v jiném programu.
Cítím to tak, jako bychom chtěly od starého počítače aplikaci toho nejnovějšího programu a strašně se divily, že to nejde.
A co když právě tohle je ten program pro Zizi?
Nepřekračujeme už mnohonásobně meze, které my všechny máme ku pomoci a radě?
Bojujeme za Jezulátko, zplozené v lásce, narozené v lásce, a v lásce a jednotě těla i ducha vychovávané.
Co když ale systémový program jejího života i života toho děťátka je nastavený jinak?
Vždyť už teď, tyto dny, to miminko cítí strašné trauma, nevítání, nepochopení,.... strach, lhostejnost, oddělenost,.... to se jistě projeví na jeho dalším vidění a cítění světa.
Asi to tak má být a ono na sebe takovou úlohu vzalo?!
Všechny jsme tak nějak lehce pominuly fakt, že jeden večer se milovala s milencem a hned druhý večer s manželem.
Nejsem moralista, Vy všechny jste podstatně mladší než já, také něco o tom životě vím, ale vím také i to, že chroničtí " zahýbači" chlapi - konkrétně mám ve vzpomínce jednoho fešáka lékaře a druhého sukničkáře právníka, donchuáni, - leckdy se u vína nechali slyšet, že když spí s milenkou, pak musí nějaký den vynechat a pak načasovat manželku nebo naopak.
A to ne kvůli potenci, ale prostě kvůli klidu.
A mohu zřetelně říct, že hladit jeden večer milence a zakrátko manžela, no, to je silná káva.
Další moment je v tom báječném přístupu manžela.
Všechny cítíme, jak je to neobvyklé a úžasné.
Ona sama tu proměnu vidí a cítí, přiznává, ale nic z toho nevyvozuje.
Pokračuje dál a dál ve svém schématu.
Bez jakékoli změny.
My se rozčilujeme, obáváme za ni a miminko, ale de facto - holka nic asi jiného neumí udělat, ono to není v jejím programu.
Patrně i neodvratně ztrácíme její důvěru, protože jí nechlácholíme tak, jak by ona sama chtěla.
Z těch našich příběhů nic nedešifrovala, žádné poselství, jen říká - radíte mi, abych se rozhodovala s láskou, tak jo, chci milence - k dítěti nic necítím,...
Ona toho patrně vůbec není schopna a my ji tu schopnost ani nenadělíme, ani za ni nic nepřevezmeme, to souvisí s její osobnostní strukturou a rodinnou konstelací, a všemi dalšími karmickými vlivy apod., a jsem toho názoru, třeba špatně, že i kdyby nakrásně nakonec na ten potrat nešla, stejně by za toto své rozhodnutí nepřevzala svoji odpovědnost, ale opřela by to o naše názory.
Tak, jak mě " nadzvedla" několikrát, tak ji teď nesmírně lituji.
Její drama je dramatem její osobnosti, a bohužel, ať se rozhodne jakkoli, její trápení 2. prosincem neskončí.
To víme všechny.
Tak snad bychom jí mohly poslat sílu a myslet na ni s modlitbou, aby to všechno, co jí bylo naskládáno v podobě toho, co uvedla do pohybu, vůbec ona sama nějak zpracovala a unesla.
Dušička děťátka bude vědět, co má dělat, ale mysleme a modleme se za duši Zizi, ta spí, protože ji má Zizi z nějakého důvodu v sobě umrtvenou.
Každopádně já moc děkuju Zizi, protože na tomto příběhu jsem pochopila, jak štědrý byl můj osud ke mně a jak někdy vidíme a cítíme věci úplně špatně.
Možná, že teď chápu úplně jinak i moji maminku a řadu dalších věcí v mém životě, a za to - Zizi - budiž smeknout a z hloubi duše poděkovat.
Tobě také Wahl!
Olga 25.11.2008
Milá Zizi,
nezlob se na mě, ale z Tvých odpovědí cítím chlad - působíš na mě jako člověk bez citu... možná je pro tebe Tvoje rozhodnutí lepší, protože pokud by jsi miminko nedala k adopci... což Ty evidentně nechceš...tak by bylo chudáček...
Připadá mi, že se doma báječně bavíš, jaké jsme tady hloupé, když Ti to rozmlouváme....
Jenže my víme svoje.
Přeji Ti v životě jen všechno dobré a prosím, pořádně si to rozmysli!
s láskou
Saša 25.11.2008
Milá Wahl,
celou dobu pročítám příběh Zizi a reakce na něj.
Několikrát denně otvírám Vaše stránky a sleduji, jestli se Zizi vyjádří.
Původně jsem vůbec nechtěla psát a "plést se do jejího života", protože každý z nás si neseme to své břímě a každý jsme zodpovědný za své činy.
Ale teď musím, je mi moc smutno.
Jen doufám, že Zizi včas všechno pochopí.
Chci napsat jen jednu věc a tou je ta, že tímto článkem jsem si opět připomněla, jak jsem šťastná, že mám svou dcerku a DĚKUJI BOHU za ni.
Vy určitě víte :-).
Zizi, posílám spoustu lásky a štěstí, obojího moc potřebuje.
Jana 26.11.2008
Milá Wahl,
i mě zvláštní příběh Zizi přiměl k zamyšlení a napsání.
Podobně jako mnohé další čtenářky a přispěvatelky sleduji příběh Zizi.
Mám pocit, že se navzdory všem dobře míněným radám rozhodla.
Pro většinu z nás špatně.
Ctíme nenarozený život jako velký dar, víme, že miminko k nám nepřichází jen tak.
Jenže život je velmi rozmanitý a složitý, a co je dobré pro jednoho, nemusí nutně být dobré pro druhého.
Zizi má úžasného manžela, exotického osudového milence a čeká miminko s jedním z nich.
Napsala svůj příběh hodně černobíle, ale ony tam budou odstíny šedé, a docela určitě i jiné barvy, třeba žlutá, růžová i červená.
Je to příběh plný frustrace, nespokojenosti, vášně, bázně, vzteku a taky lásky a beznaděje.
Možná teď stojí na osudové křižovatce, její rozhodnutí ovlivní budoucnost její duše.
Možná musí přijít o všechno, aby pochopila, možná to, o co přichází, pro ni v daný okamžik je přijatelnou cenou.
Možná má prožítem život bez dětí.
V tom spletitém příběhu plném rudé vášně i modrého ledu je to vždycky něco za něco, tak jako v životě každého z nás.
Můžeme na Zizi myslet s přáním a modlitbou, aby se rozhodla správně, aby cena, za to rozhodnutí nebyla s každým přibývajícím rokem vyšší,
až by byla nakonec k neunesení.
Felisín 26.11.2008
ahoj Zizi,
četla jsem si tvuj dopis a po dlouhem vahani ti piši co si myslim.
Myslim si že jsi schvalně nedavala pozor a otěhotnět jsi chtěla jen kvuli tomu, aby s tebou milenec zustal,
ale bohužel jsi se spletla.
On o tebe nema zajem, chce svou rodinu a tebe použiva jako sexualni uspokojeni.
Jenže ty to nevidiš, jsi zalaskovana až po uši,
kdyby tě miloval, tak s tebou zustane a o potratu nepadne ani slovo.
Ja vim, o čem pišu, taky jsem čekala miminko a dala ho pryč - kvuli partnerovi
a nemohla jsem se dočkat, až to budu mit za sebou.
Mužu ti řici, že to byla největši chyba meho života
a ten den jsem si trhala vlasy, co jsem to vlastně udělala...
už je to mnoho let a pořad si to vyčitam.
Neudělej takovou chybu jako ja,
kdybych mohla vratit čas, nikdy bych nešla na potrat, nikdy,
jenže jsem byla taky zamilovana a poslechla přitele.
Jenže ty maš manžela, ktery tě opravdu miluje a možna to miminko je tveho muže a ne milence
a na barvě kuže nezaleži,
až ho porodiš a budeš ho mit v naruči, ucitiš takovou lasku, jakou jsi nikdy v životě nepocitila
a budeš tak štastna joko dosud jsi nebyla.
Sice jsi už rozhodnuta a možna si to už ani čist nebudeš, ale přemyšlej o tom ditěti,
chce jen tvou lasku a dat šanci se narodit.
Měj se pěkně
Marcela 26.11.2008
Milá Wahlgrenis
srdečně Tě zdravím a posílám názor k příběhu Zizi.
Milá Zizi,
chápu, že Tvé rozhodnutí, ať je jakékoliv, je velmi těžké.
Člověk by neměl rozhodovat o životě druhých.
Je ale pravda, že některé děti přijdou na svět a záhy umírají.
Rodina pak trpí a hledá odpovědi, proč se tak stalo.
Bohužel, stává se to...
Odpovědi jsou někdy skryté v minulých životech,
tyto smutné události mají určitý význam pro duši zemřelého miminka i pro duši matky.
Tragické momenty vedou k vyřešení karmických "břemen".
Je tedy možné, že Ty i Tvoje dosud nenarozené miminko potřebujete odžít byť jen kousíček tohoto nejistého období
a miminko nemá přijít na tento svět.
Možná nový život má být z nějakých důvodů ukončen právě potratem.
Něco by se tím vyřešilo nebo naopak by vznikla nová karmická zátěž do budoucnosti.
Rozhodnutí bude záležet jen na Tobě a mělo by být správné.
Tím, co jsem napsala, nechci v žádném případě podporovat potraty.
Rozhodně nikdo nemá právo Tě odsuzovat, nikdo jiný nežije Tvůj život.
Držím Ti palce, abys rozhodla správně.
Dana 27.11.2008
Můj příběh opravdu není černobílý a výrazně zasahuje do života několika lidem.
Proto je tak těžké se rozhodnout.
V úterý (25.10.) jsme s milencem vážně probírali variantu, že bych dítě měla,
odešla bych od manžela a on od manželky.
Řešili jsme praktické věci jako můj imigrační status, finance a náš společný život.
Dohodli jsme se, že si ještě nějaké věci zjistíme a pobavíme se o tom opět koncem týdne.
Když jsme se po 4 hodinách rozloučili
a já si uvědomila, že bych měla zůstat v Americe, opustit manžela a ztratit rodiče,
tak jsem si najednou vůbec nebyla jistá, zda jsem schopna to udělat.
Manžel chtěl vědět, o čem jsme se s milencem bavili
a když jsem mu to řekla, tak byl nejdřív velmi rozzuřený a potom smutný.
Hodinu poté, co jsem přišla domů, mi volala milencova manželka.
Krve by se ve mě nedořezal, jak jsem se lekla.
Modlili jsme se s manželem za milencovu rodinu, ať vše ve zdraví přežijí.
Milenec si asi po našem rozhovoru také uvědomil, jak vážné věci jsme spolu probírali,
a špatné svědomí ho donutilo přiznat manželce nevěru.
Nemyslím si, že jí to říkal s tím, že by jí chtěl opustit,
spíše proto, že chtěl být potrestán za to, co udělal a za to, že přemýšlel o tom ji opustit.
Myslím si, že o mém těhotenství jí neřekl, nevím.
Když jí o nevěře řekl, tak zjistil, že pokud by se rozvedl, tak by svou dceru viděl možná jednou do roka,
protože manželka by se odstěhovala na druhý konec Ameriky, kde má rodinu.
Navíc viděl, jak moc manželku ranil.
Druhý den jsme spolu mluvili jen krátce, ani se mi nemohl podívat do očí a řekl, ať jdu na potrat.
Také mi řekl, že je pro něj nepřípustné vzít jinému muži ženu.
Stejně tak už mi dříve řekl, že pro jinou ženu by manželku neopustil.
Od té doby jsem s ním nemluvila.
Je to u nich doma asi velmi dramatické.
Můj manžel je na pokraji psychického zhroucení.
Několikrát během uplynulých pár dní jsem ho musela utěšovat a "stavět na nohy",
aby se opravdu docela nezhroutil.
Věděla jsem už dávno, že on mě potřebuje víc než já jeho, ale teď vidím, že ho opravdu opustit nemůžu.
On věří, že se do něj zase zamiluju a vše bude fajn.
Já si dokážu představit, že spolu budeme šťastní, ráda ho mám pořád, ale milovat tak jako milenceho nikdy nebudu.
Nevím, jestli je tak možno prožít celý život???
Manžel už několikrát řekl, že bychom to dítě mohli mít spolu, že by ho přijal za vlastní.
To je však pro mě i pro milence nepřijatelné.
Bylo by to pojítko mezi námi a dřív nebo později bych kvůli tomu manžela opustila, a to by ho ranilo mnohem víc,
než kdybych ho opustila teď.
Vážně jsem uvažovala i o tom mít dítě sama a počkat, jak by se milencova situace časem vyřešila.
Manžel říká, že to je ta nejsobečtější varianta a ranilo by ho to nejvíce.
Co jsem si však tento týden uvědomila je, že manžela opustit nedokážu.
Nejen kvůli tomu, že jsem pro něj smyslem života, ale i kvůli tomu, že máme stejné představy o životě v ČR
a myslím si, že můžeme vytvořit šťastnou rodinu.
Mám milence stále před očima.
Bojím se, že i když náš vztah teď ukončíme a já půjdu na potrat,
tak že v skrytu duše na sebe budeme stále myslet a budeme se trápit.
Nevím, jak to bude za rok, za dva, za pět či deset let???
Nevím, zda teď dělám chybu. když o něj nebojuju, a podléhám manželovu naléhání.
Vidíme to s milencem stejně - naše duše opravdu patří k sobě, ale potkali jsme se pozdě
a teď přes mrtvoly jít nedokážeme.
Navíc je tam milencova dcera, která je pro milence tím nejdražším, co má.
Jak je vidno, neřeším, zda dítě mít či nemít (vím, že mě tu za to ukamenujete),
ale zda opustit manžela nebo s ním zůstat do konce života.
Teď ho od sebe odstrkuju, nedokážu přijmout jeho náruč, polibky, podporu... a to ho velmi trápí.
Věří však, že se to změní a já ho budu zase milovat.
Já do budoucnosti nevidím a tak netuším, co bude.
Milenec mě probudil ze spánku, poznala jsem s ním souznění duší i těl, pravou lásku a teď musím zase usnout...
Je mi z toho smutno, ale asi to tak má být.
Wahlgrenis, pokud Vy mi tomu můžete něco říci, budu Vám vděčná.
Děkuji za Vaše stránky,
Zizi 1.12.2008
Milá Zizi,
nikdo Tě kamenovat nebude.
Je to Tvoje rozhodnutí.
Jen bych měla praktickou připomínku.
Řekl Ti někdo, že po interupci už nikdy, říkám NIKDY nebudeš muset mít děti?
Že je to tak obrovský zásah do těla, že se z toho tělo nemusí vzpamatovat.
Mnoho štěstí.
Jarča 1.12.2008
Zizi,
nechtěla jsem už reagovat na Tvůj dnešní blábol, ale nedalo mi to.
Je to děsné číst ty Tvoje slátaniny, kde každou druhou větou neguješ větu první.
Jak můžeš psát o Tvé a milencově lásce jako o pravé???
Ty jsi nepochopila, že on o Tebe nemá zájem, že Tě nechce??
Pravá láska dá příkaz: Jdi na potrat???
Tobě nestačí to, že Ti Tvůj milenec řekne, že nikdy neukradne ženu jinému muži a neopustí svoji manželku?
Na co ještě čekáš??
Aby Ti to poslal písemně s kolkem??
Tys nepochopila, že Tě nechce????
Ty nevidíš toho zla, které jsi na všechny strany způsobila?
Nenarozenému miminku, manželovi a manželce Tvého milence?
Promiň, ale nejlepší řešení by bylo, kdyby se Tvůj manžel vzpamatoval, přestal se před Tebou plazit a odešel žít sám svůj život.
Stejně to dopadne, že zůstaneš sama a budeš mít aspoň čas o sobě přemýšlet.
Snaž se už neubližovat,
makovice 1.12.2008
Milá Zizi,
sama jste napsala:"Jak je vidno, neřeším, zda dítě mít či nemít."
Vy už dítě máte, takže to řešit nemusíte.
Mějte ráda hlavně sama sebe a své dítě, na to ostatní se vykašlete.
Už to tady někdo napsal, muži přicházejí a zase odcházejí.
Je v tom hluboká pravda.
Podívejte se na celou věc s nadhledem, jistě Vám to půjde.
Jako by se to celé stalo Vaší nejlepší kamarádce, co byste jí poradila?
Jarmila 1.12.2008
Milá Wahlgrenis,
mohla bys, prosím, vyřídit Zizi následující? Díky moc...
Milá Zizi,
je až neuvěřitelné, jak si lidé přivlastňují právo někoho odsoudit či vnucovat názory na situaci, ve které ještě sami nikdy nebyli.
Každý člověk je originál.
Ale dovolte mi, abych shrnula Vaše postoje podle Vašich dopisů:
1) oba, manžel i milenec, o dítěti již vědí - milenec radí potrat, manžel se o dítě chce starat
2) v USA žít nechcete, na každý pád se vrátíte do ČR - tento postoj jste nezměnila
3) s manželem si rozumíte a opustit Vás nechce, milenec kvůli Vám neopustí původní rodinu
4) dítě se narodit určitě chce, ale potřebuje k tomu právě jen Vás
5) milenec Vás přitahuje eroticky, manžel ne
6) stejně tak jako Vy věříte ve změnu postojů Vašeho milence, mohou se časem změnit i Vaše postoje k milenci
7) pokud opustíte manžela, milence i dítě, nemáte tušení, co Vám naplní život
8) pokud k sobě duše opravdu patří, vždy se nakonec znovu shledají - v mezičase si mohou "vyřídit" spoustu jiných, důležitých věcí
Takhle jednoduchá jsou holá fakta.
Pokud si je několikrát zopakujete, musíte mít řešení sama na dosah ruky...
A ještě malý test na milence:
jak bude reagovat, když mu oznámíte, že jste se rozhodla za všech okolností si děťátko ponechat.
Z jeho reakce pak budete mít jasno úplně...
Budu na Vás moc myslet...
Marie 1.12.2008
Milá Wahlunko,
tak se divam, jak se rozjela debata okolo Zizi...
Z jedne strany mam velkou radost z dopisu milych dam, ktere se snazi zachranit zivot nenarozeneho detatka,
moc vsem za to dekuji a zehnam...
V tom vidim velke svetlo, ktere ted nase planeta potrebuje...
A ne jen nase planeta, cely vesmir ceka na nase kroky...
Z druhe strany se divim nastavajici mamince, ktera vzala muj vzkaz jako jedinou pravdu...
Vzdyt me vubec nezna...
Ani se Ti, berusko nedivim, ze uz v teto debate nepokracujes... ono uz neni duvod neco dodavat...
Stejne kazdy z nas sklizi plody sve prace, svych myslenek...
Nikdo pred tim neutece a nejvetsich hruz se dopousti clovek sam na sobe...
Ublizuji ostatnim - ublizuji sobe...
Verim, ze vsechno je tak, jak ma byt...
Casto na Tebe myslim, mej se moc krasne.
Objimam.
S laskou Oxika 1.12.2008
Milá Zizi,
dokážu si živě představit, čím teď procházíte.
Já jsem podobně stejně jako vy potkala svou spřízněnou "Duši" ještě později než vy a ještě za komplikovanější situace, oba máme děti a manželství.
Nechápala jsem, proč se to tak stalo, proč to nejde ukončit a proč to nejde z hlavy a hlavně ze srdce, ale to pravé souznění duší, to jak se navzájem doplňují, přitahují a cítí spolu ten neskutečný klid a štěstí, jen když jsou třeba jen tak vedle sebe nebo na sebe myslí, to je prostě zázrak.
Nikdy jsem nikomu nechtěla ublížit, měla jsem výčitky svědomí, moc jsem se trápila, ukončovala vztah, ale nic naplat.
Je to již dlouhý čas, co žiju "zvláštním" životem, je to vše tak moc těžké, ale na začátku vztahu jsem dobře věděla a tušila, že tohle je ten pravý, a zřejmě se to tak muselo stát.
Chápu, že je to pro Vás velké trápení i v souvislosti s rozhodnutím.
Jen si nejsem jistá, že budete milovat zpátky svého manžela, časem...........?
Ano, svým způsobem ho vždy budete mít ráda.
I když mám své dvě děti, za které děkuju bohu, a dostala bych se do takovéhle situace, dítě bych si nikdy nedala vzít.
Pokud by bylo milence, byla bych nejšťastnější, pokud manžela tak jistě také, asi to má svůj důvod.
Zizi, zkuste dát té malé dušičce, co u Vás je šanci.
Nekonejte nic násilím.
A ještě vzkaz pro makovici: Někdo ti musel moc ublížit, proto jsi asi napsala, co jsi napsala...
Pavla 1.12.2008
Ahoj Wahlgrenis,
najprv srdecny pozdrav pre Teba,
a teraz maly odkaz pre pisatelku clanku Kto je otcom mojho dietata?:
Mila Zizi,
neuveritelne vela zien sa ozvalo na Tvoj clanok.
Tym, ze si sa zverila so svojim problemom, si riskovala vsetky tie reakcie...
Vazim si na Tebe, ze hladas odpovede.
Prosim Ta, hladaj dalej, hladaj, kym ku Tebe cosi neprenikne do hlbky,
aby si si bola ista, ze to je to, co si hladala.
Hladaj aj potom, ako sa rozhodnes.
Aj potom, ako svoje rozhodnutie vykonas...
Nikdy nevies, kde Tvoj pokoj caka...
Prajem vsetko dobre
Henika 4.12.2008
Milá Wahlgrenis,
ráda bych se Tě zeptala na něco, o čem už dlouho přemýšlím.
Promiň moji neznalost, vím, že na téma osudový muž nebo osudová láska jsi už psala.
Ale já mám takovou představu, že člověk, který je polovinou duše pro někoho jiného, si přeje pro tu druhou polovinu jen to nejlepší,
chce být s ní a neudělal by ji nic zlého.
Nemůžu pochopit např. v příběhu Zizi, že její milenec, který je polovinou její duše (jak jsi jí odpověděla),
se k ní chová tak, že ji nechce a poslal ji na ...
I já jsem prožila ve svých 19 letech lásku, o které jsem si myslela, že je osudová.
Byl prostě jediný, o 17 let starší, zadaný, byla jsem tak zamilovaná...
Potom už nebylo nic jako dřív.
Nemohla jsem se na nic soustředit, číst, dívat se na televizi, prostě nic.
Propadla jsem se někam do velkého strachu a odjela do zahraničí, abych zapomněla a hlavně ho už neviděla.
Všechno ale jelo se mnou.
Pamatuji se, že spadané listí mi připadalo cennější než já.
Byla jsem jak bez duše, trvalo to několik let.
Když mi bylo nejhůř, on tady chodil do kostela.
Řekl mi, že mě miluje, ale nemohla jsem to už přijmout, nereagovala jsem na to.
Vím, že ta těžká doba byla pro mě důležitá, poznala jsem sama sebe, něco jsem pochopila.
Dávala jsem si spoustu otázek, ztišila se a pozorovala, jak svět vlastně funguje.
Myslím, že jsem splácela dluh z minulosti, jinak by to vypadalo jinak.
Jsem narozená - 8.1.- o tom už také něco vím.
Vrátila jsem se, viděli jsme se a já měla pocit, že je řada na mně, abych mu něco řekla, ale nestalo se tak.
Vdala jsem se.
Manžel je také o 17 let starší, dělá téměř ve stejném oboru jako on, ale jinak se zdá být jemu opakem.
Teď máme už ročního synka.
On děti mít nemůže.
S manželem neprožívám nic tak zvláštního, mohla bych říct, že jsem v klidu, který je přijemný, ale někdy nic neříkající.
To ale neznamená, že za manžela neděkuji, jsem ráda, že ho mám.
Když potkám jeho a podívám se mu do očí, celá se uvnitř chvěju a přemýšlím, jestli je to tím, co jsem si "kvůli němu" prožila nebo tím, že je to můj osudový muž.
Wahlgrenis, co myslíš?
Děkuji
Vanilka 8.12.2008
Milá Vanilko,
to, že se potkají dva lidé, o nichž se dá říct, že je to osudová láska, ještě neznamená, že se musí zbořit svět.
Tihle dva úplně jasně vědí, že tohle tady a teď, co mezi nimi zajiskřilo, není z tohoto světa.
Ale nemohou vyskočit metr nad zem a dál všechny budoucí chvíle žít společně.
Takhle jednoduché to nebývá.
Obvykle jsou vázáni v parterských svazcích, mají své rodiny, děti.
Není možné tato pouta, která vznikla před lety z tehdy fungujících podnětů, byla najednou rušena.
Tehdy nemohli vědět, že partneři, které si k sobě poutají, nejsou těmi ideálními, osudovými.
Je tady odpovědnost k sobě samotným a k těm, které k sobě připoutali.
Z toho nejde jen tak utéct.
Nemohou zabít své protějšky, hodit děti ze skály...
Tím by se totiž neosvobodili, naopak by si na sebe nabalili další těžký karmický uzel.
Nejde nic z toho realizovat.
Nemohou žít spolu pod jednou střechou.
Nemohou spolu snídat, usínat.
Jen o sobě vědí...
Takhle nějak jsem to cítila i u Zizi.
Opravdu jsou jisté hranice, které se nedají bořit.
Jisté kruhy, které fungují a z kterých se nedá vystoupit.
O to je bolestnější uvědomit si, jak moc je tohle pouto silné a jak moc bolí, když ti dva nemohou být spolu.
Nechci psát k příběhu Zizi, je to jen její prožitek.
Nechci hodnotit, co se stalo nebo nestalo nebo co se nemělo stát.
Nic není špatně, všechno se děje tak, jak má.
Wahlgrenis 9.12.2008
Wahlgrenis,
děkuji za odpověď, která mi teď přijde tak jasná a srozumitelná.
Jako bych ji už věděla.
Tenkrát jsem měla pocit, že mohu vyskočit i dva metry vysoko a že vše je možné.
Bylo by to krásné, ale život je jiný..
Posílám pozdrav Zizi.
Měj se hezky.
vanilka 9.12.2008
Pro Pavlu:
Milá Pavlo,
klidně mne kamenujte, ale v zásadě s makovicí souhlasím.
Sice tvrdě, ale srozumitelně napsala svou reakci na Ziziiny vzdechy a rozpatlávání problému,
který si sama a vědomě vytvořila.
Zizi v podstatě nic řešit a vědět asi ani nechce,
doufala, že jí všichni napíšeme něco ve smyslu:
"Milenec je úžasný, jediný a jednou budete tvořit nádhernou šťastnou rodinu."
Ale tohle jí nikdo rozumný napsat prostě nemůže.
Někdy na tu největší zaslepenost pomůže (pokud vůbec) jen pořádná facka,
o tu se asi makovice snažila... ale evidentně zbytečně.
Nevím, jak se Zizi nakonec doopravdy rozhodla, ale podle jejích příspěvků předpokládám, že:
- už má po potratu a zbavila se tak velkého daru, který snad jediný na jejím vztahu mohl mít smysl,
- deptá manžela, který ji chce, ale ona nechce jeho (resp. neví, protože je zaslepená touhou po milenci),
- touží po milenci, který nechce ani ji, ani dítě, který v klidu podvedl manželku a jí poslal na potrat.
Prostě Zizi dál ubližuje všem kolem sebe a plácá se v tom
a bude chtít slyšet útěchu a chlácholení, jaká je chudinka, jak je ten život nespravedlivý
a jak se k ní milenec určitě vrátí.
Obávám se, že tady žádné ohleduplné, sladké rady nepomůžou
(a to svůj problém rozebírá i na jiném serveru, evidentně zbytečně).
Dokud se nevrátí nohama na zem a nezačne jednat jako dospělá svéprávná osoba, nemůže jí pomoci nikdo, bohužel.
A ať už dělá cokoli, kromě svému okolí ublížila nejvíc sobě, a to na hodně dlouho.
Držím Zizi palce, ať se vše co nejdřív zlepší - ale musí na tom sama zapracovat
Irena 9.12.2008
Milá Wahlgrenis a všichni ostatní, kteří sledují můj příběh.
*Z celého srdce děkuji* za všechny názory, příběhy a slova podpory i opovrhování.
Některé vzkazy byly opravdu hluboké a velmi se mě dotkly.
Nečekala jsem, že mě někdo podpoří v rozhodnutí jít na potrat.
Chtěla jsem slyšet přesně ty názory, které jsem slyšela.
Slova samozřejmě nestačí na popsání všeho a nikdo kromě zúčastněných nemůže vidět situaci v plné hloubce a šířce.
A i tak si každý vše přebírá po svém....
Ano jak už všem došlo, byla jsem na potratu.
Necítím ani vinu ani úlevu.
Moje duše asi opravdu spí.
Teď se zdá, že život se pomalu vrací do normálu, i když spousta věcí se změnila a nikdo na to, co se stalo, nezapomene.
Nehodlám se tu nijak obhajovat.
Každý si žije svůj život, rozhoduje se za sebe a sám si nese následky.
Děkuji Vanilce a Wahlgrenis za jejich poslední vzkazy.
To, že osudové lásky (nebo spřízněné duše) vlastně nemají být spolu,
ke mně přišlo z různých zdrojů předtím než jsem otěhotněla i potom.
Asi to tak opravdu má být.
S láskou,
Zizi 10.12.2008
Milá Zizi,
rozhodla ses tak, jak jsi to v této situaci cítila.
Sama víš.
Nikdo jiný.
Proč tlačit na pilu proti svému přesvědčení.......
Asi nebyla vhodná chvíle, v příštím životě to ale všechno asi přijde znovu a to už teď víš.
Už nebudeš dělat chyby.
Nějak budeš vědět.
Jsme tu ve škole.
Nikdo nás nemůže donutit k samým jedničkám.
Sami víme, na co máme a co už nezvládnem.
Myslím si, že je dobře žes Wahl napsala.
Prošla sis konfrontací a to je k nezaplacení.
Přiznám se, taky jsem doufala, že Tě příspěvky zlomí a Ty si budeš hladit vzdouvající se bříško...
Ale jak říkám: jen sama víš.
Přeji Ti Zizi už jen samá šťastná rozhodnutí a hodně štěstí a lásky.
Hana 10.12.2008
Milá Wahl,
Nejprve bych Ti chtěla popřát krasný čas adventu, a poprosit Tě o odeslání par řádek pro paní Zizi.
Milá Zizi,
Sleduji od začátku váš příběh.
Nereagovala jsem, neboť co mělo být řečeno, to už vypsaly ty dobré moudré ženy přede mnou...
Přesto bych ještě ráda podotkla...
Nesoudím, Vaše rozhodnutí je jen Vaše, a každý je strůjcem svého osudu.
Je ale třeba myslet na to, že věci nejsou vždy takové, jakými se zdají být,
a i maličký čin, jako malý kamínek, spustí obrovskou lavinu událostí...
Pak záleží na tom, byl-li to čin dobrý, vedený pouze srdcem a láskou.
Láskou vše obsahující, ke všemu a ke všem, živému a neživému, láskou nesobeckou...
Pak z té laviny sice vyvázneme otřesení, ale šťastní...
Pokud je čin z jiných pohnutek, ta lavina na nás strhne balvany stejné energie, jako náš čin...
Toto ony ženy už vědí, Vy na to teprve musíte přijít...
Z Wahl první odpovědi mi lehce naskočila husí kůže, když Wahl psala, že se neptáte, co bude s Vámi...
Přeji Vám hodně štěstí, hodně sil
Vám, Wahl, i ostatním lidičkám krásný předvánoční čas.
Děkuji Wahl
Konchedras 11.12.2008
Vzkaz pro Irenu:
Milá Irenko,
jen jsem měla pocit, po přečtení reakcí makovice, že je v ní spousta zloby, protože to napsala takovým způsobem.
Každý má svůj názor, své prožitky, pocity a zkušenosti sám za sebe a vždy budou jen jeho individuální.
Na mě to jako facka nepůsobilo, spíš ubohé a zraňující vyjádření.
Zizi si zvolila.
Všem přeji hodně štěstí.
Pavla 20.12.2008
Milá Pavlo,
na Vaše první psaní a postoj vůči mně jsem nereagovala.
I když mi bylo okamžitě jasné, že Váš postoj je z kategorie "potrefená husa se ozvala".
Já napsala vzkaz pro Zizi tak, jak jsem to cítila.
Bylo to napsáno způsobem, který je mojí přirozeností.
Ovšem ted, kdy píšete podruhé a v mých slovech se opět pitváte a vypreparovala jste tam podivné "ubohé a zraňující vyjádření", musím zareagovat.
Vážená Pavlo, je to můj názor a není tam nic zlého ani útočného.
Pokud Vy tam něco takového vidíte a cítíte, je to POUZE VÁŠ PROBLÉM.
Ne můj.
Zizi se rozhodla tak, jak bylo od samého začátku znatelné, že se rozhodne.
A vy reagujete trochu zvláštně, asi se v ní jaksi... poznáváte.
A Pavlo, jen na okraj.
Nikdo mi neublížil, ani moc a ani málo.
Jsem šťasná, žiju čistý život a přeji Vám totéž.
Asi máte dost složitý život, když se neustále pohybujete mezi dvěma muži, ale je to Vaše volba.
Buďte šťasná, přeji Vám do Vaší duše mír
makovice 21.12.2008
Mila Wahlgrenis,
precetla jsem si text, který jste psala Vanilce 9.12.2008.
Uplne mne to dojalo a rozbrecelo.
Vyjadrila jste to tak presne, zkratka opravdu vite ...
Pokud takoveho člověka zname, něco jsme s nim prozili a vime, ze nektera pouta proste zborit nejdou, toho člověka milujeme, ale proste ted to nelze, jak s tim zit?
Jak se s tim srovnat, jak to prijmout?
Byt nastvana, protože nedokaze ty vazby odstrihnout, anebo naopak si ho vazit, protože i když taky vi, jak se věci maji, tak odpovednost za sebe a druhé je silnejsi?
Jak se k tomu postavit?
Jak pak zit dal, hledat nekoho jineho, když vite, ze ten osudovy, se kterym si maximalne rozumite, citite souzneni atd, s Vami zit nemuze?
Prijmout to je strasne tezke....
Michaela 6.1.2009
Ještě než definitivně odejdu od počítače a nechám ho v klidu přes víkend,
dívám se na stránky Wahlgrenis a jen některé články pročítám - intuicí nebo jen tak, pro uvolnění.
Tak jsem se také vrátila k Zizi - zda se neozvala po vánocích a nepodělila s pocity.
Je ale ještě patrně příliš brzo a příliš je to všechno čerstvé.
Drobný malý článeček tam přidala paní nebo slečna Michaela.
Na to chci zareagovat.
Příběh Zizi byl velmi ženské téma a patrně oslovil mnoho lidí - žen.
A jde dál...
Je to věčné téma lásky a partnerství, kterým my - ženy žijeme, s ním se rodíme a s ním umíráme.
Muži to mají jinak, naštěstí.
Sama z vlastní zkušenosti vím, jak člověk žhne a jak láska prstupuje celou jeho bytostí.
Zažila jsem jedenkrát v životě stav, kdy jsem nahá vyšla v prosinci ven z chaty na WC, bosa, šla jsem po mrazivé Zemi a necítila ani zimu, ani nijak nenastydla.
Byla jsem v takovém stavu vzrušení, že jsem byla zcela mimo čas a prostor.
Pak jsem ve svém životě zažila jinou lásku - trvala deset let denodenního vidění se a spolupráce,
kdy mezi námi nebylo fyzického nic, ani dotyk, kromě kolegiálního stisku ruky apod. před kolegy, ale kdy myšlenky, pohledy, pocit blízkosti a radost z něj - z nás obou přímo sálaly - vyřešila to až změna zaměstnání.
Bylo to osudové, přesto zcela a velmi nenaplněné.
A tak bych mohla pokračovat, přestože do svých 52 let a při svém vzhledu prý hezké ženské jsem spala a intimně se stýkala pouze se 3 muži - ten první mě "odpanil" a já jsem se s ním za pár měsíců rozešla, přestože byla plánovaná svatba, s tím druhýn jsem byla vdaná 16 let a odešel ode mne on a s tím třetím jsem se leta znala a pak velmi krátké údobí došlo i k intimitám, to ale trvalo velmi krátce a já opět z toho odešla.
Mezitím bylo kolem mne nespočet mužů, se kterými jsem chodila, flirtovala, tančila, sportovala, bavila se.
Kdo z nich byl či nebyl osudový, je velmi těžko dnes říct.
Nejdřív jsem si myslela, že osudový je první muž, se kterým jsem se 4 roky scházela a rozcházela, kromě polibků a mazlení nebylo mezi námi nic.
Po letech jsem ho už potkala ženatého, po dalších letech jsme se potkali všichni i s partnery - to vše náhodou v hlavním městě, dodnes na něho vzpomínám.
Bylo tam duševní souznění i jiskra.
Pak jsem si myslela, že osudové bylo setkání s tím člověkem, kterého jsem platonicky milovala a nebyla schopná se z toho vztahu vymanit ani si najít někoho zemitějšího.
Musela jsem tehdy odejít z práce.
Pak jsem si myslela, že osudový je můj manžel - byli jsme spolu navíc svázáni 3 svatbami - civilní, husitskou a katolickou a s tím spojenými sliby věrnosti.
Tak mohu pokračovat.
Nemyslím si, že bych byla necitlivá, nebo frivolní, přesto můžu říct, že v každé životní etapě se člověk dívá z jiného patra a jinak - jinýma očima.
Co je teď, už nemusí být zítra, a naopak.
Proto má asi člověk přijímat vše, co mu osud podle nějakého klíče chystá, ale je to velmi těžké tohle pochopit.
Je velmi těžké i přijmout odpovědnost - snazší je se vymluvit na zlý osud, nebo na to, že člověk de facto vhodného partnera nepotkal, atd.
Přesto se vracím k příběhu Zizi.
Tam ten odvěký konflikt lásky a cesty - jít za svým srdcem byl ještě komplikován vznikem dalšího života.
Aby toho nebylo málo, byl navíc komplikován rodičovskými a partnerskými povinnostmi toho muže, a na druhé straně manželskými povinnostmi Zizi k jejímu manželovi a zpětně jejího manžela k ní.
Řád věcí jakoby nemohla převzít láska milenecká, ale musela zafungovat buď láska a s tím spojená morální povinnost manželská ( mám tím na mysli Zizino manželství) nebo láska rodičovská.
Jako by řád věcí zůstal zmrazen.
Neustále na to myslím, tak, jako ostatní čtenářky, protože tahle lidská tragédie - a myslím - že ten název na to sedí, se netýkala jen Zizi a jejího milence, ale řady dalších lidí a já cítím, že i generací.
Jako by se to nedá vyřešit bez konstatování, že všichni měli nějakým způsobem dostat nějakou lekci.
Každý patrně jinou.
Navíc všechny jsme trochu ovlivněné představou osudové lásky, kdy se dva lidé vezmou a v lásce jako dvě holubičky setrvají - dokud je smrt nerozdělí - nebo lépe - oba odejdou skoro společně.
No jo, ale on ten život plyne jinak.
Z toho pohledu, pokud někdo na konci života bilancuje, má třeba jinou odpověď na otázku, kdo že byl ten osudový - ten, se kterým prožila žena úžasnou, zcela neopakující romanci, nebo ten, třeba často i protiva, který se každodenně, v potu tváře staral o rodinu, děti, o ni?
Jak těžké k pochopení a uchopení.
Olga 9.1.2009
Milá Wahlgrenis,
můj příběh dále pokračuje a to tak neuvěřitelně, že tomu sama ztěží mohu uvěřit.
Mé pocity po potratu už jsem tu napsala.
Necítila jsem úlevu, ale ani jsem se necítila provinile.
Můj základní pocit byl, že se stalo, co se stát mělo.
Můj manžel se velmi změnil a doslova se do mě po uši zamiloval.
Říká, že jsem jeho anděl, bohyně....a hýčká si mě, jak jen může.
Říká, že já jsem jeho osudová láska, věděl to od prvního dne kdy mě poznal, zatímco já jsem si to nikdy nemyslela.
Vůbec tohle nechápu.
Proč je to jednostranné?
Cítila jsem to přesně tak, jak jste to Wahlgrenis napsala v reakci na můj první email.
"Muz, s kterym cekate dite (milenec), je polovinou Vasi duse.
Vy vetu zacnete, on ji dokonci...
Ten druhy (manžel) je s Vami spis na vlne pratelstvi, buduje cosi, ale most mezi Vami chybi."
V neděli 21.12. jsme odjeli s manželem na 14-denní dovolenou, která pro nás měla být přelomová - ve smyslu: já jsem měla zapomenout na milence a zamilovat se do manžela.
Samozřejmě takovéhle věci se těžko plánují a 14 dní je krátká doba.
Nicméně mi s manželem bylo pěkně a byla jsem šťastná.
Nebudu to dále protahovat.... přijeli jsme domů a já jsem zjistila, že jsem opět těhotná!!!!!!!
Hned první cyklus po potratu.
Jsme oba šťastní, pro mě je to potvrzení, že jsem měla zůstat s manželem.
S milencem se vídám v práci a snažím se naše konverzace omezovat, ale cítím, že se můj vztah k němu snad konečně posunul do roviny, kdy jsem schopna to ovládat.
Jsem šťastná, když jsem s ním, ale nevyhledávám ho.
Bavíme se jako dobří přátelé, neovladatelná fyzická přitažlivost zmizela (mluvím za sebe) - asi je to tím těhotenstvím, netuším.
Teď se mi hlavou honí dvě otázky:
Bude miminko v pořádku?
Doktorce jsem řekla, že chci znovu otěhotnět a nebylo mi řečeno, že bych s tím měla počkat.
Po potratu jsem měla pocit, že se s tím tělo dobře a rychle vyrovnalo, ale i tak mám trochu strach, zda je všechno, jak má být.
U doktorky jsem ještě nebyla, chci ještě tak 3 týdny počkat.
Teď jsem dle mého odhadu na začátku 5. týdne těhotenství.
Druhá otázka zní, zda je to teď stejná dušička jako v prvním těhotenství.
Nezávisle na sobě to napadlo mě, manžela i milence.
Jak manžel tak milenec také nezávisle na sobě řekli, že to bude bojovník.
Mně se stala ještě jedna zajímavá věc.
Někdy v týdnu před potratem jsem ve snu viděla napsané jméno Ábel.
Až po probuzení jsem o tom přemýšlela a vysvětlila jsem si to tak, že to je jméno chlapečka, kterého nosím.
Na milence, vychovaného v křesťanské víře, můj sen udělal velký dojem (řekla jsem mu o tom až těsně před Vánoci).
Tento týden, den poté, co jsem zjistila, že jsem těhotná, můj zrak při protahování u lavičky po běhání padl na nápis vyrytý na lavičce - Ábel.
Velkými písmeny přímo přede mnou.
Nikdy předtím jsem si toho nevšimla, i když se na tom místě protahuji dost často.
Co to má znamenat?
Když jsem to uviděla, tak mě napadlo, že nosím stejnou dušičku.
Asi se mnou zůstala i po potratu.
Teď se bojím, jestli jsem jí nějak neublížila.
Mohu pro ni něco udělat?
Milá Wahlgrenis mnohokrát děkuji za Vaše odpovědi a doufám, že Vás někdy v budoucnu osobně poznám.
S pozdravem,
Zizi 10.1.2009
Mila pani Olgo,
jsem o něco mladsi nez vy a třeba to casem budu videt stejne ci podobne jako vy.
Ale momentalne to citim tak, ze u osudoveho člověka-muze ci zeny zkratka vite.
Tady není pochybnost, tady je to dano.
Asi je zbytecne tu rozepisovat dopodrobna v cem a jak, to souzneni se neda s nicim zamenit.
To proste poznate.
Mejte se krasne.
Michaela 12.01.2009
Dobrý den Wahl,
můj příběh pokračuje, i když já jsem v ČR a ten muž je v USA.
Rok a půl jsme nebyli v žádném kontaktu.
Pak mi on před rokem napsal a teď si občas (max 1x měsíčně) zavoláme.
Věřím, že vše je, jak má být, a jsem se svým mužem šťastná.
Máme rok a půl starou dceru.
Musím však na toho druhého často myslet, zvlášť když vím, že on na mě také myslí.
Vlastně ani nevím, na co se Vás chci zeptat.
Chtěla bych, aby mě myšlenky na něj tak nepronásledovaly.
Děkuji a přeji Vám dodatečně vše nejlepší do tohoto roku,
s pozdravem
Zizi 09.01.2012
Milá Wahlgrenis,
po rozhovoru s Vámi jsem byla týden hodně smutná a nešťastná, pak se to trochu zlepšilo.
S tím mužem jsem od Vánoc nekomunikovala a naopak manželovi jsem (po rozhovoru s Vámi) řekla, co teď řeším.
Přesně naopak, než co jste mi radila Vy.
Ale tak to cítím.
Manžel je smutný, ale vzdát se mě nechce a já od něj také nedokáži odejít.
Stále se ale cítím jako ptáček ve zlaté kleci.
Tak jsem zvědavá, co přinese čas.
Snažím se vše pochopit a vyřešit hlavou, i když tudy cesta asi nevede.
Děkuji a těším se někdy na setkání s Vámi,
Zizi 08.02.2012
