Přítel nechce dítě. Bude konec světa?
Milá Wahlgrenis,
přeji Vám hezký den.
Dnes jsem se rozhodla, že Vám zkusím opět napsat, psala jsem před necelým rokem, a tehdy se můj problém týkal vztahu.
Lépe řečeno, byla jsem sama s dcerkou a chtěla jsem vědět, jestli to tak bude už napořád nebo jestli potkám konečně tu pravou lásku.
No, stalo se pár dnů po té, co jste mi odpověděla, a já se seznámila s mým nynějším přítelem.
Ale proč vlastně píšu dnes?
Mám pocit, že se potřebuju někomu svěřit, a protože jste mi tehdy moc pomohla Vaší odpovědí, píšu vám i dnes.
Snad Vám to nebude vadit, vím, že Vám chodí denně spousty mailů.
Asi píšu dost zmateně, nevím, jak začít, omlouvám se za to.
Mám přítele, jsme spolu necelý rok a mám ho moc ráda.
Pochopila jsem, že opravdu nemám hledat "ideálního muže", jak jste mi psala minule, protože - co to vlastně je ideální muž?
Já jsem šťastná, že mám konečně někoho, kdo mě má rád.
Ale v čem je problém?
Já strašně toužím po rodině, po úplné rodině ze vším všudy a pořád nevím, jestli toho nechci moc.
Přítel tvrdí, že mě má rád, chce být se mnou, ale...
Jeho názory na tento svět jsou opravdu, ani nevím, jak bych to řekla, divné.
Podle něj nemá nic cenu, protože jak říká, "stejně bude za pár let konec světa".
Všechno jeho chování se řídí tímhle...
Nechce mít už děti, protože je přece nemůže přivést do tohoto zkaženého světa, který stejně za deset let skončí.
Planeta je zničená, my lidé ji ničíme a nic už se nedá dělat.
Je přelidněná, tak přece ještě si nepřidá tím, že bude mít další dítě.
Já nevím, jestli píšu dost srozumitelně, nevím, jak to všechno napsat, prostě jsem z něho zmatená.
Nechápu, proč pořád takto smýšlí, nevím už ani, jestli je to pesimismus nebo co to vlastně je.
Pořád přemýšlím o tom, proč jsme se potkali, co se mám od něho naučit.
On nevidí skoro v ničem radost, všechno se mu zdá zbytečné, protože jak pořád slyším, stejně bude konec světa.
Já ho mám ráda, vím, že opravdu není ideální, ale asi nechápu to jeho myšlení.
Proč je takový, proč to tak všechno cítí?
Vím, že je strašně citlivý, ale nedává to najevo.
Nechci ho k ničemu tlačit, ale opravdu nechápu, když říká, že mě má rád a chce být se mnou, proč se nedovede ze života radovat a užívat si ho,proč pořád vidí to své "konec světa, zničená planeta".
Vím, že můj mail je asi zmatený, ale opravdu nevím, jak to všechno smysluplně vypsat.
Jen jsem chtěla, jestli byste mi neporadila, nevysvětlila, proč je přítel takový,
nebo jestli opravdu máme čekat "konec světa" a opravdu v životě nemá smysl něco začínat.
Rodit děti, zakládat rodiny?
Co všichni ti malí človíčkové, kteří se rodí, co s nimi bude?
Mám se bát o život své dcery nebo se cítit provinile, že jsem ji přivedla na svět, na tento "zkažený svět"?
Nechtít další dítě?
Já opravdu nevím.
Wahlgrenis, prosím Vás, poraďte mi.
Děkuji moc za Váš čas.
Jota 15.12.2005
Milá Joto,
mám radost, jak si Tvůj příběh hezky otočil.
Nyní máš vedle sebe přítele, který Tě má rád, ale jak píšeš, je zaměřen na konec světa.
Co s tím?
Prakticky je to stejný stav, jako když se člověk začne bát předčasně své smrti a vše tomu podřídí.
U Tvého přítele by se mělo rozsvítit.
Měl by najít světélko, které by jej motivovalo k dalším budoucím dnům.
Nechtěj na něho s novým miminkem nijak tlačit.
Z pláství je patrné, že jsi vstoupila do jeho života a zaplnila mu poměrně volný prostor, který tam byl.
Všechny okolnosti, jako by měl mít už prožité, proto mluví o konci.
Důležitým momentem je tady ale jeho vlastní procitnutí.
On je totiž nyní v jakési masce, která mu brání projevit pravé nitro.
Má mu být teprve nastaveno zrcadlo, při kterém se dokáže probrat.
Zřejmě tady bude souvislost s nějakými zdravotními změnami, s nemocí.
V té chvíli mu něco zásadního dojde, samo, bez Tvého přičinění.
Nemusíš na něho proto tlačit, dojde k nové orientaci sám.
Dokonce potom tady bude i intenzivnější prožívání Vašeho vztahu.
Bude na nějakou dobu "zastaven", aby si mohu utřídit životní hodnoty.
Ale pochopí to správně.
Potom nastane teprve jeho NOVÁ fáze života, velice příjemná, milá, plodná.
On sám bude chtít být otcem.
Proto nebuď netrpělivá, ostatně čas neexistuje, všechno nastane ve chvíli, kdy to nastat má.
Užívej si s ním v radosti každou společnou chvilku.
Nenuť ho ke komunikaci související s budoucností.
Nechtěj po něm zásadní rozhodnutí.
Žijte tady a teď.
Wahlgrenis 16.12.2005
Ani nevíte, jakou mám radost.
Moc jsem totiž nečekala, že odpovíte na můj příběh, chápu, že toho máte strašně moc.
Na přítele určitě nebudu nijak tlačit s miminkem, i když si ho moc přeji.
Jenom bych se ještě chtěla zeptat, i přesto, že vím, že čas nic neznamená a neexistuje (Vaše slova i slova přítele),
prosím Vás, budeme mít rodinu v tomto životě?
A ta nemoc, díky které přítel "pochopí", nebude to nic vážného?
Omlouvám se za další dotazy.
Přeji Vám hodně štěstí a lásky a krásné vánoce.
Díky za to, že jste.
Jota 16.12.2005
Milá Joto, nemoc bude taková, aby Tvůj přítel mohl "pochopit"...
Miminko tam je, ale právě až...
Neptej se, kdy to bude.
Je tady kolem mnoho otazníků, mnoho zrání.
Nebuď netrpělivá.
Taky přeju krásné svátky.
Wahlgrenis 16.12.2005
Milá Wahlgrenis,
chtěla bych Vám popřát hezký mrazivý den.
Snad se nebudete zlobit, že Vám opět po nějaké době píšu.
Ani nevím proč, jen mám potřebu si s někým "popovídat", vyslechnout radu nebo tak něco.
Vím, že vztahové problémy neřešíte, ale přesto zkouším napsat.
Jsem momentálně trochu "na dně", tak trochu jako kdyby mi bylo všechno jedno, zdá se mi, že už nemám v sobě sílu.
Zdá se mi, že jdu snad proti osudu, nebo jak to nazvat.
Problémy ve vztahu se nějak začínají stupňovat, přítele, kterého miluji a o kterém jsem si myslela, že je konečně ten pravý, asi ztrácím.
Je mi smutno na duši, cítím jakousi rezignaci na vše.
Mám pocit, že jemu nezáleží absolutně na našem vztahu.
Nijak jsem na něj podle Vašich rad netlačila, neuháněla, jenže pokaždé když něco slíbil (že přijede, zavolá) nikdy nedodržel.
Když slíbil, že zavolá a nezavolal, tak jsem mu asi po týdnu volala, co se děje, řekl, že si nepřeje být svazovaný.
Já to opravdu nechápu, myslím si, že jsem tolerantní a proto můžu říct, že opravdu neměl nebo nemá důvod myslet si, že ho svazuju.
Jenže on nechce být se mnou, nevím z čeho má strach nebo co cítí.
Nikdy se na toto téma nechtěl bavit, proč se tak chová.
I s těmi dětmi, jak je nemůže přece přivést na tento "zkažený svět", který stejně za chvíli zanikne.
Já mám pocit, že nemám sílu jít dál, vůbec nevím, jestli je to jen nějaká krize, nebo co to má znamenat.
Vím, že nic není náhoda a proto pořád přemýšlím, proč jsme se my dva potkali, já ho miluju a on mě?
Nevím, nechápu.
Omlouvám se za tento mail, jen je mi zrovna smutno na duši a potřebuju se někomu svěřit, potřebovala bych nějakou "injekci" nebo radu na to jak dál.
Moc bych chtěla být s ním, ale nutit ho nemůžu, když on to cítí jinak.
Přitom nechci ani aby si on zase řekl, že ho další žena zklamala.
Ale i přesto, že vím, že čas neexistuje a všechno přijde tak, jak má, i přesto to všechno nechápu.
Děkuju Vám, že jste, a že jsem se Vám mohla vymluvit.
Díky
Jota 24.01.2006
Milá Wahlgrenis,
ozývám se zase po nějaké době, snad se nebudete zlobit, že Vám jde další mail, k těm mnoha co denně dostáváte.
Chtěla bych Vás pozdravit a napsat, co je u mně nového.
Minule jsem Vám psala o tom, že prožívám velkou radost a štěstí, že v sobě cítím klid.
Dalo by se říci, že tento pocit pořád trvá, i když od včerejška mám pocit, že jsem prošla nějakou "zkouškou".
Nevím, proč mě to napadlo, ale opravdu si říkám, že mě "někdo" zkoušel, jestli to, co jsem řekla, že chci pocit štěstí a klidu mít pořád, dodržím.
Po těch všech dnech, kdy jsem cítila v sobě velký klid a štěstí, opravdu nevím, jak to vypsat, ale nikdy jsem takový pocit myslím nezažila, přišla menší krize.
Týkalo se to mé žárlivosti, i když si myslím, že to není ani tak žárlivost.
Prostě jsme se s přítelem pohádali nebo spíš vyříkali některé věci, které se mě nelíbily, jenže on v ničem nevidí problém.
Má prostě nějakou kamarádku, které není líto jen přes celou republiku, třeba dvakrát týdně, jen kvůli tomu, aby se s ním viděla.
Dokonce u něj i spala, když jsem se na to ptala, tak mi to zapřel, jenže poté řekl, že na tom přece nic není, že u něj spala.
Mně to ale přijde přinejmenším divné, a také to, proč mi to zapřel.
Vím, že každý má právo na své soukromí i ve vztahu, ale tohle jsem nečekala.
Vím, že mají společný zájem - týká se to asi toho, co děláte vy.
On říká, že je vlastně její učitel, že ji vede a ukazuje jí směr.
Dělala to už dříve, jenže to vzala z jiné strany a nějak se v tom začala "topit".
Myslím, že to vzala všechno nějak samozřejmě, a že ji někdo "vyšší" klepnul přes prsty.
Ona teď má pocit (si myslím já), že přítel ji povede za ručičku.
Chce se odstěhovat z místa, kde bydlí, aby byla blíže.
Víš, Wahlgrenis, mně by občasná návštěva nevadila, ale tohle mi přijde divné.
Mám pocit, jako kdyby ho chtěla nějak ovlivňovat nebo tak nějak.
Není dne, aby mu nevolala, a když si myslím, že budeme mít víkend pro sebe, tak se ozve ona, že je na cestě a jede k nám.
Přítel v tom nevidí problém, vždyť nic špatného nedělá, že?
Jenže já nevím.
Ale abych se dostala, k tomu, proč to vlastně píšu.
Víte, vy už můj příběh znáte vlastně od začátku, můžu Vám napsat všechno, tak jak to cítím.
Mám dojem, že jsem včera pochopila "něco".
I po té hádce se opět cítím klidná.
Prosila jsem ochránce, aby stál při mně, ať neudělám nějakou hloupost.
Myslela jsem si, že příteli na mě nezáleží, když prostě nechá u sebe přespat kdekoho, ale teď to vidím i z jiné strany.
Myslela jsem v ten moment, že je konec našeho vztahu.
Ale teď to opravdu beru tak, že to měla být zkouška, jen doufám, že jsem uspěla, že jsem si z toho něco vzala.
Nechtěla bych být někomu za hlupáka, tak snad věřím, že všechno je v pořádku a tak jak má být.
Měla jsem strach, chtěla bych miminko, a najednou jsem si řekla, že jestli k nám vůbec bude chtít přijít, když se chovám takto.
Věřím, že i přítel opravdu procitne a nebude si pořád stát za tím svým názorem na svět, na zkažený svět a na to, že děti do něj nepřivede, že by to byl další "novodobý otrok" této společnosti.
Vždycky si vzpomenu na Vaši odpověď a je mi lépe.
Ještě jednou se omlouvám, že jsem opět psala, moc Vám děkuji a přeji hodně síly, snad už konečně přijde jaro.
Děkuji
Jota 20.03.2006
Milá Wahlgrenis,
po nějaké době se zase ozývám a moc Vás zdravím z "uplakané" Moravy.
Snad se nebudete zlobit, že Vám opět píšu.
Nejdříve jsem si říkala, že si poradím sama a nebudu obtěžovat Vás, protože jak denně pročítám Vaše stránky, vidím, že toho máte opravdu spoustu.
Moc Vás obdivuji, jak to všechno stíháte, Vaše stránky jsou pro mě opravdu "drogou", kterou musím mít denně.
Nemám doma počítač a když mám den dva dovolenou, už se nemůžu dočkat až půjdu do práce a přečtu si, co je na Vašich stránkách nového.
Věřím, že už budete mít klid od těch "hodných" lidí, kteří se snažili Vaše stránky nějakým způsobem narušit, že už je to snad přestane bavit.
Ale proč dnes píšu?
Chtěla bych Vás moc poprosit o radu.
Týká se to mého života, mé dcery.
Nevím jak začít, ale snad to napíšu všechno aspoň trochu srozumitelně.
Dcerka má pět roků a jak si možná vzpomenete (z mého prvního mailu Vám asi před rokem) odmalička jsme spolu byly samy.
Teď mám rok přítele, se kterým už bydlíme asi tři týdny společně (jak jste mi předpověděla).
Dcerka má přítele moc ráda, vidím na ní, jak ráda by mu říkala tatínku.
Jenže v tom je právě problém.
Nevím, jestli i on by to chtěl.
Zdá se to asi divné, můžem si o tom přece spolu promluvit, jenže není to tak jednoduché.
Jak jsem Vám psala dříve, má on takový divný náhled na tento svět.
Pořád se mu zdá zkažený, o dětech nechce nic slyšet i přesto, že ví, že bych si moc přála mít ještě druhé dítě.
Řekl mi dokonce, že si budu muset najít někoho jiného, pokud budu chtít další dítě.
Nevím, jak mám dcerce vysvětlit, že mu nemůže říkat tati, protože on to tak asi necítí, nechce jí tím tátou být?
Sama opravdu nevím, když nad tím přemýšlím, je mi z toho smutno a nevím jak z toho ven.
Poslední dobou jen přemýšlím, jestli on je ten pravý, když se chová tak, jak se chová.
Bojí se něčeho?
Byla jsem na dcerku sama, tak možná právem říká, že je rozmazlená.
Nedovede pochopit, že když se mnou byla 5 let sama, tak si na "nový režim" nezvykne během týdne nebo dvou.
Ve všem jsou jiné děti lepší než ona.
Nechápe, proč jí nechám rozsvícenou lampičku, když jde spát, proč se v noci budí a brečí.
Všechno je rozmazlenost.
Jenže já jsem z toho sama špatná, protože bych chtěla dcerce moc pomoc a nevím jak.
Už asi půl roku se jí v noci zdávají hrozné sny, kdy se i třikrát za noc vzbudí, pláče a vůbec neví, kde je a co se děje.
Hledá maminku a když ji řeknu, že to jsem já, že jsem u ní, tak utíká pryč, že ji mám nechat být, že chce svoji maminku.
Už jsem mnohokrát brečela s ní, tak moc bych chtěla, aby měla klidný spánek,
prosila jsem ochránce, aby nám pomohli, ale trvá to už půl roku a sny se pořád opakují.
Musela jsem s ní jít k lékařce, která jí předepsala nějaké léky na ty hrozné sny.
Jenže vím, že prášky nepomohou, že musíme pochopit, proč se tak děje.
Nebo musím něco pochopit jen já?
Neubližuji nějak nevědomky dcerce já?
Svým vztahem, nejsem sobecká?
Celý život jsem si přála muže, který by mě měl rád, se kterým bych měla rodinu.
A teď?
Od přítele denně slyším, že druhé dítě nechce, že bude stejně konec světa, ať jsem ráda, že mám jen jedno dítě, že i to mám rozmazlené, že neumím být ve výchově tvrdší.
Wahlgrenis, moc Vás prosím, jsem opravdu tak špatná?
Jak mám pomoct svému dítěti, aby bylo šťastné a klidné?
Bude to časem lepší?
Nechci, abyste si myslela, že Vás obtěžuji s každým sebemenším problémem, že jsou lidé, kteří mají daleko větší starosti než já, jenže já už někdy opravdu nevím co dělat dál.
Vpodstatě jsem šťastná, jsem relativně zdravá a mám krásné zdravé dítě, jenže pak přijde nějaký okamžik, kdy si říkám, že jsem špatná, že nic nedovedu, že nedovedu svému dítěti zajistit krásný, pohodový domov.
Už jsem si i říkala, jestli nemáme v pokojíčku malé nějaké geopatogenní zóny, kvůli těm snům, ale myslím, že to bude v něčem jiném.
Jen pořád nedovedu pochopit v čem.
Wahlgrenis, moc Vám děkuji za Váš čas a přeji hodně štěstí a sluníčka.
Jota 12.04.2006
Milá Wahlgrenis,
omlouvám se, že se po nějaké době zase ozývám.
Vím, že Vám chodí denně spoustu jiných mailů,které jsou možná důležitější než ten můj, ale přesto to zkouším.
Nevím, možná se potřebuji jen někomu vypovídat, no, někomu, Vy o mně toho víte spoustu, tak jste mě nějak automaticky napadla Vy.
Nevím, co se se mnou děje, připadám si poslední dobou, jako kdybych stála nebo přešlapovala na místě, moc bych se chtěla hnout dopředu, ale něco mě brzdí, prostě to nejde.
Připadám si apatická, jako bych na všechno rezignovala, nevím si rady kudy jít dál.
Vím, že tu cestičku za mě nikdo nevyšlape, ale stačil by mi malý náznak toho, co dál, kam kráčet.
Všechno se to týká samozřejmě mého vztahu.
Začali jsme s přítelem spolu bydlet, jenže mi připadá, že se všechno otočilo, jako mávnutím proutku.
Vím, že každý máme své chyby, že to "sžití" dvou nějakou chvíli trvá, ale mně se to zdá věčnost.
Přítel jako by se úplně změnil.
Samozřejmě názor na svět je pořád stejný (zničená planeta, přelidněná), jenže začal být řekla bych nějak agresivní.
Ne fyzicky, ale psychicky, nesmím mít na nic svůj názor, všechno, co dělám, je špatně, ničemu nerozumím, nic pomalu neumím.
Nehledě na to, že on sám, je denně doma, nechodí do práce, řekla bych, že je pohodlný a nechce se mu prostě vstávat.
Žádnou práci si neshání, a já zjišťuji, že mě tohle ubíjí.
Nikdy bych neřekla, že láska z nás vyprchá tak rychle.
Jestli to tak můžu napsat.
Opravdu nevím, co se to s námi děje.
Já ho mám moc ráda, udělala bych pro něj všechno, jenže on nechce.
Večer uléháme do postele skoro jako dva cizí lidé, ráno jdu do práce, on je celý den doma, chodí po procházkách, sedí u počítače a na uších sluchátka, takže se s ním nedá ani promluvit.
Několikrát jsme navedli téma - my dva a děti.
Samozřejmě nechce ani slyšet, děti jsou jen "otravní, malí lidé" a člověk si s nima nemůže užívat života tak, jak by chtěl.
On sám se prý narodit nechtěl, nemůže prý za to, že rodiče "kopulovali" devět měsíců předtím, než se narodil.
Zůstala jsem jako opařená, když mi tohle řekl.
Opravdu jsem až tak tvrdý názor nečekala.
Když mi sám řekl, že má svého psa raději než všechny ostatní lidi, myšleno tak, že např. mě má rád stejně jako svého kamaráda nebo svou bývalou ženu, se psem se denně mazlí jako s dítětem...
Já mám také ráda zvířata, jenže to byste musela vidět.
Nevím jak dál.
Pořád přemýšlím, jestli jsem byla v minulém životě tak zlá, že se mi teď všechno vrací nebo proč se to vlastně děje.
Já, která bych chtěla rodinu, dítě, najednou stojím a nevím jak dál.
Jak se zachovat.
Bojím se toho, že láska k němu pomalu opravdu vyprchává, bráním se tomu, pořád nevěřím, že přítel je takový.
Jenže vidím, že jsem si všechno asi příliš idealizovala.
Bojím se budoucnosti, bojím se toho co přijde, co bude s náma dvěma a s dcerkou, která by si tak přála tatínka.
Možná to zní, jako, že já chci a chci, ale tak to není.
Ještě jednou se omlouvám, za tento můj mail, nevím, jestli mi odpovíte nebo jestli mám k něčemu dojít sama.
Denně prosím své ochránce o pomoc, ale opravdu nevím jak dál.
Přála bych si pochopit to, k čemu mám vlastně dojít, pochopit svůj život.
Omlouvám se za svůj splín, chtěla jsem Vás moc poprosit o radu jak dál.
Moc Vám děkuji
© Wahlgrenis
15.12.2005
