Bude mi sedmnáct, přemýšlím o dítěti
Milá Wahlgrenis,
narazila jsem na Tvoje stránky už před nějakým časem a dneska jsem si říkala, že určitě budou zodpovězené nějaké nové dotazy, tak jsem nakoukla znovu.
Vzpomněla jsem si na pár podivných věcí, které se kolem mě poslední dobou dějí.
Začalo to v noci asi před měsícem, kdy jsem se v noci vzbudila, už nevím, co se mi zdálo, ale cítila jsem se naprosto milovaná a čistá, neumím to popsat, ale bylo to velmi silné a krásné.
Přistihla jsem se, jak se usmívám...
Pamatuju si naprosto přesně ten pocit, v tu chvíli jsem určitě nespala, myslím, že ani v polospánku jsem nebyla, byla jsem najednou naprosto čilá.
Od té doby, co se zajímám o věci mezi nebem a zemí, se opravdu začaly dít (pro mě) zvláštní věci.
Zdají se mi podivné sny.
Minulý týden se mi zdálo, jak jsem viděla přes zavřené dveře bílý oblak, otevřela jsem dveře, nikdo tam nebyl.
Když jsem tohle zopakovala asi potřetí, najednou jsem řekla: "tak se mi ukaž, nebojím se tě...", vtom se objevila nějaká paní a řekla mi, že každý má možnost s nimi - duchy, komunikovat, jenom někdo to pochopí.
Zeptala jsem se jí, jak jsem na tom já?
A ona mi řekla: "vidíš".
Tenhle sen se mě opravdu dotknul a od té doby mám pocit, že nikdy nejsem sama.
Ale nebojím se, spíš cítím kontakt s někým, kdo tady "není".
Přes den se začnu docela bezdůvodně smát nebo třeba, když mám blbou náladu, okamžitě se ke mně vkrádají myšlenky, že není třeba mít špatnou náladu a já se hned cítím fajn.
Jsou to zvláštní pocity.
Je mi necelých 17, ale vůbec se necítím jako dítě ani jako "puberťák".
Nepiju, nekouřím, neflámuju - ani nemám kamarády, kteří by tohle dělali.
S mámou vycházím skvěle (táta s námi nebydlí).
Od doby, co se zajímám o věci mezi nebem a zemí, jsem měla opravdu štěstí na lidi - seznámila jsem se s moc prima klukem, myslím, tedy jistým způsobem snad předvídám, že spolu budeme žít.
Je to tak živé... cítím to tak.
Navíc jsem potkala pár lidí se společnými zájmy, lidí, co jsou taky trošku jinde a trošku jinak přemýšlejí.
Ale teď k tomu, na co se chci zeptat.
Mívám zvláštní pocity (od doby, co jsem ho poznala), hodně poslední dobou přemýšlím o dítěti.
Tedy ne dítěti v pravým slova smyslu, je mi jasné, kdo děti jsou a odkud přicházejí, ale mám nutkavý pocit otěhotnět.
Dokonce vím, že budu mít holčičku.
Zcela nepochopitelně jsem ji už i pojmenovala...
Znamená to, že má ke mně přijít?
Určitě bych se nebránila, vnitřně cítím, že existuje a někde čeká, až ke mně bude moct.
Tedy k nám.
Ani nevidím problém ve svém věku, vidí ho spíš okolí, mně přijde tenhle fakt celkem nepodstatný,
vzhledem k tomu, že mentálně si myslím, že jsem opravdu někde jinde než většina holek mého věku.
Moc bych ji chtěla a vím, že přijde.
Problém s tím má rodina a okolí, pro ně je to něco zcela nepochopitelného, nejdřív si mám užít, cestovat, poznávat, prostě myslet "racionálně".
Mám obavy, aby jí svým přístupem nějak neublížili.
Vím, že nakonec tady bude vítaná a milovaná... co si o tom myslíš?
Děkuji moc za odpověď
Bejby
Milá Bejby,
možná už jsi postřehla, že na dotazy "dětí" nechci reagovat.
Nemohu si vzít na svědomí jejich psychický vývoj, který není v jejich věku ještě definitivně dokončen.
Ani u Tebe, i když působíš skutečně dost duchovně vyzrálá, nemohu napsat nic jiného.
Není Ti ještě sedmnáct, takže Ti bylo šestnáct.
Rozhodně nehodlám začít s kázáním, že by sis měla uvědomit, že přivést dítě na svět je velká odpovědnost.
Jsou kultury, kde se vdávají mladičké nevěsty kolem dvanáctého roku...
U nás by ale skutečně mohl nastat problém, i když čas od času se v médiích objeví zmínka o tom, jak děti mají děti.
Jsou to většinou pohledy do nejrůznějších azylových domů, kde tyto maminky bydlí, protože rodiny se od nich odklonily.
Skutečně žijeme ve světě a v době, kde platí určitá pravidla.
Miminko se narodit může, ale Ty bys měla vědět, jakou startovní čáru mu chceš do života připravit.
I ono jednou vyroste a bude uvažovat o rodině.
"Já jsem se narodil(a), když bylo mámě šestnáct..."
Víš, něco na tom je.
Pokud vnímáš napojení svého dítěte, je to moc dobře.
Pokus se ale zůstat zatím v tomto duchovním spojení.
Ber to pro sebe také jako zkoušku.
Těšíte se vlastně na sebe obě, ale je tady určité ale...
Jak to tak někdy bývá.
Rok, dva, tři, pět, sedm... to v lidském životě vlastně nic neznamená, jen případný růst.
Věřím, že si nemyslíš, že Ti bráním v zásadním životním kroku, zkus o tom trochu přemýšlet.
Nejsi tady sama a všechno kolem dítěte bys musela požadovat od rodičů - jen si vezmi, kolik stojí kočárek a výbavička...
Není to od Tebe také trochu sobecké?
Nakonec se stejně rozhodneš, jak budeš chtít.
Zajímal Tě ale můj názor.
Wahlgrenis 03.05.2005
Děkuju moc za názor, opravdu si ho vážím.
Já vím, že nechceš "dětem" odpovídat, docela to chápu, přesto bych se ráda zeptala ještě na jednu věc, nesouvisí ani tak se mnou, jako s mojí babičkou.
Budu moc ráda, když odpovíš - pro ni.
Babička věří věcem "mezi nebem a zemí", s internetem ale pracovat neumí.
Píšu s jejím svolením.
Babička měla sestru, která žila posledních cca 40 let v Africe.
Před třemi lety údajně spáchala sebevraždu, našli ji oběšenou.
Naše rodina tomu nevěří, teta by prý něco takového nikdy neudělala a babičku to moc trápí, protože si myslí, že tetu v afektu zabil její manžel.
Já nevím, jak to mohlo být, ale myslím, že kdyby teta sebevraždu nespáchala, přišla by se alespoň rozloučit.
To ale nikdo nezaznamenal, ani její synové (ke kterým měla opravdu blízko), ani nikdo z nás.
Já si myslím, že odešla ze světa dobrovolně, ani z povídání o ní mi nepřišlo, ľe by byla štastná.
Babička pořád řeší, kde je pravda, dodneška se se smrtí sestry nevyrovnala.
Chtěla ji zkusit nějak vyvolat, snažím se jí to rozmluvit, jak jsem četla u Tebe na stránkách (i jinde),
kdyby teta chtěla, přišla by sama.
Možná jí v tom ale brání právě to, co možná udělala = spáchala sebevraždu...
Neber to prosím jako odpověď mně, budu ráda, když odpovíš přímo babičce, dám jí to přečíst.
Děkuju moc.
Bejby 03.05.2005
© Wahlgrenis
03.05.2005
