Lituji, nechtěla jsem, aby se syn narodil
Dobrý den,
vaše stránky mě zaujaly a ráda bych se na něco zeptala, prosím.
Mám čtyřletého syna, mám ho velmi ráda, ale v době mého těhotenství jsem měla neshody s jeho otcem a cítila jsem se špatně, v jisté chvíli jsem si přála, aby moje dítě nebylo, abych bývala neotěhotněla...
Syn se narodil a mám z něj radost, čím dál větší, ale taky se dost stydím za své tehdejší myšlenky...
Jestli je pravda, že dítě v děloze všechno vycítí, je možné, že ho to nějak poznamenalo, a hlavně mohu to nějak napravit???
Je trochu vystrašený a často se ujišťuje, jestli ho mám ráda a nezlobím se na něj.
Propadla bych se studem, když si na sebe tehdy vzpomenu...
Doufám, že je naděje, že se může vše vylepšit a můj syn bude cítit mou láskou k němu a nebude o ní nikdy pochybovat.
Děkuji,
Klarisa
Milá Klariso,
Tvoje otázka lehce koresponduje s dotazem paní N., na který jsem odpovídala nedávno.
I když každá otázka je jiná a reaguje na jiný životní příběh.
Je jasné, že jsi na své těhotenství reagovala podle nastálé situace.
Otec dítěte nebyl tím ideálním mužem, za kterého jsi ho původně pokládala.
Proto jsi viděla jednodušší, kdyby žádný následek po Vašem milování nenastal.
Tenkrát jsi ještě ani jako o dítěti, o synovi neuvažovala.
Bylo to jenom jako TO, problém, který jsi chtěla dát pryč.
Ovšem pocity miminka, které se už pomalu připravovalo na tento svět a k Tobě, byly jiné.
Ono se rozhodlo pro cestu na tomto světě právě u Tebe a s Tebou.
Tuto čest sis tenkrát neuvědomila.
A je to tak - ono zaznamenalo i Tvé negativní myšlenky.
Rozhoduje se k příchodu na tento svět po nejednoduchém váhání.
Vlastně sen přijít potřebuje, aby se jeho duše mohla dostat dál, výš, aby zrála.
Vybralo si místo, své bydliště, a taky Tebe, matku.
Už mnohem dříve pochopilo Tvé kvality, doufalo, že jeho výběr bude šťastný.
Když si ale procházelo svým prenatálním vývojem (ve Tvém břiše), odehrály se - jak to popisuješ - nepříjemné situace.
Mohu Tě ale ujistit, že v tom nejsi sama.
Znám velice důvěrně příběh muže, který se narodil matce, ale prakticky proti její vůli.
Byl již třetím dítětem v řadě a z jejího vyprávění jsem pochopila, že už nebyl plánovaný.
Ona ho ale nechtěla po celou dobu těhotenství.
Protože ale pro ni byly jakékoli interupční zásahy z náboženských důvodů nepřijatelné, snažila se celou dobu o ještě nenarozené dítě přijít.
Byly to takové ty pokoutní postupy, koupele v horké vodě, pití červeného vína, tahání těžkých břemen, nekonečné skákání do schodů.
Nepřála bych si slyšet všechna ta hrozná slova, která od ní směrem k miminku šla.
Protože ale v něm byla obrovská síla prožít si tento život, k přerušení těhotenství nedošlo.
Tento muž se narodil jako normální donošenec, ale jeho matka ho nepřijala celý život.
Vždy pro ni byly přednější její dvě "chtěné" děti.
Tento muž se od ní ve velice raném věku distancoval a osamostatnil se.
Založil sice svou rodinu, má i vlastní děti, ale tato žena se nikdy nestala správnou babičkou, nikdy nehlídala vnoučata a nikdy si nepovídala jen tak s vlastní snachou.
Je to smutné, ale je to tak...
Myšlenek se totiž člověk nezbaví.
Jí došlo, že dělala v těhotenství špatně, ale už nebylo, jak to odčinit.
Ona se totiž dodnes stydí, dodnes se se svými myšlenkami nevyrovnala.
Ani její syn není vyrovnán se vztahovou realitou.
Má strach ze zklamání, má strach z toho, že by mohl zůstat sám, je nejistý.
Tohle je situace viděná v reálu a po mnoha letech.
Ty zatím, Klariso, stojíš na počátku této cesty.
Doufám, že Tvé pocity kolem nechtěného těhotenství netrvaly příliš dlouho a že ses sama nesnažila tomu také nějak pomoci.
Věřím, žes nakonec šla k porodu jako šťastná matka a stejně tak i z porodnice.
Nyní, uvádíš, jsou synovi čtyři roky.
Jeho duše samozřejmě zaregistrovala všechno, co sis Ty myslela, všechno to ošklivé.
Nyní sice žijete spolu jako matka a syn, všechno vypadá celkem dobře, ale v krizových situacích se mu tento zvláštní, nijak definovaný pocit opět vybaví.
Jeho duše si na to vzpomene, vyšle do mozku signál a ten se zpracuje:
"Nechtěla Tě, dávej si na ni pozor..."
Tohle duše má jasné, i když chlapeček tomu rozumět nemusí.
On to vnímá jaksi zevnitř, z podvědomí, z toho může přicházet pocit strachu.
Ptáš se, jak s tím naložit, aby vnímal lásku.
On ji vnímá, ví, že ho nesmírně miluješ a nikomu na světě bys ho nedala, ale v těch KRIZOVÝCH situacích dojde k jakémusi zkratu.
Proto jako ideální rada je: nepřipustit žádné krizové situace, obalit ho láskou.
Zastánci regrese by na tomto místě doporučili terapii, kdy se s duší dojde do prenatálního vývoje, a tam se jí dodá jiná informace, informace lásky.
K regresi se vyjadřovat nechci, ale pro chlapečka by to podle mého nebylo příliš bezpečné.
Pokud čteš tyto stránky už nějakou dobu, jistě víš, že se specializuji na jemnohmotný svět.
Je to svět na úrovni duší, našich hmotných těl i jiných.
Na této úrovni je možné s chlapečkem komunikovat a dozvědět se od něho, jak na tom je.
Dají se zjistit nejen jeho současné obavy a strachy, ale i varianty jak z toho ven.
Není to věčné téma, kterého by ses měla bát.
Duše si ráda nechá poradit, posunout do míst, kam patří, vysvětlit, pokud jí něco není jasné...
Nejpodstatnější vůbec je přijmout existenci jemnohmotného světa.
Tohle činívá problémy, protože lidé se ve svém základě "bojí duchů a všeho zlého".
Ale to není zlý svět.
Věřím, že jsi pochopila, co bys měla udělat.
Těch postupů jsem tady radila už hodně.
Wahlgrenis 15.03.2005
Dobrý večer,
děkuji velmi za Vaši odpověď!
Musím říct, že se mi ulevilo a budu si Vaše povzbudivá slova číst, kdykoli budu potřebovat.
S přáním všeho dobrého
Klarisa 16.03.2005
© Wahlgrenis
16.03.2005
