Já jsem jí ale tatínka nevzala, ten jí vždycky zůstane, tolikrát jsem jí to říkala
Milá Wahlgrenis,
dostala jsem na Vás kontakt a pevně věřím, že jste člověk, který mi pomůže s dodá sílu, kterou tolik potřebuji, alespoň přes pár vět...
Začnu pěkně popořádku.
Před třemi lety jsem se seznámila s mým dnes již manželem, má dceru, té je nyní 22 let.
Bydleli spolu od jejích sedmi let sami, protože matka se od nich odstěhovala.
Prakticky, až na nějaké kratší známosti, žili jen spolu, tudíž jsou na sebe hodně fixovaní.
Když jsem manžela poznala, dcera bydlela v Praze, zatímco manžel v jednom městě na Moravě.
Sama se chtěla do Prahy odstěhovat, tatínek ji tam koupil byt, přešla na jinou střední školu a bydlí doteď sama v Praze.
Střední školu dělala šest let, protože se neučila a opakovala ročník, dokonce ani maturitu neudělala napoprvé, ale až napotřetí a to chodila na soukromou školu.
Kdysi dokonce manžel prohlásil, že dá škole nějaký sponzorský dar, když ji nechají projít...!!
Nakonec se jim jí zželelo a dostala maturitu, teď dálkově studuje soukromou vysokou školu, na kterou se nedělají přijímačky.
Stačí, když uchazeč zaplatí 25 tis. za semestr a vše má jisté.
Ale proč ne?
O to mi nejde.
Kdybych ty peníze měla, taky to asi tak udělám.
Jde mi spíš o to, že dcera tatínka psychicky vydírá.
Když není po jejím, třeba týden mu nezavolá, nebaví se a nakonec manžel poleví a co chce, to jí dá.
Neumí se o sebe sama postarat, chodí ve značkových věcech, čím dražší, tím lepší, ukazuje se, že na to má, přitom jí to vše hradí její otec.
Ale když se podívám po jejím bytě, je to špindíra, pohazuje použité spodní prádlo po zemi, ale hlavně, že má prodloužené řasy a umělé nehty, které jí dělám já... a zadarmo.
Nechci se litovat, ale nemám zákaznice, všechno si hradím sama, sociální a zdravotní pojištění, všechen materiál a když jsem požádala manžela, jestli by mi nedal penízky na pojištění, že nemám, tak se mě tehdy ještě zeptal: Tento měsíc ti to nevyjde?
Strašně mě to tehdy zamrzelo.
Já po něm nic nechci, snažím se nebýt na obtíž, protože nechci být jako ona.
Teď nemá práci, protože se na ni v posledním zaměstnání někdo ošklivě podíval a ona plakala do telefonu a říkala, že tam nebude, protože jí říkají, že má bohatého tatínka, který jí všechno koupí, má byt a auto, ale ona se diví, když se vším vším v práci chlubila...
Válí se doma a jen volá tatínkovi, že by chtěla koupit to, nebo ono a on jí vyhoví, protože je tam chudinka sama a nemá práci.
Já taky nemám zaměstnání, které bych chtěla, a musím se s tím poprat sama.
Tohle manžela nezajímá, říkala jsem mu to víckrát, že potřebuji nějakou stabilní práci, kde budu mít stabilní výplatu...
Mně nepomůže a ještě se diví, že nevycházím s penězma, nic si nekupuju, i když bych někdy ráda a když jedeme do Prahy a jsem s ní sama, tak se mi chlubí, že si koupila boty za tři a půl tisíce a pak jde za tatínkem a ptá se ho, jestli jí nenakoupí jídlo, že nemá co jíst...
Nejvíc mi vadí, že poslední dobou k nám jezdí čím dál častěji na návštěvu, ví, že se snažíme o miminko, které se nám nedaří.
Nevím proč, asi je to mnou, že to nejde.
Nevím, jak dál, a bojím se, že kdybych otěhotněla, bude to jen horší.
Když jsme se jí před rokem, to měla 21 let, ptali, co by řekla na to, kdyby měla sourozence, tak řekla, že nechce, protože bychom na ni už neměli čas.
Proto se bojím, jaké by to bylo, kdyby se nám narodilo miminko, aby nedělala ještě větší scény a manžela psychicky nedeptala.
Ona to umí, je velmi schopná, byla jsem tomu několikrát svědkem, nechci, aby kvůli nějaké rozmazlené holce, která už je dávno dospělá a měla by se starat sama o sebe a nechat tatínka, ať se věnuje človíčkovi, který ho potřebuje, mezi námi projevily nějaké neshody, nebo to dokonce vycítilo to malé...
Já tohle nechápu.
Od svých 18 let jsem bydlela s přítelem, musela jsem dělat všechno sama, vydělávat si, ale hlavně jsme s bývalým partnerem fungovali tak nějak dohromady.
Vím, že mi řeknete, že jsem závistivá a užárlená a že mi jde jen o peníze, já nejsem náročná, jen mě mrzí, že dcera je na něj zlá a on je takový slaboch, že jí vždy stejně ustoupí, i když s tím nesouhlasí..
Kdysi jsem se s ním bavila o tom, že jí tím svým chováním ubližuje, že bude absolutně nepřipravená do života, když za ni bude všechno dělat a on mi na to řekl, že nikdo neví, jaké to je vychovávat dítě sám a že je chudinka, protože nemá maminku...
Tak proto jí to všechno vynahrazuje a vynahrazoval, ale špatně a to si asi nikdy neuvědomí.
Došlo to tak daleko, že jsem dokonce byla v psychologické poradně.
Chtěla jsem zjistit, zda nedělám něco špatně já, ale psycholožka mi tehdy řekla, že by na mém místě měl sedět spíš manžel...
Prosím Vás, moc Vás prosím, jsem už zoufalá, vždy se to na nějakou dobu zklidní, myslela jsem, že už to bude dobré.
Před nějakou dobou nastoupila do práce, tak jsem si říkala, dospěje a bude to fajn, ale teď dala výpověď, chodí zase po diskotékách, na druhý den mi volá, jaké to bylo, kolik toho vypila, že tam byla s tím slavným a s tím fotbalistou, nebo hokejistou a že si vůbec nepamatuje, co dělala a jak se chovala...
Mě to ale vůbec nezajímá a vím, že si nemůžu dovolit jí cokoliv říct, protože už se mi stalo, že to hned telefonovala tatínkovi a hádali jsme se kvůli ní...
Nevím, jak dál, hrozně se trápím, když je s námi, mám žaludek až v krku a je mi zle, protože na ni asi žárlím a myslím, že i ona žárlí na mě, že jsem jí vzala tatínka, který byl do poslední doby jen její, měla ho jen pro sebe a splnil jí vše, na co si pomyslela.
Já jsem jí ale tatínka nevzala, ten jí vždycky zůstane, tolikrát jsem jí to říkala, snažila se s ní promluvit, ale ona je absolutně nevyzrálá a není schopná jakékoliv reakce a jen sedí a hledí do země, tak jsem jakékoliv domlouvání vzdala.
Když vidím, jak je manžel hotový z toho, jak si např. vytřela v bytě.
S bývalým přítelem, se kterým se, mimochodem rozešla kvůli někomu jinému, jako už mnohokrát, si pořídili pejska.
Manžel je z něj úplně unesený, když jdeme do obchodu, ona automaticky hází věci pro psa do košíku a manžel to potom bez mrknutí oka zaplatí.
Je toho ještě spousta, ale je mi z toho smutno, když si všechny situace vybavím, když pláču já, okřikne mě, co zase řvu, když pláče ona, může se zbláznit a nejraději by se za ní rozjel.
Už jsem přemýšlela i o tom, že dítě by byla hloupost a možná bych se měla rozvést, protože jiné to nebude, ona tu bude vždycky, cítí tatínkovy peníze, je to tak moc vidět, chová se hrozně namyšleně a opravdu moc se bojím toho, abych svůj hněv a trápení nepřenášela na děťátko, které si to nezaslouží a nemůže za to.
Prosím, poraďte mi, co dál, kam dál, jak mám tuhle situaci vyřešit, jak se chovat, dokážu to, jen musím vědět, že se něco změní, že se můj muž změní a bude nám zase dobře.
On nic netuší.
Jen já se ve svém nitru trápím a tajně pláču v koupelně, když vím, že mě neuslyší...
Možná by bylo lepší, kdybych měla někoho, kdo nemá tolik peněz.
Na manželovi je vidět, že cokoliv dcera udělá, penězma to spraví a bude zase dobře...
Hrozně moc Vám děkuji.
A omlouvám se za zmatený dopis, ale je toho moc.
Nic_ola 21.05.2012
Milá Nicol,
chtěla bych Ti dodat trochu síly, kterou budeš v budoucnu opravdu potřebovat.
Tvou situaci znám.
I já jsem se provdala za manžela, který má syna, se stejnou problematikou, jakou popisuješ.
Pláčem se ještě nikdy nic nevyřešilo.
Je zbytečné plakat v koupelně, aby Tě nikdo neviděl.
Tím ztratíš pouze své nervy, a nic se tím nevyřeší.
Naopak - musíš se problému postavit, a v první řadě si promluvit s Tvým manželem.
Jestli Ti někdy řekl ... tento měsíc ti to s penězi nevyšlo ... tak žije v utopii, že jsi odkázaná pouze sama na sebe.
Přece pro něho vaříš, uklízíš, nakupuješ, jsi mu pomocníkem a rádcem jak v jeho práci, tak v životě.
Určitě se s Tebou neoženil pouze proto, aby doma nebyl sám.
I on je povinen se o Tebe starat, i když to patrně nebere vážně.
Není myslitelné ho postavit před volbu - buď já, nebo Tvoje dcera.
To není v žádném případě možné. Že jeho ale na Tebe dcera patřičně žárlí, je očividné.
Tvůj manžel Tě má ale brát jako manželku a životního partnera, a ne jako "domácí nutné zlo", aby ušetřil peníze za uklízečku, pradlenu a kuchařku v jednom.
Pakliže nebude chtít s ohledem na jeho dceru v ničem ustoupit, pak je pro Tebe jediná možnost - opustit ho.
Bude to velice těžké, ale ušetří Ti to pro budoucnost neuvěřitelné zklamání a žal.
Čas letí, patrně Ti už není 20 let, ale možnost začít znovu máš vždy.
A nezapomínej, že on bude k Tobě mít alimentační povinnosti, i když nemáte děti.
Ty se pouze nyní trápíš, a nemáš odvahu se ničemu postavit.
Jeho dceři už vůbec ne.
Nechápu, proč bys jí měla uklízet?
Naopak - ona je povinna Ti pomoci např. s mytím Tvých oken.
A pakliže si koupila psa, poohlédni se také po nějakém štěněti.
Nemusí to být zrovna boxer nebo doga, ale někdy i malý pinč dokáže divy.
A že pak vše nestihneš, když s ním budeš chodit ven?
Tak ať Tvůj manžel "zapřáhne" svou dceru, ať Ti pomůže.
Mohla ho od ženitby odradit, což ale neudělala - patrně s úmyslem pořídit si "lacinou pomocnici v domácnosti".
A že ona studuje?
Začni studovat také.
Cokoliv.
Jediná zbraň, kterou dokážeš dceru Tvého manžela porazit, jsou její vlastní zbraně.
A určitě jsi atraktivní žena - využij toho.
Přeji Ti v životě hodně štěstí a v Tvém počínání mnoho síly
Bludička 22.05.2012
Milá Nic_olo,
stav, v kterém se nacházíte, je mírně řečeno komplikovaný.
Muž, kterého jste si vzala, žil dlouho se svou dcerou - po odchodu její matky.
Mezi nimi se vytvořilo pouto, které se jen těžko dokáže narušit.
Oni spolu byli nuceni překonávat dobré i zlé, byli si vším.
Věřím, že zažili mnoho, co je k sobě přimklo.
Určitě to nebyla snadná doba, kterou si museli spolu odžít.
Vy jste pak vstoupila do života tohoto muže, vzali jste se.
Ale ona si na něho stále činí ten nárok, jako měla dřív.
Nechápe, že jste už roli jeho partnerky zaujala Vy.
On sám v tom nemá - jak je zřejmé z Vašich slov - úplně jasno.
Sice jste jeho ženou, ale současně s ním jste přijala celý jeho život, včetně lidí, kteří sem patří.
Minulost se nedá jen tak zrušit.
Vnímáte na každém kroku žárlivost, jste tady pořád jakoby tou druhou, Vy nemáte výsadní práva.
Celé toto podivné soužití se jeví jako nemocné.
Nesmíte ale bojovat, tady nejde o žádné zbraně, o sílu, o násilí zabrání území.
Tady je třeba vnímat situaci, do které jste vstoupila.
Dcera je již dospělá, přesto se stále chová jako malé dítě.
Narušuje Vám vztah, brání příchodu miminka.
Ten, kdo by mohl udělat zásadní krok, je tady Váš manžel.
Má vnímat situaci Vašima očima i očima dcery.
Vy jste pro něho životní partnerkou, stojíte po jeho boku, měla byste se stát i matkou Vašich dětí.
On se ale má podle toho k Vám chovat.
Nad celým tímto procesem je tzv. boží oko, pochopení, vyladění.
Věřím, že směrem ke své dceři použije správná slova, a Vám dá najevo svou důvěru.
Potřebujete zaujmout vyšší pozici, než má nyní ona, ale nesmí to být boj.
K tomu by mělo dojít tak nějak přirozenou cestou.
Po tomto vyladění dojde k uvolnění energií kolem Vás, vypadá to, jako byste najednou všichni sundali masku a byli k sobě upřímnější.
Zmatky mizí a přichází úplně nové naladění.
Pak se otevírá i cesta k miminku.
Teď vnímám energii chlapečka...
© Wahlgrenis
30.05.2012
Moje milá Wahl,
před nějakou dobou jsem Vám psala své problémy s manželovou dcerou.
Prosím, naznačte mi, jak mám dát manželovi najevo, že má mít jasno v tom, kdo je jeho manželka a partnerka pro život a kdo je jeho dcera, on to neví a stále je na prvním místě ona a já se trápím, vždy, když volá, je mi zle, tak vnitřně jsem celá roztřesená...
Nejsem v psychické pohodě a proto nemůžu otěhotnět, tuším to...
Opět začala volat i mně a já s ní nechci mluvit, mluví jen o sobě, o svých problémech, je sebestředná, ale pokud s ní nemluvím tak, jak si představuje a neptám se jí na to, jak se má, pořád dokola, volá tatínkovi a ten je naštvaný na mě.
Už na něm vidím, jak ho to štve, že se s jeho holčičkou nebavím, když ona je taková chudinka nemá maminku... a chce, abych jí asi byla matkou já.
Dnes ráno mi volala a říkala mi - ahoj, mami...
Já nejsem její maminka a nikdy nebudu.
Co mám dělat pro to, aby mě neobtěžovala a psychicky nevysávala?
Jak to mám dát najevo manželovi, aby na mě nebyl naštvaný a abychom se nehádali?
Když nevolá, nebo není s námi, všechno je perfektní a dokonalé..
Ano, máte pravdu.
Žárlím, ale to je proto, že manžela chci mít pro sebe, vidím, že nejsem na prvním místě, že pořád myslí na ni a pořád za ni něco řeší, nenechá ji žít si po svém...
Bojím se, že nás nenechá na pokoji a bude nás otravovat celý život, nenajde si partnera, se kterým by si budovala svůj život, když neví, jak se to dělá, neviděla to doma, když žila jen s otcem...
Píšete, že nesmím bojovat.
Ale jak to mám udělat, abych neponičila vztah, který je jinak normální?
On se nezmění, drží nad ní ochrannou ruku a bude ji vždy bránit, ať udělá cokoliv a pokud to tak půjde dál, bude ho to stát vztah.
Myslíte, že mi pomůže psycholog?
Poradí mi i on?
Já nevím, co mám dělat a chytám se každé záchrany, tedy, pokud je něco vůbec možné...
Vím, že pokud manžel nezmění svůj postoj, bude to pořád stejné... a za 4 roky našeho soužití ho nezměnil...
Nic_ola 11.06.2012
