Proč křičím na svoji čtyřletou dcerku?
Milá Wahlgrenis,
dnes jsem poprvé přišla na stránky, zabývající se minulými životy.
Ráda bych se také na něco zeptala.
Je mi 31 let, jsem vdaná a máme 4letou dceru.
Mám svou dceru i manžela velmi ráda.
A zároveň se o ně velice bojím.
Když nejsou se mnou, tak mám pořád tendenci je kontrolovat, jestli jsou v pořádku.
Ale víc mě trápí jiný problém.
Naši dceru nade vše miluji.
Položila bych pro ni život, kdyby to situace vyžadovala.
Jsem na ni velice fixovaná.
Ale zároveň mě ubíjí jedna věc, které se nemůžu zbavit.
A to je, že na ni pořád křičím.
Kolikrát už jsem si řekla, že na ni křičet nebudu.
Ona je jako každé dítě někdy hodná a někdy zlobí.
Třeba pořád ničí hračky a různé věci (taky by mě docela zajímalo, proč je takový kazisvět).
To mě vždycky hrozně rozzlobí a jsem úplně nepříčetná.
Začnu na ni nekontrolovaně křičet.
V tu chvíli mě prostě úplně pohltí obrovský vztek a zlost.
Po chvílí, když se uklidním, tak si zase říkám, proč jsem na ni tak křičela.
Prostě se nedokážu ovládnout.
Ráda bych se dozvěděla, jestli je tohle problém nějakého zážitku nebo jestli je to prostě jenom nějaká moje cholerická povaha.
A hlavně jestli existuje nějaká možnost to potlačit.
Chápu, že se na Tebe sypou dotazy ze všech stran, tak se na mě nezlob, jestli je to jenom nějaký banální problém způsobený mou povahou a já Tě s tím jenom otravuji.
Ale moc by mě zajímalo, kdo jsem byla dříve a jestli si nenesu nějaký hřích.
Už mě samotnou moc trápí, že své milované dceři takhle ubližuju.
Děkuju Ti,
Blanka
Milá Blanko,
to, jak líčíš svůj přístup k dceři, není nic zvláštního.
Podobně by totiž mohly psát desítky, stovky jiných žen.
Jenže o tom raději mlčí...
Žijí si svůj běžný život, se starostmi a nerváky běžného dne.
Máš vlastně důvody pro to, aby ses rozčílila, to musí uznat každý, kdo se na to dívá odjinud.
Ale sama si přiznej, že prakticky důvody pro to neexistují.
Chceš být milá, celý den se snažíš, aby bylo všechno, jak má být.
Ale holčička Ti to kazí.
Jenže ona má svůj svět, ještě příliš nezkažený.
Ovšem do chvíle, než ji ho otupíš.
Děti přicházejí na svět jako duše s jasně stanoveným plánem.
Teprve postupně jsou otupovány dospělými.
Tím jsme si prošli všichni, není před tím vyhnutí.
Ovšem mělo by to být pokud možno nenásilně.
Souvisí s tím i zachované vzpomínky na dětství.
Nemyslím si, že bys nezvládla pracovat na sobě.
Ostatně že jsi dokázala problém formulovat, je známkou toho, že s tím chceš něco udělat.
V trojklanech je jasně vidět, že Tě čeká vlastní duchovní růst.
Pochopíš, že nelze jenom rovnat hrnečky v poličkách...
Jsou mnohem důležitější věci. Nemateriální.
Tvůj partner, otec holčičky, je pro Tebe obrovským štěstí a tím, že jsi s ním, se Ti splnilo tajné přání.
Znám mnoho rodin a sleduji i to, jak komunikují mezi sebou.
Znám hysterické ženy, které si udržují svou autoritu křikem na děti.
Nic tím ale nedosáhnou.
Děti si velice brzy udělají vlastní úsudek a nejen že neposlechnou pokyn daný tímto způsobem.
Navíc mají z takové matky legraci.
Autorita se totiž vytváří jinak.
Děti by si samozřejmě neměly dělat úplně všechno podle svého, ale určitě je dobré příliš jejich svět neohrazovat a pokud to jde, žít v tom jejich světě.
Pro dospělé to bývá ale občas těžké.
Nechtějí se snížit k tomu, aby si opět hráli na zemi s vláčkem anebo stavěli z kostek domeček pro panenky.
Copak jsou malí?
A právě tímto odmítáním si totiž zavírají vrátka do dětského světa.
Proto bys měla zvážit svůj postoj k holčičce.
Pokus se znovu být její kamarádkou, hrajte si spolu, choďte na procházky, povídejte si o všech těch dobrodružstvích, která zažívá ve školce.
Ptáš se sice na své minulé životy, ale zkus se nejprve na ten svůj současný podívat pod tímto úhlem.
Zkus se na chvíli vrátit do vlastních dětských let, vzpomeň si na vlastní hračky a hry.
Třeba přitom objevíš starou panenku nebo medvěda.
Až Tvoje holčička uvidí, že Tvoje hračky vydržely do současnosti, bude si i na své hračky dávat více pozor.
© Wahlgrenis
15.01.2005
