wahlgrenis.cz



 WAHLGRENIS        

 

...veci mezi nebem a zemi...




     REGISTRACE       Přihlášení

Připadám si teď jako loutka a ne jako plnohodnotný člověk


Dobrý den Wahgrenis,
dostali jsme se s manželem do kouta.
Nechali jsme se přemluvit okolím a lékaři a po 5 letech čekání na naše miminko jsme se rozhodli jít do toho umělého procesu.
I když lékaři nám udělali vyšetření a vše vyšlo v pořádku, nemají odpověď na to, proč jsem doposud neotěhotněla.
Ke konci ledna mám začít brát prášky.
Již z toho mám obavy.
Velmi nerada beru prášky, jsou to velké dávky hormonů.
Prášky máme již koupené, je to několik tisíc korun...
Je to prostě jen pro někoho kšeft, pro mě je to obchod na děti.
Zní to příšerně, i to umělé oplodnění...
Je to opravdu jen o penězích a co bylo pro mě opravdu hrozné, když jsme tam byli v centru poprvé, tak tam bylo dalších 9 párů.
Byla jsem z toho v šoku, tolik lidí má problémy otěhotnět.
Já od té doby, co jsme tam byli, jsem celá nesvá, bojím se, co když nikdy neotěhotním, co když děti mít nemáme.
Určitě to má nějaký důvod, proč k nám zatím miminko nepřišlo.
Připadám si teď jako loutka a ne jako plnohodnotný člověk.
Snažím se bojovat s tím, že takto budeme mít miminko, ale na druhou stranu, intuitivně vím, že to tak není správné.
Chce se mi z toho brečet.
Proč jsme tam, kde jsme?
Manžela miluji, je to nejlepší, co mě v životě potkalo.
Měli bysme jsme ještě počkat.
Srdce mi říká: Nechoďte tam, nedělejte to.
Rozum říká: Chcete dítě, udělej proto všechno.
Jsem úplně mimo.
Omlouvám se Vám, možná to není srozumitelné.
Mám toho v sobě tolik...
Bude mi 31 let a jsem zatím bezdětná.
Já si užívám krás života, ale někdy mi přepadne ten smutek a deprese, zda někdy budu maminkou.
Nevím, co mám teď dělat.
Nejraději bych tam zavolala a řekla, že to ruším, ale nemám k tomu sílu, nejsem schopná se rozhodnout.
Srdce nebo rozum...
Peťulka 18.01.2012

Milá Peťulko,
čtu Váš text a jasně se mi vybavují stejné pocity před x lety.
Připadala jsem si jako zamčená v obrovské místnosti, ze které mohu ven jen JEDNOU cestou, která je mi tak nepříjemná, tak proti srsti, že se mi do ní nechce.
JEDINÁ a NECHCI JI.
Co teď s tím?
Tisíce nezodpovězených otázek: proč my, proč vůbec, tlak rodiny, lékaře, okolí, potažmo samozřejmě i tlak můj.
Neradost ze života, očekávání, zklamání, pocit, že toho možná dělám málo, něco dělám špatně, ale co?
K tomu ta obava až strach - co když nebudu moct mít děti?
Na co se soustředit?
Mozek šrotoval ze všech sil, trápení neustávalo, všechny radosti, které jsem ještě zažívala, končily neradostnými myšlenkami kolem početí.
Po lékařské stránce jsme oba byli v pořádku, s manželem jsme se milovali se, tak proč?
Nebylo to k žití.
V té době jsem si stále neuvědomovala, že ta místnost s tlustými zdmi, ve které se
nacházím a ze které není cesta ven, jsou bariéry, které jsem si kolem sebe díky svým myšlenkovým pochodům sama vytvořila.
Byla jsem tak vnořená do svého "problému", že jsem nebyla schopna jakéhokoliv nadhledu.
Až pohár přetekl a řekla jsem si: "Dost, už nemůžu!"
Nikdo nemá všechno, asi nám děti nejsou přány.
Nejsme první bezdětný pár, budeme se realizovat jinak.
Ten život bude sice bez dětí, ale přece ho lze prožít také tak, aby v něm byla radost.
Budu ji hledat jinde.
Trochu nastoupila pokora.
Najednou jsem JASNĚ cítila, že chci udělat ve svém životě radikální změnu, ke které jsem neměla doposud odvahu.
Všechny "nesmyslné" (jsou nesmyslné, ale k něčemu Vás dovedou) myšlenkové pochody jsem pustila, už je nechci ani minutu, jsem jich přesycená.
Přišla obrovská úleva.
Dala jsem jsem v práci výpověď, začala se rozkoukávat kolem sebe a hledat něco, co mě bude naplňovat.
Můj život nabral jako mávnutím proutku jiné obrátky.
Začala jsem cítit a hledat radost i tam, kde bych ji vůbec nečekala.
Cítila jsem, že tak to má být, že je to ono, že zase začínám žít.
Do dvou měsíců jsem otěhotněla.
Po deseti letech čekání.
Bylo mi 37 let a věřte, že nebylo pozdě.
Všechno má svůj smysl, synek dobře věděl, do čeho přijít nechce, a tak si počkal.
Teprve po jeho narození přišla ta pořádná pokora a teprve tehdy jsem se začala zabývat těmi úžasnými věcmi mezi nebem a zemí.
Vím, že se stále učím a budu pořád.
Všechno je to o nás.
Buďte sama za sebe, přestaňte se trápit zbytečnými myšlenkami a nalaďte se na život.
Zkuste ho brát jako hru.
Dopřejte si tu lehkost, netlačte na pilu a nepodlehejte tlaku biologických hodin.
Moc Vám přeji zažít to krásné poznání, tu LÁSKU za tím vším trápením schovanou.
Držím Vám palce.
S láskou
JanaF 18.01.2012

Milá Peťulko,
vnímáte srdcem moc dobře, že proces, do kterého se chystáte napasovat, v pořádku není.
Podobně to vnímá i duše Vašeho budoucího miminka, které se Vám chce narodit, ale přirozenou cestou.
Vypadá to na chlapečka.
Ovšem z Vašich postupů, které se blíží..., má obavy, takhle to nechce.
Jenomže Vy tato varování nevnímáte nebo je ani vnímat nechcete.
Dostala jste se do podivného soukolí, jako mezi mlýnské kameny, nejste sama sebou.
Miminko chce přijít do láskyplného prostředí, ne přes nějaké "technické procesy".
Nechce být "cizincem", je to Vaše miminko, nádherné, voňavé.
Lidé kolem Vás se ale snaží dostat Vás jinam, právě do těch technických mantinelů.
Tudy ale cesta pro miminko není.
Doufá, že všechno proběhne, jak má.
Jsou tady nádherné energie, nekonečná láska, takhle by si to přálo.
Potřebujete se od těchto násilných procesů odpoutat a naladit se zase sama na sebe.
Nesmíte žít ve strachu, že miminko "pak" nepřijde.
Právě že přijde, až si připustíte, že to je proces Váš, Vašeho muže a lásky, která je všude kolem Vás.
Teď je Vám líto peněz, které jste vydali za hormony, to chápu.
Co s tím?
Nejspíš projdete prvním cyklem, který se stejně nepodaří.
Nebo to bude úplně jinak.
každopádně miminko se k Vám těší, ale přirozenou cestou, má to být miminko počaté z lásky.
Vaše miminko...
© Wahlgrenis 18.01.2012

Milá Wahl,
kdyby mi tehdy někdo řekl, že za ty "stavy bezvýchodnosti" budu jednou vděčná a kdybych věděla, jak krásné a osvobozující je POZNÁNÍ, nevěřila bych tomu.
Párkrát jsem si šňupla té všeobjímací lásky a nechtěla už jinak.
Žádný hmotný statek, byť by po něm člověk toužil sebevíc, ten slastný pocit nedokáže nahradit.
Jste slunce, které září pro spoustu lidí a pomáhá jim zorientovat se v dnešním světě, v sobě a svých citech.
Pomáháte i mě naučit se zářit pro sebe, umět pak šířit lásku dál a ty přebytky radosti posílat nahoru jako díky za dar života, který mi byl dán.
Děkuji Vám za to.
S láskou a úctou
JanaF 19.01.2012


© 2004-2024 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.