Řekla jsem si: toto stačilo, a teď cítím, že mi ujíždí vlak
Milá Wahlgrenis,
po čase zase žádám o radu.
Nevím, co si o sobě mám myslet, o svém životě.
Nějak postrádám jeho smysl nebo spíše směr.
Často si připadám zbytečná, propadám velké únavě, často depresím.
A to i přes antidepresiva, které mám už delší dobu.
Mám práci, bydlení, přítele, který je mi oporou.
Přesto mám někdy pocit, že je vše bez vyššího smyslu.
Mám období, kdy si uvědomuji, jak se mám dobře a jaké mám velké štěstí, že mám rodinu, přátele, práci – která mě sice dlouhodobě vysává, ale mám zdroj příjmu a na druhou stranu je práce často východiskem z mých úzkostných stavů.
Kolektiv potřebuji.
Přítel už taky neví, co se mnou, jak mi vrátit chuť do života.
Jsem 2x rozvedená, bezdětná, s přítelem jsme již 4. Rok.
Po nevydařeném porodu mrtvé holčičky v 19-ti letech jsem se bránila mít další děti.
Řekla jsem si – toto stačilo.
Teď je mi 36 a cítím, že mi ujíždí vlak.
Že mám přítele, se kterým bych si mít dítě dovedla představit, ale už mám jistý věk a nějak tuším, že přes svou únavu a úzkostné stavy a životní styl k sobě žádnou dušičku nepustím.
Ráda bych to už měla vyřešeno, vědět tak nebo tak, ale to nejde, vím, že se musím obrátit především sama k sobě a naladit se na tu nenásilnou vlnu, jak doporučuješ.
Čtu téměř denně příběhy na Tvých stránkách, přesto jsem však nepřišla na to, jak se dostat do duševní pohody a zatočit s únavou.
Místo toho se nořím níž a níž.
Často se na mě obracejí kamarádky s prosbou o radu, jsem takový hromosvod, každému „dovedu“ poradit, ale sobě ne.
Taky jsme hodně propojené se sestrou, určitě tu spolu nejsme první život, a ta je v současné době v docela patové situaci s bývalým přítelem, kterou ne a ne začít řešit.
To mě ostatně stojí taky hodně sil, protože ona se svěřuje pouze a výhradně mě.
Taky mě drtí dnešní svět, všechny špatné zprávy, katastrofy, vraždy...
Nevím, proč jsem tak empatická nebo co tím sleduju, že si všechno tak zabírám.
Nabaluju na sebe kýble špíny a pak se divím, že jsem unavená.
Chtěla bych svůj život pochopit, nasměrovat, užívat si, radovat se.
Chvílemi se mi to daří, ale pak mě vždy něco srazí na zem.
A já se nechám.
Někdy dokonce ani nevím, co mě srazilo.
Už mě i napadá, jestli na mě nevisí nějaká špatná energie nebo snad duše, kterou si s sebou nosím.
Myslím si, že příchod miminka by mi v tom pomohl, ten smysl by se okamžitě našel.
Ale zvládla bych to všechno?
Nebylo by nakonec nešťastné i ono?
Není sobecké brát příchod nové duše jako řešení své situace?
Už se ztrácím ve svých slovech.
Nějak se mi těžko píše a nevím, jestli jsem správně vyjádřila své pocity.
Děkuji za jakoukoli odpověď, nasměrování.
Alexis 27.09.2011
© Wahlgrenis
27.09.2011
