wahlgrenis.cz



 WAHLGRENIS        

 

...veci mezi nebem a zemi...




     REGISTRACE       Přihlášení

Namiesto radosti mám v sebe smútok


Mila Wahl,
stala sa mi taká zvláštna vec.
Čakám bábätko, o ktoré sme sa asi rok snažili s manželom.
Išlo o plánovanú záležitosť.
Vo chvíli, keď mi tehotenský test vyšiel pozitívny, namiesto očakávanej eufórie ma chytil taký stres, že som nespala celú noc...
Namiesto radosti mám v sebe smútok...
Hľadám pomoc v Aura Some, neokibernetike, masážach...
Nechápem tento svoj stav...
Je to len hra hormónov?
Ako sa môžem naladiť na svoje bábätko a tešiť sa z neho?
Chce to naozaj len čas?
S vďakou
Marci 17.05.2011

Milá Wahlgrenis,
chtěla bych reagovat na článek od Marci Namiesto radosti mám v sebe smútok.
Mám podobnou zkušenost, a tak třeba něco z toho pomůže i Marci.
Také jsem v těhotenství prožila krizové období, kdy jsem jen ležela v posteli a brečela.
Bylo to zvláštní, protože jsem zároveň byla šťastná, že čekám miminko.
Ať už to bylo nebo nebylo umocněno hormony, prožívala jsem smutek ze strachu a nejistoty.
Když jsem plánovaně otěhotněla, můj přítel se najednou změnil.
Těžko říct, čím to bylo, ale už jsem necítila tu jistotu jako předtím, když jsme vše teprve plánovali.
Měla jsem strach z toho, co bude následovat, a taky jsem si připadala jako v pasti.
Bála jsem se, že nakonec zůstanu sama s dítětem.
Vyčítala jsem si často, jak ubližuji svému miminku, tím svým strachem.
Pak jsem si vzpomněla na své dětství.
Znovu jsem se vžila do role dítěte, které je bezbranné a vidí vše úplně jinak z jiného úhlu.
Vzpomněla jsem si na lásku, péči a jistotu, kterou jsem dostávala od rodičů, když jsem byla ještě malá.
Jak mi maminka vždycky uvařila mé oblíbené jídlo, které bych si sama v útlém věku těžko připravila a pak jsme společně s tatínkem večeřeli u stolu.
Jak mi tatínek před spaním hrál na kytaru a zpíval.
Jak mě maminka k sobě tiskla, když mě bolelo ouško.
Jak mě maminka držela za ruku, když jsem se styděla.
Nebo jak jsem se cítila v bezpečí, když jsem se něčeho bála a maminka mě objala. Jak mě tatínek vzal s sebou na výlet, když jel shánět součástky na opravu auta (v době komunismu).
Jak mě rodiče podpořili a vnímali i v pozdějším věku, když jsem se něčím trápila, vždycky mě poslouchali a mluvili se mnou, dokud jsem nebyla zase v klidu.
Vážím si jich velice a to, co mi dali, jsem si přála dát svému miminku.
Sama za sebe.
Za nikoho jiného totiž rozhodovat nemohu.
Přese všechno jsem udělala hodně věcí, které bych dneska udělala jinak.
Ale nikdy jsem nelitovala a nelituji toho, že mám syna.
Marci, není nic krásnějšího než být maminkou a cítit, že je na světě někdo, kdo se bez Vás neobejde a kdo Vás bezmezně miluje i přes Vaše ?nedostatky?.
Vaše voňavé miminko Vás chce, tak ho netrapte a neděste tím, že jste smutná.
Je to malinký tvorček, který potřebuje vědět, že ho budete chránit a že ik dyž není každý den uplně růžový, vy budete stát při něm.
Mě také hodně pomohla literatura, kde jsem mohla číst každý týden jak moje miminko povyrostlo, jestli už je jako jablkové zrníčko, kdy už je jako jahůdka a ve kterém týdnu přestanu chodit a začnu se kutálet.
Je to krásné, není to smutné, ať už Vás trápí cokoli.
Dnes už mám 4letého syna a i když je někdy neúnavný a já utahaná jako kotě, nepřestává mě překvapovat.
Překvapoval mě vlastně už v těhotenství.
Dnes už si nedovedu představit život bez těch jeho rošťáren, chytrých dětských řečí a jeho nakažlivého hysterického smíchu.
Přeji Vám, aby jste si to v dobrém moc užila!!!
Hezký večer
Allagon 18.05.2011

Dakujem, Allagon, za krasne a precitene slova.
Rozjasnili moje srdce.
Aj moj partner, teraz manzel, sa zacal spravat inak... ale vyjasnili sme si to.
Bolo to sposobene mojim, pre nho nepochopitelnym spravanim... ved sme to obaja chceli, tak preco som zrazu vystresovana a smutna?
Chapem, ze to vobec nechape... lebo ani ja...
Ale zacinam na sebe pracovat.
Zaklad je vyplakat sa (aj ked logicky nie je z coho) a zacat s pozitivnymi afirmaciami.. idealne s meditaciou, ak je na to priestor.
Inak to zatial neviem.
Allagon, este raz velmi dakujem a zelam vela krasnych chvil so svojim pokladikom.
Marci 18.05.2011

Milá Marci,
ne každé těhotenství je od počátku naplněno nadšením a touhou po miminku.
Jsou i zcela prozaické příběhy, neveselé...
Než se dostanu k obsahu Tvého mailu, ráda bych zmínila jednu paní, jejíž příběh jsem nedávno řešila.
Vyhledala mě prakticky se stejnou otázkou jako Vy, a to, že se nedokáže nacítit na své budoucí miminko.
Byla možná v šestém nebo sedmém měsíci.
Měla vedle sebe partnera, rodinné zázemí, nežila v krizových podmínkách.
Přesto s miminkem nebyla srovnaná.
Postupně jsme se dostaly k jádru problému.
Ona sama se narodila mladičké mamince, těsně na hranici dospělosti.
To, co si musela zažít v rodině a okolí, nebylo jednoduché.
Její partner, otec dítěte, se k těhotenství nepostavil čelem, ale nechal ji v tom samotnou.
Navíc ona celé těhotenství žila s pocitem, že když se narodí chlapeček, že se k ní tento partner vrátí.
Narodila se holčička, takže happy end nebyl.
Celé dětství bylo komplikované, velice silně vnímala, že je jakoby na obtíž.
Hodně času trávila u prarodičů a když byla náhodou u matky, která se všemožně snažila získat nějakého partnera, zaslechla jen výčitky, že ona za to může, že jí zkazila život...
Velice složité.
Přitom sama si slibovala, že až jednou bude velká a narodí se jí miminko, nechtěla, aby něco podobného zažívalo.
Když tato situace nastala, najednou bylo všechno jinak... jakoby nedokázala překročit vlastní stín, dostala se do stejné pasti, jako byla její matka v těhotenství.
Marnost a zase jenom marnost, žádné těšení, žádná radost.
Tady pomohlo napojení na miminko, na jeho lásku.
Ono bylo stejně jako jeho maminka před lety hozeno do vzduchoprázdna, nevnímalo nic, žádnou odezvu.
Pomohlo tady otevřít náruč.
Tato žena dobře věděla, jak jí bylo, najednou se všechno to trápení z dětství propojilo, ona dokázala vnímat, jak je asi jejímu miminku u ní v bříšku, dokázala pochopit, co potřebuje.
Najednou jí bylo jasné, že pouze ony dva k sobě patří, že potřebuje nad miminkem rozprostřít ochranní křídla, že tady je pro miminko, nesmí o sobě pochybovat.
Už tím, že ona sama si tuto situaci prožila na vlastní kůži, bylo polovinou úspěchu.
Uvědomila si, co nikdy nechce, aby její miminko zažívalo.
Odcházela se slzami v očích...
Ve Vašem případě bylo těhotenství očekávané, píšete.
Ale hned dochází ke zlomu, jako byste tohle nechtěla, jako byste sešla ze své cesty.
Nevidíte svůj stav jako plný očekávání a radosti, ale spíše jako krizi, problém.
Možná Vám něco v podvědomí říká, že jste ještě mohla počkat.
Ano, děje se s Vámi velká změna, už nikdy nebudete jen Vy, budete dva, napořád dva...
Měníte se z ženy v matku, to je velká změna.
Vypadá to, že byste snad dokonce chtěla tento stav vrátit, otočit ručičky na hodinách obráceným směrem...
Nic se nedá vrátit, jdeme pořád dál, jenom dál...
Zatím si připadáte jako oběť, jako by se Vám dělo příkoří.
Ale zkuste se na svět podívat očima Vašeho budoucího miminka.
Přichází k Vám s obrovskou láskou, s nadějí a vírou, přeje si teplou náruč, pohlazení.
Čeká milující maminku a tatínka.
Žádný jiný plán tady není.
Nedívejte se na své budoucí miminko jako na obtěžující hmyz.
Opravdu k Vám přichází především láska.
Tohle pochopíte, není to nic složitého, jen zkuste chvíli vnímat, jak je asi nyní Vašemu miminku, než se přeladíte... a pak to zkuste znovu.
Můžete zaregistrovat nádhernou změnu, jakoby pohlazení zevnitř.
Andělské zvony, potlesk shůry...
Je to docela jednoduché.
Miminko, které přichází, je součástí Vašeho života, nesmíte ho od sebe odstrkávat, stačí jen otevřít náruč.
© Wahlgrenis 19.05.2011

Milá Wahl,
myslim, ze este v ten den, ako si mi pisala, sa vsetko prelomilo.
Uz som nemusela precitovat bezmocnost a strach mojho babatka...
Zrazu sme na seba boli naladene (pisem v zenskom rode, lebo mam pocit, ze to bude dievcatko), je nam spolu fajn...
Od toho dna ziadne vyrazne fyzicke problemy... ziadne emocionalne vykyvy...
Citim sa ovela lepsie, ako ked som bola len ja...
Verim, ze nam to takto vydrzi cele tehotenstvo, prave zaciname deviaty tyzden.
Wahl, velmi dakujem za to mnozstvo informacii, ktore som si nasla v tvojej odpovedi.
Ano, vystihla si to mrazivo presne.
Aj v tom najhlbsom kutiku duse sa mi to len tazko priznava, pretoze racionalne vsetko chapem.
Len tie emocie niekedy idu presne opacnym smerom, ako splaseny kon a moje racio nevie, co si ma, o tom mysliet.
Zdedene programy podvedomia su niekedy prilis silne.
Neviem, ci to chce len cas, kym ich sila zoslabne, az uplne vymiznu, alebo staci racionalne pochopenie.
No ak ste prilis emocionalna bytost, mam skusenost, ze racio nestaci.
Aspon v mojom pripade...
Este raz dakujem z celeho srdca a zelam co najviac toho nebesky modreho a priezracne cisteho.
(Ta prezyvka ma milo prekvapila.. ano, takto sa v poslednom case zacinam podpisovat.)
Marci 25.05.2011


© 2004-2024 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.