Vidím i na synkovi, jak by potřeboval sourozence
Dobrý den, milá Wahl!
Již před narozením mého vytouženého dítěte,jsem náhodně objevila Vaše stránky,které mi tenkrát hodně pomohly a byly mým rádcem.
Byla jsem u zrodu webovek a po čase se zase vracím.
Moc mě potěšilo,že jsem viděla Vaši fotografii.
Jsem ráda za to, co děláte pro ostatní a moc si toho Vážím.
I já bych Vás chtěla poprosit o Váš pohled a radu....
Potřebuji rozplést tu pavučinu,co se týče mého života, vztahu.
Mám tříletého synka.
S jeho tatínkem jsme se skoro před půl rokem rozešli.
Chtěla jsem, aby se odstěhoval.
Už jsem dále nemohla unést jeho zálety a pánské jízdy.
O syna se stará vcelku dobře.
Často hlídá, když pracuji na směny, jsem zdravotní sestra.
Hodně se mi ulevilo, když nemusím trnout, v kolik hodin se vrátí a s kterou zase je.
Toho jsem si užila i v těhotenství dost.
Potíž je v tom, že synek je na tatínka hodně fixovaný a i on na něj.
Rozešli jsme se, ale vlastně kromě intimního života, spolu fungujeme jako rodina.
Myslím, že se i oba máme, přesto vše, rádi a pomáháme si.
Když jsem v práci, kluci jsou u nás doma.
Byt je přítele a nyní bydlí dočasně v podnájmu.
Mé trable spočívají v tom, že moc toužím po rodině, dalším dítěti, dětech... ale v
květnu mi již bude 36 let...
A tak trochu mám obavy z letícího času.
Vidím i na synkovi, jak by potřeboval sourozence.
Samozřejmě nechci nic uspěchat za každou cenu.
Vím,že vše má svůj čas.
Ale jsem buď v práci nebo s chlapcem... paradoxně i někdy s bývalým přítelem
třeba na běžkách.
Máme podobné zájmy, sport, příroda.
Ale je mi jasné, že takto je má šance na seznámení ještě těžší.
Samozřejmě chci, aby malý odlukou trpěl co nejméně, ale zároveň chci partnerský
život se vším všudy a další děti.
Přijde mi, že jsem v pasti.
Malý stále melduje, že chce tatínka.
Tatínek denně volá.
V práci o rozchodu nemluvím, hraji nějakou podivnou hru sama se sebou.
Už tolikrát jsem "bývalému" příteli odpustila.
Vím, že se nezmění.
Ale zároveň vím, že se to v něm také pere.
Neměl jednoduché dětství.
Maminka mu brzy umřela a tatínek byl alkoholik, který také umřel.
Vlastně jsme se k sobě vrátili podruhé a já otěhotněla.
Moc jsem to intenzivně prožívala a pak se trápila a stejně šla trablím vstříc, i
když jsem rozumem věděla, že to mám nechat být.
Na počátku našeho seznámení byl dlouhý pohled a podivná schoda událostí a náhod, která mě až děsila.
Ano, měla jsem z něj strach a zároveň mě něco táhlo k němu.
Nevím proč.
Vlastně něco vím, ale nevím, jestli to není jen výplod mé příliš bujné fantazie... která mě někdy vrhá do zcela jiné dimenze.
S přítelem je toto téma tabu, spíš se vždy rozčílí, i když mám pocit, že něco ví, ale nechce o tom mluvit.
Už na začátku mi řekl, že jsem blázen.
Můj svět můžu odkrýt málokomu a u něj mě to jeho nepochopení dost bolelo na duši.
Pije.
Myslela jsem,že si můžem vzájemně pomoci.
Ale asi se mám už konečně zbavit těch pout a nevím jak, když máme společné dítě.
Wahl, můžete se, prosím, podívat na náš příběh a poradit!
Chci, abychom se "zle nepodepsali" na synkovi a zároveň byli všichni šťastni.
Děkuji Vám, přeji hodně sluníčka nad hlavou.
Posílám hodně lásky.
S úctou
Petia 02.02.2011
Milá Petio,
nikdy by člověk neměl plnit očekávání ostatních, je jedno, jestli jsou to rodiče, partner nebo vlastní dítě.
Všechno, co se v životě děje by mělo být nádherné, svobodné, propojené nekonečnou láskou.
Ptáte se na mnoho věcí, ale především máte zmatky v sobě.
Sice jste ukončila vztah k otci svého dítěte, ale současně bojujete se svým špatným svědomím, že jste mu zkazila dětství, vzala úplnou rodinu.
Do toho se vkrádá myšlenka na další dítě...
Ale s kým?
Máte v sobě mnoho zmatků, jste jakoby sama v sobě ztracená.
Nejdřív - bez jakéhokoliv vnějšího ovlivňování - si potřebujete udělat pořádek v sobě, abyste se necítila jako oběť, služka, ani hadr.
Potřebujete být sama sebou, stoprocentní, nic si nevyčítat, nemít před nikým strach.
To tady ještě není.
Teprve potom se začnou rovnat další věci ve Vašem životě.
Váš syn si přeje mít šťastnou maminku, která se netrápí.
Poděkujte otci svého dítěte za to, že Vám vstoupil do života, za všechna ta zklamání, která jste vedle něho zažívala, ale dál už máte jít bez něho.
Jako kdyby končilo jedno dějství a teprve potom může začít další příběh.
Vymění se kulisy, herci navléknou jiné kostýmy.
Tohle znáte...
Takový je i život.
Přeji Vám hodně odvahy udělat ten první krok.
© Wahlgrenis
03.02.2011
Dobrý a krásný den!
Děkuji Vám, Wahl, za odpověď, která mě moc potěšila.
Máte pravdu, spoustu zmatků, nepořádku.. co jsem nadrobila svou nerozhodností.
Tohle za mě nikdo opravdu nevyřeší.
To moc dobře vím.
Já věřím, že si ještě splním sen.
Budu se rýpat v hlíně u malého domečku, okolo drobotina, zvěřina a usměvavý muž, který se mnou půjde ruku v ruce... stejnou cestou.
Vím, že musím udělat velký krok.
Být sama sebou.
Ale hodně mě brzdí otec mého chlapce.
Zrovna včera psal, proč neberu telefony, že má strach.
/Pouze jsem neslyšela vyzvánění.../
...a to nás neviděl pouze 2 dny.
Píše, že je mu teskno.
Na jeho slzy jsem se už trochu povznesla.
Mám pocit, že mě skrz syna citově vydírá.
Musím zmínit, že se nám snaží velmi pomáhat /nákup, oprava auta apod./ i mně donese něco na zub do práce nebo přijde, jen tak se synem /aniž bych to vyžadovala/.
Někdy mě ten "dvojí" život hodně vyčerpává.
Když jsme o tom mluvili, řekl, že to omezí, až si někoho najdu...
Ale já takhle vlastně nemám prostor ani soukromí.
Nedokáži si zatím představit střídavou péči.
Na počátku, když jsem chtěla, aby přišel až za týden, začal "hysterčit" a vyhrožovat, že se okamžitě stěhuje nazpět, jestli mu budu dělat naschvály a že malý je můj rukojmí.
Přitom když odjížděl na víkendy s kumpány na motorku, ani si nevzdechl, jestli máme nějaký program a jestli je nám smutno.
Mám správně pocit, že mě vlastně citově vydírá a vysává?
Je to věčný zápas.
Tolik mě pozlobil a pořád beru velký ohled, aby byli oba v pohodě.
Jsou teď jak spojenci a já jakoby mimo /to bude asi ta hořká příchuť pocitu oběti/.
Probděla jsem večery a starala se, kojila a taťka pil na diskotékách o víkendech.
Jako svobodný mládenec.
Má pocit, že pro nás dělal maximum /materiálně/ a já mu nebyla po vůli!
/Podotýkám po častých hádkách, že flámuje./
Tak jsem si o nevěru koledovala.
Jako kdybychom žili v pravěku.
Žiji prý ve své bublině.
Wahl, je opravdu možné, že si neuvědomuje, že tudy cesta nevede?
Mám pocit, že chce z života urvat co nejvíc.
Jak kdyby byl dva.
Jeden pro rodinu, druhý do světa.
Vím, že mi ještě možná odepíšete, že to už není můj problém.
Ať se zaměřím na sebe.
Ale já pořád cítím to spojení a nevím, jak správně přetrhnout vazbu.
Proč ještě řeším, jestli je smutný, nemocný apod.
Oběť?
Služka?
Samaritánka?
Hloupost?
Čeká mě hodně práce, abych se dala do pořádku a vyléčila "mindrák", že pro muže je žena hlavně služkou v posteli /což odmítám/.
Duševní souznění a lásku, dnes hledá málokdo.
Respektive, takhle bolestně vnímám můj předešlý vztah.
To je ta bolest a strach, s kterou se musím vyrovnat.
Děkuji za vše, děkuji, že jsem se mohla vypovídat.
Jste anděl, opatrujte se.
Hodně síly všem na správná rozhodnutí.
Zdraví Vás
Petia 03.02.2011
