Dnes jsem sama doma a je mi velmi zle
Vážená a milá paní Wahlgrenis,
kontakt na Vás jsem dostala včera od své spolupacientky, kterou přijali do nemocnice v den mého propuštění, který byl i dnem mého potratu v 7. týdnu těhotenství.
Dnes jsem sama doma a je mi velmi zle. Od pocitů prázdnoty a sebeobviňování, přes smutek a obrovskou lítost.
Před dvěma lety jsem takto přišla o děťátko ve 12. týdnu. Stejné příznaky... Myslela jsem si, že už se to nezopakuje.
Mám už dvě děti - holčičky. Přesto jsem si třetí mimi velmi přála. Cítím ale, že něco v mé pychice není v pořádku. Příliš jsem se bála a nebo nevěřila v dobro... nevím. Mám zmatek.
Víte, paní Wahl, celý můj život je trochu dramatický - ale neberte to, prosím, že si stěžuji. Můj první muž onemocněl krátce po porodu první dcery paranoidní schizofrenií, bylo to těžkých 8 let. Druhý manžel, se kterým mám druhou dcerku, je hodný a velmi dobrý člověk. Do manželství ale přišel velmi zadlužený a tak vlastně už 7 let řešíme existenční otázky. Bylo to hodně na mně - jsem tak nastavená, ale nyní jsem pochopila, že musím svou mužskou energii nechat a být více ženou.
(Ne, že bych jí nebyla, ale mám v sobě určité schopnosti vydělávat a když nebylo na chleba,byla jsem akčnější, než manžel...) Manžel se nyní mnohem více snaží a snad mu konečně i vyjde nějaká práce.
Ani jedno mateřství jsem si tedy neužila tak, jak jsem chtěla - pořád jsem musela i pracovat. Nyní jsem se těšila, že tomu bude jinak a já si miminko užiju a ono si užije mě. A s ním i obě mé dcerky. Celá jsem se jakoby zjemnila a naladila na to hezké, co ženství s sebou nese.
Drahá paní Wahl, přesto jsem opět o děťátko přišla... Bylo to to stejné? Proč se to stalo? Moc bych chtěla ještě jednu šanci, ale bojím se moc... Ty potraty jsou hrozné. A je mi 41 let.
Ta děťátka mi strašně chybí.
S úctou a láskou
Liana 28.05.2010
© Wahlgrenis
28.05.2010
