Tolik jsme se těšili na zdravé miminko VAŠÍK VÍTEČEK
Milá Wahlgrenis,
Asi jako většina ostatních i já bych Tě chtěla poprosit o Tvá slova k našemu příběhu.
S manželem čekáme miminko, podařilo se mi otěhotnět hned po svatbě v září 2008, bylo to nádherné období.
Říkali jsme si, jaké je to obrovské štěstí a moc jsme se na miminko těšili.
Těhotenství probíhalo bez potíží, nádherný obrázek z ultrazvuku mám pořád v hlavě.
Vše probíhalo v pořádku až do krevních testů, kde nám byla sdělena možnost postižení dítěte vývojovou vadou – Downovým syndromem,
následovalo vyšetření odběrem plodové vody, na jehož výsledky stále čekáme.
Na dalším ultrazvuku nám sdělili, že miminko má v mozečku velké množství vody –
vývojovou vadu hydrocefalus, kdy se mozeček nevyvíjí správně, následkem bývá mentální postižení.
I když děti s tímto onemocněním mohou žít, zažívají spoustu vyšetření, operací a zákroků, mohou být méně ale i velmi vážně nemocní.
Nyní ve 22. týdnu těhotenství nás čeká další vyšetření, které ukáže, jaké následky nemoci mohou nastat.
Paní doktorka nám řekla, že se po vyšetření budeme muset rozhodnout o dalším postupu, bohužel tím myslela rozhodnutí, zda si miminko s poškozením ponecháme, nebo zda těhotenství přerušíme.
Stále věřím, že vše bude dobré, že se třeba pan doktor spletl nebo se nález ztratí.
Na druhou stranu však také přemýšlím, zda bych byla schopná se o postižené miminko starat, vidět, jak podstupuje operace, jak žije s určitým typem omezení, jak mu je líto, že nemůže běhat jako ostatní děti...
Postižené děti prý bývají šťastnější, mají svůj svět, chyba bude však asi ve mně, nevěřím si, že bych tohle mohla zvládnout.
Prožíváme nyní velmi smutné období plné slz, trápení, miminka je nám neskutečně líto, proč právě ono, proč jemu se přihodilo toto onemocnění?
Tolik jsme se těšili na zdravé miminko, každý večer jsem si přála, aby bylo zdravé a v pořádku.
Proč tedy?
Prosím, můžete nám napsat, jaké je možné postižení miminka?
Je miminko opravdu tolik nemocné?
Jak se rozhodnout?
Zvládli bychom péči o nemocné miminko?
Předem mockrát děkuji.
Jaris 6.2.2009
Ahoj,
i když se tomu nyní už nechce věřit, i nám vyhrožovali, že naše miminko bude postižené, Downův syndrom...
dělali bububu, hnali mě na odběr plodové vody, ale s ním jsem pro změnu hnala já je - mám totiž známou holčinu, která na odběr šla, a v den, kdy jí oznámili, že čeká zdravého chlapečka, ona potratila - "zřejmě" se jí do bříška dostala infekce skrz odběrovou jehlu...
No o tohle opravdu zájem nebyl...
Věřila jsem Pepínovi, a věřila jsem sobě, že kdyby náhodou opravdu postižený byl, nebyla by to náhoda a já bych to zvládla, i když jsem si to nedovedla představit.
Ale zkrátka a dobře pro mě prostě bylo přijatelnější riziko na odběr nejít
a risknout postižené dítě, než jít a risknout potracení zdravého miminečka...
Genetička se na mě dívala jak na nezodpovědnou nánu, která zhrdla takovým vynálezem jako je odběr...
A vida, Pepíno je zdravej jako buk...
Chvála Bohu...
Tys ale už plodovku podstoupila, a věř, že s hydrocefalem se prý žít dá, a dost často se s věkem ztrácí...
Navíc, i ty nejlepší přístroje se můžou mýlit.
Kdysi jsem četla příběh jedné maminky tří dětí - u dvou jí vyšly testy špatně, bububu, dítě bude postižené - nebylo ani jedno.
Při třetím - maminko nebojte se, vše bude v pořádku - dítě je ve finále postižené.
Takže věř svému děťátku, ať bude jakékoliv, nevybralo si tě náhodou.
Držím palce a myslím na tebe.
Orianna 11.2.2009
Milá Wahlgrenis,
vím, že se na Tebe s důvěrou obrací velká spousta lidí, kteří touží po Tvé pomoci.
Nerada Tě obtěžuji, ale ještě jednou se pokusím zaslat Ti svůj dotaz.
Před časem jsem se na Tebe obracela s velkou prosbou o pomoc.
Nevím, jak to vše popsat, nevím, jak popsat tu obrovskou bolest, prázdno, smutek.
Stále přemýšlím, zda mé rozhodnutí bylo správné, zda nebylo zbytečné,
pořád přemýšlím, jestli přece jen bychom vše nezvládli, že snad jsme se příliš zalekli, snad mysleli na své pohodlí?
Byla jsem ve 20. Týdnu těhotenství, když mi doktor sdělil podezření na postižení miminka Downovým syndromem, odeslal nás na odběr plodové vody.
Týden na to nám na kontrolním ultrazvuku sdělili, že miminku se nevyvinul odtokový kanálek z mozkových komor, hromadí se mu v nich mozkomíšní mok, který utlačuje mozeček.
Za další týden následovala další kontrola ultrazvukem a nemilosrdné potvrzení nálezu hydrocefalu v mozečku miminka s prognózou postižení miminka, nevyvíjením jeho mozečku a dalšími těžko stanovitelnými postiženími.
To byl už 23. týden těhotenství.
V ten samý den nám domluvili v nemocnici zákrok k umělému přerušení těhotenství.
Ode dne, kdy nám doktor sdělil, že miminko může být postižené Downovým syndromem, jsem neustále plakala, bylo mi miminka strašně moc líto, stále jsem přemýšlela, co špatného jsem provedla, že nás tohle potkalo.
Nyní to bude už 14 dní od ukončení těhotenství, miminko mi strašně moc chybí,
často jsme si spolu povídali, zpívala jsem mu, teď se často přistihnu, jak tohle všechno dělám.
Odběr plodové vody dopadl nakonec dobře, postižení Downovým syndromem se tím vyloučilo.
Jen ten hydrocefalus!
Pořád přemýšlím, jestli by to nakonec přece jen nebylo tak zlé, že bychom vše nakonec třeba i zvládli a hlavně měli naše miminko u sebe.
Wahlgrenis, vím, že jsem se z určitého pohledu zachovala špatně,
rozhodla jsem se ukončit život našeho človíčka, rozhodli jsme se tak sami,
nebylo to na základě doporučení doktorů, přesto, že jejich doporučení byla jasná.
Strašně moc mě bolí, co jsem udělala, to, že jsem mu způsobila takovou bolest.
Vím, že by pohled na nemocné miminko byla obrovská bolest, trápení, i ono by podstupovalo řadu operací, ale třeba bychom to všechno zvládli.
Wahlgrenis, prosím, mohla by si mi dát vědět, jestli si ještě někdy miminko zasloužíme, jestli si budeme moci jej pochovat a radovat se s ním?
Tuším, že to, co jsem udělala, může být překážkou pro to, aby k nám miminko ještě někdy přišlo.
Kde jsem se provinila?
Přemýšlím, že jsem často přemýšlela o bydlení (bydlíme v rodinném domě společně s manželovou maminkou),
kde vybudujeme miminku pokojíček, snad tyhle myšlenky vyhnaly myšlenky na miminko?
Kde je ta chyba?
Wahlgrenis, vím, že máš spoustu dotazů, přesto bych Tě moc ráda poprosila o odpověď na moji prosbu.
Nevím, jak se teď naladit.
S manželem jsme se rozhodli udělat další opravy domu, ale nevyženou tyhle myšlenky zase myšlenky na miminko?
Tolik bych si ho přála.
Kde jsem udělala tu chybu?
Pokud budeš mít přece jen chviličku na můj dotaz, budu strašně moc ráda.
Měj se hezky, Wahlgrenis, a ještě jednou děkuji za Tvoji stránku.
Jaris 26.2.2009
Milá Jaris,
neumím Ti vysvětlit, proč na některé otázky neodpovídám.
Možná má přijít odpověď jinudy, možná je zbytečná.
Ve Vašem případě si vzpomínám na pocit, že už je rozhodnuto, jako by bylo na jakákoliv slova pozdě.
Nemohu tady apelovat za sebe, nemohu diktovat, co se má nebo nemá stát.
Tudy ne...
Tady je to tak nějak všechno jinak...
Je možné pouze naznačit, ale rozhodnutí je na každém jednotlivě.
Bylo rozhodnuto, miminko se nenarodí.
Je zbytečné zkoumat, kdo byl tím hlavním, kdo spustil závoru s informací Stop.
Stalo se.
Z vyššího hlediska je to neodpustitelné, ale Vy žijete dál.
Pro Vás to bylo řešení.
Neuměla jste si představit žít s problémem.
Tohle není možné odsuzovat, nikdo nikdy nezná celý příběh.
Určitě byste se ale měla s Vaším miminkem, které nedostalo šanci, usmířit.
Vybralo si Vás, něco si s Vámi potřebovalo odžít.
Vy jste ale tuhle podávanou ruku nepřijala.
I kdybyste hned teď otěhotněla, tenhle otazník tady zůstává...
Trochu mi připomínáte děvčátko s panenkou v kočárku, které stojí před výlohou s hračkami.
Ukazuje na panenku, kterou hned teď musí mít.
Je jiná než ta v kočárku...
Není důležité, jestli hezčí.
Jste ochotna kočárek vyklopit, svou panenku zahodit a do kočárku položit jinou Nánu.
Neptáte se ale, co si o Vás v tu chvíli myslí ta Vaše bývalá panenka, ta, s kterou jste se vypravila na procházku.
Tohle je Vám jedno.
To miminko, které se Vám mělo narodil, měl být nejspíš chlapeček.
Moc se těšil na společný příběh.
Byl to nepochopený partner z minulého života, tehdy jste dala přednost jinému, ale on Vás tolik tolik miloval.
Teď měl přijít, dostal další šanci, dokonce Vás mohl mít ještě víc, než je běžné.
Asi byste se mu musela věnovat opravdu intenzívněji.
To si moc přál...
Moc Vás chtěl mít jenom pro sebe.
Vy jste mu ale tenhle plán zrušila.
Nikde není napsáno, že všechny děti jsou jen a jen zdravé a krásné a usměvavé.
Záleží na Vás, jak do budoucna pochopíte, o čem ten život vlastně je.
Možná nebude snadné otěhotnět, dokud se s duší miminka neusmíříte.
Dokud nepochopí Vaše důvody, že to muselo být zrovna takhle.
Tady rozhodně ve hře nebyl budovaný dětský pokoj, tady jste byla ve hře hlavně Vy.
W. 26.2.2009
Milá Wahlgrenis,
Děkuji za Tvoji odpověď.
Wahlgrenis, máš asi pravdu, možná opravdu netuším, jaká je podstata života.
Kolikrát mám sama takový pocit.
Víš, žijeme s manželem na vesnici ve starším domku se zahradou.
Jsme šťastní, že se můžeme o něco starat, budovat, opravovat, všechna ta práce nám dělá obrovskou radost.
Moc bychom si přáli mít komu ukazovat, jak zatlouct hřebíček, kde rostou houby…
Dělat ty úplně obyčejné věci, které s námi dělali naši rodiče v době, která se od té dnešní přece jen liší.
Pořád jsem si myslela, že to je podstatou života, mít s kým trávit chvíle u obyčejných věcí, které jsou pro život toho druhého důležité,
snad důležitější než návštěvy hospod, cigarety...
Nenarozené miminko přišlo neplánovaně, bylo ale počato z upřímné lásky.
Bohužel ten kdo rozhodl, jsme byli my dva s manželem, potažmo já, která měla největší moc ukončení zabránit.
Neudělala jsem to.
Věděla jsem, že tím miminku ublížím, že to bude bolet i nás, ale stalo se to.
Těžko hledám slova jak popsat, proč jsme se tak rozhodli.
Miminko mělo vadu, která by mu přinesla postižení, při kterém děti často nechodí, absolvují spoustu operací a zákroků.
Přesto jsme se rozhodli.
S manželem jsme věděli, že jsme citově slabí, snad jsme si to nenamlouvali nebo to nebrali jako něco, na co se vymlouvat.
Víš Wahlgrenis, já jsem si nedokázala představit miminko napojené na přístroje, bez pohybu,
vědět, že si s ostatními nezaběhá, že nebude moci jet na dětský tábor, že si nebude hrát s naším pejskem…
vědět, že mu je tohle všechno líto, že by tak rádo chtělo, ale nemůže…
Snad není možné své dítě nemilovat, i když není jako ostatní.
Věřím, že i my bychom vše, možná líp, možná hůř, zvládali, ale své miminko určitě milovali.
Vidíš, nedopřála jsem mu to, já jsem nechtěla, aby zažilo ty smutné pocity,
že nemůže dělat to, co by rádo, že nemůže, že by tolik chtělo, ale nemělo sílu, byť bychom ho podporovali a pomáhali mu.
Wahlgrenis, vím, že jsem udělala špatnou věc, že to miminko kvůli nějakému důvodu přišlo a já jsem ho odmítla.
Já jsem ale jen nechtěla, aby se trápilo.
Nikdy si to neopustím, ne kvůli sobě, ale kvůli němu…
Jak poznám, pokud se tak vůbec kdy stane, že snad miminko odpustilo?
Možná právě ono mi mělo ukázat smysl života, že možná opravdu žiju nesprávně.
Jaris 26.2.2009
Milá Wahlgrenis,
nevím, jak začít.
Tuším, že se mojí zprávou nebudeš chtít zabývat.
Chápu proč.
Ale přesto Ti musím napsat.
Včera to byly tři týdny...
Není den ani okamžik, kdy bych na své miminko, kterému jsem nedovolila se narodit, nemyslela.
Dneska se na vše dívám jinak a vím, že si nezasloužím odpuštění, o které miminko prosím.
Vím, že si zasloužím trest za to, co jsem mu udělala.
O Tvé odpovědi stále přemýšlím.
Nikdy jsem nebyla schopná takto přemýšlet,
uvažovat o duších miminek, která k nám nepřicházejí jen tak, ale svojí existencí nám chtějí něco sdělit.
Nesmírně mě mrzí, že jsem svému nemocnému miminku nedovolila se narodit,
podle lékařů mělo být postižené, i když míru postižení nedokázal nikdo přesně říct,
rozhodla jsem se ušetřit ho operací, zákroků, jeho smutných pohledů na zdravé děti, bolesti.
Vím, že bychom uměli mu dát svoji lásku a péči,
to snad ani nejde, aby rodiče své dítě nemilovali, byť by nebylo stoprocentní.
Bála jsem se pohledů na miminko, které trpí bolestí, pohledů na jeho touhu běhat s ostatními,
bála jsem se, že někdy nastane den, kdy se o něj nebude mít kdo postarat.
Tenkrát jsem chtěla, aby to rozhodnutí za mě udělal někdo jiný.
Nedokázala jsem se ale postavit a rozhodnout se miminko si nechat.
Do konce života si za to ponesu zodpovědnost,
vím, že výčitky mě nikdy neopustí, ale co to je oproti zmařenému životu malého miminka.
Myslela jsem si, že mé rozhodnutí bylo pro miminko to nejlepší.
Vím, že to, co jsem udělala, je neodpustitelné, je to proti přírodě, je to násilné a nepravé.
Díky Tobě teď vím, že miminko mělo svůj důvod přijít takové, jaké bylo, a já jsem neměla právo mu v tom zabránit.
Jak jsem mohla si tohle neuvědomit?
Tento pohled mě tenkrát vůbec nenapadl, Ty jsi mi ukázala, jakým směrem přemýšlet.
Vím, že jsem svoji šanci promarnila, sama jsem ji zakázala.
Nevím, jak přemýšlet dál, jak se postavit k budoucnosti a hlavně, jak se postavit k nenarozenému miminku.
Přemýšlím, proč k některým rodičům přicházejí nemocná miminka.
Mají rodiče nějaký nedostatek, který jim má miminko vysvětlit a naučit?
Z odpovědí na velkou spoustu dotazů na Tvých stránkách jsem pochopila, že miminka přicházejí vyrovnat si s námi náš minulý život.
Tohle mě nikdy nenapadlo.
Nenapadlo mě, že tu může být souvislost.
Dnes vím, že nic se neděje náhodou, vše má svůj smysl.
Miminko je ten, na kterého myslím každou chvilku.
vím, je pozdě, je pozdě na omluvu a prosbu za odpouštění.
Tolik jsem mu ublížila.
Snažím se pochopit život, jeho smysl.
Je kolem mě tolik otázek, touhy o poznání...
Snad někdy pochopím jeho podstatu.
Tolik bych si přála urovnat svůj dluh vůči miminku.
Jaris 5.3.2009
Milá Wahlgrenis,
Moc Vás zdravím, paní Wahlinko.
Posílám Vám svůj dopis, i když vím, že asi neodpovíte.
Díky Vaší první odpovědi vím, že mám hodně co dělat, abych mohla být přijata a byla hodna Vaší pomoci.
Vím, udělala jsem zlou věc, rozhodla jsem, že naše nemocné miminko se nenarodí,
i když jsme ho tolik chtěli, tolik po něm toužili, milovali.
Není den, abych na něj nemyslela, nežádala o odpouštění, abych nehledala tu správnou cestu
a odpuštění u Andělů, kteří mi teď tolik pomáhají.
Tolik bych si přála všechno sladit, urovnat dluh s miminkem,
tolik bych si přála najít víru, že se miminko na mě nezlobí, že snad mi odpustí.
Víš, Wahlinko, nemohla jsem jinak, tolik jsem se ztratila, cítila jsem se jako v bludném kruhu,
nevěděla jsem, kudy z něj vede správná cesta k pochopení a podstatě našeho života.
Bylo to zoufalé, nikdo netušil, jaký mám v sobě zmatek a přitom obrovskou touhu najít to pochopení.
Obrátila jsem se na paní, která vykládá karty.
Poskytla mi obrovskou pomoc.
Ukázala mi směr, kterým se vydat, který mě snad dovede k tomu pochopení.
Naučila mě, jak přemýšlet, promlouvat s dušičkou miminka, duší Andělů a nejvyššího Stvořitele.
Naučila mě, že je důležité si odpustit, že pro miminko není dobré se neustále vracet do minulosti,
svými bolestmi a trápením ho neustále volám zpět.
Vím, že se musím naučit strašně moc, pochopit velkou spoustu věcí, aby vědělo,
že pokud se někdy rozhodně k nám přijít, bude ho čekat klid, pokoj, vyrovnanost.
Nikdy ho nepřestanu milovat, miluji ho více než kohokoli jiného, více než sebe.
Proto jsem se přece rozhodla, že ho nenechám trápit v jeho nemoci.
Věřím, že mi rozumí.
Vím teď spoustu věcí, které mě dřív ani nenapadly.
Vím, že musím v sobě naladit klid, být otevřená, neubližovat, neklást překážky.
Tohle se mi snad podařilo alespoň částečně.
Máme dvouletého labradora, dřív to byl takový čertík,
jednou jsem se přistihla, jak jsem si říkala, že ho raději věnujeme někomu, kdo ho bude zvládat lépe než my.
Dneska bych ho nedala za nic na světě, je to můj mazel, lišák mazaný, je to moje sluníčko, taková nádherná radost.
Wahlinko, je to ta správná cesta?
Je to cesta k nalezení vnitřního klidu, rovnováhy, čistoty?
Wahl, jak ale zvládnout vztah s manželovou maminkou?
Cítím, že tohle je ve mně velký balvan, překážka, která se mi každodenně staví do cesty.
Vím, asi je to z jiného pohledu hloupost, pro mě je to ale obrovská závora před klidnou duší.
S manželem jsem se seznámili na inzerát,
on v té době jezdil s maminkou trávit víkendy na chalupu, kterou s bratrem postupně opravovali.
Všichni, ještě společně s bratrovou rodinou bydleli v jiném rodinném domě.
Manžel plánoval se trvale na chalupě usadit, a když se manželova maminka nepohodla se snachou, odstěhovala se na chalupu s ním.
To už jsem za manželem sem také jezdila na víkendy pomáhat mu v opravách domu.
Zakrátko jsem se k němu nastěhovala také.
Bydleli jsme zde spolu v jedné místnosti, maminka měla další dvě.
Během prvního roku a společné domácnosti se ve mně vytvořil obrovský blok k mamince.
Svými řečmi do mě pomalu zasazovala trn, který bolí dodnes.
Bála jsem se jezdit z práce domů, snažila jsem se vyhýbat naší společné přítomnosti bez manžela,
probrečela jsem spoustu nocí s myšlenkou, že dál už to nezvládnu.
Vždycky jsem se ale oklepala a šla dál, dokud se zase nenastřádaly malé trny a já nepropukla v pláč.
Během dalšího roku jsme s manželem zrekonstruovali půdu, kde teď máme svoje soukromí.
Mělo by tedy být vše lepší.
Ale… my jsme vždy ti, kteří musí mamince dovézt nákup, natrhat jablka, vymalovat,
posekat trávu u dalšího domu, kde bydlí její bratr…a k tomu pořád ty bolavé řeči.
Nedokážu ze sebe ten balvan shodit, hodit vše za hlavu a nad vše se povznést.
Nemůžu si pomoci, ale tolik bych se toho chtěla zbavit, cítím, jak moc by se mi ulevilo.
Zrovna včera se zase nastřádaly trny, propukl pláč.
Uvědomila jsem si, že dušičku miminka miluji víc i než svého manžela, který pořád ke své mamince patří
a svým mlčením mi dává najevo, že mám smůlu, ale je to přece jeho maminka.
Chápu ho, moc ho chápu, chce jí vynahradit její péči, ale já mám v sobě pořád ten blok z dřívějška.
Cítím, jak moc by mi pomohlo zbavení se ho v nalezení klidu a rovnováhy, která je pro miminko tak důležitá.
Wahlinko, vím, asi jste moje řádky asi nedočetla, takové nářky, vím, že jsou nepodstatné, ale pro mě je jejich odstranění důležité.
Důležité, aby přišel klid, rovnováha, čistota, kterou chci pro dušičku miminka vytvořit.
Wahlinko, prosím, co znamená jméno Jaris, které si mi dala?
S pozdravem a úctou
Jaris 23.3.2009
Milá Wahlgrenis,
Nevím, jak začít.
Je to delší doba, co jsem Tě zahlcovala svými dopisy a otázkami po ztrátě miminka.
Myslím, že jsem během té doby pochopila některé věci a stále se snažím jít kupředu.
Přitom mě pořád provázejí otázky, zda to dělám dobře, zda jdu tým správným směrem.
Věřím ale, že ano.
Vím, máš spoustu dotazů, které k Tobě směřují,
je nás mnoho, kteří toužíme po Tvé odpovědi, kteří toužíme zase pochopit další střípek z lidského života.
Milá Wahlgrenis, to, proč jsem se odhodlala znovu Ti napsat, jsou otázky ohledně vztahu s maminkou mého manžela.
Otázky k této záležitosti řeším, zdá se mi, moc dlouho, zmínila jsem se o nich v posledním dopise.
Je mi tolik líto, že se naše cesty s maminkou rozcházejí.
Tuším, že příčinou byla společná domácnost, vzájemná blízkost a omezené soukromí.
Z její strany asi i pocit, že už nemá svého syna jen pro sebe,
on si přivedl někoho, s kým najednou tráví volný čas, plánuje, pracuje, cestuje.
Je to její druhý syn, ten, který s ní byl nejčastěji a s kterým si vytvořila velmi blízký vztah.
Myslím, že tohle bylo příčinou poznámek, které mě vždy rozbolavěly.
Dnes to jsou dva roky a stále cítím, právě kvůli těm poznámkám, že nemůžu k mamince najít vnitřní cestu...
Je mi líto, že jsem na začátku vztahu víc nezabojovala a s manželem jsme si nenašli vlastní bydlení.
Věřím, že tak bychom měly s maminkou hezký upřímný vztah.
Vím, pro své děti toho udělala hodně, dala mi skvělého manžela.
Maminka bydlela ve svém domě se svým prvním synem a jeho rodinou.
Manžel se pak odstěhoval do starého domu, který maminka zdědila a kam se s ním také odstěhovala.
Pak jsem se sem odstěhovala i já.
S manželem do tohoto domu stále investujeme peníze, opravujeme ho,
maminka nemá s provozem žádné starosti, má své opravené místnosti, my jsme si opravili podkroví.
Proč mám pořád pocit, že manžel je ten, který se musí o maminku postarat, opravit dům, který není jeho,
kdežto jeho bratr dostal nový dům, ve kterém žije se svojí rodinou sám.
Vím, jsou to pro život nepodstatné otázky.
Ale proč mám pořád pocit, že vše „zbylo“ na manžela?
Proč mám ten pocit nespravedlnosti?
Omlouvám se za tak malicherný dotaz.
Vždyť je spousta důležitějších věcí.
Já vím…
Jaris 13.5.2009
Vážená mladá paní Jaris,
četla jsem Váš příběh a na mysli mně přišlo, že ne vždy cesta, která se zdá rozumu a mysli nejvýhodnější, je tou cestou správnou.
Pak se duše pere s tělem.
Svědomí s podvědomím atd.
Je to o Vašich hranicích, je to všechno o Vás samotných.
Vy sama pro sebe nemáte žádnou cenu, necítíte k sobě žádnou lásku a pochopení, jen se stále odsuzujete.
Vina neexistuje, jsou jen samé naše zkušenosti.
Jít do domu, který není a nikdy nebude Váš - už to je symbol.
I kdyby tisíckrát Vaše tchyně se právně vzdala vlastnictví - což pochybuji, fakticky Vás dům drží tak,
že nikdy v něm nebudete plnohodnotnou paní a hospodyní.
Přemýšlejte o tom, zda Vám osud nedal šanci - jak ukončit manželství a odejít.
Nebo - jak razantně se postavit na vlastní nohy, sehnat bydlení jinde a říct manželovi
- tak si vyber - buď budeš hodným synáčkem a dítětem celý život a nikdy nedozraješ, pak zůstaň zde, nebo odejdi se mnou
- Tvoje maminka o péči a lásku nepřijde, budeme jí pomáhat.
Ale změní se kvalita Vašeho vztahu, bydlení, utvoříte to cenné jedinečné společenství muže a ženy,
ze kterého pak paradoxně z této celistvosti a jednoty bude čerpat i Vaše tchyně a manželova maminka.
To je to velké rozhodnutí.
Miminko vnímám jako signál - urychlovač - katalyzátor - udělal to z velké lásky k Vám.
Ani na toto rozhodnutí - zda si ho ponechat nebo ne, jste nebyli s mužem celistvě rozhodnutí
- vinu dáváte sobě, podvědomě jste jako matka nebyla v bezpečí.
A muž byl patrně s maminkou - duševně i citově, zdaleka ne s Vámi a děťátkem.
Máte volbu - vždy.
Pokud nezměníte radikálně způsob svého života s voje volby - pohltí Vás nenávist, pocity viny, smutek a další emoce tak,
že se vše po několika letech vymstí na zdraví nebo se stejně Váš vztah neudrží
- ať máte třeba tucet zdravých dětí - jako že si myslím, že k Vám za těchto podmínek spěchat nemusejí.
V tom nebude rozhodovat - jak bude dům zrekonstruovaný a upravený -
vnímám to jen jako zkoušku - zda se dokážete vzdát hmotných statků - není to jednoduché - v životě je vždy něco za něco.
Dům je de facto Vaším vězením - cítím to tak, že dušičce dobře nebylo, jen Vám chtěla pomoct.
S nemocným dítětem byste tam stejně patrně nemohla trvale bydlet.
Více poslouchejte svoji intuici - vždyť už Vám něco dávno napovídá.... jen to nechcete slyšet.
Nedivím se Vám, sama jsem toto před lety v různých podobách zažívala - člověk vždycky bojuje se svým pohodlím.
Jo a ještě něco - v tom Vašem domě není moc světla - nebo to vnímám tak, že je tam zloba a temnota.
Konstelačně to tam není s maminkou Vašeho manžela vůbec v pořádku - ona sama vleče s sebou těžké břemeno - to je k neunesení.
To je ale její - ne Vaše cesta - neopakujte stále tytéž chyby.
Váš manžel vlaje mezi tím jak zlomené stéblo.
Do toho chcete přivést děťátko a myslet si, jak mu bude dobře?
Ze zkušenosti vím, že člověk se stále učí - nechat věci volně plynout.
Také jsem před mnoha lety chtěla dítě, kvůli tomuto přání se vdávala v 29 letech - i když jsem věděla, že to není ten pravý.
Ostatně ten pravý nepřicházel ani do těch 29 let.
Tak jsem se vdala.
Nakonec už 7 let vychovávám úžasného syna sama /syn je adoptovaný/, manžel po 16 letech odešel,
ale opouštěla jsem ho v duchu já mnoho let - bylo tam toho moc špatně,...
Nezažívám příjemné chvíle - někdy mám pocit, že mě ty starosti a trable přerůstají přes hlavu - ale cítím, že jdu správně.
Daří se mi ze syna vychovávat nadějného, pracovitého kluka, má dívku, s jejíž maminkou jsme skoro kamarádky,
vzájemně děcka vychováváme, oni tančí závodně - oblékáme je a poskytujeme jim oběma vzájemně podporu.
Život není přímka.
Olga 14.5.2009
Dobrý den milá paní Olinko,
Děkuji Vám za Vaše řádky.
Víte, Vy jste přesně vystihla to, co bych si snad nejvíce přála.
Kdykoli, když si představím, že bychom s manželem bydleli sami, v našem vlastním domě, pociťuji obrovskou úlevu.
Tolik bych si to přála...
S manželem máme moc hezký vztah, těžko bych hledala někoho jiného, s kým bych si tak dobře rozuměla.
Přesto je tu pořád něco, co náš vztah narušuje, co k nám přináší špatné chvilky.
Je to právě ten můj problém soužití s jeho maminkou.
Nechápala jsem, proč jsem tak krátce na to, co nás opustilo miminko, začala řešit právě tohle.
Nechápala jsem nic, připadala jsem si ztracená, měla jsem spoustu otázek bez vysvětlení.
Hodně jsem našla právě tady, na stránkách Wahlgrenis.
Pochopila jsem, že možná miminko vycítilo, že u nás není všechno v pořádku,
že stále něco řeším a nemám v sobě vnitřní klid, že nedokážu najít k manželově mamince skutečnou lásku, že nechápu, že tak to má být.
Rozumím mu, nechtělo do takového prostředí přijít.
Toto je i mé vysvětlení.
Tolik bych si přála vědět, zda to tak skutečně bylo.
Postupem času si říkám, že takhle to má asi být, že se mám hodně věcí právě díky soužití s manželovou maminkou naučit.
Cítím ale, jak píšete Vy, že duše se pere s tělem.
Olinko, víte, někdy jsem tolik zoufalá.
Bydlíme s manželem v domě, který nám nepatří a asi nikdy ani patřit nebude,
dům, který opravujeme a věnujeme do něj veškeré naše úspory.
Já vím, jsou to hmotné věci, pro život nedůležité a malicherné.
S manželem máme ale radost, že dokážeme dům postupně opravovat,
na vše si vydělat, sami si poradit a dohodnout se na spoustě věcí.
Nových věcí si vážíme, víme, že znovu je někdy pořídit může být velmi těžké.
Maminka má ale jiný postoj, bere vše za samozřejmé, k novým věcem nemá vztah
a když vidím, že okna jsou po půl roce poškrábaná, zdi otlučené a místy špinavé, je mi smutno.
Tohle jsou ale věci, kterých by se člověk vzdal pro to, aby mohl být klidný a veselý,
aby mohl bydlet ve svém vlastním domě s těmi, s kterými mu je dobře.
Věřím, že bych tohle zvládla.
Ale když odejdeme, jeho maminka v domě sama nezůstane, bojí se tam i ve dne, kdy my jsme v práci a ona je tam sama.
Šla s námi.
Olinko, pořád hledám smysl toho, proč se tohle děje.
Přemýšlím, že je to možná proto, abych se naučila mít maminku ráda,
abych překonala sama sebe, zapomněla na minulost a radovala se z její přítomnosti.
Cítím, že by bylo moc hezké rozumět si s ní jako s kamarádkou, posedět s ní na lavičce na zahradě,
těšit se, že snad někdy děti budou mít babičku tak blízko…
Ale kolikrát mi je líto, že to není taková ta obyčejná babička, milá, laskavá.
Mrzí mě, že jsem poznala její zákeřná slova, nenaplněné sliby, pocit, že vše pro ni musí zařídit manžel…
Nevím ale, jak tohle zvládnu.
Často si připadám bezmocná, nevím, jak to všechno pojmout, na vše zapomenout a radovat se.
Vím, mám toho spoustu, mám manžela, mám pejska a kocourka, mám manželovu lásku.
Cítím, jak moc by se mi ulevilo, když bychom se s manželem osamostatnili.
Myslím, že když by i maminka mohla být šťastná, možná že by i tohle našemu vztahu prospělo.
Maminka tráví hodně času s pánem z druhého konce vesnice, jednu dobu se k němu chtěla i odstěhovat.
Pán je stejně jako ona v důchodu, nemusela by být většinu dne sama.
Je to jen nápad, možná, že ani ona není šťastná,
vím, že jí je líto, že svůj dům, který s manželem postavila, opustila, aby zde mohl její syn s rodinou žít sám.
Že se odstěhovala na malou vesnici, kde je hodně sama, možná i jí je líto, že náš vztah se pokazil…
Často si říkám, jestli mi toho nevadí moc, jestli toho nechci příliš, jestli se na maminku nedívám špatným očima.
Švagrová, která s maminkou čtyři roky žila, se mi svěřuje po tom, kdy u nich maminka stráví pár dní.
I ona nerada vzpomíná na společné roky, popisuje své pocity přesně tak, jak to cítím já.
Já ale necítím vinu toho, proč náš vztah s maminkou je takový.
Cítím se vinna, že se nyní nedokážu nad vše povznést, přijmout maminku a mít ji z celého srdce ráda.
Zkouším hledat cestu, jak se to zvládnout, navštívila jsem psycholožku,
mám doma léčivý obrázek LÁSKA CELÉHO VESMÍRU (od Michaelky obrázek na pročištění negativních pocitů a navození radosti a klidu).
V mém srdci ale je napsaná jiná cesta…
Olinko, moc Vám děkuji za Váš dopis, vážím si ho.
S láskou
Jaris 18.5.2009
Milá Wahlgrennis,
Obrátila jsem se na Tebe před časem se svým problémem.
Víš asi, že stále asi nejsem tam, kde bych měla být a že ještě musím ujít kus cesty, ale to je jiná věc.
Mám na Tebe velkou prosbu.
Netýká se mě, ale mé maminky, vlastně obou rodičů.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli napsat,
je to myslím citlivé téma, ale já bych jim moc ráda pomohla, nevím ale jak.
Moji rodiče spolu žijí 34 let, dali mé sestře a mně krásné dětství, mám je oba moc ráda.
Nevím, proč se ale stávají věci, kdy taťka najednou hledá snad útěchu, snad pochopení (?) někde jinde.
Začalo to předloni, kdy se taťka setkával s jinou paní.
Když to přišel mamce říct manžel té paní do práce, byla smutná, nešťastná.
Taťka slíbil, že už se to opakovat nebude.
Ale…letos se to stalo znovu, s jinou paní.
Nevím, proč se to děje ani jak pomoci.
V běžném životě moje rodiče spolu vycházejí hezky,
stejně jako všude jinde i je potkávají běžné neshody, ale ty jsou opravdu spíš jen „provozního“ charakteru (mají na starost dům, zahradu).
Mamka taťkovi navrhla, ať se odstěhuje, ale to on nechce.
Mamka říká, že ho v životě nepotkalo ještě nic špatného na to, aby si uvědomil, že má dobrý domov a zázemí.
Wahlgrenis, promiň, prosím, že se obracím na Tebe s takovým tématem.
Vím, je to jejich život, ale jsou to moji rodiče, záleží mi na nich a nevím, jak jim pomoci.
Předem Ti moc děkuji, pokud najdeš alespoň malou chviličku na můj dopis.
Wahlgrenis, chtěla bych Tě ještě poprosit, jestli můžu.
Víš, že jsem řešila svoji záležitost s miminkem a následně s bydlením společným s manželovou maminkou.
Pochopila jsem, že miminku se k nám nechtělo,
cítilo, že u nás není něco v pořádku, možná proto se hned po jeho odchodu objevil můj ukrývaný problém se společným soužitím.
Stále tápu jak tento svůj problém vyřešit.
Nechci nikomu ublížit.
Děkuji moc.
Přeji Ti krásné dny plné laskavých a milých okamžiků.
Jaris 20.5.2009
Milá Wahlgrenis.
Píšu, i když vím, že dopis zůstane bez odpovědi.
Nevadí.
Snad se jen potřebuji vypsat ze svých myšlenek, svěřit je.
Není den, abych nepřemýšlela o sobě, o miminku, které není,
o svém i našem životě s manželem, o tom jak žijeme a jaké máme hodnoty, jak a proč vycházím s maželovou maminkou…
Možná mi postupně některé věci docházejí, nevím, možná si vše jen namlouvám.
Možná si namlouvám ten pocit, že mi začíná všechno do sebe zapadat, jako dvě ozubená kolečka.
Často mi na mysl přicházejí myšlenky, které jsem mívala, když jsem ještě byla těhotná.
V tu dobu jsme plánovali přistavět k domu, kde bydlíme, další místnost.
Pamatuji si ty myšlenky, kdy jsem zalitovala, že s miminkem nebudu moci pomáhat při stavbě, vozit cihly...
miminko cítilo, že možná ono není na úplně prvním místě, přesto, že jsme byli šťastní, že jej čekáme.
Možná proto se mělo narodit nemocné, aby mělo moji veškerou péči a pozornost.
V odpovědi na můj první dopis stálo, že to byl můj nepochopený partner z minulého života.
Ani tehdy nedostal lásku, kterou chtěl.
Teď ji chtěl znovu.
Já mu ji nedala.
Snad pro ten dům, který byl snad důležitější (?), pro ten dům, kde bydlíme a který není a nebude náš,
dům, kde se stále setkávám se špatnými vzpomínkami na blízkost manželovy maminky,
vzpomínkami, které mě provází dodnes a stále mě nutí řešit otázku bydlení,
dům, který mi bere hezký vztah s manželem,
dům, kde cítím, že manžel není zcela na mé straně,
dům, kde cítím, že manžel nechce pro nás bojovat,
dům, kde se cítím jako v pasti.
Nechci ten dům, nechci ho, nechci mu už věnovat svoje myšlenky a sílu,
nechci se tu denně potkávat s manželovou maminkou, které se bojím, nechci denně litovat, že jsem se tam nastěhovala.
Přemýšlím, že snad pro mě bylo důležitější „materiálno“ než miminko?
Stále se v tom ztrácím, vím, že mám hledat, snad jsem alespoň malý krůček udělala.
Snad i to, že po odchodu miminka se mi najednou vrátily ty špatné chvilky s manželovou maminkou,
jako náznak toho, že u nás nebylo něco v pořádku, je další zoubek do soukolí ozubených koleček.
Pokud to tak skutečně bylo, jak nyní cítím, miminko chápu, rozumím mu, co chtělo a co nechtělo.
Pokud to tak skutečně bylo, nechci ten dům,
chci maličký domeček, který by byl jen náš, domeček, kde bych byla vnitřně svobodná a volná, kde by miminko mohlo cítit lásku,
domeček, do kterého by chtělo přijít a kde bych mu mohla všechno vynahradit a dát to, co si zaslouží, po čem touží.
Stále myslím na Anděly, prosím je o pomoc, prosím snad o nějaký náznak, co si uvědomit, náznak, zda nejdu opět špatně.
Důvěřuji jim, že ať už to tak bylo či ne, dovedou mě ke správnému cíli, k cíli, kdy budu moci miminku dokázat, že už chápu, rozumím
a čekám na to, až mu budu moci dát to, co mu dlužím.
Přece i to, že mě cesta dovedla na tyto stránky nebyla náhoda…
Jaris 20.5.2009
Milá Jaris,
dnes jsem si pročítala Váš příběh a přemýšlela o tom, co je asi s dušičkou Vašeho miminka.
Když jsem dočetla vše do konce, cítila jsem obrovskou tíhu na očích.
Už vím, co to znamená...vzala jsem kyvadlo a ptala se.
Dušička Vašeho miminka přišla za mnou.
Začala sama:
"V bydlení žádný problém nebyl, vy budovali bydlení nové,
ale důvod byl vztah s maminkou, bez vášně vztah samotný a očekávání zdravého dítěte."
Ptala jsem se, jestli můžu pro ni něco udělat.
"Vzkaž: Účel světí prostředky a ta bolest je vážně živá. Bůh už se v štěstí obrátí."
Pak jsem se ptala, jestli se dušička na Vás zlobí a kývala, že ne.
Zeptala jsem se ještě, proč za mnou přišla, jestli chce odvést a ona věděla, který den dušičky odvádím a prosila: "Odveď tam i mě."
Chci Vám jen napsat, že dušičku Vašeho miminka odvedu zítra (ve čtvrtek) večer,
takže pokud ještě potřebujete něco sdělit, už máte jen chvilinku času.
Ale sama víte....
S láskou
Princezna 20.5.2009
Milá Wahlgrenis,
mockrát Ti děkuji. Ráda bych Tě poprosila o předání vzkazu Princezně.
Ze srdce děkuji,
Jaris 21.5.2009
Milá Princezno.
Děkuji Ti, nedoufala jsem, že na moje nářky ještě někdo zareaguje.
Děkuji, i když je mi tolik smutno.
Nevím, kde začít, tolik bych toho chtěla dušičce miminka říct…
...pláčeš, broučku.
Tolik jsem Ti ublížila, i když jsem věřila, že Tě tím ochráním od bolesti.
Dnes vím - nechápala jsem nic, nevěděla jsem o životě vůbec nic.
A Ty teď trpíš, Ty teď cítíš bolest proto, abych já mohla pochopit a dát se správnou cestou.
I já pláču... pro Tvoji bolest, pro Tvé trápení, pro Tvé zklamání.
Tolikrát jsem Tě v slzách prosila za prominutí, za odpuštění, tolikrát jsem chtěla jít za Tebou.
Tolik jsme Tě milovali a navždy budeme milovat.
Vím, je asi těžké tomu pro naše rozhodnutí uvěřit.
Nikdy nepřestanu cítit svoji vinu.
Neplač, broučku, dnes Tě čeká cesta ke světlu, k bezpodmínečné lásce.
Budeš se tam mít moc hezky a budeš šťastný.
Jsem to já, kdo zůstává nešťastný, bez Tebe a s pocitem životního zklamání.
Věř mi, broučku, budu se hodně učit, snažit se chápat a rozumět životu, abych Ti dokázala, jak moc Tě miluji a jak moc všeho lituji.
Dnes naposledy Ti zapálím svíčku, která u nás pro Tebe každý den hoří,
dnes se s Tebou loučím, už nechci dál Tě držet tady v bolesti, Ty teď musíš být šťastný.
Miluji Tě.
Nikdy nezapomenu.
...mám toho na srdci tolik, ale slova nestačí.
Princezno,
je to tak těžké, ale vím, zasloužím si to, zasloužím si tu bolest v srdci a neskutečné trápení.
Zklamala jsem, já jsem zklamala tu dušičku, která přicházela s krásnými čistými úmysly.
Není možné vyjádřit tu lítost a smutek.
Tu bolest, že ta krásná dušička trpí, je smutná a zklamaná.
Vím, nebude chtít se už vrátit.
Chci jí ale dokázat, že budu bojovat, budu se učit, abych konečně žila tak, jak se má – s láskou a pokorou.
Princezno,
ze srdce Ti děkuji za Tvoji velkou pomoc.
Pomohla si mi z toho dlouhého období tápání, vnitřního ztracení.
Neustále jsem přemýšlela, proč se všechno stalo, pomohla si mi dokreslit to kolečko, které to všechno uzavírá.
Ze srdce děkuji.
A prosím, jestli to bude možné, prosím, pohlaď a obejmi ji za mě.
S láskou
Jaris 21.5.2009
Milá Jaris,
když jsem dnes v práci četla Váš dopis, Vaše vyznání, plakala jsem, bylo to nádherné.
Dušička Vašeho miminka byla se mnou a dávala o sobě vědět :-)) .
Chtěla reagovat...
V podvečer jsem na její přání četla Váš dopis znovu, ale nahlas a přišla mi pro Vás odpověď:
"Vyřiď jí, aby v duši si odpustila a v naše setkání věřila.
Až budu u Boha žít, chci ji chránit a zůstat blízko.
Byl bych šťasten za novou šanci."
Večer jsem jsem pak zapálila bílou svíčku se srdíčkem, pustila krásnou jemnou hudbu a dušičku jsem za Vás obejmula a hladila.
Bylo to hodně zvláštní, krásné, až dojemné.
Potom jsem se s ní rozĺoučila, popřála jí a poslala za Světlem.
Moji ochránci mi pak sdělili, že ji Bůh přijal a že mám děkovat Andělům za odvedení.
Stalo se.
Milá Jaris, teď je ještě na Vás, abyste odpustila sama sobě.
Nesmíte si nic vyčítat, zlobit se na sebe, zakazovat si předem...to není dobře a ani ta dušička to tak nechce.
Miluje Vás a bude Vás chránit, uvidíte.
Vždyť Vy jste tolik pochopila, udělala jste veliký posun ve svém životě, už jste jiná.
I to odpuštění sama sobě určitě zvládnete, uvidíte.
Je to důležité.
Přeji Vám hodně vnitřní síly a jsem ráda, pokud jsem mohla alespoň trochu pomoci.
S láskou a úsměvem do srdíčka
Princezna 21.5.2009
Milá Wahlgrenis,
...pro Tebe a pro Princeznu.
Ze srdce děkuji,
Jaris 22.5.2009
Milá Princezno,
cokoli napíšu, je málo, je tak málo na to, abych Vám vyjádřila upřímné poděkování,
abych vyjádřila, jak se cítím být šťastná.
Myslím, že to je opravdu ten pocit štěstí...
Děkuji Vám, Princezno.
Pomohla jste mi obrovskou mírou, pomohla jste mi vyvést se z pocitů beznaděje a zoufalství,
pomohla jste mi najít naději, že mohu doufat, těšit se.
Co víc si můžu přát?
Děkuji ze srdce, Princezno.
Děkuji, Wahlgrenis, za Tvé stránky,
byly to ony, které mě přiměly přemýšlet nad životem,
které mi umožnily začít objevovat smysl života, který člověka tolik obohacuje,
vysvětluje mu spoustu otázek, na které by jinak nedostal odpověď.
Člověk najednou získává jiný pohled i na své předešlé činy,
získává důležitá vysvětlení a nová pochopení.
Děkuji.
Princezno, děkuji Vám za to, co jste pro mě udělala.
Velmi si Vás vážím a přeji Vám ze srdce jen to nejlepší.
Děkuji Vám, že můj příběh stál za Vaši pozornost a obrovskou pomoc.
Vím, mám před sebou ještě velký kus cesty, kterou musím ujít, ale chci bojovat a učit se a dojít zase o další kousek dál.
Slíbila jsem to sobě a hlavně dušičce miminka.
Nesmím zklamat, ale s láskou a pokorou jít dál.
Princezno, je zvláštní, co se mi včera stalo.
Manželova maminka byla tři dny na návštěvě u své druhé snachy.
Když jsme přijeli s manželem domů z práce, poznala jsem, že už je doma.
Princezno, není to podivné?
Já jsem se na ni těšila!
Potkaly jsem se na zahrádce, bavily jsme se spolu o kytičkách
a já jsem poprvé cítila, že to, že s námi bydlí, je správné a měla jsem z toho radost.
Princezno!
To byla taková úleva!
V srdci obrovský pocit klidu.
Nevěřila jsem, jak to, že je všechno najednou a tak rychle jinak!
Bála jsem se, že třeba ráno, až se probudím, vše zmizí.
Ale nezmizelo!
Troufám si doufat, že to je můj další krůček v mém životě.
Snad si nic nenamlouvám...
Princezno, budu s vděčností děkovat za Vaši pomoc,
budu děkovat Andílkům, že pomohli dovést dušičku miminka ke Světlu a Lásce.
...broučku, miluji Tě.
Jsi tam, kde Ti je dobře, kde nepotkáš žádná zklamání ani bolest.
Budu doufat a věřit, že se znovu setkáme, že Ti budu moci vše jednou vynahradit.
Vím, bude to tehdy, až pochopím úplně vše, až budeš cítit, že Tě čeká bezbřehá Láska a nic nebude důležitější.
Teprve tehdy budu vědět, že moje cesta byla správná.
Miluji Tě...
Jaris 22.5.2009
Milá Jaris,
opět pláču, když si teď čtu odpověď od Vás.
Jsem ráda, že jsem mohla být u Toho, že jsem Vám mohla pomoci.
Moc na Vás myslím...
Věřím, že dneškem pro Vás začíná nová, zcela jiná fáze života.
S láskou a úsměvem do srdíčka
Princezna 22.5.2009
Milá Princezno,
Ještě jednou upřímné DĚKUJI.
Jsem moc šťastná, že jsem Vás mohla poznat, i když jen touto cestou.
Mám Vás ráda.
Hodně štěstí, radosti a lásky
Jaris 22.5.2009
Milá Wahlgrenis, milá Princezno,
Nechci zdržovat, vždyť takových dopisů vám přichází jistě celá řada.
Ráda bych se jen chtěla podělit o své pocity.
Období, které teď prožívám, je zvláštní, tak hezky zvláštní.
Od minulého týdne, kdy mi Princezna poskytla obrovskou pomoc, mi je dobře.
Stále pociťuji obrovskou úlevu, pociťuji vnitřní klid a radost z pochopení, byť můžu být stále na začátku.
Obávala jsem se, zda nezmizí dobrý pocit ze soužití s manželovou maminkou, zda se nevrátí ten vnitřní vztek a zmatek.
Ale ono se nevrátilo!
Stále přemýšlím, zda je možný pro mě tak rychlý "obrat", zda si něco nenamlouvám.
Ale ten pocit, že je to takhle dobře a správně, u mě zůstává.
A je mi z toho dobře.
Stále ze srdce děkuji Princezně za pomoc.
Za její obrovskou pomoc s miminkem, jeho dušičkou.
Děkuji, Princezno.
Kdoví, jak bych na tom dnes byla, nebýt Tebe, Princezno.
Stále na miminko myslím, v duchu rozmlouvám s jeho dušičkou.
Často si představuji, že je někde blízko mě a je mi tolik dobře.
Někdy si říkám, jestli vnímá moje myšlenky, jestli cítí, jak moc ho mám ráda,
jestli cítí, když s ní rozmlouvám, jestli cítí, jak moc mi je moje rozhodnutí líto
a jak moc si přeji, aby k nám znovu přišla a já jí mohla všechno vynahradit.
Já vím, na všechny omluvy je pozdě, moje rozhodnutí je neomluvitelné.
Ale přesto, i přesto nás, chybující, má Bůh rád.
Tak bezmezná je jeho láska!
Jak to, že jsem tohle nepřijala dřív, třeba jen o pár let dřív?
Ale děkuji za to, děkuji, že dnes o tom mohu vědět, obracet se na něho a vnímat jeho ochranu.
Byť to jsou někdy bolesti a překážky, ale děkuji za ně, protože jen ty mohou posouvat dál nás,
nás, kteří jsme si nevšímali každodenních znamení, vše jsme brali za samozřejmé
a nepřijímali a nekončili každý nový den s láskou a pokorou.
Cítím se být šťastná, že jsem mohla některé věci pochopit, že se mohu stále učit,
že jsem poznala, jak to všechno do sebe zapadá a jak hezký je tento můj nový život.
Děkuji za tu obrovskou úlevu.
Děkuji ještě jednou, Tobě Wahl, za Tvé stránky.
Vím, slova díků čteš denně, přesto ani ta slova nedokáží vyjádřit, jak moc nám, kterým si poskytla svoji pomoc, Tvé stránky daly.
Jak rádi si v nich každý den čteme, přijímáme a postupně chápeme.
Děkuji.
Stále v sobě hledám pomoc i pro svoji maminku a její smutné trápení.
Věřím, že najdu cestu, jak i jí pomoci.
Ještě jednou děkuji za vše.
Jaris 27.5.2009
Milá Wahlgrenis
nezlob se, prosím, že se na Tebe znovu obracím.
Vím, pokud odpověď nepřijde, má to tak být a možná si mám odpověď najít sama, možná má přijít odjinud.
Dnes se mi zdál krátký sen – byl o malinkém miminku, leželo na malém operačním stole, kolem něj spousta doktorů.
Ti doktoři operovali to malé miminko na hydrocefalus.
Teď, když ten sen vidím popsaný v písmenkách, mrazí mě po zádech.
Wahlgrenis, prosím můžeš mi pomoci, co znamenal ten sen?
Ze srdce Ti děkuji
Jaris 4.6.2009
Milá Jaris,
dějí se neskutečné věci...
Kolem Vás je všude láska, vpravo, vlevo, nahoře, dole...
Připadá mi to jako poselství pro Vás - všechno je odpuštěno.
Stáváte se zase kompletní, Váš obraz září všemi barvami, nic tady nechybí.
Shůry znějí andělské chóry, je to jako potlesk vyšších sil.
Přichází k Vám dušička, nejspíš chlapeček.
Váš dům bude naplněn novou energií, tak, jak si to přejete a jak po tom tolik toužíte...
Je tady nový život, který se k Vám zcela vážně a s veškerým odhodláním přibližuje.
Konec slzavého období, radujte se.
W. 4.6.2009
Milá Wahlgrenis,
Ty slzy co tečou, jsou slzy štěstí…
Mockrát děkuji, drahá Wahl.
Mockrát děkuji za Tvoji pomoc.
Jak můžeme, my, kteří jsme bloudili a snad nalezli, splatit tento dar, který nám dáváš?
Snad alespoň částečně tím, že budeme chránit a pěstovat duchovní život,
žít tak, abychom ani myšlenkou neublížili, uměli odpouštět a každý náš krok provázela láska a pokora...
Chci Ti ze srdce upřímně vše dobré popřát.
Však já vím…Ty víš.
Ještě jednou ze srdce děkuji za naději, za radost a za to, že jsi.
Jaris 4.6.2009
Milá Wahlgrenis,
usedám k počítači abych Ti znovu napsala, přesto, že jsem Tě nechtěla už zatěžovat svými starostmi.
Promiň prosím, něco mi vnuklo tu myšlenku napsat Ti znovu o svým pocitech.
Nečekám odpověď, je možná jen taková moje zpověď, zpověď mých současných myšlenek.
Možná si budeš pamatovat můj problém pramenící ze společného bydlení s manželovou maminkou.
Já si zase moc dobře pamatuji ten pocit úlevy, když jsem měla pocit, že jsem vše zlé odpustila.
Dneska přemýšlím, jestli to moje odpuštění bylo opravdové.
Ale něco mi říká, že ano,
že to není jen tak, že k mamince necítím žádnou zlost ani zášť, která mě dříve provázela při každém setkání s ní.
Cítím, jak se usmívám i v její přítomnosti a je mi tak nějak hezky u srdce.
Je to velká úleva zbavit se té zátěže, která tíží srdce, rozbolívá žaludek a trápí mysl.
Netušila jsem ale, že přijdou chvíle, kdy mi bude líto toho, že maminka zase vysílá ty bolavé jehličky.
Asi podvědomě jsem očekávala, že i ona dojde k poznání, že není potřeba takových zlostí,
že se naladíme současně na vlnu poklidu a radosti.
Teď mám ale pocit, že takhle se to neděje.
Maminka znovu mezi řečí zasadí bolavý trn a mně je tak moc líto toho, že ona chce znovu bojovat.
Proč?
Obrečela jsem to.
Nedokázala jsem nijak odpověď.
Proč taky?
Dále jitřit čerstvou ránu?
V tom nevidím smysl.
Cítila jsem se najednou bezradná, cítila jsem, jako by někdo zlomil kytičku, kterou jsem se zasadila a snažila se dál opečovávat.
Cítila jsem hrozný strach, že moje snaha o odpuštění jakoby byla posunuta o krok zpět.
Tolik jsem se bála, že budu zase na začátku.
Mám pocit, jako bych se malinko pootočila, ale nejdu zpátky.
Necítím vůči ní zlost ani zášť, jen mi je moc líto toho, že jsou a asi i budou chvíle, kdy budu mít pocit, že mi chce mé opuštění pokazit.
Teď už vím, že jedinou „zbraň“, kterou můžu mít vždy při ruce je plná náruč Lásky, Pochopení a Odpuštění.
A tak si myslím, že potřeba odpouštět nás potkává na každém kroku, že nikdy není "hotovo“
a že vždy jen Láska je tím pravým lékem na každodenní trable a trápení.
Děkuji, drahá Wahl, za to že jsi.
S láskou
Jaris 10.6.2009
Milá Wahlgrenis,
tvé stránky jsou pro mě darem.
Není den, abych si nečetla v příbězích a jejich odpovědích,
není den, abych se díky jim nenaučila něco nového, stejně jako není den, kdy bych necítila vděčnost za to vše, co pro nás děláš.
Ze srdce, drahá Wahl, děkuji.
Milá Wahl,
jsou to kolikrát neskutečné příběhy, je neuvěřitelné, co vše se děje
a ještě neuvěřitelnější je, jak to všechno do sebe zapadá, jaká se objevují vysvětlení
a především, jak obrovská pravda je v tom, co nám svými odpovědmi sděluješ.
Jsem šťastná, že mohu tyto stránky číst, jsem šťastná, že i já mohu sama pro sebe odkrývat ten krásný, duchovní svět.
Ještě jednou upřímně děkuji.
Milá Wahlgrenis,
promiň, že znovu píši.
Nečekám odpověď, vždyť máš jistě mnoho potřebnějších a vážnějších dotazů.
Cítím jen, že potřebuji se se svými pocity podělit, a tak Ti mnohokrát děkuji, že to mohu udělat alespoň takto.
Nevadí, pokud nebudeš číst dál, samotná možnost "vypsat“ se ze svých pocitů je tolik očišťující.
Stále myslím na dušičku miminka, tolik se na něj těším, tolik mi vždy buší srdce, když si představím, že snad jednou budeme zase spolu.
Tento týden nám lékaři předali výsledky genetického vyšetření.
Potvrzené onemocnění vzniklo z lékařského hlediska náhodou.
Já vím, že za tím bylo mnohem víc, rozumím tomu, ale to přece nemůžu lékařům povědět.
Jsem šťastná, že vím.
Jsem strašně moc šťastná, přesto, že to byla velká bolest.
Ale jsem za to vděčná.
Moje myšlenky jsou možná zmatené, ale snad to nevadí.
Máme dodržet určitou dobu, aby se tělo mohlo uzdravit a znovu připravit.
Mám pocit ale, že už nemáme miminku zavírat tu cestu.
Je to přece právě miminko, kdo rozhodne, kdy přijde, pokud si bude přát přijít.
Věřím, že mnohé se u nás změnilo, že je to tak, jak si miminko už dávno přálo a jak to chtělo mít.
Věřím, že u nás zavládla pohoda a klid.
Nešlo to na povel.
Cítila jsem, že je potřeba si o všem pohovořit, že možná to, že se s maminkou vídáme
a hlavně spolu mluvíme málo, je jednou z příčin problému.
O člověku si tak můžeme snadno udělat jiný obrázek, neustále se v něj utvrzujeme
a pak jsme překvapení, že situace může být jiná.
Jsem moc ráda, že jsme si spolu popovídaly, že jsem se odhodlala a zaklepala u jejích dveří, abychom si sedly a vše spolu probraly.
Jako zázrakem se dostal i náš vzah s manželem na jinou hladinu.
Je to možná zákon akce a reakce, kdy špatný vztah s maminkou se odrážel i v našem vztahu.
Snad stejný zákon zafungoval znovu.
Jsem šťastná, že jsem si tímto musela projít, že jsem snad dokázala tuhle překážku zdolat a objevit tak jiný pohled na vše.
Cítím, že vše je jak má být.
Není přece náhoda, že žiji právě s tímto mužem a bydlím právě s touto ženou.
Náhody přece neexistují.
Pár posledních dní jsem Ti, Wahlgrenis, chtěla napsat.
Ale pořád jsem si nebyla jistá, zda to mám udělat.
Až tedy dneska.
Zdál se mi sen, velmi krátký sen těsně před probuzením.
Byli jsme s manželem v pokoji a oknem vletěl velký hnědý pták, snad orel nebo nějaký podobný, a sedl si na poličku v rohu místnosti.
To bylo všechno.
Možná byl sen zcela bezvýznamný.
Nerozumím mu.
Poslední dobou jsem stále přemýšlela, zda máme dovolenou, kterou jsme plánovali strávit na kole, uskutečnit nebo zvolit raději pěší turistiku.
Je to možná hloupý, možná malicherný dotaz, teď jak ho píši, tak si říkám, že nemůžu přece takovými otázkami nikoho zatěžovat.
Ale už to je, tak to nechám.
No zkrátka mám takový pocit, že snad s tím snem souvisí.
Prosila jsem Andělíčky, aby mi zkusili dát znamení, že by dovolená na kole nebyla vhodná,
kdyby snad chtělo miminko přijít a my o tom nevěděli.
Já vím, je to všechno asi zmatené a hloupé.
Možná i troufalé.
Nezlob se, prosím, Wahlgrenis.
Děkuji za Tvoji moudrost, za Tvé laskavé srdce plné pochopení a lásky.
Jaris 19.6.2009
Milá Wahlgrenis,
u nás už je delší dobu moc hezky, příjemná atmosféra, žádná zlost ani zášť, ani smutek ze společného soužití s manželovou maminkou.
Drahá Wahlgrenis, je to obrovská úleva, je to radost, je to vysvobození.
S radostí jsme dokončili rekonstrukci verandy a už teď se těším, že opravíme i dveře ve společné chodbě.
Život se tu otočil, je tu veseleji, volněji.
S manželem nám znovu vysvitlo sluníčko, i on cítí tu změnu a to vše se projevilo i na něm a na našem vztahu.
Máme k sobě blíž než dřív, pohlazení, polibky, stejné myšlenky…to vše dokázalo náš vztah znovu upevnit.
Jsem za to nesmírně vděčná a denně děkuji Andílkům.
Stále děkuji Tobě Wahlgrenis a Princezně za vše, co jste pro mě udělaly.
Že jste mi pomohly vykročit a začít šplhat z té tmavé smutné propasti nahoru ke sluníčku, teplu.
S manželem jsme strávili krásnou dovolenou procházkami v Jizerských horách.
Je to neskutečná nádhera, uvolnění, jiné myšlenky, radost, volnost,
vzájemná blízkost nás dvou i bezprostřední blízkost krásné přírody, lesů, louk, pastvin…
Děkuji za takto strávený čas.
Bouřky a počasí nás ale přiměly vrátit se domů o jeden den dřív.
Těšili jsme se na našeho pejska, kocourka, naši maličkou domácnost i maminku.
Odjížděli jsme s nadějí, že možná nejedeme v autě už jenom my dva...
Tolik jsem se těšila, cyklus se opozdil, měla jsem pocit, že se dostavily i těhotenské příznaky pro mě známé z prvního těhotenství.
Po příjezdu domů na mě ale padl smutek.
Maminka tu nebyla sama, ale v dílničce, kterou jsme si s manželem vybavili, vylepšili a udržovali něco kutil maminčin přítel.
Na boudě našeho pejska ležela hromada hlíny od česneku, který se tu sušil.
Necítila jsem zlost, bylo mi smutno.
Chtěla jsem se tolik vrátit zpátky do té krásné přírody a být tam jen se svým manželem, jen my dva spolu.
Najednou mi bylo všeho tolik líto.
Neměla jsem chuť opravovat dveře v chodbě, neměla jsem chuť střechu boudy znovu čistit.
Měla jsem pocit, že tam, kam jsem se vrátila, nebyl návrat „domů“.
Do noci jsem plakala, bolelo mě celé tělo, tolik jsem se chtěla vrátit zpátky do hor a být s manželem zase sama.
Ráno jsem zjistila, že moje naděje se rozplynula.
Možná se vrátil opožděný cyklus, možná, že jsme přišli o to, co bylo naší obrovskou radostí v srdci.
Tolik se bojím, bojím se, že jsem udělala chybu, že jsem dušičku miminka znovu zklamala, že jsem nebyla dostatečně silná
a nedokázala nečekanou situaci v domě přijmout.
Vím, jsem příliš netrpělivá, tolik netrpělivá...
Přesto, že vím, že všechno přichází v ten správný čas a že ten, kdo rozhodne o příchodu, bude jen a jen miminko.
Milá Wahlgrenis, tolik jsem doufala, že by se u nás mohlo miminku líbit, že by cítilo, že všechna láska, co u nás je, je jen a jen pro něj,
že ho tu nečeká žádná zloba, ale radost ze společného soužití, harmonie, klid.
Bojím se, že jsem zklamala.
Wahlgrenis, na Tvých s tránkách jsem našla informaci o novém semináři Proč ke mně miminko nechce pořádaném v Klatovech.
Možná jsem příliš troufalá, možná není tam pro mě místo, přesto bych se ráda zeptala, zda se mohu zúčastnit.
Tolik bych si přála vědět, co je ve mně špatného, co brání dušičce miminka k nám přijít.
Drahá Wahlgrenis, děkuji Ti za vše, třebaže dopis zůstane bez odpovědi.
Už vím, co to znamená. Ze srdce Ti, Wahlgrenis, děkuji.
S láskou
Jaris 25.7.2009
Drahá Wahl,
když čtu příspěvky paní Jaris, chce se mně brečet.
Ten usilovný boj, to srdce na dlani, ji stojí strašně energie.
Tak mě tak napadá pár řádek:
Milá a něžná paní Jaris,
když čtu Vaše příspěvky, vidím obraz trosečníka, který usilovně v rozbouřeném moři opravuje plachty své lodičky.
Když už se zdá, že je všechno opraveno, zase se opře vítr a plachty strhá,.. tak to jde stále do kola.
Trosečník prosí všechny síly na pomoc, samého Jupitera a Neptuna oslovil, a oni také pomáhají.
Zase se mu podařilo plachty opravit a vysvitlo slunko.
Ale zas a zas je dere příboj.
Trosečník totiž neprosil o to, aby se jeho lodička dostala bezpečně ke břehu, prosil jen o opravení plachet....
Va Vašem rodinném systému je to také tak.
Dušička nenarozeného miminka je v pořádku odvedena a tam je vše očištěno.
Vy prosíte o děťátko, prosíte za odpuštění a lásku k Vaší tchyni.
Proste prosím tedy i za svoje odpuštění, za odpuštění sama sobě - to je nejtěžší,
za odpuštění a vyčištění vztahu tchyně - Váš manžel - její syn.
Cítím to i tak, že tam je potřeba, abyste poprosila za odkrytí cesty / karmické/ Vás a Vašeho manžela.
Všechno to je ale na delší dobu, nejde to hned, myslím, že Váš manžel nestojí jako zralý muž na vlastních nohách,
ale jeho matka ho nějak drží - zadržuje, on se na to jakoby vymlouvá, on přece musí cítit Váš boj, Vaši nespokojenost, Vaši snahu, Vaši touhu...
Vaši lásku... dál si s tím už nevím rady, je to velmi těžké.
Buď Vám to odhalí ten seminář,
nebo myslím, že byste měla poprosit někoho, aby Vám rozkryl karmickou linku Vašeho života, života Vaši tchyně a Vašeho manžela.
I na internetu jsou možnosti, poproste třeba Wahlgrenis, nebo Princeznu, nebo to najdete na webu svetlo.lásky.cz nebo na webu paní Michaelky,
prostě je toho hodně na výběr, ale cítím to tak, že je to nad Vaše síly.
Je to nadlidský úkol.
I ten dům je patrně nějak zatížen.
S láskou a prosbou o pomoc Vám všem andělíčkům strážným ve všech podobách - i v těch lidských, i vílám - Wahl, že,?
zasílám hodně moc sil
Olga 5.8.2009
Milá Wahlgrenis,
ráda bych Vás poprosila o předání poděkování paní Olze.
Děkuji Vám.
S láskou Jaris
Milá paní Olinko,
ze srdce Vám děkuji za Vaše slova a pomoc.
Nevím, jak mám jít dál.
Tolik jsem byla šťastná, když mi paní Wahlgrenis napsala, že je odpuštěno.
Úleva, očista, štěstí…
Tolik jsem byla šťastná, že je u nás zase dobře, dokud nepřišlo to zklamání po návratu z dovolené,
krok zpět a potřeba zase vyjít znovu a líp.
Znovu nabrat síly a hlavně věřit.
Věřit, že bude dobře a že miminko bude chtít přijít.
Vykročila jsem, sebrala jsem naději a zase šla.
Dokud nepřišel nový pád, který to vše zase zhoršil, a já propukla v bolestný pláč.
Cítila jsem obrovskou bezmocnost, cítila jsem, že nemám odkud brát síly na další nové kroky, cítila jsem se strašně unavená.
Chtěla jsem odejít.
Ale vím, nejde to.
Je to zkouška, zkouška jestli tohle všechno zvládnu a budu moci jít opravdu dál.
Ale co miminko?
Jak můžu věřit, že přijde, když stále padám dolů?
Jak si ono může být jisté?
Bojím se, že i když bude nějakou chvíli dobře, může zase přijít něco, co mě znovu vrátí zpět.
Je to nekonečný koloběh.
Ale vím, že jednou musím vystoupit.
Děkuji, milá Olinko, ještě jednou z celého srdce.
S láskou a vděčností
Jaris 7.8.2009
Vážená paní Jaris,
když čtu Vaše řádky, bolí mě srdce.
Ale - myslím - že už víte, co máte dělat, jen se Vám do toho nechce.
Ta zásadní životní zkouška čeká na Vás.
Vy budete muset nastavit hranice - své i manžela a jeho matky a Vy budete muset trvat na " parametrech" života.
V tom domě, s manželovou matkou, je Váš manžel stále v roli neposlušného nebo poslušného syna.
A vy i mimčo to cítíte.
Navíc VÁŠ OSUD DRŽÍ V RUKOU STÁLE JEHO PANÍ MATKA, TAKŽE VY NIKDY NEJSTE SAMA ZA SEBE.
Jste na rozcestí - buď budete stále tou hodnou nedospělou paní, která bude bydlet za pomoci kompromisů v krásném domě
anebo se vydáte nebezpečnou cestou nejistoty, ale osamostatnění se.
Je to moc těžká cena a moc těžká zkouška.
Držím Vám palce a posílám hodně moc síly.
Olga 14.8.2009
Milá Olinko,
mockrát Vám děkuji za Váš dopis.
Jste moc hodná, Olinko, moc si vážím Vaší pomoci a děkuji Vám za ni.
Olinko, vím, mívám potíže ve vztahu s manželovou maminkou,
vím, že je mám řešit, zároveň mám pocit, že jsem mnohem dál, že vztah samotný získal na kvalitě,
přesto, že se občas nebe zamračí a já jsem z toho smutná.
Strávila jsem někonečně minut přemýšlením, jaké řešení je to správné.
Jeden hlas mi v těch nejhorších chvílích říkal, odstěhovat se, být s manželem sama,
ale pak se ozýval ten druhý, který zase říkal, že přijmout celou tu situaci, pracovat na vztahu
a postupně budovat harmonické soužití bude možná cestou složitější, ale ve svém závěru vnitřně obohacující,
přece i miminku se vztah nelíbil a jistě by bylo rádo, když by nyní mohl být lepší.
To je pro mě veliká motivace.
Častokrát si říkám, že jistě není náhodou, že jsem se seznámila s mužem, který bydlel se svojí maminkou,
cesty nás všech jsou řízeny a jistě byl nějaký důvod, proč mám bydlet právě s touto paní.
Častokrát si také říkám, že zkusím být lepší, než je maminčina první snacha, která ji z jejího prvního domu vyhnala.
Taky si říkám, že když zvládnu vyřešit vztah, pak se vlastně vyřeší, nebo nebude již třeba, řešit bydlení.
Já vím, je to složité, možná zamotané, ale věřím, že se ča sem zbavím i těch skrytých obav, které občas mívám.
Když jsem se k manželovi nastěhovala, rok jsme měly s maminkou společnou domácnost.
Byla to zároveň i doba, kdy manžel při své mamince velmi stál, často jsem od svých rodičů odjížděla se slzami v očích
a pak ještě dlouho v novém domově jsem po nocích plakala steskem.
I včera, kdy jsem přijela po víkendu stráveném u rodičů mi bylo po nich smutno, slzy v očích cítím i teď.
Ale myslím, že tohle už u mě zůstane, i kdybychom s manželem bydleli sami.
Cítím, že manžel se od maminky během té doby, co všichni žijeme pospolu, velmi „odklonil“.
Zůstal jejím synem, ale myslím, že si uvědomil, že v domě má manželku
a že budoucnost, pokud Bůh dá, by měl strávit s ní a opravdu často vnímám tu velkou změnu.
Denně za svého manžela děkuji, protože on je jediný nejen z rodiny, ale i okruhu lidí, které potkávám,
kterému se mohu svěřit o cestě, kterou jsem se vydala.
Přijal vše, co nás potkalo, přijal i to, že jsem se vydala cestou duchovního chápání smyslu života,
a i když se zřejmě nebude nikdy zajímat do hloubky, vím, že mě chápe a stojí při mně i v těchto ohledech.
Sám žasnul, když jsem mu dala přečíst některé příběhy ze stránek Wahlgrenis.
On na rozdíl ode mě věřil na „věci mezi nebem a zemí“ mnohem dříve než já, proto mě neodsuzuje, ale podporuje, chápe.
S pohledem zpět dnes vnímám, že některé věci mohly být jednodušší, pokud bychom s manželem bydleli od začátku našeho vztahu odděleně.
Často si uvědomuji ty okamžiky, které být nemusely, které mohly být lepší, jiné.
Ale vnímám, že mám být manželovi oporou, myslím, že ve on by ve skrytu duše také bydlel rád sám,
ale uvědomuje si, že zkrátka se o maminku musí někdo postarat, i když to může být pro kohokoli z nás více či méně příjemné.
Nebylo to jednoduché, někdy není ani teď a asi musím být připravená, že občas špatné chvíle přijdou.
Tyto chvíle nepřehlížet, ale zp racovat a znovu jít dál.
Učím se přijímat situaci takovou, jaká je, přijímat, že vše se děje tak, jak má.
Častokrát si v mysli představuji, jak by bylo hezké sejít s miminkem v náručích po schodech dolů, zaklepat na dveřích u maminky a říct:
„Pojď, podíváme se za babičkou“.
Je to možná hodně vznesený sen, ale cítím, že to by byla ta krásná třešnička na dortu.
Nikdy se nezbavím myšlenek na miminko, kterému jsem nedovolila se narodit.
Myslím, že pokud by se vyplnily lékařské prognózy a miminko se narodilo postižené,
možná bych časem také nastoupila cestou jiného pohledu na život, možná proto se mělo narodit nemocné, aby se maminka stala lepší.
Čas ani skut ky nevrátím, přesto, že dnes vím věci, které jsem dřív nevěděla a pokud bych mohla vrátit čas, přemýšlela bych jinak.
Ale kdyby není.
Věřím, že snad miminko mi odpustilo, že snad cítí jak moc ho miluji a jak moc toužím vše mu vynahradit,
dát mu lásku, o kterou tolik stálo, že slyší, jak prosebně ho volám a toužím po něm.
Ne proto, abych mohla být konečně maminkou a vozit kočárek, ale pro lásku, kterou tolik toužím mu dát, učit ho pokoře,
vnímání prostých symbolů a jednou mu povědět i andílcích… Jestli jsem odpustila sama sobě?
To mi trvá ze všeho nejdéle a je to skutečně to nejtěžší. Nemyslím, že jsem toto vše už zcela zvládla, vnímám, že to u mě nebude ze dne na den,
cítím ale, že k úplnému odpuštění se každým dnem blížím.
Nevím, jestli je to tak správné, nebo ne, ale pociťuji sílící úlevu, volnost, čistotu, otevřenost.
Asi je to zvláštní nebo nesrozumitelné, možná se to bude zdát zcela zcestné, ale takové jsou mé pocity.
Vedle snahy o odpuštění sama sobě u mě stojí snaha vážit v příchod miminka.
Mám pocit, že s rostoucím pocitem odpuštění roste i víra, že miminko k nám přijde, že jeho dušiška se vrátí.
Vím, že musím vážit, vždy víra je světlo, které ho k nám máme přivést.
„Broučku můj, já věříím, že zase budeme spolu. Miluji Tě…“
S láskou
Jaris 17.8.2009
Vážená Jaris,
již jsem se zařekla, že se ozvu, ale jak znovu čtu Vaše příspěvky, tak mě to nedá.
Jako kdybyste věděla, co máte dělat, pak se ale leknete, a pak si najdete řadu důvodů, proč vlastně to, v čem žijete, je třeba.
Říká se tomu "popírání".
Nesmírné útrapy, které prožíváte, si patrně prožít musíte, to je asi Vámi zvolená cesta.
SEDNĚTE SI, PROSÍM, NĚKDY V KLIDU, poproste Vesmír - Boha - anděly - kohokoliv, aby Vám pomáhali
a pokuste se v odpuštění - jak já to vidím - v první řadě - sama sobě.
Cítím to tak, že pocítíte řadu věcí.
Tohle uvolnění by Vám mohlo otevřít cestu dál. Cestu srdce ...
Cesta rozumu je odpovběď na tyto otázky:
1. Co cítím já pro sebe za největší štěstí?
2. Co jsem pro to já, pouze já, schopna udělat?
3. Věřím v pozitivní odraz všech svých činů?
4. Jaký vztah mám já, pouze já, k domu?
5. Jaký vztah mám já, pouze já, k paní tchyni?
6. Co mám zde já, tady a teď opravit? Napravit?
7. Co představuje manžel pro moji cestu?
8. Je pro mne dítě nová cesta nebo znamená odpuštění?
9. Poproste dušičku toho miminka předtím za odpuštění.
10. Poproste za odpuštění lékařům...
Je to velmi tvrdé, paní Jaris, ale Vaše příspěvky ve svém důsledku hovoří stále o tomtéž -
jednou jste dole, jednou nahoře, je to stále stejně a více dokola a unavenejší....
Zkuste si představit, že miminko máte, co bude dál?!
Olga 17.8.2009
Milá paní Wahlgreni,
mockrát Vám s manželem děkujeme za včerejší, velmi milé setkání.
Děkuji za čas, který jste nám věnovala, děkuji za vše, co jste nám během té chvilky dala.
Jsem šťastná, že nakonec i manžel byl s námi, i on si spoustu věcí uvědomil.
A i přesto, že sám je v těchto věcech spíše uzavřený, řekl mi, jak je rád, že mohl být u toho.
Mockrát děkuji, paní Wahlgrenis, nejen za otevření očí ve vztahu k mamince, ale hlavně za vše, co jsme se mohli dozvědět k miminku i nám oběma.
Milá Wahlgrenis, tolik bych Vám chtěla ještě jednou poděkovat, ale přitom nenacházím ta nejvhodnější slova.
Jste výjimečný člověk, drobounká a přitom tak příjemná a milá žena.
Ať z Vaší tvářičky nikdy nezmizí ten krásný a radostný úsměv.
A prosím, Wahlgrenis, pozdravujte ode mě Princeznu, moc často na ni myslím a ještě jednou jí posílám velké DÍKY.
S láskou
Jaris a Miloš 25.8.2009
Milá Jaris,
zni to neuvěřitelně, ale dnes ráno u mne byla dušička vašeho miminka a říkala mi:
PROSÍM TĚ, VYŘIĎ JI, ŽE SE JÍ CHCI NARODIT.
MÁM JI RÁD A CHCI BÝT S NÍ. PŘIJDU UŽ BRZY. TĚŠÍM SE. AHOJ.
Takže s velkou radostí Vám předávám vzkaz.
Je to krásné a úžasné!
Moc Vám držím palečky!
S láskou Princezna 3.9.2009
Milá Wahlgrenis,
dnes jsem našla krásnou zprávu od paní Princezny.
Moc ráda bych Vás poprosila o předání vkazu pro ni.
Milá Wahlgrenis, mockrát Vám děkuji, že nám umožňujete prožívat ty krásné zázraky.
Z celého srdce Vám děkuji.
S láskou a přáním hezkého dne
Jaris 4.9.2009
Milá Princezno,
ze srdce Vám mockrát děkuji.
Neumím ani vyjádřit svoji radost, která se rozlila všude uvnitř mě.
Je to tak nádherné.
Zavolala jsem manželovi, aby si zprávu také přečetl.
Odpověděl mi, že je to krásné a že mu to vehnalo slzy do očí.
I on je šťastný a moc se těší.
Tou cestou duchovního života jdeme spolu, objevujeme spoustu nového a tak krásného.
I on rozumí.
Princezno, moc Vám děkuji.
Milá Princezno,
prosím, jestli budete mít možnost se s dušičkou miminka setkat, prosím, vyřiďte jí vzkaz od nás:
Broučku náš, ta Láska, která u nás bydlí, je pro Tebe.
Trpělivě čeká, až Tě bude moci přijmout do své náruče, hladit Tě a chránit.
Stejně jako já, jako my s tatínkem.
Z celého srdce Tě milujeme a moc se těšíme, až budeš s námi.
Jsi naše Láska.
Princezno, děkuji za to, že lidé jako Vy a paní Wahlgrenis tu s námi jsou, že nás vedou a učí.
Z celého srdce Vám děkuji.
S láskou
Jaris 4.9.2009
Milá Wahlgrenis,
chtěla bych Vás moc pozdravit a popřát Vám hezké dny.
Vzpomínáme s manželem na naše setkání s Vámi.
Připomínáme si Vaše slova a uvědomujeme si, jak moc důležité pro nás setkání bylo a jak mnoho nám dalo.
Wahlinko, vím, je ještě brzy, ale přesto jsem Vám chtěla napsat - na těhotenském testu se ukázaly dvě čárky.
Stal se nám zázrak.
Vzpomínám, jak jste nám říkala že do tří měsíců bude miminko bydlet u mě v bříšku.
Na ten okamžik se nedá zapomenout.
Chtěla bych Vám za všechno poděkovat, upřímně a z celého srdce.
Poděkování bych chtěla poslat také Princezně za její komunikaci s dušičkou našeho miminka.
Wahlinko, s manželem pravidelně sledujeme Vaše stránky, v posledních dnech jsme každý nezávisle vycítili, že se něco děje.
Váš příspěvek k akci ve Vranově nám naše domněnky potvrdil.
Včera jsme spolu o tom mluvili, bylo nám smutno.
Manžel nakonec řekl: „Neboj, Wahlgrenis si půjde svojí cestou“.
A já dobře vím, že půjde.
Chtěla bych Vám jen napsat, že Vás máme moc rádi.
Jste úžasná.
S láskou
Jaris a Miloš 20.10.2009
Milá Wahlgrenis,
mám velký strach o miminko.
Dnes jsem byla s kolegou autem na služební cestě.
Kolega je kuřák a přesto, že v autě někouřil, byl cigaretový kouř uvnitř auta cítit.
Je ale možné, že zde někdo jiný před naší cestou kouřil.
Cesta trvala celkem asi 4 hodiny, snažila jsem se větrat, ale "cigaretovému“ vzduchu se nedalo úplně vyhnout.
Mám teď strach, jestli jsem neublížila miminku.
Prosím, myslíte, že by to mohlo mít na miminko vliv?
Budu moc ráda, pokud byste si našla malinkou chviličku na odpověď.
Předem Vám, milá Wahlgrenis, s láskou děkuji.
Jaris 21.10.2009
Milá Jaris,
miminko je v pořádku, nebojte se.
Vypadá to na chlapečka.
Prošla jste si náročnou zkouškou, ale to už je za Vámi, jste úplně jiná, jakoby jiný člověk.
Vyvarujte se místům, kde Vám nebude dobře.
Jste pořád ještě mírně znejistěna, ale není pro to nejmenší důvod.
Zvažte, jestli musíte chodit do práce.
Takovéhle služební cesty miminku příliš neprospívají.
Buďte na sebe opatrná.
Těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy, teď se bude všechno odvíjet jinak, podle miminka.
Tomu ale Vy určitě rozumíte...
W. 21.10.2009
Milá Wahlgrenis,
mockrát Vám děkuji za Vaši odpověď. Jste moc hodná.
Přeji Vám moc hezké dny
Jaris 21.10.2009
Milá Wahlinko,
naše miminko odešlo.
Na konci šestého týdne těhotenství si všechno rozmyslelo.
Proč?
Co všechno dělám špatně?
Tak moc jsem se snažila, nevím, kde stále dělám chybu.
Nemám už sílu.
Možná jsem si až moc přála být s manželem sama, osamostatnit se.
Tohle asi miminko nechtělo.
Mamince říkám Maruško, máme hezký vztah, ale tak moc cítím, že potřebuji s manželem žít sama.
Udělala jsem chybu.
Nevím, jak dál, jak to všechno pobrat, znovu zvednout hlavu a jít dál.
Nemám sílu, miminko odešlo, je smutno.
Tak moc jsme si ho přáli, milovali, povídali jsme si s ním.
Prosila jsem Andílky, Pána o ochranu, už nechtějí při nás stát.
Jsem moc ráda, že Vás mám, jste Anděl poslaný na Zem, myšlenky na Vás mi tolik pomáhají.
Děkuji za všechno.
Jaris 29.10.2009
Jaris 06.02.2009
Milá Wahlgrenis,
chtěla bych Vám moc poděkovat za Vaši odpověď v
konferenci pro ženy, které marně touží po miminku . Jste velmi laskavá a ochotná. Děkuji Vám.
Velmi brzy po této konferenci jsem zjistila, že jsem těhotná.
Milá Wahlgrenis, byla to obrovská radost a i když ke mně občas přišly obavy a strach, měla jsem velikou víru, že tentokrát vše dobře dopadne. Moc jsem se na miminko těšila, na každou chvíli s ním, na celou tu dobu, kdy bude růst u mě v bříšku.
Všechno ale dopadlo jinak. Miminko se přestalo vyvíjet a odešlo. Dnes je to pár dní. Cítím obrovskou bolest nad tou ztrátou, cítím jak se manžel trápí, jak je smutný, tolik se těšil. Čas ale vrátit nejde. Musíme jít dál, přestože oba cítíme, jak se naše srdce trpí. Už vím, že tato ztráta znovu posílila naši lásku, náš vztah, který v loňském roce byl trošku pochroumaný. Cítím, že oba máme spoustu lásky, kterou bychom tak rádi dali našemu děťátku, které ale nepřichází.
Cítím, že se všemi těmi nezdary přichází strach, zda se na nás ještě někdy štěstí usměje, oběma nám je 32 let a toto bylo již třetí neúspěšné těhotenství. Doktor začíná mluvit o umělém oplodnění. Touto cestou ale jít nechceme. Čekají nás vyšetření zdravotního stavu. Vím, že musíme zvednou hlavy a jít dál. S každým dalším neúspěchem je to znovu těžší, ale není jiná cesta.
Milá Wahlgrenis, psala jste mi o potřebě změnit jídelníček. S manželem se již delší dobu snažíme vyhýbat umělým přísadám, smaženým jídlům, snažíme se volit přírodnější stravu a máme z toho velkou radost a snad najdeme další možnosti, jak v tom pokračovat. Sama bych ráda o pár kilo přibrala, ale to se mi zatím nedaří. Psala jste mi také o potřebě změnit se, mít se ráda. Možná, že miminko odešlo, aby mi dalo čas právě toto napravit. Vždy jsem byla spíš taková šedá myška, nevýrazná, neprůbojná. Dnes si uvědomuji, že taková jsem i uvnitř. Už tak nízké sebevědomí se s nezdařenými těhotenstvími někam ztratilo, víra, že budu moci dát svému muži dítě se zase někam zatoulala... Vím, že tohle je potřeba napravit a změnit. Věřím, že čas mi pomůže.
Milá Wahlgrenis, ještě jednou Vám děkuji za Vaši odpověď, kterou jste mi poslala a děkuji za všechny maminky, kterým dáváte naději a které směrujete, aby se vydaly tím správným směrem, směrem, který vede k miminku.
Ještě jednou děkuji.
Jaris 19.04.2010
Milá Wahlgrenis,
odpověď na moji prosbu, proč k nám miminko nepřichází, jsem od Vás dostala již v
minulé konferenci pořádané k miminkům. Ještě jednou Vám za ni velmi děkuji.
Omlouvám se, že se na Vás znovu obracím a znovu prosím o Vaše slova.
Pochopím, když už pro mě žádná nebudou, nemohu přece stále jen žádat.
Wahlgrenis, brzy po Vaší odpovědi v minulé konferenci jsem zjistila, že jsem znovu, již potřetí, těhotná.
Měla jsem velikou, nepopsatelnou radost a tentokrát i obrovskou víru, že vše dobře dopadne. Ani když se miminku neukazovalo srdíčko, jsem si nepřipouštěla možné problémy. Až v devátém týdnu, kdy mi doktor sdělil, že se jedná o zamlklé těhotenství, jsem pochopila, že ani tentokrát cesta k miminku nedojde do svého cíle. Od té doby stále přemýšlím, že je něco, co dělám stále špatně, co se miminku nelíbí a proč si svoji cestu vždy rozmyslí.
V minulé odpovědi jste mi psala, že je třeba objevit v sobě ženu, věřit si. Často na to myslím a přiznávám si, že je to asi opravdu jeden z důvodů. Nikdy jsem neměla dostatečné sebevědomí a teď, po všech těch nezdarech, mívám pocity méněcennosti, nedostatečnosti, pocity neschopnosti donosit dítě. Denně se snažím mít se víc ráda, být veselejší, ale cítím, že to stále není ono, ikdyž c& iacute;tím, že se „něco“ děje, něco se mění.
Jednou jsem v knize Dítě jako šance pro Tebe četla, jak moc je důležité očekávání rodičů před narozením děťátka. Pamatuji si, že mi moje mamka říkala, že jsem měla být kluk Tomáš.
V souvislosti s knihou mě napadlo, jestli tu přirozenou ženskost nepomohlo potlačit třeba i to očekávání mých rodičů. Je to pouze moje myšlenka, když se na tím vším stále zamýšlím.
Napadá mě také myšlenka, zda nemám dluh z minulých životů, který by bylo třeba nejdříve splatit. Také přemýšlím, zda jsou potřebná různá vyšetření, zda je fyzicky všechno v pořádku nebo zda není problém někde tam, je mi už 32 let.
Vím, že umělé oplodnění není moje cesta, tudy nechci jít, přesto, že si děťátko tolik přejeme.
Paní Wahlgrenis, pokud to bude možné mi odpovědět, je prosím stále naděje, že budeme moci děťátko ještě někdy mít?
Chci Vám poděkovat za Vaše stránky, pomoc, kterou poskytujete a směr, který nám ukazujete.
Přeji Vám moc hezké dny.
Jaris 28.05.2010
Milá Wahlgrenis,
prosím, nezlobte se na mě, že se na Vás znovu obracím. Vím, že máte spoustu práce, nechci Vás zatěžovat, ale nevím, na koho se obrátit. Psala jsem Vám o svých potížích po poslední revizi. Už je to třetí měsíc a stále se mi neobnovil menstruační cyklus. Podle doktora je vše v pořádku, ale mám stále pochybnosti, zda je to opravdu tak. Občas mívám bolesti podbřišku jako před přicházejícím cyklem, někdy cítím vaječníky. Paní Wahlgrenis, prosím, nezlobte se, že Vás obtěžuji, jsem už strašně zoufalá, co se to děje. Pravidelně piji kontryhelový čaj, dělala jsem si tak&eacu te; zábal z ricinového oleje. Nezlobte se na mě, prosím. Děkuji Vám.
Jaris 15.06.2010
Dobrý den paní Wahlgrenis,
chtěla bych Vám ještě jednou napsat, dnes už snad s klidnější hlavou. Celé to moje minulé období je pro mě hodně náročné, hlavně psychicky, ztráty miminek, otázky, proč to všechno a nyní nedostavující se cyklus a znovu otázky, co bude dál.
Pamatuji si na Vaše slova, která potvrzuje také pan Hrabica ve své knize. Lidé, které potkáváme a kteří k nám promlouvají, tu nejsou náhodou, ani ta slova, která říkají, nejsou pronesena jen tak. Je třeba jim naslouchat.
Včera jsem byla ze všeho už opravdu hodně špatná, zašla jsem znovu za doktorem se svým gynekologickým problémem.
K srdci jsem si vzala jeho slova: Užívejte si života, dokud vám neběhají doma děti. Pochopila jsem to tak, že opravdu každý okamžik života je třeba užít si naplno, nechtít víc, jen přijímat život takový, jaký je.
Spokojit se s jeho během a s tím, co nám přináší, se vyrovnat a přijmout vše skutečně jako dar. Uvědomila jsem si, že dosud asi nebyl ten správný čas na miminko, že možná se mám naučit nechtít víc, ale jen plout.
Dnes v práci jsem se zamyslela nad slovy mé kolegyně – hlavně zdravíčko, to ostatní přijde... Jsou to slova tak jednoduchá, ale mají hluboký smysl. Nechat být, nechat se unášet a plout.
Od včerejška cítím bolavé břicho od stresu, to jsem celá JÁ, až příliš nad vším přemýšlím a v hlavě se mi rodí ty nejkatastrofičtější scénáře. Tohle musím pro jednou už konečně zahodit, to už vím, jen asi ještě pořád nevím jak na to. Dnes už dýchám o něco klidněji, břicho není tolik sevřené, i když pořád ještě trochu bolavé od toho stresu. Večer i ráno jsem si udělala zábal z ricinového oleje, ten pocit teplého obkladu je tak příjemný. Snad jsem to všechno pochopila správně, často mívám pocit bezradnosti, kdy nedokážu přijít na to, co mě těmi událostmi chce osud říct.
Milá paní Wahlgrenis, chci Vám poděkovat za Vaše stránky, podporu a klid, který ze stránek vyzařuje.
S přáním hezké dne
Jaris 16.06.2010
Dobrý den paní Wahlgrenis,
nevím, jestli Vás moje zprávy neobtěžují a zbytečně nezabírají čas. Omlouvám se Vám za ně, nezlobte se, prosím.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli Vás můžu ještě oslovit, ještě jednou požádat.
Nevím, kam jinam se obrátit, koho poprosit.
Sama se sebou si povídám pořád, rozmlouvám se svým tělem a prosím ho o signál, znamení, jestli je v pořádku.
Nijak na něj netlačím, potřebuje svůj čas k odpočinku a klidu.
Chci mu ho dopřát a také mu to slibuji.
Slibuji mu také, že pokud to nebude nezbytně nutné, nebudu volit chemické léky ani jiné zásahy.
Už vím, že hodně pomoci se dá duševní léčbou, vlastním pochopením a uvědoměním si. Ale teď, teď nevím co s tím vším.
Vše souvisí s mými těhotenstvími, která se nenaplnila.
Poslední ztrátu jsem nesla moc těžce, hlavně psychicky, přidaly se obavy a strach, jestli to ještě někdy půjde. To vypětí bylo veliké. Vlastně ten stres za poslední více než rok, bylo toho hodně.
A možná i ten stres stojí za mými stálými bolestmi břicha, různé píchání v různých místech. Jsem z toho už velmi unavená. Hlavně asi proto, že nevím, proč to tak je. Ultrazvukové vyšetření neukázalo žádný problém. Za to jsem velmi vděčná.
Snažím se tělu pomáhat zábaly z ricinového oleje. Ale pořád hledám a nenacházím tu příčinu, co tím tělo naznačuje.
Napadá mě, že opravdu touží po odpočinku a klidu, hlavně také psychickém. Snažím se myslet pozitivně, nebát se a nestrachovat. Asi to tak má opravdu být, ale ta bolest...
S pokorou
Jaris 10.08.2010
Milá Wahlgrenis,
je to už delší dobu, kdy jsem Vám psala naposledy.
Téměř celou tu dobu jsem řešila důsledky svých chybných myšlenek a velikých strachů.
Bylo to pro mě veliké poučení a zjištění nových informací nejen o životě, ale i sama o sobě.
Stále k Vám přicházejí příběhy, kdy žena velmi touží po děťátku a její náruč je stále ještě prázdná.
Chtěla jsem Vás, milá Wahlgrenis, také ještě jednou poprosit o laskavost.
Vím, že nejde stále jen žádat, že člověk se musí sám snažit jít životem.
Pokouším se změnit svůj život, hlavně své myšlenky a postoje, už vím a sama na sobě jsem si vyzkoušela, co všechno myšlenka a strach může způsobit.
Chtěla bych Vás, Wahlgrenis, ještě jednou poprosit o Vaši pomoc o nasměrování, co ještě je třeba změnit, přehodnotit, aby náš příběh měl jednou to krásné a radostné pokračování.
Velmi se omlouvám, že Vám znovu píši.
Snad se nebudete na mě příliš zlobit.
Přeji Vám krásné dny a spoustu radosti
Jaris 07.03.2011
Milý
Gericaulte ,
vím, že na můj dopis nečekáte a možná si řeknete, proč Vám píši.
Nemám pro Vás žádnou radu, jen jsem Vám chtěla napsat, když jsem dnes četla Vaši smutnou zprávu.
Mám za sebou také tři smutné konce vytouženého těhotenství.
U mě je to horší ještě o to, že o konci prvního jsme rozhodli sami pro vývojovou vadu CNS naší holčičky.
Nedávno to byly dva roky.
Vlastně celou tu dobu jsem prožila výčitkami, obrovským strachem, neláskou k sama sobě.
Nemůžu ještě, bohužel, napsat šťastný konec, ale chtěla bych Vaší paní poslat podporu a napsat, že možná maličko vím jak se cítí a jen bych jí chtěla vzkázat, že všechny ty strachy a obavy jsou opravdu velmi zákeřné a hlavně zbytečné.
Moc dobře vím, jak obrovsky těžké je zbavit se jich, projednou jim dát Sbohem a dál jít cestou, která nebude lemována strachyplnými myšlenkami.
Je to obrovsky těžké, po tom všem, já vím.
Mívala jsem chvilky, kdy jsem si říkala, že už je to dobré, pak přišlo nové těhotenství a s ním i znovu stažený žaludek, sevřené hrdlo, obrovský strach.
Neláskou k sama sobě, obavami, strachy, podceňováním, výčitkami a nevírou v lepší budoucnost jsem si přivodila zdravotní potíže, kterých jsem se půl roku zbavovala.
Tak dokonalá jsou naše těla, nádherně nám dávají najevo, kde je zádrhel, naťukává nás a snaží se nám pomoci.
Pochopila jsem, že je opravdu třeba k němu přistupovat s Láskou, hýčkat ho, milovat.
Jenže když při tom člověk prožívá stresy, vlastně mu tím taky ubližuje a když si pak znovu uvědomí, že mu pořád ubližuje, místo toho, aby byl v klidu, je člověk z zamotaném kruhu.
Stresuje se proto, že ví, že je ve stresu.
Když se dnes ohlédnu zpátky, vidím, jak moc mi chyběla pokora.
Pokora vše v klidu přijmout, srovnat se s nastalou situací.
A hlavně nechtít, nelpět, nechat život jít svým tempem a přitom se snažit žít podle Božích zákonů.
Jak píše paní Wahlgrenis - plout životem.
Pro mě je to stále velmi těžké, někdy se mi daří víc, někdy míň, ale jsem si jistá, že to je ta správná cesta.
Pro mě je to teď s přicházejícím jarem takové veselejší, raduji se na zahrádce, snažím se svou mysl zaměstnávat při všech těch činnostech, které mě baví.
Když umývám nádobí, snažím se myslet jen a jen na to nádobí, jak bude hezky čisté, jakou má talířek asi radost, že se zase leskne...
Prostě se snažím nedávat těm zhoubným myšlenkám šanci.
Když se to podaří, alespoň ze začátku každý den chviličku, člověk se hned líp cítí, má lepší náladu a vlastně těmi dobrými myšlenkami si zase přitáhne další pěkné myšlenky, které kolem něho putují.
Je to složitá cesta, určitě není jediná a proto se, prosím, nezlobte se na mě, že jsem Vám napsala pár slov.
Moc Vám oběma přeji, aby Vaše náruč byla brzičko naplněná novým životem.
Jaris 14.03.2011
Hezký den, milá Wahlgrenis,
chtěla jsem se Vám velmi omluvit.
Před pár dny jsem Vám psala svoji prosbu, co mám ještě změnit, udělat.
Stále se ptám a prosím o radu a pomoc a přitom vlastně asi vím, co mám udělat, ale možná mi to stále nejde tak, jak by bylo potřeba a pak mám z toho pocit, že stále tápu.
Myslím, že se mám naučit mít se ráda a odpustit si tehdejší chybné rozhodnutí o životě miminka.
Stále si to období připomínám a stále mě napadají myšlenky, proč jsem se tak tenkrát rozhodla, vždyť jsem jednala jen hlavou, kde bylo tehdy srdce?
Jak jsem to jen mohla udělat?
Kde byla pokora?...
Stále se snažím s tím vším se vyrovnat, přijmout to své rozhodnutí i sama sebe.
Nyní se mi zdá, že je velmi těžké změnit a uhlídat si své myšlenky, přijmout sebe jako tu nejdůležitější osobu a mít se opravdu a ze srdce ráda.
A snad opravdu nejtěžší se mi zdá odpuštění sama sobě.
Někdy mívám pocit, že stačí „jen“ se přehoupnout a za tým valem už to všechno je, je to na dosah ruky.
Někdy se mi i daří a mám z toho dobrý pocit, pak ale znovu se vynoří některé myšlenky a vzpomínky a vím, že ještě stále za tým valem nejsem, že jsem ho stále ještě nepřekročila.
Práce sama na sobě je náročná, ale věřím, že je to to, co mám nyní udělat.
Ne stále se jen ptát, ale také skutečně začít pracovat.
Ještě jednou se velmi omlouvám, že jsem Vás stále jen žádala a ještě jednou velmi děkuji za Vaše stránky.
S přáním krásných dnů
Jaris 16.03.2011
Milá Wahlgrenis,
je to skoro týden, kdy se mi na těhotenském testu ukázaly dvě čárky.
Do včerejšího dne jsem byla tak spokojená, klidná.
Dnes mám přijet na kontrolu k paní doktorce a přepadl mě strach, jestli se miminku daří dobře, jestli je v pořádku.
Miminko prosím, aby mi odpustilo, že v těchto chvílích nedokáži být klidná.
Snažím se o pozitivní myšlenky, uklidnění se, uvolnění.
Vím, že moje pocity nejsou pro něj dobré, nějak se jich nemohu zbavit.
Moc bych si přála vědět, jestli je miminko v pořádku.
Věřím, že to spolu zvládneme.
Ale proč se teď nemůžu uklidnit?
Moc mě to trápí.
Paní Wahlgrenis, chtěla bych Vás moc poprosit o Vašich pár slov, jak se miminku daří.
Moc Vám děkuji
Jaris 13.04.2011
Milá Jaris,
rozumím, co nyní prožíváte.
Jste otřesena už jen tou samotnou informací, že byste mohla být těhotná.
Tento fakt nedokážete přijmout... po tom všem, co je za Vámi.
Ale tato informace je nezvratitelná.
Není to rýma, která za týden přejde.
Na Vás je nyní jediné: přijmout tuto novinku a vůbec o ničem nepochybovat.
Nesmíte se ohlížet do minulosti.
Naplňuje se Vaše poslání...
Měla byste se zklidnit, radovat.
Pokud pracujete, možná byste mohla pouvažovat o klidu.
To slovo "rizikové těhotenství" možná na první pohled vypadá rizikově, ale pro Vás je to "těšivé těhotenství"...
Užívejte si každou chvilku, hlaďte si bříško, můžete miminku něco uplést nebo ušít.
Zmatky jste si už užila dost, nyní by se nic komplikovat nemělo.
Pokud budete vnímat v bříšku napětí, snažte se tato místa prodýchat hlubokým jogínským dechem.
V tuto chvíli to vypadá na holčičku.
Těším se s Vámi z této krásné informace, budu čekat na další zprávy od Vás.
© Wahlgrenis
13.04.2011
Milá Jaris,
dnes ke mně přicházejí samé krásné zprávy....
Jen tak dál, prosím ty nahoře:o)....
To je úžasný, vyhrkly mi slzičky!
Přeji Vám krásné, pohodové a klidné, těhotenství.
Moc Vám to přeji!!!
Edita 14.04.2011
Milá Wahlgrenis,
velmi Vám děkuji za Vaše milá slova.
Na včerejší kontrole, i když je těhotenství ještě maličké, teprve 5. týden, paní doktorka říkala, že miminko na ultrazvuku už krásně vidí.
Moc mě to potěšilo a uklidnilo.
Paní doktorka mi také vypsala neschopenku a můžu tak zůstat doma.
Co mě však trápí, jsou příznaky léčby, kterou jsem dostala předepsanou.
Po lécích podporujících udržení těhotenství se mi zvyšuje teplota.
Po konzultaci s paní doktorkou jsem se dozvěděla, je to běžné, ale já mám přece je v koutku duše obavu, aby bylo miminko v bezpečí.
Ještě jednou Vám moc děkuji za Vaše slova.
Pouštím si písničky Jiřího Březíka a Haničky Zagorové, to je takový milý balzám na dušičku.
Mějte se moc hezky
Jaris 14.04.2011
Milá
Editko ,
moc Vám děkuji za Vaši podporu.
Udělala mi velikou radost.
Jste moc hodná a milá.
Přeji Vám moc pěkné dny
Jaris 14.04.2011
Milá Wahlgrenis,
jen co naše tolik vysněné těhotenství začalo, přicházejí ke mně některé smutné okamžiky.
Minulý týden po malém krvácení se na kontrole plodové vajíčko odlučovalo od stěny dělohy.
Paní doktroka mi nařídila klid, který se snažím co nejvíce dodržovat.
Nyní mě již čtvrtý den trápí nachlazení s rýmou, někdy teplota stoupne i na 37 °C.
Manžel je nachlazený již delší dobu, a tak je těžké se nějakým způsobem izolovat, i když se o to velmi snažíme.
Vím, milá Wahl, že si nemám připouštět žádné problémy.
U obou předchozích těhotenství jsem byla vždy kvůli nějakému problému uvnitř stažená, sevřená, všechno jsem hledala na internetu...
Nyní se i přes potíže cítím v klidu, i když mám velké obavy o miminko.
Věřím, že bude všechno v pořádku, často mu to říkám, hladím ho a povídám mu, že to zvládneme.
Nejvíce si přeji, aby bylo všechno v pořádku, miminko bylo v bezpečí a zdravé a nic mu nescházelo i přes některé potíže, kterými procházíme.
Hladím ho Láskou, moc ho miluji, snad to cítí a zůstane s námi.
Je to určitě velký bojovníček.
Přeji Vám krásné dny.
Jaris 26.04.2011
Krásný den, milá Wahl!
Chtěla jsem Ti pochválit to nádherné pedigové stínidlo ) ...
Když jsem ho viděla v počátcích, netušila jsem, co z pár proutků vytvoříš.
Tleskám!!!!
Chtěla jsem jen povzbudit Jaris, ať si ze zvýšené teploty nic nedělá!
V těhotenství je to běžný jev i bez léků a nachlazení, takže není důvod se znepokojovat.
Problém je horečka.
Zvýšená teplota souvisí se změnami v těle, které tam probíhají po oplodnění ať chceme nebo ne, s nachlazením i bez, s Duphastonem i bez něj....
Sama o tom něco vím...
Taky se mi občas teplota "vyhoupne", ale neměřím se běžně, ověřila jsem to při "náhodném" měření s dětmi, dokonce i podle dvou menstruačních kalendářů, kam jsem kdysi poctivě zaznamenávala bazální teplotu...
Cítím se dobře i s těmi výkyvy...
Není třeba se stresovat, hlavně každý teploměr může měřit jinak!
Na internetu o tomto tématu taky najde dostatek informací.
Hlavně rozpustit stres a uvolnit to napětí, aby se miminko mohlo dobře vyvíjet.
Těším se zase někdy na viděnou a přeji nádherné jarní dny...
Marcía 27.04.2011
Dobrý den, milá Wahlgrenis,
moc Vás zdravím a přeji Vám hezký den.
Wahl, po včerejší kontrole je miminko v pořádku.
Už bylo vidět krásně tlukoucí srdíčko.
Mám z toho velikou radost, která mě každou chviličku naplňuje štěstím a spokojeností.
Milá Wahlgrenis, obracím se na Vás s prosbou, která mě maličko tíží.
Jsem přihlášená na Váš seminář, který pořádáte tuto sobotu v Havlíčkově Brodě.
Chtěla jsem se Vás zeptat, jestli můžu přijet později.
Vycházky mám povolené od 9,00 hodin a cesta mi trvá přibližně 50 minut.
Chtěla jsem se proto zeptat, jestli by můj pozdějí příchod příliš nenarušil Váš program a jestli je možné poprosit Vás o omluvu za takovýto pozdní příchod.
Předem Vám velmi děkuji za Vaši laskavost a přeji Vám krásný den plný radosti a spokojenosti.
Jaris 05.05.2011
Milá Wahlgrenis,
chtěla bych Vám moc poděkovat za možnost zúčastnist se sobotního semináře v Havlíčkově Brodě.
Moc ráda jsem Vás po dlouhé době viděla a to setkání bylo pro mě velmi příjemné.
Ta radost, plutí životem, o kterém hovoříte, z Vás září a nabíjíte energií i lidi kolem sebe.
Děkuji Vám za to.
Také děkuji za oba výklady, které jste mi udělala.
Každý den se snažím být veselá, v klidu, ale přesto se občas nějaké strachy objevují.
Vím, že jim nesmím dát šanci, snažím se pouštět k sobě jen hezké energie, aby miminko vědělo, jak moc ho mám ráda a jsem s ním šťastná.
Snad mi některé okamžiky, kdy se ke mě přibližují strachy a obavy, snad mi je odpustí.
Zpíváme si spolu, chodíme na procházky, těšíme se na zahrádce, háčkuji už druhý klobouček.
Také manžel Vám děkuje za Váš výklad k jeho zdravotním potížím.
Tak rád by se věnoval práci se zvířátky, věříme, že se nám brzy podaří pořídit si vlastní stádečko...
Milá Wahl, ještě jednou Vám velice děkuji za milé setkání a přeji Vám krásné dny plné jarního sluníčka a pohody.
Jaris 14.05.2011
Dobrý den, milá Wahlgrenis,
nevím, co se to dnes stalo, když jsem se probudila, přišla ke mě tolik smutná a špatná myšlenka, která mě tolik vyděsila...
V tomto období se cítím tolik šťastná a spokojená.
S miminkem prožíváme krásné dny bez strachu, zpíváme si, tancujeme, mazlíme se.
Nevím, proč se najednou taková myšlenka objevila a proč mě pronásleduje.
Miminko ujišťuji, že jeho se to netýká, říkám mu, jak jsme nesmírně šťastní, že je s námi, moc ho milujeme.
Snažím se tu zlou myšlenku posílat vší silou pryč.
Nevím, kde se vzala a moc mě trápí, že vůbec se objevila.
Miminko hladím ještě víc, zahrnuji ho láskou, aby se nebálo a zůstalo u nás, aby si bylo jisto, že je všechno v pořádku.
Milá Wahl, věřím, že to zvládnu a miminko je a bude v pořádku.
Milá Wahlgrenis, bude to dobré, viďte?
Jaris 26.05.2011
Milá Jaris,
tak moc Vám rozumím.
Viděly jsme se spolu nedávno, jste nádherná budoucí maminka.
Těhotenství je náročné období, jiný stav, žena se mění v matku.
Nic už není jako dřív, nic už nebude jako dřív.
Je pro Vás moc důležité na tuto novou roli se připravit, s vším všudy...
Proto také těhotenství trvá celých devět měsíců.
Je to jiný stav.
Všechno je jinak, absolutně všechno.
Nenechte se Vašimi myšlenkami nijak znepokojit.
Nepřichází vetřelec, ale Vaše nádherné miminko, které by mělo vnímat ze všech stran Vaši podporu.
O ničem nepochybujte.
Pokračujte v tom, jak to máte dosud, zpívejte miminku, mluvte na miminko, choďte na procházky a ukazujte mu, kudy se budete chodit společně na procházky.
Choďte na různá místa, dělejte si program, jako by už miminko bylo s Vámi.
Těšte se na každý nový den.
Bříško si hlaďte.
Hodně spěte.
A jezte jen to, co Vám chutná.
Nic si zbytečně nedramatizujte, s lidmi, kteří Vás zneklidňují, se vůbec nestýkejte.
Vraťte se k pohádkám.
Čtěte si je, prohlížejte si obrázky, procházejte si i ty, které jste možná trochu pozapomněla.
Zase je budete potřebovat.
A oprašte také říkadla...
Co jich jen je!
Zopakujte si také ´Vařila myšička kašičku´ nebo ´Takhle jedou páni, takhle jedou dámy...´
Je toho tolik, co byste měla, než se miminko narodí, zvládnout.
Všechno bude dobré, strach si k sobě vůbec nepouštějte.
Váš příběh pokračuje...
© Wahlgrenis
26.05.2011
Milá Wahl,
děkuji za Vaše milá slova, která jsou pro mě pohlazením pro duši.
Máte pravdu, milá Wahlgrenis, těhotenství je opravdu krásné období...
Zrovna dnes ráno jsme byli s miminkem na malé procházce a skoro jako byste nám poslala její průběh.
Vyprávěla jsem mu, že tudy budeme spolu chodit, nejdřív s kočárkem, pak na tříkolce...
Ukazovala jsem mu koníčky, kravičky, tu krásnou přírodu kolem nás...
Prožívám, milá Wahl, opravdu krásné dny, až dnes ta vloudila myšlenka.
Ale necítím strach, cítím, že Láska, Bůh, Andělé a krásný medailonek nás chrání.
Věřím tomu, milá Wahl, že nás ochrání i do budoucna.
Miminko každičkou chviličku hladím a ujišťuji, že ta myšlenka nepatřila nám a že děťátko je v bezpečí.
Snažím se nedat jí žádnou šanci.
Nevím, kde se vzala a proč přišla, po větru jsem ji poslala pryč, tu jednu zbloudilou ošklivou.
Už je s námi zase Láska a spokojenost.
Miminko si v bříšku pluje, srdíčko mu krásně bije - tahle slova si často říkám.
Milá Wahl, ještě jednou Vám z celého srdíčka děkuji za Vaše slova.
Věřím, že je všechno v pořádku.
Přeji Vám krásné jarní dny.
Jaris 26.05.2011
Milá Wahl,
je až neuvěřitelné, jak ten čas rychle běží.
Už máme skoro polovinu těhotenství za sebou. V jednu chvíli nás paní doktorka upozornila na riziko Dowvnova syndromu, které naznačovaly testy krve a doporučila nám odběr plodové vody.
Toto jsem již jednou zažila a vím, že krevní testy bývají nepřesné, navíc ultrazvukové vyšetření na nic podobného neukazovalo.
Na odběr jsme nešli a oba s manželem cítíme, že to je tak v pořádku.
Miminku jsem na začátku slíbila, že je naše a že ho milujeme a budeme milovat bez podmínek.
Tak jsem na to zapomněla a prožívám krásné dny.
V bříšku se choulí miminko, které je podle poslední kontroly v pořádku a které se bude jmenovat Honzíček.
Z počátku těhotenství jsem měla pocit, že k nám přišla holčička, postupně jsem ale tenhle pocit ztrácela a včera nám miminko potvrdilo, že přijde chlapeček.
Oba se na miminko nesmírně těšíme a věřím, že cítí naši lásku, kterou k němu chováme.
Snažím se užívat si co nejvíc tyhle chvíle, protože vím, jak moc jsou vzácné.
Pro miminko jsem upletla pár oblečků a těším se, že mu nachystám něco dalšího z výbavičky.
Dostali jsme krásné požehnání, kterého si velmi vážíme a radujeme se z něj.
Uvědomuji si, že se stal ten nejkrásnější zázrak.
Často na Vás, milá Wahl, myslím, na naše setkání a děkuji Vám za Vaši pomoc, kterou jste nám oběma s manželem dala.
Přeji Vám radost v srdíčku a krásné dny.
S láskou,
Jaris 28.07.2011
Milá Wahlgrenis,
vzpomínám na Vás.
Chtěla jsem Vám poslat jednu fotografii, kam jsem se manželovi připletla.
Když jsem si ji prohlížela, uviděla jsem v místě, kde bydlí miminko, světlé místo, jakoby svit sluníčka.
V tu dobu už ale bylo sluníčko dál a ani na kalhotech žádné světlé místo není.
Když jsem se podívala pozorněji, jako by tam byl vidět obličejíček našeho miminka.
Myslím, že nás chtělo pozdravit.
Jsou to všechno tak nádherné okamžiky, moc si jich vážím a jsem vděčná, že to všechno můžu prožívat.
Děkuji Vám za Vaši pomoc a podporu, kterou jste mi sama i svými stránkami dala.
Přeji Vám krásné dny plné radosti.
Jaris 05.08.2011
Milá Jarmilko,
ano, miminko se na nás usmívá a těší se, jak se narodí, tak úžasným rodičům, jako jsi ty a tvůj manžel.
Jste pro něj ti nejlepší rodiče.
Teď mám slzy v očích.
Celým tím příběhem a tím vším, co se děje a co mohu s vámi prožívat.
Těším se, jak si miminko pochovám.
I pro mě to bude krásný dar a uvěřitelný zázrak, protože jsem jeho součástí.
S vděčností děkuji.
Přeji krásné a požehnané dny a celý čas.
VÍRA, LÁSKA, NADĚJE... vzpomínáš?
To je to, co dává smysl našim životům.
A ty a manžel to už žijete a naučíte to i vaše nádherné miminko.
S láskou a vděčností k těmto zázrakům
Marie (no přece uvěřitelná) 05.08.2011
Maruško,
Ty jsi prostě úžasná!
Umíš tak krásně potěšit, povzbudit, pohladit a slovem obejmout.
Jsem vděčná Wahl, že jsme se mohly díky ní "potkat" a velké poděkování patří také Jemu, protože všechna setkání mají svůj důvod.
On to ví a řídí a já jsem šťastná, že Tě znám.
Máme Tě všichni moc rádi a posíláme Ti pohlazení pro Tvoji krásnou dušičku.
Jaris 06.08.2011
Milá Wahlgrenis,
jsme s miminkem v nemocnici s rizikem předčasného porodu.
Vašíček je prostě ještě moc maličký, moc se o něj bojím.
Nevím, kde jsem tentokrát udělala chybu, bylo nám všem moc hezky...
Věřím, že nás láska a víra ochrání.
Termín porodu máme až na 12. prosince, to je ještě kus cesty.
Věřím, že je všechno v pořádku a že je to jen moje zkouška.
Děkuji Vám, Wahlgrenis.
Jaris 29.08.2011
Milá Wahlgrenis,
stále ještě jsme v nemocnici a asi ještě budeme.
Dnes mi navíc zjistili těhotenskou cukrovku.
Věřím, že to všechno zvládneme a Vašíček se narodí zdravý.
Už tolikrát jsem se chystala poprosit Vás, co říkají plástve, ale nikdy nemám odvahu.
Věřím, že všechno bude dobré a že to s Vašíčkem zvládneme.
On je už od začátku velký bojovník.
Moc ho miluji a své tělo prosím, ať mi pomůže ho v pořádku donosit.
Přeji Vám krásné dny.
Jaris 08.09.2011
Milá Jaris,
všechno bude v pořádku.
Dostala jsem Vaši sms ve chvíli, kdy jsem měla jednání na úřadě.
Byla jsem u přepážky, za níž seděl muž s vizitkou: VAŠÍČEK.
Co bychom měli řešit?
Tady je tolik informací najednou.
Problémy v těhotenství zažívá mnoho žen.
Také jsem ani jedno neměla v klidu.
Už od začátku mi břicho podezřele tvrdlo, lékaři to nechápali.
Také jsem si užila pár týdnů v nemocnici.
Je třeba důvěřovat všem, kdo se o Vás v nemocnici stará.
Lékaři vědí, co je pro miminko dobré.
Nepřipouštějte si žádné krizové scénáře.
Vašíček se narodí v pořádku...
© Wahlgrenis
09.09.2011
Milá Wahlgrenis,
ještě jsem Vám chtěla napsat moji včerejší příhodu.
Prosila jsem Boha, aby mi dal znamení, jak to s námi vypadá.
Za chvilinku přišla moje gynekoložka, která tady v nemocnici pracuje, ale nemá naše oddělení na starosti.
Od začátku těhotenství k ní chodím do ambulance.
Prohlížela si moje papíry a moje bříško a říkala, že to bude dobré.
Byl to pro mne dar z nebes.
Děkuji, Wahl, za Vaši podporu.
Hezký den.
Jaris 09.09.2011
Milá Wahlgrenis,
chtěla bych Vás moc pozdravit, stále ještě z nemocnice.
Moc Vám děkuji za zprávu, kterou jste mi napsala na web.
Manžel mi ji opsal, často si ji čtu.
Moc mi Vaše slova pomáhají.
Mám nové ošetřujícího lékaře, jmenuje se Václav jako náš chlapeček.
Velkým pomocníkem mi je Marie, je to můj Anděl, za kterého jsem moc vděčná.
Moc Vám děkuji a přeji Vám krásné dny.
Jaris 21.10.2011
Wahl,
psala mi Jaris, že ve čtvrtek se jí narodil Vašíček, měl 3,5 kg.
Marie 12.12.2011
Milá Wahlgrenis,
dočkali jsme se, máme nádherného Vašíčka.
Je to skutečně požehnaný dar z nebes, za který jsme s manželem nesmírně vděční a šťastní.
Vašíček je opravdu nádherný a když se ve spánku usměje, není nic krásnějšího, křehčího a láskyplnějšího.
Wahl, tolik ho miluji.
Těhotenství bylo krásné, i když nebylo úplně bez potíží.
Nakonec jsme všechno zvládli a já jsem byla odměněná nádherným porodem a tím nejkrásnějším vánočním dárečkem.
V nemocnici jsme strávili dva měsíce pro tvrdnutí bříška, poslední měsíc a půl už jsme byli zase doma s tatínkem, který se mezitím úžasně postaral o celou domácnost a připravil pro Vašíčka spoustu věcí.
"Oznámení" o tom, že se začíná něco dít, přišlo přesně v 0:00 hodin, kdy jsem začala cítit pravidelné bolesti.
Vašíček se pak narodil o půl desáté dopoledne.
Porod byl opravdu krásný, rychlý, přirozený, takový, jaký jsem si přála.
Přiložení Vašíčka bylo neskutečným zážitkem, stejně jako dojetí manžela, když ho poprvé uviděl.
Pobyt v nemocnici jsme si prodloužili kvůli novorozenecké žloutence, ale teď už jsem zase všichni doma a spolu.
Je krásné být maminkou, rodičem a mít vedle sebe novorozeného človíčka.
Vašík je moc hodný a šikovný.
V posledních dnech však začal hodně poplakávat a já jsem začala pochybovat, zda se mu u nás líbí, zda jsem pro něj dobrou maminkou.
Po několika dnech jsme zjistili, že Vašíka trápí vzduch v bříšku a že se jedná pravděpodobně o novorozeneckou koliku.
Stále přemýšlím, jak mu pomoci, masírujeme, polohujeme, cvičíme, snažím se dávát pozor na svoji stravu, ale jeho usedavý a vyčerpávající pláč nám trhá srdce.
Nevím, kde se stala chyba.
Je mi ho neskutečně líto, jak se trápí bolestí, dlouho do noci, nejhorší je, že nevím, jak mu nejlépe pomoci.
Tuším, že za tím vším může být problém nás rodičů, nebo je chyba na mé straně, jeho maminky?
Wahl, prosím, co se stalo?
Proč se Vašík tolik trápí?
Děkuji, milá Wahl, a posílám Vám obrázek našeho srdíčka.
Dodatečně přejeme krásné a radostné svátky a do nového roku mnoho radosti, štěstí a spokojenosti.
Jaris 28.12.2011
Milá Jaris,
jsem ráda, že jste napsala.
Sdílím Vaši radost z malého Vašíčka.
Sledovala jsem Váš příběh celou tu dlouhou dobu, bylo mi jasné, že miminko přijde, ale kolem Vás byly pořád nějaké problémy.
Tohle už je minulost, gratuluji Vám k nové roli - k roli maminky.
Váš chlapeček přišel do nové situace, nechce být pasován do žádných minulých rolí, ty se ho netýkají.
Je tady sám za sebe.
Vstoupil do Vašeho života, ale žije to své.
Vy jste pořád ještě nastavena na komplikace, které by mohly nastat, ještě jste se nepřeladila na tu pozitivní vlnu.
Kolem Vás by měla být opět ta nádherná vlna lásky, která tady byla před Vaší otěhotněním, všude kolem Vás, skoro až čitelná.
Všechno, co nyní řeší miminko, je vlastně obraz Vás.
Vnímá v podvědomé rovině znejistění, které mu jde samozřejmě do bříška...
Kam jinam?
Centrum strachu - solar plexus.
Zkuste se obklopit tou krásnou všeobjímající láskou, nic jiného si nepřipouštějte.
© Wahlgrenis
28.12.2011
Milá Wahl,
moc Vám děkuji za Vaše slova a pomoc.
Máte pravdu, jako bych zapomněla.
Vašíček je úžasné miminko a já měla najednou strach, jestli jsem pro něj tou správnou maminkou, jestli vše zvládnu.
Už vím, že nesmím pochybovat a vše dělat s láskou.
Vašík si to tolik zaslouží.
Ještě jednou Vám moc děkuji, Wahl, a přeji Vám krásné dny.
Mám Vás ráda.
Jaris 30.12.2011
Milá Wahlgrenis,
moc Vám děkuji za Vaše slova, která mě pohladila.
Posílám Vám fotečky Vašíka a moc Vás prosím, jestli by bylo možné, nezveřejňovat je na internetu.
Jsou jen pro Vás.
Moc Vám děkuji.
Přejeme Vám krásné zimní dny.
Jaris 06.02.2012
Milá Wahlgrenis,
moc Vás zdravíme a posíláme hodně jarních pozdravů.
Vašíček je úžasné miminko.
Krásně roste, začíná se sám přetáčet na bříško a taky se občas malinko vzteká.
Často na Vás myslíme a alespoň v duchu za vše děkujeme.
Mějte se moc a moc krásně, opatrujte se...
Jaris s Vašíkem 14.05.2012
Hezký večer milá Wahlgrenis,
přeji Vám krásné dny.
Vašík už je veliký klučík.
Brzy mu bude rok - tak neskutečně rychle ten čas utíká.
Je úžasné s ním trávit čas.
Moc se snažíme užívat si každou chviličku.
S přáním radostných chvil
Jaris 08.11.2012
Dobrý večer, milá Wahlgrenis,
po dlouhé době bych Vás chtěla velmi pozdravit a napsat Vám, že i když jsem Vám již dlouho nenapsala, často a moc ráda na Vás vzpomínám.
Stále Vás obdivuji za vše, co děláte a jak moc pomáháte nám ostatním.
Velmi Vám za to děkuji.
Nás Vašík je naše radost, jeho bezprostřední reakce na svět kolem jsou obdivuhodné, až si někdy říkám, škoda, že ten čas tak rychle běží a děti odrůstají před očima.
Ale vím, že všechno je tak, jak má být.
Manžel si splnil svůj sen, a tak máme ve stodole králíky a dvě kozičky.
I oni nám nesmírně obohatili náš život a jsme moc rádi, že je máme.
S manželem jsme dozráli do stavu, který je naplněný touhou přivést na svět ještě jedno děťátko.
Chtěla jsem Vás proto, milá Wahl, poprosit o Vaši laskavost a pomoc, jestli je tato možnost u nás reálná, jestli můžeme mít takovou naději.
Vím, že děti samy vědí, jestli a zda vůbec k nám chtějí přijít, a na nás je, abychom se polepšili v tom, co děláme špatně, abychom mu vytvořili ty nejpříjemnější podmínky.
Pokud máme na sobě něco změnit, moc rádi se o to pokusíme a věřím, že se zase posuneme dál.
Milá Wahl, moc Vám přeji krásné jarní dny naplněné nejen radostí, ale i spokojeností a poklidem.
Za vše, co jste pro nás kdy udělala, Vám ze srdce děkuji.
Jaris 23.03.2014
Milá Jaris,
kolem Vás jsou krásné energie, nemusíte se bát.
Dušička druhého dítěte je při Vás, a to už velice blízko.
Mohli byste být dokonce Vašim těhotenstvím překvapeni...
Tohle miminko k Vám moc potřebuje přijít.
Je nad Vámi vyšší ochrana, navíc tady vnímám i jistý magnetismus, jako by nebylo jiné cesty.
Není to pro Vás žádné trauma, ale těšte se na krásné období.
Hlavně o sobě nesmíte pochybovat, už víte, že jste pouze součástí vyšších plánů.
O Vás tady v podstatě ani nejde.
© Wahlgrenis
11.04.2014
Milá Wahlgrenis,
velmi Vám děkuji za Vaše krásná slova.
Dnes jsem byla u doktora a ten mi potvrdil sedmý týden těhotenství.
Máme obrovskou radost a moc se na miminko těšíme.
Vnímám velký rozdíl v prožívání oproti těhotenství s Vašíkem.
Tehdy jsem se hodně bála, teď cítím klid a pokoj.
Moc Vám děkuji, milá Wahl.
Přeji Vám krásné a radostné prožití velikonočních svátků.
Jaris 17.04.2014
Dobrý den, milá Wahlegrenis,
velmi ráda jsem Vás (po telefonu) slyšela a předem Vám chci velice poděkovat za Vaši ochotu a laskavost, které si velmi vážím.
Ultrazvuky, kdy jsem měla možnost vidět miminko, byly vždy tak příjemné, klidné a milé.
Miminko se na obrazovce jen tak zlehounka pohupovalo, vždy si nechalo vše v klidu a beze spěchu změřit.
I pan doktor byl jeho obrázky nadšený.
Při minulé návštěvě se na nás dokonce krásně usmálo.
Moc se na něj těšíme a už víme, že to bude chlapeček.
S manželem teď přemýšlíme, jaké jméno bychom pro něj nejraději vybrali.
Vím, je ještě brzy brzy, ale my bychom ho již rádi oslovovali jménem, které mu vybereme.
Už při prvním miminku jsem se přiklonili k tradičnějším, možná až staročeským, jménům, které nám jsou bližší.
Nyní uvažujeme nad jménem Štěpán a Vítězslav.
V tabulce se jmény, které máte uvedeny na internetu jsem našla, že Štěpán si jen těžce hledá partnerku pro svůj život, často zůstává sám.
Vím, že řadu věcí člověk neovlivní, ale třeba alespoň výběrem jména by mohl některým situacím předejít.
Z tohoto důvodu i toto jméno trošku zavrhujeme a přikláníme se k druhému, to jsem ale v tabulce nenašla.
Pokud byste byla tak laskavá, chtěla bych Vás moc poprosit, zda byste se mohla, prosím, podívat na toto jméno.
Ráda bych se ještě zeptala a jednu věc, která mi s druhým chlapečkem přišla na mysl. Přemýšlím, zda to, že se narodí chlapec nebo dívka, má nějaký hlubší význam, nebo zda je to pouze záležitost biologického spojení.
Jsem moc šťastná za chlapečka, jen mě tato myšlenka zaujala a přemýšlím, jak to vlastně je.
Přiznám se, že se trošku obávám výchovy v dnešní době.
My jsme s manželem naladěni spíše na přírodu, zvířata, zahradu a možná na ty obyčejnější věci.
Radost nám dělají výlety třeba jen do vedlejší vesnice na hřiště nebo s radostí pozorujeme naše kozí slečny...
V dnešní době ale vidím kolem sebe spoust nástrah, které člověka svedou, ať už to jsou počítače, mobily...
Trošku cítím, že možná chlapci se k těmto věcem více nechají strhnout než dívky, a tak přemýšlím o další věci, zda se nám podaří vychovat slušné chlapce.
Z největší míry to asi záleží na nás rodičích a na tom, co jim ukážeme a jak je povedeme.
Vašík ke mně neustále chodí a hladí mě, natahuje mi ruce kole krku, chce se mazlit.
Je úžasný a i když má taky někdy své chvilky, je to opravdu milý klučík.
Jakmile jde manžel něco dělat v dílně, hned je u něho a volá "já", moc rád mu pomáhá, nadšeně dává kozičkám trávu, běží po zahradě a jen tak výská a směje se u toho.
Mám radost, že se mu u nás líbí.
Moc bych si přála, aby oba chlapci byli pokorní, slušní a našli ve svém životě ty pravé hodnoty.
Velmi Vám, paní Wahlgrenis, děkuji, pokud si najdete chviličku na můj email.
Jsem Vám za to velmi vděčná.
Přeji Vám krásné dny, mějte se moc hezky.
Jaris 11.08.2014
Milá Wahlgrenis,
chtěla bych Vám napsat, že jsme se s manželem nakonec rozhodli pro jméno Vít pro našeho druhého syna, který se má už brzy narodit.
Za všechno Vám děkuji.
Jaris 22.10.2014
Ahojky Wahl,
tak jsem po otázce, co by Ti udělalo radost vstoupila na Tvé stránky, a čtu si přímo příběh JARIS.
Vím, není to náhoda...
Také já si prošla podobnou zkušeností před 4 lety.
Při čtení se mi spustil vodopád slz a ani by jsem netušila, že je to tak potlačené...
Tenkráte jsem Ti psala...
Chodily mi informace o malování ... knihy a také odpověď, kdo je ta krásná duše, která... vstoupila k nám...
Já byla rozhodnutá, že to nevzdám.....nu což.
A přišla mi odpověď:
Vincent Van Gogh - Starry Starry Night with Don Mclean Wahl, můžeš mi, prosím, říci, co se děje a co mám udělat.
Chce mi něco říct, je někde poblíž mě?
Totiž zvláštní na tom, že kamarádce se krátce poté narodil téměř v mém termínu (o dva měsíce chlapeček, když řekla, že má jméno Kryštof (ještě byl v bříšku), tušila jsem...
Má 4 roky dnes.
Děkuji a zdravím.
Přestěhovaly jsme se do Pozlovic, je tu moc krásně, jen s tím mým pracovním zařazením a děním je to kolotoč...
Jak to spolu souvisí ještě?
Lie 23.10.2014
Dobrý večer paní Wahlgrenis,
ve čtvrtek 5.12. se nám narodil náš Víteček.
S příchodem na svět trošku otálel, ale je moc šikovný a nádherný.
Máme z něj velkou radost.
Tolik štěstí jsme dostali.
Moc Vás všichni pozdravujeme a přejeme krásný advent a pokojné Vánoce
Jaris 07.12.2014
