Jsem ve 33. týdnu těhotenství. Bude holčička v pořádku? BARUNKA
Milá Wahl,
jsem ve 33 týdnu těhotenství, právě dnes mi můj lékař dělal ultrazvuk a nezdál se mu poměr mezi stehenní kostí (která je menší v poměru k hlavičce) a hlavičkou miminka, prý musím před superkonsilium.
Dost mě tím vyděsil a musím teď na to neustále myslet.
Dosud jsem měla všechna vyšetření vzhledem k mému věku v pořádku.
Na netu jsem se dočetla, že by se mohlo jednat o DS, mám z toho strach!
Mohla by jsi mi prosím napsat, jak se situace vyvine, jestli se miminko narodí zdravé, nebo se mám obávat nejhoršího?
Moc děkuji za odpověď a přeji Ti krásný nový rok 2008
Solia 8.1.2008
Milá Solio,
úplně jasně chápu, jak Vám teď musí být.
Doktoři jsou fakt miláčkové, kteří dokáží v pravou chvíli vyslovit ty nejčernější dohady.
Je jasné, že se může při zjištování miminka přes techniku sono dojít k nejrůznějším závěrům.
Vždy ale záleží na interpretaci...
Ne každý lékař umí správně vyhodnotit, co vidí uvnitř.
Teď Vás spíš pouze znejistěl, nasadil Vám brouka do hlavy... a to není vůbec dobré.
Všechno, co se odehrává ve Vaší psychice, zaznamenává samozřejmě i miminko.
Měla byste se zase velice brzy vrátit do své normální formy, takhle si jenom škodíte.
Holčička by se měla narodit v pořádku, bude to takové vaše malé sluníčko domácí...
Nebude s ní příliš práce, jako by už předem věděla, co se od ní očekává.
Určitě pro nikoho z Vás to nebude cizí človíček, vpluje mezi Vás, jako by Vás všechny už dávno důvěrně znala.
A brzy po ní by měl ještě dorazit chlapeček...
Nebojte se, věřte, že holčička bude v pořádku.
Wahlgrenis 08.01.2008
Milá Wahli,
ještě teď mám po přečtení Tvé odpovědi slzy v očích, ale jsou to již slzy radosti,
ani nevím jak Ti poděkovat, slova jsou málo!
Díky Tobě se cítím mnohem lépe!
Píšeš, že po holčičce by k nám měl přijít ještě chlapeček, je pravda, že jsme se s manželem o případném dalším dítěti bavili a dohodli se, že pokud holčička bude zdravá, pokusíme se ještě o jedno děťátko, aby nevyrůstala sama, protože já mám syna a tomu už je 18 a manžel má dvě děti z prvního manželství, ale s těma se vůbec nevídá.
Před časem jsem tě také prosila o radu, ale brzy jsem pochopila, že odpovědi na mé dotazy dostanu jiným způsobem a to se také stalo.
Ty jsi to určitě moc dobře věděla.
Děkuji za to, že vůbec jsi!
Dokážeš lidem pomáhat, dávat zpět naději, kterou již ztratili a vracet jim chuť do života!
V dnešní uspěchané době jsi opravdu vzácná bytost.
Přeji Ti jen to nejlepší...
Solia 08.01.2008
Milá Wahl,
není to tak dávno, co jsi mi pomohla, když jsem na tom byla psychicky velmi špatně kvůli naší ještě nenarozené holčičce.
Lékař mi tenkrát jen tak mimochodem sdělil, že pravděpodobně není v jejím vývinu vše tak, jak má být.
Tvá odpověď byla pro mne velmi důležitá a ještě jednou ti moc děkuji.
Další ultrazvuk jsem sice ještě zatím neměla, ale díky Tobě věřím, že je vše v naprostém pořádku.
Většinou se ale bohužel na člověka nenalepí jen jeden problém a starosti pokračují jedna za druhou.
Když pominu finanční stránku, která není nic moc již několik let, vím, že jsou lidé, kteří nemají třeba ani na to, aby si platily pravidelně nájem, natož ostatní,
tak si říkám, že na tom zatím nejsme zas tak špatně.
Víc jak peníze mě teď trápí jiná věc.
Mám 18letého syna, který se tento měsíc, odstěhoval k babičce a dědovi (mají třípokojový byt), protože o tom více méně rozhodl můj přítel (teď už vlastně manžel).
A to z důvodu, že čekáme mimčo a byli bychom čtyři v jednopokojovém bytě.
Já bych si společné bydlení nás všech dovedla představit, manžel bohužel ne, tak musel odejít syn.
Těžce jeho odchod snáším.
Dnes chtěl syn u nás přespat, aby babička s dědou neměli starost, že přijde později, manžel mi řekl, že může přijít kdykoliv, ale spávat, že u nás nebude a přitom synovi naposled, když se viděli řekl, že to není problém a místo se vždycky najde.
Bylo pro mě moc těžký mu napsat, že nesmí.
Dříve jsem si o všem rozhodovala sama a teď se ho na každou věc musím ptát, jestli může u nás spát, přijít na oběd a tak podobně.
Cítím se jako malá holka.
Nebyla jsem na to zvyklá a nesnáším, když mi někdo něco nařizuje, mám dost trpělivosti, navenek dokážu být klidná, ale uvnitř to je jako v sopce, která se chystá na výbuch.
I předtím, než se odstěhoval, jsme se kvůli němu jen hádali.
I když je pravda, že poslední dobou jsme měli podezření, že fetuje a na otázku, jestli je to pravda, řekl, že to sice zkusil, ale přestal.
Snad mi nelhal, byla bych ráda, kdyby konečně dokončil druhou školu, na kterou minulý rok přešel, protože mu to učení na té co si vybral moc nešlo.
Manžel se s ním baví celkem normálně, ale když jsme sami, tak na něj jen nadává a neustále se kvůli němu hádáme.
(Dokonce se už asi 3x stalo, že na mě vztáhl ruku a pak se mi moc omlouval. Mám strach aby, to někdy nedopadlo ještě hůř, pokud by se neovládl.)
Je snad mezi něma něco z minulosti nedořešeného, že si k sobě za pět let, co jsme spolu všichni bydleli nenašli cestu?
Moc mě to trápí, mám ráda manžela i svého syna, ale nevím jak je dát dohromady, vůbec nežijeme jako rodina.
Pokud k nám syn přijde, zdrží se jen chvíli, když je manžel doma, brzy odchází.
Vždycky jsme si rozuměli, protože jsem ho v podstatě do jeho 12 let vychovávala sama.
Syn je velmi citlivý a vnímavý, bojím se, aby se se mnou nepřestal stýkat.
To by mě moc mrzelo.
Myslím na něj každý den a mám výčitky z toho, že se vlastně kvůli mně musel odstěhovat, i když on říká, že to chápe a nevadí mu to.
Moc tomu nevěřím, spíš mi nechce přidělávat starosti.
Walinko, můžeš mi prosím tě napsat, jak to mezi těma dvěma bude pokračovat dál, já už opravdu nemám sílu vysvětlovat jak jednomu, tak druhému proč se ten chová tak a druhý zase jinak.
Od začátku, co se poznali, jsem si přála, aby spolu měli hezký vztah, ale asi už to bylo vzhledem k synovu věku, když se poznali pozdě.
I když nedostanu tentokrát možná Tvoji odpověď, vím, že si to aspoň přečteš.
A odpověď na můj problém možná zase najdu jinde.
Ale potřebovala jsem se Ti opět svěřit.
Moje malá zpověď je tak trochu zmatená, ale psala jsem způsobem, co na srdci, to na jazyku a muselo to prostě ještě dnes v noci ze mě ven.
Nemůžu totiž spát, protože nevím, kde dnes v noci přespí syn, když dal manžel takový nesmyslný zákaz.
Přeji ti hodně štěstí, síly a pochopení, kterého máš na rozdávání.
P.S. Neznám takového člověka, který je tak chápající a laskavá bytost jako ty Wahl!
Solio 26.01.2008
Milá Wahlgrenis,
moc Tě zdravím, jsem moc ráda, že jsem tě na malou chvíli viděla a mohla se s Tebou pozdravit na Ráztoce.
Po přečtení příběhu od Solie mi zabilo moc smutno od srdíčka, a proto bych chtěla napsat to,co cítím já:
Solio,
po přečtení Tvého příběhu mi vyhrkly slzy a velký smutek nad tím, že od sebe odháníš svého syna, protože můj pocit z toho je, že on je ten, který tě má moc rád.
Odešel od tebe, protože viděl, že jsi byla jako mezi mlýnskými kameny..
Přeji Ti, abys měla zdravé miminko.
Helenka 29.01.2008
Milá Wahl,
už jednou jsem reagovala na trápení paní Solei.
Dovol mi prosím napsat jí pár řádků i tentokrát.
Neumím jí poradit, ale její starosti se synem mi připomínají moje starosti s dcerou a s manželem - tatínkem.
Milá Solio,
sleduju Tvůj příběh na stránkách naší milé Wahlgrenis
a jsem moc ráda, že jsi se s miminkem rozhodla, tak jak ses rozhodla.
Pevně věřím, že holčička se narodí v pořádku a bude vaše sluníčko.
Musím tady souhlasit z tvrzením Wahl, že lékaři prostě občas mají obavy,
protože dost dobře třeba někdy nerozumí tomu, co vidí na odborných přístrojích.
Není to jejich podceňování ani nedůvěra v jejich znalosti nebo zkušenosti.
Prostě jsou to jen lidé.
Moje kamarádka byla na ultrazvuku v pátém měsíci se svojí holčičkou.
Bylo jí jednoznačně doporučeno, aby podstoupila ukončení těhotenství z důvodu poškození plodu.
Přesnou definici neznám, ale vím, že jí řekli, že pokud se miminko narodí, bude doživotně mentálně postižené.
Moje kamarádka byla zdrcená, ale ne z toho, co údajně doktor viděl na ultrazvuku,
ale z toho, že jí chtěli její poklad vzít, jen proto, že nezapadá do tabulek.
Zkrátím to.
Rozhodně si svoje miminko vzít nenechala a řekla, že je to v ruku božích
a ona svoje dítě bude milovat, ať je jakékoliv.
Prostě je její.
Narodila se jí naprosto zdravá a krásná holčička, která má dneska 10 let.
Je vzorná školačka a pečlivá chůva svojí mladší sestřičky a brášky.
Já sama jsem prodělala spousty vyšetření, když jsem čekala moje holky dvojčata,
byla jsem prostě riziková a každý hraniční test byl pro lékaře postrachem.
Aspoň mi to tak připadalo.
Ano, chápu, že se o mě starají a mají obavy z možných i nemožných následků.
Nepodceňuju jejich vyšetření, ale to co můžu udělat já, pro svoje dítě oni nemůžou.
Je to láska.
Milovat ho a dávat mu trpělivost, aby v pohodě přestálo všechny ty testy a zkoušky,
než vůbec vykoukne na svět.
Nepropadej panice a zachovej klid, co se týká tvojí holčičky.
Prostě ji miluj.
Nic víc a nic míň.
Starosti z Tvým synem mi připomínají starosti s mojí dcerou.
Bude mít 18 let v říjnu.
Taktéž bydlíme v malém bytě a z toho vyplývají i naše problémy se soužitím.
I když si myslím, že i kdyby měl náš byt 8 pokojů a každý svoje nedoktnutelné soukromí - kdykoliv, tak to na chodu rodiny moc nezmění.
Ale nemám to vyzkoušené, tak nevím.
Píšeš, že Tvůj současný manžel nevychází s Tvým synem.
Že se nedokáží sžít a prostě se nemusí.
Můj manžel a otec mojí dcery - svoje sluníčko miloval (stále asi miluje) naprosto bez hranic.
Nic na tom nezměnilo ani narození dalších dvou dcer.
Ovšem do doby, než začala dospívat.
Jakmile se mu změnila v slečnu a postupně v ženu, přestala ho uznávat jako jedinou a neměnnou autoritu.
Samozřejmě, že ho má ráda stále, ale čas obdivu prostě skončil.
Teď na něm spíš hledá chyby.
Jsou v sobě téměř neustále, všechno co dělá je špatně,
pokud už není co vytknout, tak to raději přejde mlčením, než by pochválil.
Ale nechtěla jsem psát o sobě.
Připadá mi to prostě jako, že se u Vás na jednom smetišti sešli dva kohouti.
Myslím, že by k tomuto problému došlo, i kdybys miminko nečekala.
I kdybyste měli byt o velikosti 4+1.
Tvůj syn nevidí v Tvém partnerovi kamaráda, ale soka.
A pravděpodobně to bude i naopak.
Jak to můžeš vyřešit Ty??
Vůbec nijak.
Je to vztah jen jich a oni si to musí vyříkat a vyřídit.
Nezasahuj do jejich vztahu.
Bylo by to i zbytečné.
Všechno, co budeš myslet v dobrém, se nakonec obrátí proti Tobě.
Taky jsem tohle chtěla řešit, ze prostě není možné, aby spolu dva lidi tak vycházeli, aby do sebe stále ryli.
Je to možné.
Byla jsem ohledně tohoto problému i u kinezioložky a jen mi potvrdila, že s jejich problémem já nic neudělám.
A věř mi, že nikdo nemůže chtít víc, aby naše rodina byla pohodová
a aby moje dcera nemusela mít strach, kdy se vrátí otec domů, co zase najde špatného.
Já je miluju oba dva a oběma to dávám najevo.
Tvému synovi je 18, ale pravděpodobně ještě není sám výdělečně činný,
tak se vůbec nedivím Tvému strachu, jestli má kde spát,
na druhou stranu je plnoletý a má právo se rozhodovat sám.
Nevím, co Tě vede k tomu, že Tvůj syn nesmí u Vás spát?
Proč je přání Tvého přítele zákon?
Proč se ztotožňuješ s jeho názory?
Máš svoje a určitě si je prosadíš, když budeš chtít.
Říct mě jako matce, že moje dítě u nás nesmí přespat, tak velmi rázně přehodnotím životní hodnoty.
"Já Ti nemluvím do vztahu s mým synem, Ty mi nemluv do toho, jestli tu bude spát nebo ne.
To že nemáte dobrý vztah je Váš problém.
Řeš jak k němu najít cestu a ne jak ho vystěhovat."
Proč neuděláte výměnu bytu babičky a dědy (3+1) za Váš (1+1), když jako hlavní problém vidíte málo místa?
Solio, vím, že jsem Ti moc neporadila,
spíš jsem jen chtěla, abys věděla, že problémy s dospívajícími dětmi jsou všude.
Pokud by to všichni řešili vystěhováním dětí, bylo by asi o dost víc bezdomovců.
Na druhou stranu je to pro ty dospívající pořádná životní lekce.
Já jsem opustila domácnost mých rodičů v 19-ti, s dítětem v náručí.
Nemyslím si, že to bylo brzo.
Prostě nastal můj čas.
Ale vždy jsem věděla, že tam stále patřím, i když si buduju domov někde jinde, svůj vlastní.
Pokud si myslíš, že nastal čas na osamostatnění Tvého syna, tak to tak nechej.
Je to tak v pořádku.
Pokud máš někde pochybnosti, jen Tvoje srdce Ti napoví co máš dělat.
Děti jsou naše štěstí a potřebujeme je, stejně jako oni potřebují nás, na věku nezáleží.
Nenič tohle pouto.
Přeju Ti hodně štěstí na Tvé momentálně opravdu složité životní pouti.
Vím, že to zvládneš, protože jsi jedinečná okouzlující bytost, která bude vždy oporou svých dětí
a dokáže vytvářet láskyplné prostředí a rozdávat lásku.
Rudbekie 29.01.2008
Milá Wahlgrenis,
máš teď na webu dost nešťastné téma "Jsem ve 33. týdnu těhotenství. Bude holčička v pořádku?", chtěla bych povzbudit paní s nickem Solia:
Milá Solio,
proč si tak málo vážíš sama sebe?
Proč sebou necháváš tak vláčet?
Proč to všechno snášíš??
Trápí Tě někdo, koho máš ráda.
Říkáš si možná "co dělám špatně"?
Nenechej se trápit, manipulovat a zneužívat!
Pokud o Tvém synovi mluví hrubě, defacto ho vyhnal a k tobě se chová, jak píšeš takto: "3x stalo, že na mě vztáhl ruku", ... tohle JE DOMÁCÍ NÁSILÍ.
Pokud Tě bije, pryč od něj!
Bude se omlouvat, to oni dělají, a pak Tě zbije znovu.
Navíc čekáš miminko, víš jaký to na něj má všechno vliv?
Máš to v takovém stavu zapotřebí?
Násilí není jen to fyzické, facka, výprask, podstatně horší je to psychické.
Bohužel za hodně si můžeš sama - dovolí si, co TY mu dovolíš.
Ty jsi dovolila hodně.
I když nesouhlasíš, podřizuješ se.
Necháváš rozhodovat za sebe a o svých věcech.
Nepřipadáš si sama?
Tvůj syn tu byl první.
Jádro rodiny je žena, to jsi Ty.
Uvědom si, že kdyby to byl manželův VLASTNÍ syn, CHOVAL BY SE K NĚMU manžel podstatně JINAK.
Srovnej si ty dvě situace / životní verze a uvidíš, s kým to žiješ.
Kdyby byl jeho, podporoval by ho, miloval by ho, byl by na něj pyšný,
pomáhal by mu v začátku života, byl by mu vzorem i podnětem k revoltě.
Tak jak to má být.
Tvůj syn má extrémně ztíženou cestu, aby skutečně dospěl
- jako všichni kluci bez vlastního táty.
Holčičky to snášejí líp.
Jak se ale zachoval Tvůj manžel?
Tvého syna vyštěkal, zbavil se ho, jakmile to bylo možné.
Však už je mu 18, ne?
Už tu pro něj není místo.
To je moc báječný pocit, když víš, že Tě doma nechtějí, jak malou máš pro rodinu hodnotu...
Co byt, je Tvůj?
Budeš na mateřské, jak to bude s penězi?
Ach jo:-((( kéž by to bylo jinak, úplně jinak...
Bojíš se manžela a neumíš být bez něj.
A bije Tě.
Jsem z toho smutná.
Jaká jsi byla, když jsi čekala to první miminko?
Napsala bys nám to sem?
A co se ti líbilo na Tvém současném manželovi, když sis ho brala?
Co se změnilo?
Stojí to teď za ty nervy?
Nebylo by lepší poslat ho do háje zeleného a najít si někoho normálního?
Já vím, miminko..
ALE NENÍ TVOJÍ POVINNOSTÍ VYCHOVÁVAT DOSPĚLÝHO CHLAPA!
Opravdu zvaž, jestli chceš takové závaží s sebou táhnout.
Hoplea 29.01.2008
Milá Wahlgrenis,
po přečtení o trápení Solii a jejího syna, bych jí prosím moc ráda také něco napsala, když dovolíte.
Milá Solio,
z Vašeho příběhu mi je moc smutno a je mi Vás líto, že prožíváte takové trápení v době, kdy by jste měla být v klidu a jenom se těšit na miminko.
Máme tak mnoho společného, také jsem si něčím podobným prošla, jenom s tím velkým rozdílem, že já jsem ve finále "vyšoupla nového taťku" a syn zůstal.
Chlapů je koneckonců všude plno, ale ty děti, to je to nejdražší.
Píšete, Solio, že Vás manžel už párkár bil.
Když tohle ale chlap udělá jednou, tak pak už to udělá znovu a znovu.
Jsou to oni - zbabělci, kteří si umějí vylévat zlost leda tak na ženských a dětech.
A kvůli dohadům o synovi?
Přeci v každé rodině se dohadují o dětech v tomto věku.
Z lásky k tomu muži jste mu dala přednost před synem.
Chápu to, čekáte děťátko, máte ho ráda, syna také, ale musel ustoupit.
Váš syn je Solio myslím rozhodně rozumnější než Váš manžel.
Odešel, abyste se kvůli němu nehádali, aby Vám nepřidělával problémy.
Ale neměla jste to dopustit.
Syn by pravděpodobně k tomu časem došel sám a z vlastního rozhodnutí by odešel k babičce a dědečkovi.
Neměl by už u Vás v malém bytě žádný klid s novým miminkem a ještě by Vás prosil, ať mu dovolíte odejít k prarodičům.
Bylo by to jako stejné, ale přitom úplně jiné.
Takhle odešel s pocitem, že je navíc, nežádoucí.
V přírodě je to tak, že matka vystrká z hnízdečka odrostlá mláďata, kvůli dalším potomkům, ale my jsme lidé.
Píšete, že syn vyzkoušel nějaké drogy, ale nechal toho.
Solio, když je člověku dobře a vyzkouší nějaké drogy, tak mu je stokrát líp.
A když je člověku hodně mizerně a vyzkouší nějaké drogy, tak mu je také stokrát líp.
Tady bych se docela bála o syna.
Nejvíce mladých narkomanů je z řad "předčasně odešlých od mámy".
A babička případný problém těžko včas odhalí.
Vím, jak je dnes těžké pořídit slušné bydlení, ale Váš manžel to měl řešit už dříve.
To, že on nedokázal zajistit rodině pořádné bydlení, vyřešil "vyštváním" Vašeho syna.
To je špatné.
Já jsem také sama s téměř dospělým synem a platit budu hypotéku až do smrti.
Ale bydlíme dobře.
Moc s Vaším trápením cítím milá Solio.
Možná by jste alespoň měla promluvit se synem.
Říct mu, že všechny ty problémy nejsou kvůli NĚMU.
A také že nejsou.
Vysvětlit mu, že jste nyní v této situaci něco jako v pasti.
Že to špatné, co se stalo, není kvůli němu, ale kvůli neochotě Vašeho manžela a kvůli Vašim růžovým brýlím.
Takové přiznání upřímné.
Aby věděl, že Vy víte, že takhle je to špatně.
Mohlo by mu to pomoci.
Dřív lidé žili celá velká rodina v jedné místnosti tři generace, v bídě, ale měli se nějak více rádi.
Budu Vám držet palce a buďte na sebe opatrná.
Dominika 30.01.2008
Milá Wahlgrenis,
sleduji příběh paní Solii a ráda bych ji napsala pár řádek.
Milá paní Solio,
při čtení vašich slov o tom, jak nemůžete spát, protože přemýšlíte o svém synovi, jsem cítila bolest, kterou musí prožívat váš syn.
Je mi ho líto, mám dva syny (21 a 18 let), nevím, kdo určil, že právě, když padne 18, měli by být najednou samostatní a odcházet z domova, je to nesmysl.
V 18 letech jim samozřejmě musíme dát svobodu, nechávat je v přesvědčení, že zodpovídají za svůj život, nicméně musí mít stále otevřenou náruč pro jejich návraty a případnou pomoc, nemyslím pouze pomoc materiální, ale hlavně tu citovou podporu, vždyť jistě sama dobře víte jak mají rádi pohlazení a pomuchlání od mámy (když se nikdo nedívá :-)).
Nedopusťte, abyste ho ztratila, má vás rád, potřebuje vás, nastalá situace musí být pro něho obtížná a smutná.
Zmínila jste se o drogách, máte strach, aby něco nebral.
Ale proč by to nezkoušel, babička to nepozná, doma ho nechtějí, vždyť je vlastně jedno, v jakém stavu se kde nachází.
Vy jste se bála, nespala a co dělal ten, který zavinil tuto situaci?
Chrápal nebo alespoň v klidu oddychoval tam, kde před tím spával syn?
Ne, nechci být krutá, ale nevěřte tomu, že tento člověk vás miluje, pokud by tomu tak bylo, nedopustil by ve vašem stavu (ani nikdy jindy), abyste tak moc citově strádala, záleželo by mu na tom, co cítíte, dělal by vše proto, abyste mohla být se svým synem.
Pokud vás fyzicky napadl, udělá to znovu a u toho přece nepotřebuje vašeho syna.
Nevěřte, že se změní, navíc podle něho vždy za rány, které od něho obdržíte si budete moci vy, protože ho přece něčím tak moc naštvete.
Pak se bude omlouvat, možná i klečet na kolenou, ale udělá to znovu!
Stanete se jeho obětí a malá holčička bude nucena dívat se, jak táta mámu mlátí?!
Neodmítejte synovu lásku, možná vám je připraven dát víc než manžel...
Musí být neskutečně krásné, když velký kluk drží v náručí svoji malou sestřičku, pomáhá s péčí o ni.
Vím, že člověka se kterým žijete, milujete, nevíte, jak věci vyřešit, aby byly pro všechny dobré, po jeho boku je ale nevyřešíte, on už se rozhodl, vašeho syna do svého života nechce a vy nemůžete být šťastná ve své nejistotě.
Jste v začarovaném kruhu, protože jeho nezměníte (musel by sám změnu chtít), pokud budete s ním, nezbývá vám nic jiného než se mu přizpůsobovat, bude vás ovládat čím dál tím víc, přesně tak, jak se ovládat necháte.
Nikdy bych se svého přítele neptala, zda může doma spát můj syn, i kdyby mu bylo 40, můj domov je a vždy bude i domovem mých dětí.
Držím vám pěsti, abyste měla lehký porod a dočkala se své krásné holčičky, držím pěsti vašemu synovi a myslím na něho, aby dveře u své mámy měl vždy dokořán.
Také vám přeji, až budete v takovém stavu, kdy se budete chtít vydat dál . . . . . . , abyste k tomu našla dostatek sil a tam někde našla někoho, kdo vám svoji lásku nebude dávat najevo slovy, ale činy! Hodně štěstí.
marjánka 30.01.2008
Milá Solio,
je moc smutné, když se dospělé dítě obrátí zády k rodičům a třeba ještě vysloví něco krutého.
A není nic horšího, než když si ti rodiče uvědomí, že se jim jen vrací to, co zaseli.
Věřte mi, že vím o čem mluvím.
Mně se taková hrozná věc stala a není pro mě útěchou, že v tomto životě jsem udělala naprosto vše a ještě více,co normální rodiče pro svoje děti dělají.
Vše se vrací, to je ta jediná spravedlnost, kterou máme a jeden život je na to málo.
Kdybych měla mít ještě čerstvou vzpomínku z tohoto života na to, co jste například udělala Vy, tak by to bylo k neunesení.
Prosím, snažte se vše vrátit do starých kolejí, syn Vás potřebuje a dospělý muž - váš muž - si poradí.
Na prvním má být pro ženu vždy dítě a Váš syn stále ještě dítě je.
Je nejvyšší čas jej vzít domů.
Moc vám držím palce, abyste vše dokázala a jednou si nevyčítala a neplakala.
Lilith 30.01.2008
Milá Wahl,
chci Ti moc poděkovat, zato, že jsi mi moc pomohla v době, kdy jsem Tvou podporu a útěchu potřebovala.
Konečně jsem se dostala k tomu, abych Ti o tom aspoň krátce napsala.
13.2.2008 se nám narodila zdravá holčička - Barunka, která je naše sluníčko a dělá nám jen samou radost.
Přeji Ti hodně štěstí
Solio 25.05.2008
Milá Solio,
gratuluju k holčičce.
Přeji jen to nejlepší....
Wahlgrenis 25.05.2008
Díky Vám všem.
Až dnes jsem si teprve přečetla kolik z Vás zareagovalo na můj příběh, velmi mile mě to překvapilo.
Při čtení Vašich reakcí jsem měla slzy v očích, hned jak jsem je začala číst.
Moc Vám všem děkuji a napíši jak můj příběh pokračuje.
Chystám se na to už, co se Barunka narodila.
A protože toho mám na srdci dost, potřebuji k tomu trošku víc času, ale určitě si ho najdu!
Moc Vám všem děkuji i Tobě Wahli
Solio 27.5.2008
Milá Wahl,
chci prostřednictvím Tvých krásných stránek, plných smutných, radostných i tajemných příběhů, poděkovat Rudbekii, za její reakci na můj příběh, je to sice už delší dobu... ale dnes jsem si její názor na mojí tehdejší a tak trochu i nynějsí situaci přečetla znovu a souhlasím s jejím názorem.
Přeji Rudbekii a všem hodně toho lidskýho štěstí a co nejvíc pohodových dnů
Solia 26.07.2009
Milá Wahlgrenis,
Tvé stránky se mi moc líbí a často na ně chodím a čtu si příběhy, které se tam objevují.
Už jsi mi mockrát pomohla svojí radou i ostatní, kteří reagovali na můj příběh a tímto Tobě i jim děkuji.
Vše, co jsi mi napsala, se stalo.
Tentokrát bych byla ráda, kdyby jsi mi mohla odpovědět, nebo spíš vysvětlit, proč se naše 1,5 stará dcerka poslední dobou dost často v noci asi mezi jednou a druhou hodinou budí, ukazuje na místo za postýlkou a bojí se tak, že jí musím vzít k sobě do postele, tiskne se vší silou co má ke mně, zakrývá si hlavičku a oči a říká tím svým dětským jazykem, že se něčeho v místnosti bojí.
A to i když si jí vezmu k sobě do postele, musíme spolu spát jen na jedné půlce, protože na druhou jí dokud zase neusne nedostanu.
Pokud s tím jde něco udělat, prosím poraď mi, nevím co, nebo kdo tam je.
Teď mám dokonce u toho psaní divný pocit jako by mi někdo stál za zády a vůbec i z toho není dobře na těle.
Moc děkuji a přeji krásné letní dny
Solio 26.07.2009
Solio 08.01.2008
© Wahlgrenis
08.01.2008
