Byl to kluk jako buk. Proč mi zemřel?
Otázka: Milá Walhrenis,
i když Vás osobně neznám, působí na mne Vaše stránky velmi pozitivně.
Nacházím na nich potřebnou podporu, někdy odpovědi na otázky, které člověka trápí.
Cítím od Vás působení dobra a lásky.
(Vaše stránky jsem objevila docela náhodou - vím, že náhody nejsou!)
Ve čtvrtek 18. 5. to bude už 6 let které uběhly od události, která převrátila můj život.
Těsně před porodem (ve vyšším věku) mi zemřel můj třetí synek.
Vážil 4 kg a byl by to kluk jako buk!
V té chvíli se mi zhroutil svět.
Snažím se s tím dodnes vyrovnat,
ale přiznávám, že i když si myslím, že už jsem přijala tento velmi smutný fakt, tak přijdou náhle situace, kdy je mi velmi smutno.
Vím, že se nic neděje náhodou, že všechno má svůj důvod, ale přesto bych chtěla vědět, proč se to přihodilo.
Moc mě trápí i to, že vlastně ani nevím, jestli se malý vůbec narodil, když už nežil
a proč jsem se alespoň na malou chvilku s ním nemohla potěšit.
Bolest by přece byla už stejně velká.
Přece jen mám pěkné vzpomínky na dobu předtím.
Těhotenství bylo úžasné, cítila jsem se velmi dobře a prý jsem jen zářila štěstím.
Vůbec jsem ani na chvíli neuvažovala o potratu, i když mi bylo už 44 let.
Doslova jsem si vše užívala a těšila se na malého Aleška.
Jenže člověk míní a osud mění.
Nějaký čas jsem nemohla vůbec vidět a slyšet maličké děti (klasické české koledy nemohu slyšet stále),
i když dřív bych kolem nich nikdy nepřešla bez povšimnutí.
Teď to nešlo!
Později mi přítelkyně pomohly tím, že mi umožnily hlídat 2 malé děti.
Zpočátku jsem jen tak zlehka našlapovala okolo, ale postupem času se hráz trošičku prolomila a já jsem byla schopná je hlídat.
Vytvořilo se mezi námi pouto, děti mi přirostly k srdíčku.
Teď už je nehlídám, chodí do školky.
Řízením osudu jsem pak měla nabídku pracovat jako asistentka u postižených dětí.
Je to skvělá práce, děti jsou úžasné a kolektiv pracovníků kolem nich také.
Říkám, že si u nich léčím trošičku svou dušičku.
Mám na starosti holčičku na vozíku která je postižená i mentálně.
Myslím, že cítí ode mne trochu lásky, kterou jí můžu dát, a vím, že se máme rády.
Je to takové sluníčko.
Teď ji budu muset opustit (musím změnit zaměstnání, nemám moc šancí na práci v dalších letech - nejsou peníze),
ale vím, že na ni a na ostatní děti ve škole nikdy nezapomenu.
Byl to pro mne krátký, ale přesto velmi bohatý rok.
Hodně mi pomohl.
Teď jsem se tak rozepsala, že jsem málem zapomněla, na co jsem se chtěla vlastně zeptat.
Milá Wahlgrenis, pokud by Vám někdy zbyla trošička času, zjistíte mi, prosím, proč jsem musela toto prožít?
Abych poskočila ve svém duchovním vývoji?
Co jsem v minulosti udělala zlého?
Děkuji Vám už jen za to, že jsem si mohla ulevit u člověka, který má velké zkušenosti a dost lásky a porozumění pro všechny potřebné.
S pozdravem a přáním všeho dobrého, hodně zdravíčka a síly
Mirienka 16.5.2006
Odpověď: Milá Mirienko,
není snad větší tragédií nad smrt dítěte.
Ty sis prošla moc těžkým obdobím.
Těhotenství v pozdějším věku - což 44 let už je - je vždycky rizikové.
Ostatně ani dřív nemusí bát všechno ideální...
Ale to nechci psát.
Těšila ses na miminko, chtěla ses vrátit na chvíli do těch bezstarostných chvil.
Chodit ven s kočárkem, pak na písek, vodit to malé za ruku.
Jenže už tato fáze byla za Tebou...
Nyní jsi měla mít už jiné úkoly.
Nepíšeš, jestli jsi otěhotněla normální cestou - nejspíš ano...
Duše miminka Tě měla dostat ke změně, ke které jsi později došla.
Možná jsi byla až příliš posazena na zemi.
Potřebovala jsi nějaký impuls, aby mohla ta změna proběhnout.
Všechno má své tajné plány, jen tomu občas nerozumíme.
Všechny naše cesty, všechna tzv. náhodná setkání, všechno nás má někam posunout.
Když to ale nechápeme, je to vyšší snažení marné, a pak už k takovým osudovým akcím nedojde.
Člověk se otupí a ztratí ten klíč k tajemství odjinud.
Psala jsem už mockrát, že nikdy nám nikdo nepatří.
A to se týká nejen partnerů, ale i dětí.
Nemůžeme si na nikoho dělat nároky, i když by to bylo tak jednoduché.
Dítě se narodí, takže je moje...
Ale dítě je jenom další živý člověk, který jen díky matce, která je mu bránou do života, může přijít.
Přichází proto, aby mohl pokračovat ten dlouhatánský vývoj duše.
Řeší nedořešené z minulých životů, snaží se zachraňovat, co tehdy nevyšlo, snaží se usmířit s úhlavním nepřítelem.
Někdy je tak těžké vůbec odhadnout, co po nás všichni ti lidé, s kterými žijeme, chtějí...
Nechápeme, proč máme právě takového partnera, s kterým to třeba vůbec neklape.
Až třeba jednou, nějakou náhodou, které samozřejmě neexistují, zjistíme, že jsme mu právě my v minulém životě ublížili.
Proto teď zákonitě musí ubližovat nám...
Je to docela složité na pochopení.
Jak by bylo fajn hned po narození vědět, proč jsme tady, s kým si máme co vyřídit... a bylo by všechno jasné.
Tvůj syn si s Tebou prakticky nic vyřizovat nemusel, jen Tě potřeboval celou přeladit na "jinou stanici".
Už z Tvých řádků je patrné, že se mu to povedlo.
Nebuď smutná - i když je mi jasné, že větší bolest není - Tvůj syn Ti dal obrovský dar.
Myslím, že bys mu měla poděkovat.
© Wahlgrenis
17.05.2006
Ahoj Mirienka,
snad se Wahl nebude zlobit, že jsem jí "zafušovala" do příběhu a nakreslila odpověď na tvojí otázku.
Vykreslilo se, že se synem jste měli jeden společný minulý život.
V něm jsi tenkrát odešla (zemřela) ty jemu, tenkrát on se měl něčemu přiučit z tvého odchodu.
Často se v dalších životech "role" mění.
V tomto životě se on stal tím, kdo učí tebe.
pa
Irenka 18.5.2006
Milá Wahlgrenis,
velmi mě překvapila Vaše rychlá odpověď.
Přiznávám, nečekala jsem ji tak brzy.
Váš dopis mi moc pomohl, i když mi vlastně potvrdil to, co jsem si už dlouho myslela.
Ale potřebovala jsem odsouhlasení mých úvah od někoho, jako jste Vy.
Nejsem materiálně založená a vím, že peníze jsou zatím k životu důležité, ale ne hlavní.
Myslím, že můj žebříček hodnot není až tak špatný, ale přesto musel být trochu přehodnocen.
Přiznávám, že některé věci jsem brala trochu samozřejměji a vůbec jsem si nepřipouštěla, že se může něco stát
a ejhle - může se přihodit i mně.
Už to byl objev.
Dost krutý, ale určitě potřebný.
Vím, že každá dušička má na Zemi svůj úkol a pokud ho nevyřeší, musí se vrátit a dokončit načaté.
Jen ten čas mohl být alespoň o trošičku delší.
Připadalo mi pak, že jsem jako prázdná nádoba a že jsem nesplnila úkol, který jsem dostala.
Pomohli mi dostat se z toho moji 3 chlapi (2 synové a manžel), maminka (kterou už nemám) a přátelé.
Doslova mě dotlačili k tomu, že jsem nezůstala uzavřená doma (potom na člověka padne těžká deka)
a chodím každý týden mezi ně chvíli posedět a zazpívat si.
Oni hrají na kytary a housle a to je taky balzám na moji dušičku.
Vyzkoušela jsem si dělat keramiku, smaltování, snažím se učit německy (i když nevím, nevím...),
jsem členka Slavonické renesanční společnosti, která pořádá letní divadelní a koncertní festival, hudební dílnu a jiné akce
a tato činnost mě taky drží dost vysoko nad vodou.
Kdybych zůstala sama, tak nevím, jaké myšlenky by mě napadaly.
Bojím se jen pomyslet...!
Moje těžká zkušenost byla ale přínosem i pro jiné ženy.
V porodnici, ve které jsem byla, si pak dávali větší pozor na rodičky
a několikrát tím zabránili zbytečným komplikacím (které ale třeba měly být).
Pro mne je důležitá duchovní cesta.
Čtu knihy s touto tématikou, potkávám lidi, kteří mají podobné zájmy a ledacos mi už není tak úplně neznámé.
Podle výše, které jsem dosáhla, se mi otevírají pomalu i další vědomosti, i když jich zatím není tak moc.
Přesto ledacos lépe chápu.
Malému děkuji už jen za krásné období, které jsem s ním prožila, i když jsem byla jen jedna osoba.
Doufám, že mě posunuje dál i to, co jsem teď zažila s postiženými dětmi.
Jsem smutná z toho, že je budu muset opustit a pracovat jinde, ale v mém srdíčku už zůstanou napořád.
Jako můj maličký, maminka a další moji blízcí, které jsem měla a mám ráda.
Milá Wahlgrenis, ani nevíš, jak moc mi pomohlo, že jsem si mohla takhle vylít srdíčko někomu, kdo rozumí.
Teď jsem tykala a ani jsem si to neuvědomila.
Zdálo se mi to nějak přirozenější.
Pokud jsem si dovolila víc než je zdrávo, tak prosím o upozornění.
Byla bych moc ráda, kdybych si někdy zase mohla přečíst dopis od někoho sice neznámého, ale přesto cítím, že blízkého.
Je to pro mne velká podpora.
Věř, že jsem se ještě nikomu takhle nezpovídala!
Dík za vše
Mirienka 18.05.2006
