wahlgrenis.cz



 WAHLGRENIS        

 

...veci mezi nebem a zemi...




     REGISTRACE       Přihlášení

Adopce dětí


Dobrý den milá Wahlgrenis,
chtěla bych se vás zeptat na adopci dětí.
I my patříme mezi ty, co čekají na miminko několik let.
Manžel by byl pro adopci, já stále nemám jasno.
Zatím nějak nemohu.
Dalo by se něco obecně říci k adopci?
Myslím, že je nás více, co o tom uvažují.
Ale nevím, jestli je to vhodné pro všechny.
Zda si nemá někdo prožít život bez dětí a zda si i některé děti nemají něco odžít bez rodičů?
Děkuji za možnost číst si na vašich stránkách a pokud by byl nějaký seminář k miminkům, ráda bych se zúčastnila.
Hezké dny přeje
Saara 10.3.2007

Milá Saaro,
když Ti napíšu, že nic není náhoda, asi se nebudeš divit.
Ostatně sama si na položenou otázku odpovídáš.
Ne všichni si zaslouží být rodiči, stejně tak ne všechny děti mohou mít rodiče.
Je to jako začarovaný kruh.
Přitom se opravdu nic neděje jen tak...
Teď možná budu někomu připadat jako ta zlá, nepřející.
S tím se učím žít.
Někdo nechce slyšet pravdu.
Ale nejsou dobrá umělá tehotenství, nikdo nemůže odhadnout, co se s těchto lidí časem vyvine.
Tak daleko nikdo nevidíme.
Často budoucí rodiče připomínají vztekající se holčičku v hračkářství, které maminka nechce koupit panenku.
Dítě přitom není hračka za pár korun, dítě je dar.
A ne každý si tento dar v životě zaslouží.
Sice je celkem přirozený proces, když se dva potkají, zamilují, žijí spolu, pak se očekává, že přijde miminko.
Není tomu tak.
Spousta párů zůstává bezdětných.
Nebudu tady popisovat všechny ty příběhy, kterými jsem prošla.
Ne každý si uvědomí, že tento život není jediný v řadě, ale navazuje na minulé skutky.
Proto se nám dějí věci, které musíme chtě nechtě prožívat.
Někdo před nimi zavírá oči a ukazuje jen směr, kterým chce jít.
To je ale špatně.
Bez pochopení souvislostí není možný další vývoj.
Dítě v tomto procesu hraje důležitou roli, a to i takové dítě, které se nenarodí.
Pochopila jsem, že i když se dítě k dvojici dlouho nechystá, je v tom hlubší význam.
Jenže to by bylo na delší psaní.
Proto k Tvé otázce mohu odpovědět jen jedno: poslouchej své srdce.
Dokonce se stává i to, že otěhotní žena, která podle lékařů otěhotnět vůbec nemůže.
Někdy takové příběhy znějí jako z pohádky, ale jsou reálné.
Dokonce i k Vám se chystá chlapeček...
© Wahlgrenis 12.03.2007

Miloučká Wahl a Saaro,
patřím mezi ty "vztekající se holčičky v hračkářství"
a ač se snažím na sobě pracovat nějak se mi to stále nedaří
Nemohu se smířit s myšlenkou, že bych žila bez dětí a to buď vlastních nebo adoptovaných.
Velice chápu a rozumím Saaře, protože otázku adopce s manželem také řešíme,
manžel je jednoznačně pro, ale já také stále zvažuji.
Srdce mi říká počkej, nespěchej..., ale hlava:( si nedá říct.
Věřím, že ve všem co se nám děje existuje hlubšší význam, snad i já brzy pochopím víc.
Také se moc přimlouvám za seminář k miminkům )
A pokud by někdo měl ještě nějaký příspěvek k adopcím prosím pište.
Krásný večer,
Jitule 13.3.2007

Vážená Wahlgrenis,
posílám pozdrav a přeji příjemný večer.
Právě jsem na Tvých stránkách dočetla dotaz od Saary ohledně adopce a Tvoji odpověď.
Píšeš, že ne všichni si zaslouží být rodiči, stejně tak ne všechny děti mohou mít rodiče.
Pochopila jsem správně, že tak jako nejsi příliš nakloněna umělému oplodnění, je to i s adopcí?
Moc mě zajímá Tvůj názor, vlastně hlavně kvůli sobě,
jsem v podobné situaci jako Saara, několik let si přejeme miminko, nedupu:-),
jen si tak večer před usnutím na něj myslím, psosím ty ,,své" hodné kolem sebe a lákám ho:-) k sobě.
Smiřuji se s tím, že už k nám možná žádné cestu najít nemá, ale myslím na něj pořád,
není snadné tu myšlenku vymazat, moc by si děťátko přál i můj přítel, máme dvě téměř dospělé děti (i ty by si miminko přály),
on ale není jejich biologický otec, nemá ještě žádné vlastní dítě, není ani proti adopci, naopak.
Dříve jsem uvažovala i o umělém oplodnění, nikdy jsem ale nenabyla úplného přesvědčení o jeho správnosti,
toho, zda na něco takového máme právo, zda už to není takové velké vynucování, nevím.
Ale abych se vrátila k té adopci,
je mi 38 let, proto nemám již moc let k pokusům o to naše vysněné miminko, adopce nám připadala jako přijatelná.
Moc moc bych Tě chtěla poprosit, zda bys mohla ještě jednou k adopci něco napsat,
kdybychom si dítě vzali, zkomplikuje mu to jeho cestu nebo nám tu naši nebo bychom mohli všichni společně být šťastni?
Uvažovali jsme i o tom, pokud by děťátko přišlo, vzít si ještě jedno z DD, aby nevyrůstalo jako jedináček.
Když si lilé děti z DD berou, to není jejich předem určená cesta?
Vím, mám moc otázek, a to ta nejdůležitější teprve přijde.
Na celé Tvé odpovědi pro Saaru byla nejkrásnější poslední věta - ,,Dokonce i k Vám se chystá chlapeček..."
A já mám strašně velké přání,
zda bych mohla poprosit o odpověď ohledně našeho miminka, jestli nám bude dán ten dar držet ten dáreček v náručí:-).
Jinak Tvé stránky jsou moc pěkné, den by musel mít nejméně jednou tolik hodin,
abych vždy stihla přečíst vše co bych chtěla,
je to velice inspirující, příběhy někdy smutné, někdy nádherné, ale to už je zkrátka ten náš život...
Moc Tě zdravím a všechny, kdo na Tvé stránky přicházejí, aby našli útěchu, pohlazení a sílu do dalších, někdy neradostných dnů.
Dáváš lidem naději a velkou podporu, díky za to.
S pokorou
Vendy 13.3.2007

Milá Wahlgrenis,
chtěla bych přispět poznámkou k článkům o miminkách.
Umím si představit, jak je to asi těžké, když se touží po miminku a ono nepřichází.
Když ženy jsou ochotny podstoupit spoustu složitých postupů k tomu, aby otěhotněly.
A nic se neděje.
Naštěstí já osobně tuto zkušenost nemám a moje dvě těhotenství proběhla lehce ani nevím jak.
Ale pamatuji si, když jsem byla malá holčička, jak se babička bavila s nějakou sousedkou o nějaké další sousedce,
která toužila po miminku, ale léta marně.
Pak svoji snahu vzdala a vzala si nějakou holčičku z příbuzenstva, které se zrovna zabili rodiče.
A pak najednou přišly její vlastní děti, snad měla dokonce tři.
Tenkrát jsem to nechápala.
Dnes už možná tuším, proč se to stalo.
A podobných příběhů jsem ve svém dětství slyšela vyprávět více.
Asi něco za něco.
V současné době mám už za sebou 8 měsíců těšení se na vnoučka a před sebou ten poslední.
Přeju všem, aby se také na ně štestíčko usmálo***
Marie 14.3.2007

Mila Wahlgrenis,
prave jsem si precetla dotaz od Saary a dalsi prispevky ohledne adopce.
Rada bych se k tomu taky vyjadrila, protoze patrim mezi ty zeny, jez na deti cekaji ... a ony neprichazeji.
Chtela bych timto povzbudit "sve blizni", protoze vim, jak se citi.
Je to velmi zajimave, jak to v zivote chodi.
Nekteri jsou zaskoceni tim, ze jim do zivota prijde detatko a nekteri naopak tim, ze jim do zivota zadne prijit "nechce".
Taky jsem tim byla zaskocena a jeste jsem se s tim zcela nesmirila.
Nesouhlasim s umelym oplodnenim i presto, ze znam krasne duse, jez touto cestou na svet prisly.
Urcite mame kazdy svou cestu a nemyslim si, ze je to otazka toho, co si zaslouzime nebo ne.
Vsichni se tu jdeme neco naucit, neco pochopit.
Proc jsme si zvolili tuto cestu se mozna dovime, mozna ne, ale neni to dulezite.
Dulezite je jit dal a prozivat vse, tak jake to je.
Verim, ze kazda z nas diky svemu cekani a mnohym zklamanim hodne pochopila.
A jeste vice pochopime za nekolik let, az se na vse podivame s odstupem.
Nektere z nas se mozna budou radovat z materstvi,
jine z toho, ze do sve rodiny mohli prijmout dite pres adopci
a nektere z nas mozna pochopi, ze nase role v teto spolecnosti je uplne jina.
Co se adopce tyce, tak ja s ni souhlasim a jsem pripravena, az to budu citit, ze je to ta spravna cesta, se po ni vydat.
Souhlasim, ze clovek musi hodne naslouchat svemu srdci.
Je to slozite rozhodnuti a nemuze se brat na lehkou vahu.
Nemela by to byt tzv. "z nouze ctnost", ale verim, ze tak to zadna z vas neciti.
Jsem toho nazoru, ze nekteri mozna musi prvni adoptovat, aby mohli mit sve vlastni deti,
protoze prvni k nim musi do rodiny prijit prave to adoptovane dite.
Proc?
Tot otazka, ale mnohdy to tak funguje.
Jak jsem rekla, kazdy mame tu svou cestu.
A stejne tak jak nekteri maji prozit zivot bez deti, nebo bez rodicu, tak nekteri se maji sejit pres adopci.
Vsichni jsme jedna velka rodina.
A tak vam mile sestry drzim palce, posilam hodne lasky a preji, abyste byly stastne, at uz to dopadne jakkoliv.
Jsem moc rada, ze jsme se tady na techto strankach mohly vsechny sejit a byt si tak oporou!
Dekuji Vam Wahlgrenis, ze nam to umoznujete a za vsechna vase slova, jez nam pomahaji pochopit sami sebe.
S uctou
Radka 14.3.2007

Dobrý den milá Wahlgrenis,
včera jsem Vám psala email, ale nepodařilo se mi ho odeslat, spojení se přerušilo. Tak snad dnes se podaří.
Moc mne potěšilo, že jste mi odpověděla, děkuji.
A jsem taky ráda, že jsem se nemýlila, když jsme psala, že by to mohlo zajímat i ostatní.
Děkuji též všem za příspěvky.
Pokud bych se rozhodla teď pro adopci, tak vím, že teď bych to dělala jen proto, že to chtějí ostatní.
A to si myslím není správné, stejně, jako když mi říkají, proč nechci jít na IVF, když chci miminko.
Do centra pro léčbu neplodnosti jsem chodila,
ale pak jsem zjistila, že toto opravdu není moje cesta, i když pro mnohé je to nepochopitelné.
Medicína to nabízí, spousta už této možnosti využila, tak proč toho nevyužít?
Já jsem si tam připadala jako štvaná zvěř.
Beru to jako zkušenost.
Vlastně i ty roky, co si miminko přejeme.
Díky nim jsem poznala jiné lidičky, dostala pár lekcí,
pustila se do řešení některých věcí, co mne trápily a naopak, dělám věci, co bych s miminkem možná dělat nemohla.
Není to vždy jednoduché, ale jde to.
Chtěla jsem to napsat i pro ty, které si také občas připadají, že je válcuje "naše společnost".
Ale jsou tu i jiní lidé, kteří neválcují, rozumí a dodávají sílu jít dál.
Díky za ně.
Náš malý soused mi taky řekl, že k nám přijde chlapeček.
Budu se snažit s pokorou čekat na ten jeho správný čas příchodu a žít a ne jen přežívat.
Jak svítí to sluníčko, tak se lidé hned více usmívají a mají lepší náladu.
Přeji všem hodně slunečných dnů a usmívajících se lidí.
Saara
P.S. vloni nám před domem vykvetla spousta vlčích máků a letos to vypadá, že jich bude taky hodně

K článkům o adopci - mohu k tomu sdělit svoji osobní zkušenost:
Celý život jsem byla gynekologicky zdravá, nebrala žádnou hormonální antikoncepci a žila velmi střídmě.
Vdala jsem se, a ani po všech možných vyšetřeních lékaři nezjistili, proč 3 roky nemůžu přijít do jiného stavu.
Začala jsem tedy cičit - relaxační cviky paní Mojžíšové, nechala jsem si napravovat páteř apod., stále nic.
Pak zjistili mému manželovi, že také není zcela "vyladěn", a lékaři mu předepsali hormonální léky.
Po 5. pilulce měl příznaky infarktu, jinak byl strašlivě agresivní, zlý, začal otékat...
Sama jsem zavolala do Sexuologického ústavu, aby mu lékaři ty léky odebrali,
přímo jsem cítila, že takto zplozené dítě nemusí být zdravé.
Pak jsme se domluvili na adopci, resp. manžel ji chtěl víc než já.
Jo, také nám nabízeli asistovanou reprodukci - byla to tehdy novinka.
Tento způsob jsme spontánně zavrhli oba dva.
Myslím a cítím, že by člověk neměl brát do rukou otěže přírody - vesmíru - Boha.
Zažádali jsme tedy o adopci a čekali cca 6 let.
Ani v té době k nám miminko biologickou cestou nepřišlo.
Pak jsme si vzali opuštěného pejska - tehdy nám všichni zase prorokovali, že teď nám Bůh mimino dá.
Nestalo se tak.
Už mně bylo 33 let.
Celý život jsem si ale přála blonďatého chlapečka.
Tehdy byl na Sunaru takový obrázek, a s naším dítětem spojovala tuto podobu.
Přišel rok 1993 a my jsme přišli na řadu.
Jaké bylo moje zděšení, když nám chlapečka, který tak přesně vypadal, nabídli.
Peripetie kolem tohoto aktu by stála za napsání knihy.
Nabídli nám toto dítě, aby vzápětí vše popřeli, / údajně někdo s tím manipuloval tak, že by byl přislíben k adopci do Německa.
Tehdejší úplatek měl být 30 000 DM, to jsme se dozvěděli později.
Náhod v této věci bylo moc.
Nicméně tyto náhody se spojily v podobě pomoci a okamžitého zareagování řady lidí, takže k nám toto dítě přišlo,
byť s administrativním zpožděním cca 3 měsíců.
Tehdy mu bylo 13 měsíců.
Přešla řada let.
To, že jsem biologicky nerodila, neměla fyzické bolesti, nic neznamenalo.
Bolesti duchovní a duševní, obrovské utrpení z toho, co to dítě neslo a táhlo za sebou, se zdály nepřekonatelné.
Klesala jsem tehdy velmi často - litovala toho, že jsme k tomuhle došli,
nevěděli jsme si často s ním vůbec rady, hledali vztah, lásku,... pochybovala jsem o svojí úloze matky...
Možná tehdy již se zrodil v manželovi strach, že jsme to nezvládli a jeden z důvodů, proč mě opustil.
Zůstala jsem s chlapcem sama.
Chodili jsme od psychologa k psychologovi, v té době se teprve patrně opožděně rodila citová výbava dítěte,
soustředila veškerý čas a lásku na něho a pomocníci se našli.
Postupně jsme se dostali oba ke kineziologii a reiki.
Dnes je to úspěšný kvintán 8letého prestižního pražského gymnázia, překrásně hraje na klavír a na fagot.
Samozřejmě, potýkáme se s pubertou, a mnoha dalšími věcmi, ale je můj.
Má stejné způsoby např. her, jaké jsme měla já.
Nemohl to nikde odkoukat, takhle jsem trávila prázdniny já, a jeho jsme dostali, když mi bylo 36 let.
Teď si hraje stejně tak s plyšáky a zvířaty jako já tehdy.
Má velmi rád zvířata, chce studovat medicínu - i já jsem ji chtěla před lety studovat.
Nikoho by to nenapadlo, že není můj.
K této informaci snad chybí to, že mezi námi "běží" instinktivní vztah takového typu,
že když on se ve vedlejší místnosti probudí, já také, ale funguje to i naopak.
Já se probudím a on se jde podívat, jestli nejsem vzhůru.
Do této mozaiky snad zapadá i to, že na posledním sezení jsem se dozvěděla několik věcí.
Moje prababička z matčiny linie proklela budoucí ženské pokolení v naší rodině,
moje maminka si nechala pomoct, tak, když mi bylo 5 let - byl to chlapeček, a můj otec vlastní 83 % mého citového života -
jsem v tomto životě sice jeho dcera, ale byla jsem v minulém životě jeho matka.
Co k tomu dodat?
Všechno to mělo tak být, ať ty věci dopadnou jakkoli.Jsem proto velmi proti umělé reprodukční technice,
a myslím, že řada manželských párů, nebo i samotných osob, má být bezdětných,
pak mají v tomto životě jiný úkol než plodit a vychovávat děti.
Pokud je ale jejich touha tak silná, pak opuštěné děti hledají a měly by nacházet.
Není to jednoduchá cesta.
Je mnohem težší než cesta normálního zplození.
Je to výzva a krok zcela do neznáma.
Ale je to cesta pozitivní ve svém důsledku, protože dnes mohu na 100 % říci, že ač mám 2 vysoké školy, nevěděla jsem nic.
Teprve s výchovou chlapce jsem na své cestě začala potkávat okolnosti a lidi - posly? anděle? - a začaly se mi otevírat oči.
Často to moc bolelo a oslepovalo.
Tak Vás zdravím a přeji hodně moc síly a přesvědčení.
Nebo odvahu se zastavit, mlčet a poslouchat.
Olga 19.07.2008

Milá Olgo,
adopce je krásné téma. Je o lásce, o objetí. Pár, ke kterému nepřichází miminko přirozenou cestou, volí cestu adopce. Ano, domnívám se, že to je správná cesta, o tom by se nemělo pochybovat. Tyto duše se měly sejít.
Dokonce se tyto dušičky potkávají podle jistých vyšších plánů, podobně jako je tomu u přirozeného početí.
V poslední době jsem se potkala několikrát s rodinami, kde byly adoptované děti. Vždy jsem vnímala nádhernou vazbu, která se zde vytvořila. Tady je v hlavní roli ta opravdová láska, láska bez výhrad, láska, která má někde v pozadí stít nelásky, odmítnutí, ale o to vřeleji vnímáme objetí takových dětí.


© Wahlgrenis 15.03.2010


© 2004-2024 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.