Jsem nějak spojena s postavou Marie Antoinetty
Dobry den,
nahodou jsem narazila na vasi www stranku, kde lide pisi o svych minulych zivotech.
Kdyz mi bylo 18, byla mi nabidnuta regresni terapie, ale nepodarilo se ji realizovat, jelikoz jsem bohuzel nemela duveru k cloveku,ktery ji chtel tehdy na mne provadet.
Ve 23 letech jsem odjela na studijni pobyt do Francie, zacala jsem rovnez bydlet s pritelem, ktery mi umoznil tu byt, konkretne v Parizi.
Uz od prvni navstevy jsem ho prosila,abychom prochazeli mista, se kterymi byla spjata postava Marie Antoinetty.
Postupne jsem tak navstivila Versailles, Maly Trianon, Conciergerie, Temple, katakomby etc.
Se svymi rodici jsem kdysi davno navstivila i klaster v Nemecku, kde pry prespavala na sve ceste do Francie.
V Conciergerie mi bylo obzvlaste spatne, zaroven jako by se ze me uvolnovala jakasi energie, kdyz jsem prochazela ruznymi mistnostmi a kobkami, kde byli vezni.
Po teto navsteve jsem se citila velmi lehce.
Uz jako mala jsem hltala knihy o Velke francouzske revoluci, toto obdobi mne velmi zajimalo.
Francouzstinu jsem se naucila velmi snadno a vyhledavam kontakt s Francouzi, i kdyz casto narazim na kulturni odlisnosti dane mym soucasnym zivotem.
Kdyz mi bylo asi tak 12, pamatuju si,ze mi nahodou kamaradka ukazala obrazek gilotiny z jakesi knizky, u ktereho se mi udelalo hodne spatne.
Pozdeji jsem na toto tema videla nekolik filmu a od te doby uz se mi tak spatne nedela.
Take jsem jako mala mela velmi rada pohadky o princeznach a kralovnach a rada navstevuji hrady a zamky.
Obcas mam excesivni zalibu v luxusu a nakupovani, ac pochazim ze skromnych pomeru a toto je mi zvlaste rodici velmi vycitano.
Je mozne, ze jsem byla v jednom ze svych zivotu prave zminovanou francouzskou kralovnou nebo si pouze vlastni osobnost roubuji na jeji zivot?
Mimo jine muj pritel stravil rok ve Svedsku a dodnes se tam vraci, ac tuto zemi moc nema rad.
Rada bych prisla na odpoved vzhledem k tomu,ze by mi to pomohlo pochopit ukol ve svem soucasnem zivote.
Jsem narozena ve znameni Kozoroha a jedna astrolozka mi rekla, ze tito lide se do zivota rodi, aby hodne pracovali.
Dalsi astrolog mi rekl,ze muj horoskop je jista anomalie (5 planet v patem dome - dum zabav) a ma lvi, temer aristokraticky nadech.
Lilith mam v dome desatem ve znameni Byka a Bilou lunu v dome ctvrtem.
Pry to znamena dobre skutky v minulem zivote.
Marie A. byla velmi fixovana na sve deti, hlavne na nejmladsiho syna,ktery skoncil velmi tragicky a v ranem veku.
V hrobce kostelu Saint-Denis se mi podarilo objevit jeho zkamenele srdce.
Je mozne,ze az se stanu sama v budoucnu matkou, ze se ke mne duse tohoto ditete vrati?
Zajimal by me Vas nazor, pokud muzete zjistit cokoliv, co by mi ujasnilo to, co uz vim, cicitim, byla bych Vam velice vdecna.
S pozdravem
Petra 01.09.2009
Dobry den,
jeste bych rada dodala, ze momentalne velmi resim, nebo spise jsem resila, zdali ma cenu se ve Francii usadit natrvalo.
Rodice, zvlaste maminka, se proti tomuto rozhodnuti velice staveli proti.
Jako duvody uvedli hlavne financni.
Bohuzel se mi tu prace nalezt nedari.
Zhroutil se i studijni projekt kvuli neustalym stavkam univerzit ve Francii.
Rozhodla jsem se tedy vratit domu, zatim se toto realizovat dari, ovsem pocituji veliky stesk po priteli, ktery uz me po 3 letech znamosti vnima jako svou partnerku.
Nechce abych odchazela a velice ho to boli.
Nasledovat me ale neni ochoten.
Trva na tom, abychom zili zde.
Ja si zpocatku tez myslela,ze tu zit dokazu, ale zatim se mi tu smysluplne integrovat nedari.
Soucasne kdyz odjizdim, po cele zemi a zivotu v ni se mi v Cechach neuveritelne bolestne styska, citim se byt dusi Francouzka a rada bych proto vedela, proc tomu tak je.
Jestli jsem nahodou neuvizla ve svem minulem zivote.
Soucasne se nedavno podivne vynoril clovek z me citove minulosti, ktery na me mel velky vliv, se kterym zaroven ovsem k normalnimu vztahu nikdy nedoslo.
Rada bych proto vedela,jestli rozhodnuti do Cech bylo spravne a jestli tam mam zustat, zvyknout si na vse, co se mi tam nelibi, a uz se do Francie zpatky nevracet, se soucasnym pritelem se definitivne rozejit a uz se neohlizet zpatky. Nerada bych si prave u neho vytvorila karmicke zatizeni, nebot mi na tomto cloveku velice zalezi.
Vykladala jsem si na toto nekolikrat tarotove karty.
Pokazde se opakuji karty velke arkany coby SMRT, KOLO STESTI, SOUD, v cemz by urcite karmicke cykly mely byt zakomponovane.
Rada bych vedela, jestli tento muj karmicky cyklus se uz opravdu chyli ke konci, ci jsem neco zanedbala a jestli vubec ma smysl hledat partnerske stesti nekde jinde nez ve sve zemi, jak jsem dosud cinila.
S pozdravem
Petra 05.09.2009
Milá Wahl,
ráda bych reagovala na článek "Jsem nějak spojena s postavou Marie Antoinetty".
Je velmi zajímavé, kolik lidí se na tuto postavu váže.
V minulosti jsem četla na vašem webu podobný článek, tuším, že jste se tehdy k němu i vyjádřila.
Docela by mne zajímalo jak nyní rozsoudíte nový dotaz slečny Petry.
Sice si neumím představit, že by se reinkarnace popravené královny vracela ochotně do země, kterou na sklonku svého života nepovažovala za domov, ba ji dokonce nenáviděla, ale i tak vás žádám o rozuzlení příběhu.
Vaše věrná a zvědavá čtenářka
Jana 06.09.2009
Dobrý den,
víte, to, co se týče MA, podle toho,co jsem o ní z dostupných materiálů četla... ona byla ve Francii doopravdy šťastná, alespoň dokud mohla žít tak, jak žila.
Pokud jste někdy navštívila Versailles, je tam vážně nádherně.
Jenže si bohužel neuvědomila, že se na vrchol dostala pouze souhrou šťastných událostí a ne vlastní tvrdou prací.
V podstatě si svůj titul francouzské královny vůbec nezasloužila a ani to nebylo něco, po čem by nějak extra toužila.
Chtěla především šťastný a klidný život v rodinném kruhu a do politiky stavěná nebyla.
Ovšem vždy jsem měla pocit, že jí bylo vyčítáno příliš mnoho, věci, za které ani nemohla.
To vše říkám proto,že mi vždycky vadilo, že o MA se vždy tvrdilo (aspoň jsem to tak nalezla ve všech možných historických knihách), že zavinila Francouzskou revoluci, ač dle mého soudu, se na ní nejvíce podíleli především předchůdci - Ludvík XIV a XV.
Co se týče mně samotné, já Francii miluji a zároveň ji nenávidím, neboť žít v ní není lehké.
To mi potvrdí každý cizinec, který tam chce žít.
Na osudu MA je dle mého nejzajímavější, jak lehce člověk může spadnout z vrcholu až na samotné dno.
I když je dost možné, že jsem tento karmický cyklus už dávno pochopila.
Tak jako tak, ráda bych věděla, jestli jsem se rozhodla správně vrátit domů do ČR, nepokoušet znovu osud a do Francie se vracet pouze jako turistka.
Rok předem jsem opravdu doufala, že se mi zde podaří najít slušnou práci a založit rodinu, ale jak čas plynul, veškeré snahy se ukázaly jako marné, mám strach se znovu pokoušet o něco,co mi třeba ani není souzeno.
I když ve skrytu duše doufám, že se do Francie opět vrátím.
Je možné zjistit, zdali se mi naskytne znovu v budoucnosti příležitost?
Ráda bych našla konečně v životě nějaký pevný bod a místo.prostě dělala něco konstruktivního,což MA vlastně nedělala nikdy.
P.S.:
Co se týče mého příspěvku, minulé životy mne zajímají, ráda bych je zjistila, ovšem je-li má domněnka pravdivá, je pochopitelné,že podstoupit regresi mám strach.
Nerada bych zažila znovu takovou smrt jako ona.
Opravdu se mi z toho jen při samém pomyšlení děla fyzicky neuvěřitelně špatně.
Proto bych chtěla zjistit jakýkoliv jiný způsob, jak se k informacím dostat.
Jako malé se mi zdálo dost snů o různých popravách různých lidí.
O Francouzské revoluci jsem přečetla vše,co se dalo.
Během seminářů francouzské historie jsem z tohoto tématu měla vždy nejlepší známky.
O životě na dvoře ve Versailles jsem toho také odmala četla dost a jako malá jsem milovala sérii o Angelice.
Když jsem byla poprvé coby malá v Městské knihovně, objevila jsem knihu Osudové ženy, kde je právě postava MA popsána.
Tehdy to na mne udělalo velký dojem
Petra 07.09.2009
Milá Wahl,
další reakce na článek o Marii Antoinettě pro Petru. Prosím o předání.
Petro,
nechci se s vámi v žádném případě nějak přít.
Vy sama musíte vše cítit zcela nejjasněji a nejlépe.
Ovšem co se týče zrovna této reinkarnace, tak velmi vážně pochybuji.
O minulé životy se sama velmi zajímám, podstoupila jsem i regresi.
Ovšem vy působíte doopravdy velmi nepřesvědčivě, spíše jako šílený fanoušek, než jako reinkarnovaný člověk.
Možná proto Wahl neodpovídá…
Tak si to trochu shrneme.
Naučila jste se skvěle francouzsky za krátkou dobu?
Nádherné, ale velmi zvláštní.
Měla byste spíše zvládnout rychleji němčinu, protože to byl RODNÝ jazyk MA.
Prožitky na místech, které bývalá královna navštívila, jsou velmi zajímavé, ovšem nejsou nikterak jisté.
Já si myslím, že jsou spíše a pouze představou vašeho mozku, protože lidé procházející známá místa popisují pocity jinak, kromě vašich prožitků mluví i o tom, že místa jasně poznávají.
Pamatují si, kde stál nábytek, pamatují si i mnoho pachových a podobných vjemů.
A zdálo se vám o popravách lidí?
Opět výplod fantazie, protože žádnou popravu MA neviděla na vlastní oči.
Máte zálibu v luxusu?
A kdo ji dneska nemá...?
Vaše shody s životem Marie Antoinetty jsou doopravdy spíše vykonstruované díky studiu, které jste v tomto směru absolvovala.
Já to velmi dobře chápu, lidé se často pnou k významným osobnostem, protože si sami připadají bezvýznamní.
Minulý článek na toto téma mě přesvědčil více.
Jednak popisem událostí a jednak celkovým příběhem.
Byl jako z učebnice o reinkarnaci.
Souhlasím s Wahlgrenis, že MA se nejspíše znovu narodila, anebo narodí jako muž a to hlavně kvůli útrapám, které prožila.
Jako ženu jí přece neušetřili žádné potupy a jako muž by se mohla rozvíjet jinak a dále, neprožila by tato utrpení znovu - a o to duši jde...
Nechce se přece zaseknout na mrtvém bodě.
Je dost možné, že jste kdysi žila na dvoře francouzského krále, ale jako MA?
To asi ne - možná její přítelkyně, jež byla původem Francouzkou.
Ale jak říkám vaše prožitky jsou hlavní a hlavní je to, co víte vy sama.
Regrese je v tomto případě jediná možnost i tato je ovšem velmi nespolehlivá.
Pokud jste přesvědčila sebe sama.
Materiály o Marii Antoinettě jsem nastudovala z internetu, takže se omlouvám za nějaké nepřesnosti a Versailles?
Ne tam jsem zatím nebyla.
Doufám, že vám můj dopis ve vašem trápení nějak pomohl, protože viním osud z toho, že jsem ho napsala.
Jana 07.09.2009
No,ono je těžko takhle něco soudit, když na to jde člověk rozumem.
Jak jste řekla sama, důležité je,co člověk cítí.
Myslím si, že důvod, proč se lidé v tomto orientují na známé osobnosti, je především ten, že o se o nich více ví.
O MA si můžu zjistit spoustu informací, od kohokoliv jiného, kdo žil u dvora jen velmi málo.
Tudíž jen její postava může sloužit coby dobré vodítko.
Já jenom potřebuju vnitřně pochopit, proč už se do Francie vracet nemám, aby to už nebolelo.
Můžu se zeptat, kde a jak jste podstoupila regresi?
A jak člověk pozná, že se opravdu dostal do minulého života?
Petra 08.09.2009
Dobrý den,
omlouvám se, že Vás pořád ruším, ale vím, že je důležité, abych to ze sebe vysypala právě v tento moment.
Chtěla bych vědět, jestli tento člověk sehraje nějakou důležitou roli v otázce ekonomického a společenského obrodu Francie.
Jedna kartářka prý řekla jeho matce, že to dotáhne daleko.
Zajímalo by mě, co na to vy.
Pokud jde o mě a jeho, existovalo mezi námi nějaké pouto z minulého života?
Nebo jsem ho potkala pouze v životě současném, abych si něco uvědomila v Paříži?
Za celý můj roční pobyt se toho tam stalo opravdu hodně, co mě nějak poznamenalo.
Navíc se díky mě tomuto muži podařilo odpoutat od jeho nepříjemné citové minulosti.
Donutila jsem ho změnit bydliště, přišli mu noví přátelé do života a celý pookřál.
Velmi chtěl, abych k němu do Paříže přijela.
V současné době se vrátil z další návštěvy v jiné zemi, kde pořádá konference na téma nordického modelu, který chce aplikovat ve Francii.
Co se týče mě samotné, opravdu cítím, že jsem spojena nějak s dobou Francouzské revoluce, nejspíše na straně royalistů, k republikánům jsem měla vždy velký odpor.
Dá se poznat o koho přesně jde?
Alespoň sociální postavení, okolní rodina, důležité události v životě, způsob smrti etc.
I moji rodiče a sestra se za mnou přijeli do Paříže podívat a včerejší film o MA jsme všichni sledovali jedním dechem.
Poznávala jsem osoby z historie, též busty, co jsem viděla v pařížském metru.
Vrátila jsem se právě včas, abych ho viděla.
Děkuji a už Vás nebudu dále rušit, asi toho máte hodně.
Petra 10.09.2009
Jano,
prosím Vás,dejte mi na sebe kontakt.
Já tu regresi asi v brzké době budu muset podstoupit.
Po svém návratu do Čech tu nejdem vůbec schopna psychicky fungovat.
Ráda bych jen opravdu věděla, kdo je ten druhý člověk, který je převtělená inkarnace MA.
Protože moje podvědomí začíná tušit, eventuelně, kdo by to mohl být.
Opravdu, za celý můj dosavadní život, jsem si nebyla tak stoprocentně něčím jistá.
To, co momentálně prožívám, se vymyká mé dosud zažité realitě.
Pochopte, když jsem poprvé uviděla Justiční palác, kde byla souzena, zůstala jsem tam stát snad hodinu a pokaždé, když jsem se vracela ze Sorbonny /kde jsem strávila tento rok/.
Když jsem vstoupila dovnitř, musela jsem si ho celý prochodit, cítila jsem takovou podivnou mrazivou energii po celém těle.
Ještě teď to v sobě cítím.
V druhém patře budovy,kde jsem měla kurzy Didaktiky francouzštiny pro cizince, je fotografie Robespierra.
Skoro jsem měla chuť to rozcupovat na kousky, jak šíleně tohoto muže nenávidím.
A to, co jsem zažila v Conciergerie a v katakombách, to se nedá normálně popsat.
Když jsem procházela jednotlivými úseky, cítila jsem,jak se přibližuju k její cele, že vím, KDE je a najednou,když jsem ji viděla, tak mě přímo prásklo do srdce, jak jsem uviděla tu figurínu, kterou má představovat.
V Louvru jsem viděla dopis, co napsala na rozloučenou Madame Elisabeth, nic v životě mě nedojalo jako toto.
A když jsem byla uvnitř, já doopravdy cítila to zoufalství všech těch uvězněných lidí, co čekají na smrt, stříhají jim vlasy, děti, co pláčí, lidé,co živoří, ve strachu,co bude zítra.
A ten hlad, kdy nemáte peníze,protože vše je drahé, lidé, co jsou schopni Vás dostat na vrchol a srazit vás zpátky.
Neustále mě tam pronásledoval jakýsi bezdomovec, že prý se mu líbím.
Profesorka na Sorbonně mi řekla,že mluvím perfektně a že mám úžasný přízvuk.
Dostávala jsem ty nejlepší známky za celý život.
Češka, co tam byla se mnou, mě za to málem nesnášela.
Měla jsem pocit,jako že jediná ona má má právo na to mít diplom ze Sorbonny a já ne.
Celé to místo "smrdí krví", stejně tak katakomby, jsou tam miliony lidských kostí a obrazy revolucionářů.
Málem jsem tam začala brečet.
Kamarádka z Čech, co tam byla jako au-pair, ještě tam snad je, v Paříži, si z toho dělala srandu, že prý si pár kostí vezme na památku, ač je to zakázané z pietních důvodů.
Musela jsem ji nechat, pač mě to neuvěřitelně štvalo a projít si to sama.
Cítila jsem takovou bolest, smutek a zároveň zmatenost z toho jak se něco tak ohavného vůbec mohlo stát.
Ještě teď tady doma, se mi u toho dělá špatně.
Všechny knížky o revoluci jsem schovala pod postel, už to číst nebudu.
Třikrát jsem si pustila film o Dantonovi, též můj přítel mi ho ukázal.
Vůbec se divím,že jsem byla schopna se na to dívat.
V momentě, kdy se na scéně objeví gilotina, mám pocit, že snad omdlím.
Přítel se mi skoro smál,pač jsem nevydržela u večeře a schovala jsem se v kuchyni, protože jsem se na TO prostě nedokázala dívat.
Musel za mnou jít a utěšit mě, že prý se nic neděje.
Že už se mi to nestane.
To on mě vždy před každým nebezpečím ve Francii ochránil a Bůh ví,že jsem se tam mockrát dostala do situace, kdy mi do smíchu nebylo.
Navíc v domě,kde jsme bydleli,než jsme se přestěhovali byla špatná energie.
Prý tam původní nájemník mlátil svoji přítelkyni.
Můj přítel tam strávil víc než tři roky v naprostě beznaději,bez práce, bez přítelkyně,téměř bez peněz.
Ve 30 letech a s úžasným vzdělaním, odtud nemohl najít práci.
Poprvé ji našel, až co poznal mě.
Tohle není normální.
Jeho život začal fungovat od té chvíle,co mě poznal.
Můj se začínat uzavírat v momentě,kdy ho ztrácím.
Přišla jsem o rodinné zázemí, protože jsem v Paříži nedokázala vydržet.
Když jsem byla malá, model gilotiny stával kousek od Pražského hradu, pokaždé jsem se bála kolem projít.
Vím,že se jedná o způsob smrti, který je dost ohavný, tudíž je normální, že k tomu mám odpor.
Ale jak je možné, že třeba i desetileté dítě snese pohled na popravu /stětí/ a já ne.
Už jsem to "viděla" v tolika filmech a pokaždé to prostě psychicky nevydržím.
Musím utéct.
Já opravdu z tohoto minulého života z Revoluce musím utéci, proč se mi to nedaří?
Proč mě to pořád táhne ke dnu?
Jsem z toho zmatená a mám strach.
Pochopte, já jsem do toho,abych uměla francouzsky, jsem se investovala stoprocentně.
Nic jiného teď neumím, nevím, jak se s tím uživím.
Všechno ostatní jsem odhodila pryč, před tím,než jsem odjela do Paříže mi byla nabídnuta smlouva na dobu neurčitou
a ten člověk, manažer, mě varoval,že nemám jet do Paříže a neusazovat s Francouzem.
Že prý si zkazím život.
Já jsem kvůli TOMUTO opustila člověka, kterého miluju a kterého si vážím, který se mnou chtěl mít děti a zestárnout.
Teď si nadávám, že jsem byla tak zbabělá a ve Francii nevydržela, protože se mi v Čechách nelíbí, na každého řvu jak smyslů zbavená, protože se nechová po francouzsku a kamarádky mě mermocí přesvědčují,že jsem se narodila jako Češka a že to tak musí zůstat, že si MUSÍM najít někoho tady, najít si práci a mít rodinu zde v Čehách.
Ale já se tu cítím tak prázdná, nepotřebná, neštastná.
Ne sama sebou.
V obchodě mám chuť podvědomě mluvit francouzsky, česky ze sebe nemůžu dostat ani slovo, musím se moc přemáhat.
Hovorová čeština ve mně probouzí pocity nechuti, lidmi tady pohrdám,kolem sebe.
Na ulici, vidím samé hnusné, špatně oblečené lidi.
Nedokážu do sebe vrpavit české jídlo, už 3 dny nejsem schopná si nic uvařit, ač jsem ve Francii vařila každý den samé dobroty pro přítele, protože to tak dělá jeho mamka a on mě naučil vařit, poprvé jsem to byla schopna udělat pro někoho. Jinak ani doma jsem nebyla schopna uvařit klasická česká jídla.
Je mi z toho smutno, jako dítě jsem tu byla šťastná, bezstarostná, byla jsem volná.
Teď,cítím takovou samotu a bolest.Lidem kolem sebe nerozumím a oni nerozmějí mě.
Kam vlastně proboha patřím?
Někdo mi musí pomoci tyto pocity zahladit.
Co mám dělat?
Ve které zemi mám žít?
Ve které budu štastná a budu moci se rozvíjet?
Někdo na to přece musí mít odpověď.
Petra 12.09.2009
Petro!
To, co popisujete, začíná působit opravdu velmi silně.
Musím se přiznat, že jsem si na vás v uplynulých dnech vzpomněla.
Má kamarádka se minulými životy zabývá podobně jako Wahlgrenis, nikdo vám nemůže říct, že to co zjistila je stoprocentní pravda, ale když se Wahl neozývá, rozhodla jsem se vám pomoci sama.
Ani netuším proč, mám pocit, že vám musím k něčemu dopomoci.
Kamarádka, kterou nebudu jmenovat, je (jak již jsem řekla) v tomto směru velice znalá.
Má dokonce svou vlastní praxi, je psycholožka ale i „čarodějka“ na částečný úvazek.
Velmi zajímavá osoba.
S regresí mi pomohla ona.
Bylo to z pouhé zvědavosti.
Mnoho lidí s tím nesouhlasí.
Ale my dvě zastáváme názor, že pakliže je člověk zvědavý, měl by vědět, kým nebo čím byl, protože mu to může v něčem pomoci a nabádá ho k tomu jeho podvědomí.
Mým případem se zabývat nebudeme, ten pro vás není důležitý.
Řeknu, co jsme zjistili o vás.
Nenuťte mne popisovat jak, protože jsem ty povídačky o napojování příliš nepochopila.
Možná vás to zklame, ale opravdu vás má přítelkyně neviděla jako Marii Antoinettu, nicméně jste se znaly.
Byli jste prý velké a nerozlučné přítelkyně.
Možná proto cítíte ten pocit spřízněnosti s MA.
Původem jste byla Francouzkou.
Regresi bych vám doopravdy nedoporučovala, neboť jste prý nezemřela na gilotině, ale rozcupoval vás dav.
A pokud byste šla k člověku, který není příliš znalý, mohla byste si tím znovu projít.
Snad jsem vám nějak pomohla, a pokud jste tak studovala MA, možná že víte o někom, kdo zemřel podobným způsobem.
Petro, kontakt na mne by vám již nejspíše nijak nepomohl.
Cítím, že jsem udělala, co jsem měla.
Musíte si od Wahl zjistit kontakt, na člověka o kterém řekla, že byl Marií Antoinettou.
Já osobně v tomto Wahlgrenis věřím.
Rovněž ale nechápu, proč tento článek ze svých www smazala.
Možná že se máte s MA znovu najít i v tomto životě a je to ona, kdo vám pomůže pokračovat dál.
Kamarádka říkala, že vás poutalo neobvykle silné pouto.
Snad právě proto jste si vzpomněla.
Snad právě proto jste, Petro, napsala na tyto stránky, stejně jako ten člověk před vámi.
Ale nemějte vysoké očekávání. Kdo ví, kým se Marie Antoinette stala, po tom čím si prošla, by mne nic nepřekvapilo.
Snad vás opětovné setkání s ní nezklame.
Přeji opravdu hodně síly a štěstí ve vašem dalším příběhu!
Jana 13.09.2009
Dobrý den,
ještě jedna věc.
Včera jsem si ještě zjistila informace o té francouzské princezně, kterou jsem měla být.
Narodila se v Turíně v roce 1749 a zemřela v roce 1774 ve věku 43 let.
Ano, byla rozcupována revolučním davem.
Nejprve brutálně znásilněna a poté ji uřezali nožem hlavu!
Poté ji nasadili na cosi a nesli ukázat pod okna MA, nejspíš v Templu,kde byla vězněná!!!
Ta se z toho psychicky zhroutila,neboť teď doopravdy poznala,čeho jsou revolucionáři doopravdy schopní.
Jinak princezna byla jednou z dvorních dam MA a patřila do kroužku jejích oblíbenkyň.
Budu Vám citovat něco, co jsem našla v jedné knížce, kde se píše o MA a Axelu Fersenovi:
Pani de Tourzel, její dcera a kněžna de Lamballe byly už 18.srpna převezeny z Templu do věznice La Force. Královnu odloučení od kněžny silně rozrušilo. Přesvědčovala svoji dávnou přítelkyni. aby odjela z Feuillants, když měla ještě tu možnost, ale paní de Lamballe trvala na tom, že bude s MA sdílet její uvěznění. Tato oddanost ji stála život. Byla jednou z prvních obětí zářijových masakrů , v nichž bylo systematicky pobito téměř 2000 vězňů ze všech pařížských věznic.
"Paní kněžna de Lamballe byla čtyři hodiny nejstrašlivějším způsobem mučena," informoval Axel vévodu v úřední depeši.
"Pero se vzpírá vylíčení podrobností... Jeho utrpení bylo nezměrné. Kněžnu de Lamballe znal velice dobře. V říjnu 1791 po neúspěchu ve Varennes s ním dokonce v Bruselu povídajíc a žertujíc strávila večer před svým návratem do Paříže (od něhož ji MA zrazovala!) Nyní tedy byla mrtva, zavražděná jen proto, že byla přítelkyní MA.
K tomuto masakru prý došlo v noci z 2. na 3.září 1792. To byly moje poslední dny v Paříži! Než jsem odjela domů do Čech. Můj přítel zrovna byl na 5 dní v tom Švédsku a tak jsem byla sama doma. A zrovna tuším, že ten týden se mi hodně blbě spalo. Navíc jsem se procházela ve čtvrti Marais, tam kde byla zavražděna!!!! Já jsem tam šla jen tak, mohla jsem jít kamkoliv jinam a já šla zrovna do Marais...
Co je taky dost zvláštní, že tato princezna byla velmi mladou vdovou, ovdověla po ROCE manželství.
A přesně takhle dlouho trval můj současný vztah, kdy jsem s přítelem v Paříži bydlela.
Poté odjela do Versailles, kde dělala společnost MA celý život.
Ta vaše kamarádka má opravdu mimořádné schopnosti, že jí moc děkuju.
Prosím ale, ať už to napojování na dálku nedělá.
Bylo to včera odpoledne, že?
Já jsem se zrovna šla přivítat s nejlepší kamarádkou a ona mě poté doprovodila domů a říkala, že jsem vypadala úplně hrozně, byla jsem bílá jak stěna a málem jsem omdlela.
Také jsem u nich doma nesnesla pohled na kuchyňský nůž.
Prosím, už se na mě nenapojujte, já mám strach se do tamtoho života vrátit.
Vlastně mám strach se i znovu vidět s MA.
Ten člověk, o kterém jsem vám mluvila, je sice nesmírně inteligentní, ale není moc citově vyrovnaný.
Mám z něho strach.
Asi to budu muset překonat.
Možná se mi pak ukáže cesta do budoucnosti, už bylo načase.
Musím se teď uklidnit, budu se stěhovat na kolej a načínat magisterské studium.
Po této zkušenosti mám na svět opravdu jiný pohled.
Ano, opravdu, JSOU věci mezi nebem a zemí!
Ještě jednou děkuju, Jano.
P.S. Možná mi zvědavost nedovolí, vy jste byla v minulém životě kdo?:)
Koukám ze stránek Wahlgrenis, že hodně lidí pochází z 18.století. Naše duše tedy čekaly na reinkarnaci skoro 200 let. Neuvěřitelné...
Petra 14.09.2009
Máte pravdu, Petro.
Asi bude lepší, když už se s Marií Antoinette nikdy nesetkáte.
Myslím, že k onomu nebezpečnému prolnutí životů už u vás došlo stejně, jako u vaší bývalé kamarádky MA, tedy alespoň podle toho, co popisoval/a.
Bylo zvláštní číst řádky, jež psal mladý chlapec, vzpomínajíc na své děti a minulý život.
Pokud to tak má být, osud vás znovu sám svede dohromady.
Ale když nad tím přemýšlím, bude asi lepší, pokud se tak nestane.
Snad budete oba dva moc pokračovat pokojně dál i přes to, co se stalo.
Ale jen pomyslete.
Obě jste čekaly 200 let, abyste se narodily do stejné země, napsaly na stejné internetové stránky.
Pomalu se bojím domýšlet, co to znamená, že jste se narodily zrovna nyní.
P.S.: Můj minulý život byl zcela poklidný. Byla jsem ženou na nějakém statku, vychovala jsem několik dětí.
Myslím si, že mě to má poučit v tom, abych se v tomto životě vyhla stereotypu a dalším věcem, které lidi svazují.
Jana 14.09.2009
Dobrý večer,
no poslední dobou je mi fakt zle.
Úplně se mi zhroutily představy o budoucnosti a teď najednou nevím, kudy kam.
Možná, pokud se s ní setkám, mi pomůže se dostat zpátky do Paříže.
Ale co se týče tohoto článku, kdy se na stránkách objevil?
A co v něm bylo přesně?
To byla ta osoba,co se domnívala,že byla MA???
Byl to mladý chlapec?
Osudu prý člověk neunikne.
Zmíněné princezně se to bohužel nepodařilo.
Já jsem ale psychicky vážně občas mimo, pořád se musím dotýkat krku, bojím se spát, že se zase dostanu do té osudné noci a cítím zvláštní pachy kolem sebe, jako kdyby kolem mě neustale unikal plyn či hořelo.
Také se celá třesu po celém těle a to hlavně, když jsem četla vaši odpověď a pak její životopis na těch stránkách.
Jenže ona princezna nic zlého neudělala, možná kromě toho, že žila za peníze ostatních.
Vidíte, možná zrovna tady bude problém.
V Paříži jsem byla závislá na příteli a na to, co mi posílali rodiče.
De facto jako malá jsem záviděla ostatním dětem, co jim rodiče dovolí a mně ne.
Teď tedy chápu, proč tomu tak je.
Pokud jsem žila celý život v přepychu...
Vy máte pocit, že je MA zkažená, zlá, že se bude mstít???
Jenže na kom?
Já jí nic neprovedla, naopak jsem jí vždy byla oddaná a stálo mě to život.
Jak dlouho trvá vůbec se zbavit karmického zatížení?
Co vlastně viděla ta Vaše kamarádka během toho napojování?
Mluvila s MA, viděla výjevy z Revoluce?
Petra 14.09.2009
A co když je v tom proboha to dítě???
Malý Ludvík XVII?
Ten, co zemřel v desíti letech, po nesmírných útrapách.
Co když ho chce MA, jeho duši, dostat zpátky sem na zem???
A víte ještě jednu věc?
Na Sorbonně jsem absolvovala takový zvláštní literární kurz.
Týkal se Fantastické literatury a zrovna tam jsme rozebíraly Gustava Meyrinka a jeho povídky.
A Praha prý je považována za práh mezi živými a mrtvými.
Úplně me polilo horko, jak jsem to slyšela.
Já jsem se totiž, několikrát, budila strachy zpocená, to bylo ještě v Paříži, a viděla jsem takové "fleshe", že mám těhotenské břicho.
Tohle je vážně psycho, co se mi teď děje.
A na náměstí, kde dříve stávala dnes už stržená Bastilla, se mi zjevilo to jméno toho muže, co jsem ho kdysi potkala.
Potkala jsem ho u Faustova domu na Karlově náměstí v Praze!!!
Zjevilo se mi i na autobuse!!!
A pak se mi zjevovalo všude možně, v metru, ve škole, v televizi.
Prosím, já asi potřebuju udělat nějaký rituál či co, aby mě to ochránilo před zlými silami.
Já se skoro bojím vystrčit nos na ulici.
Petra 15.9.2009
Ale vlastně teď když nad tím tak přemýšlím, těch podivných událostí se děje moc,
utéct před tím asi nemůžu, spíš mám pocit,že bych tomu měla čelit, že je to velmi důležité.
Dneska dávají večer ten film o Revoluci, je to poslední část, tudíž ta, kde zemřu.
Asi musím sebrat odvahu a dodívat se na to až do samého konce, bude to mnohem lepší než ta zmiňovaná regrese.
Třeba se mi poté uleví a budu moci navázat na svůj normální život v ČR.
V Praze se cítím mnohem bezpečněji než v Paříži.
Ale je mi tu smutno, francouzská kultura mi velmi chybí.
Wahlgrenis přede mnou tedy tají tu druhou osobu, která má pocit spřízněnosti s MA.
(Netajím, jen jsem ten příběh sundala na prosbu pisatele... A taky vím proč... W. 15.9.2009)
Ta dívka/chlapec tedy žije v Čechách.
Nepsala, jak se jmenuje?
Zrovna dneska se mám setkat s jakousi dívkou, která jede rovněž na studijní pobyt do Paříže a máme schůzku u Café Louvru.
Bude bydlet v bytě, kde jsem strávila 3 měsíce /bylo to u Arc de Triomphe v 16.arrondissement/
a chce abych jí prodala francouzskou simkartu na mobil.
Znám ji přes kluka, co tam bydlel přede mnou.
Cítím, že se ještě něco stane, že tomu všemu ještě není konec.
Petra 14.09.2009
Já neodepisuju na problémy, ale už mi nedá.
Nic proti, ale přijde mi to už jako fraška, hledáte kořeny v minulosti, ale žijete teď a tady, tak to přijměte.
Představte si, kdyby tyto stránky nebyly, nebyla ani jejich autorka, zřejmě by jste musela se se vším poprat sama a život by sel dál.
Nevím, jak je palčivý váš problém, ale nehledejte souvislosti, nehledejte onu reinkarnovanou MA, nic vám to nedá.
Byla jste vhozena do nového života, žijte jak nejlíp umíte.
Každý z nás má nějaký životně těžký adaptační problém, ať v rodině, v práci, s dětmi a podobně.
I já jeden řeším, nejsem výjimka.
A je tu i mnoho lidí, znající svou minulost a přesto se dokázali sžít s novým životem v této době.
Pokuste se i vy smést minulost ze stolu a žít přítomností.
Příliš se v tom podle mě hrabete.
Může se pak stát, že se zahrabete úplně.
A to ale nebylo poslání, pro které jste znovu přišla na tenhle svět.
Anežka 15.09.2009
Dobrý den,
přirozeně jsem neměl v úmyslu vůbec reagovat na tento nový článek, týkající se mého minulého života.
Odpověď je jednoduchá.
Snažím se jít dál.
Nechci ustrnout na mrtvém bodě, který stejně nepřináší nic nového krom zbytečného trápení a rozjímaní ve vzpomínkách.
Vše se ovšem vrací samo od sebe, nyní si již dokonce vybavuji jasné momenty a tváře.
Díky tomu, že toto vše začalo přicházet daleko dříve, než jsem se začal věnovat studiu Francouzské revoluce, jsem si svou reinkarnací naprosto jistý.
Ano, byl jsem v minulém životě ženou a nejedná se, milá Petro, o žádný pocit spřízněnosti s Marií Antoinettou, tohle je jistota.
Upřímně mě rozesmála odpověď jakési slečny (či paní) Anežky.
Milostivá, pokud nemáte ve zvyku reagovat na texty, tak to nedělejte nadále.
Že mám já a Petra problém s adaptací?
Nevím, jak je tomu u vás, pochybuju ovšem, že si pamatujete pohřeb vlastních dětí a že se rozpomínáte na svou vraždu.
Moc se v tom hrabeme?
Nevím jak u Petry, ale já prostě prožívám znovu to samé jen v jiném těle.
Vzpomínky na úmrtí blízkých ve mně žijí dále, je jedno, kolik let uběhlo.
Pocit, že už je nikdy neuvidím, stále zůstává a je stupňován prožitky v životě nynějším.
Anežko, vy opravdu nemůžete vědět, proč se Petra na tento svět znovu dostala, tedy jestli je to vůbec znovu, protože na mě působí spíše fanatickým dojmem.
A pokud má vaše reakce obsahovat pouze opakování otřepané fráze „Žíj dál!“, tak uděláte lépe, když si ji necháte pro sebe.
Petra a Jana už očividně zabočovaly příliš daleko.
Praha a práh do světa mrtvých.
Další jména, která se Petře zjevovala.
Nevím...
Já zjevení nemívám, já si prostě jasně vzpomínám.
Bylo velmi zajímavé, když Petra popisovala, na základě svých informací mé pocity vůči Francii.
Myslím, že to spíše vycházelo z knížek než z toho, že by se pamatovala na něco, co jsme si MOŽNÁ kdysi doopravdy řekli (nebo řekly, v tomto směru jsem zmatený).
Nevím jak ty Petro, ale já současnou Francii rozhodně nezbožňuji.
Myslím, že pokud se cítíš být jako Marie-Louise, tak bys měla vědět, že jsem trpěla obrovskými depresemi po celý svůj život, tyto mimo jiné plynuly i z toho, že jsem v duši vždycky věděla, že nejsem a nikdy nebudu opravdovou Francouzkou.
Pokud jsi ale opravdovou reinkarnací, tak ti chci říct, že ty jsi jí opravdu byla a v tomto směru ses mi stala možná i trošku vzorem.
Že jsem tam kdysi byla šťastná?
Pro mne se nejednalo o štěstí ve Francii, ale o opojení a štěstí v zemi, kde jsem prostě být musela a kde jsem se až příliš opevnila.
Koruna mi možná chvílemi propůjčovala pocit, že je Francie a lidé v ní mou součástí, ale myslím, že jsem si to spíše namlouvala.
Vím, chyba je i ve mně, měla jsem naslouchat.
A to jsem si donesl do tohoto života, naslouchám lidem, snažím se uznávat lepší hodnoty než dříve.
Ale je mi rovněž velmi dobře znám pocit, jenž popisovala Petra, také ve mně někdy lidé, nevím proč a bráním se tomu, vzbuzují opovržení, někdy tím jak vypadají, někdy dokonce jen tím, že jsou staří.
Nevím, jestli jsi to ty, ale pokud ano, tak mi prosím odpusť, že jsem nebyla dost silná, abych tě od sebe odehnala.
Ale asi tušíš, že jsem to vlastně vůbec nechtěla.
Pokud jsi to ty, tak musíš vědět, že jsem nebyla schopna a nikdy nebudu ... zapomenout ...
Ten, kdo byl Marie Antoinette 15.09.2009
Anežko,
vy máte možná pravdu, žijeme teď a tady.
Ale zcela stoprocentně nemáte TUTO zkušenost.
Já jsem v Čechách dlouhou dobu pouze přežívala, žít jsem doopravdy začala žít až ve Francii.
Co se týče integračního problému, jednoduše mě česká kultura asi od 15-ti let nechávala chladnou, prostě ve mně nevzbuzovala žádné emoce.
Nudilo mě to tu, lidé mi přišli jako z jiného světa,s jinými hodnotami.
Ano,cítím se tu mnohem bezpečněji než ve Francii,to je pravda.
Podmínky pro normální klidný život jsou tu mnohem lepší, ale jako Češka se prostě necítím plně sama sebou.
A teď poprvé vím, odkud tyto pocity pramení.
Ano,je těžké se s tím tady integrovat.
Ostatně v kultuře, kde se lidé občas chovají jako ovce, je každý individualismus brán jako minus.
A tohle já nikdy nepřijmu.
Kolik lidí je díky tomuto v životě nešťastných, neboť se snaží žít jako ostatní???
Přitom by každý měl nalézt svoji vlastní cestu a za tou si stát.
Ad osoba, co byla MA:
Nebyla jsem Marie-Louisa, to je úplně jiná osoba z historie.
Podle toho,co zjistila přes napojování Janina známá, jsem byla princeznou de Lamballe.
Informace o sobě jsem už popsala v předchozích odstavcích.
Ano,cítím se být Francouzkou.
Nemohu ve Francii,alespoň prozatím žít,tak jak bych chtěla.
Velmi mne to bolí, byla jsem tam šťastná.
Netuším zatím, proč existuji na tomto světě a proč jsem se znovu narodila pávě do ČR a v tento čas.
Z okolního světa je mi opravdu smutno.
Včera jsem viděla televizní film o Revoluci na ČT 2.
Jestli na to máš nervy, tak se na to podívej, ale nechci tě nějak znepokojovat.
Ono přesně v příštím díle je poprava MA.
Jestli ti něco mohu říct, pokud tě to utěší.
Nemůžeš za to.
Francouzi, alespoň ´lůza´, oni jsou opravdu odporní.
Včerejší krvelační revolucionáři mě o tom přesvědčili.
Oni opravdu CHTĚLI zabíjet!!!
Nutila je k tomu bída,ve které žili a vlastní pocit nicoty, že nic neznamenají.
Nenávidím je do posledního.
Změna ale ve Francii byla nutná.
Byla škoda,že to vše došlo tak daleko.
Ty jsi byla pouze obětí událostí.
Nebyla jsi špatný člověk.
Mělas utrácet míň.
Měla ses zajímat více o svůj lid.
On doopravdy trpěl.
A trpěl tím, že jsme mu nedali prostor.
Zažila jsem to na vlastní kůži.
Já bydlela v tak ohavné koleji, trpěla hlady, neboť jsem neměla dost peněz, nemohla si koupit,co chtěla.
Zažila jsem tam opovržení, protože jsem nebyla to,co po mě chtěli, abych byla.
Zažila stávky, které nikam nevedou.
Slyšela příběhy lidí, co nemají budoucnost.
Poznala jsem život mnoha vrstev ve Francii - buržoazii, střední vrstvu, slyšela o těch nejbohatších.
Nikdo je tam nemá rád, přesto každý chce žít podobný život.
Ti chudí, je jich hodně, nemůžou žít tak, jak by chtěli.
Mladí lidé nemají budoucnost.
Studují a pak končí jako pokladní v supermarketech.
Lidé na vysokých postech utrácejí, teď jsou lidé vyhazováni z práce jeden po druhém.
Mnozí dokonce páchají sebevraždy, nemají, jak živit rodiny (viz případ France Telecomu).
Bezdomovci se množí jak houby po dešti.
Je to tam teď opravdu, opravdu špatné.
Bylo mi z toho smutno, já tu zemi ráda mám.
Cítím se tam veselá, i přes tyto ošklivé věci.
Ráda se tam bavím ve společnosti, mám si s lidmi co říct.
Pokud mi pořád nepřipomínají fakt, že jsem z Východní Evropy.
Ale není to tvoje chyba, to je karma této země, pokud to tak mohu nazvat.
Vždyť za 200 let se nic pořádného nezměnilo.
Opět jsou tam, kde byli na počátku roku 1789.
Já jsem to tam vzdala, oni jsou nepolepšitelní.
Chtěli akci, tak ji mají.
Nechme je být na pokoji, jsou to problémy jejich země.
Já už nemám sílu to nějak řešit.
Oni jsou moc impulzivní.
Nevím, jestli ti tohle pomůže.
Proč jsi mě od sebe chtěla odehnat?
Já jsem ti pomáhala celý život.
Já jsem ti celý život věnovala.
Já jsem kvůli tomu, že jsem byla tvoje přítelkyně zemřela!!!
Ale nedávám ti to za vinu, je to problém mé, jak říkáš, fanatické oddanosti.
Mám ho i doteď, mám problém se od věcí odpoutat.
Prožívám nepříjemné citové závislosti, i jiné, materiální.
Pořád mám pocit,že mi lidé cosi dluží, že si zasloužím víc,že mám navíc.
Chci se chovat jako francouzská princezna.
Chci mít stejné vzdělání, chci respekt a úctu od druhých.
Mrzí mě,že v této moderní společnosti se ji dosahuje pouze materiálními cestami.
Lidé zapomínají na hodnoty starého režimu.
Já zapomenout nechci.
Ale pokračovat chci dál.
Budu šířit francouzské hodnoty kolem sebe.
Rozhodla jsem se učit francouzštinu.
Hodně mi to dalo.
Snad mi to odhodlání vydrží.
Je to risk v této poameričtělé společnosti.
Tahle společnost vůbec nevím,kam jde.
Následujeme západní vzory a přitom... není o co stát.
Jsem monarchistka, současnou politiku nesnáším.
K volbám ani jít nechci, nebyla jsem ani u jedněch.
Je mi to už ale jedno.
Nějak se s tím vyrovnám.
Jestli jsi opravdu byl MA, nebo někdo,kdo s ním měl něco společného, možná jedinou radu ti dám - neztrať nikdy kontakt s realitou, ano,lidem radši naslouchej, těm,co si to zaslouží a nezneužívej moc, pokud budeš nějakou mít.
Mluvíš o dětech, jak to že víš,že se ti nikdy nevrátí?
Jsi tedy muž, kolik je ti let?
Máš partnerku?
Plánuješ rodinu?
Nebo už jsi děti měl a ony ti zemřely?
V tom ti asi neporadím.
Není to v mé moci.
Možná,když se pokusíš přijmout to francouzské v sobě,co jsme ti vštěpovali, možná se tvůj život zlepší.
Je v tom velký kus vznešenosti a síly a moudrosti.
Potkala jsem tam spoustu lidí,co dokáží vidět lidem až na samé dno duše.
Je to velmi očisťující.
Jediné místo, kde ji tady nalézám je v Praze, na Pražském hradě.
Cítím tam dobrou energii, ráda se tam vracím.
Je mi líto,že to tak všechno dopadlo.
Svému osudu jsi neunikla.
Snad tě teď čeká něco lepšího.
Je mi to opravdu líto.
Musíme jim všem odpustit.
Oni byli neskutečně krutě bezohlední.
Ty taková nebuď,nikdy jsi taková nebyla.
Promiň, že ti píšu jako ženě, ale samo mi to proudí z hlavy.
Jako muže tě neznám.
Nevím o tobě vlastně vůbec nic.
Pokud ale máš jistotu,že jsi byl MA, musela jsem ti to říct.
Pokud ne,mám smůlu, má slova dopadají na neúrodnou půdu.
Anežko,
do našeho rozhovoru se dále nepleťte, nic Vám do toho, s prominutím, není.
A jestli vám tyto řeči vadí, tak to zde nečtěte.
Nikdo Vás k tomu nenutí.
Nehodlám Vás přesvědčovat o svých pocitech.
Ty jsou jen mé a rovněž informace,co jsem zjistila, jsou součástí mého já,mé identity.
Až se s nimi vyrovnám, budu schopna pokračovat ve svém novém životě.
Petra 16.09.2009
Ano, máš pravdu.
Mé pravé jméno, to dívčí, bylo Marie Terezie Louisa de Savoie-Carignan.
Všude jsem ale našla pouze její jméno po choti : de Lamballe
Proč jsem se vlastně tohle vše dozvěděla zrovna teď?
Ty máš tyto pocity už jak dlouho?
Ty si opravdu vzpomínáš na svůj život na francouzském dvoře?
Jestli jde ale jen o tu smrt dětí, to nebyla jediná zkušenost kterou si MA prošla, musíš si pamatovat na více věcí.
Proč si na to ale vzpomínáš právě teď?
Je to jako varování?
Už se nemám do Francie vracet?
Já to nutkání pořád mám, mě se tam ten život líbil, jenže jsem se tam nedokázala integrovat.
Já jsem tam i přesto byla šťastná.
Jak si mám zpátky zvyknout na Čechy?
Podaří se mi to?
Má to nějaký smysl?
Mám tu nějaký úkol?
Jako Francouzka tu žít nemůžu, jako Češka se necítím sama sebou.
Půjde to nějak dohromady?
Já už nechci, aby mi lidé ubližovali.
A já si v tomto životě nechala tolik ublížit, i od lidí na kterých mi záleželo.
Je to všechno tak zvláštní, s jakou silou se tyto vzpomínky vynořily znovu na povrch a já se jim ubránit nemůžu, asi to má nějaký smysl.
Petra 16.09.2009
Pokud mluvím o svém minulém životě, tak používám ženský rod, takže mi není nepříjemné - Petro, pokud jej používáš.
Musím se přiznat, že to oslovení „Marie-Louise“ byl svým způsobem test.
Pamatuji si, že Louise jsi naprosto nesnášela, vždycky jsi říkala, že to na tebe působí moc prostě, jako nějaký dobytek.
V soukromí jsem tě samozřejmě, jako ty mne, oslovovala druhým jménem, to zní tuším Thérèse.
Snad právě proto jsem čekal, jestli budeš protestovat.
Naštěstí nemám takové problémy se svým původem jako ty.
Já jsem přece doma.
Zbožňuji Vídeň, obzvláště pak svůj rodný zámek, i když se už hodně změnil.
Co se týče Paříže...
Mám rád jejich módu, nosím jejich značky, používám jejich parfémy.
Musím uznat, že ani v tomto životě jsem se nenarodil do nejchudších poměrů.
Nemám takové zkušenosti jako ty.
Ale myslím si, že bys měla hledat štěstí tady, protože ve Francii se ti to stejně už jednou nepovedlo.
A touhle reinkarnací, jako bys přímo řekla: „Zkusím štěstí tady!“
A pokud vím, mnohdy jsme se bavili o tom, že ti svou zemi ukážu.
To jak Amerika pohlcuje ostatní jazyky a kultury mi taky velice vadí.
Sám jdu nyní na univerzitu studovat německou filologii + další předmět.
Takže mám také strach, aby mne to uživilo.
Co se týká francouzštiny, přibírám si ji jako dobrovolný předmět, moc si toho totiž nepamatuji, zatímco němčina se stala mým druhým rodným jazykem.
Ne v tomto životě děti neplánuju a ani jsem je neměl, je mi totiž 19.
Vzdal jsem se sice ženského těla, ale pozitivní vztah k mužům přetrval.
A asi bych už nepřenesl přes srdce, kdybych měl někoho tak blízkého ztratit znovu.
Chceš úctu od ostatních?
To znám!
Lidé o mně říkají, že působím namyšleně, takže to ve mně asi také stále přetrvává.
Jistý druh aristokracie.
Ale myslím, že to jsou mimo jiné právě ty věci, které musím překonat.
A s tím našim vzděláním v minulém životě.
No, řekněme, že jsme věděly, co jsme chtěly!
A to něco francouzské, co bych měl přijmout.
Nedá se to popsat, ale nějak jsem se s tím sžil.
Nevím přesně, co to je, ale je to ve mně.
Já a odehnat tě?
Přečti si znova, co jsem napsal.
Říkal jsem, že jsem to nedokázala a ani jsem to nechtěla.
Byly jsme jako jedna.
A nevím, ale stále doufám, že si nepíši se skutečnou reinkarnací mé přítelkyně,
protože by to znamenalo, že se do dalšího života rodíme mezi úplně jiné lidi, je to ale velmi logické (z důvodu rozvoje osobnosti).
Já se ovšem nehodlám smířit s tím, že už nikoho z minulosti nepotkám, asi je to uděl reinkarnovaných, tedy těch co si pamatují více, než by chtěli.
... V tomto nesouhlasím s Janou.
Lidé by neměli zjišťovat minulost, pokud nepřijde sama.
Dále pak jsem chtěl poděkovat Wahlgrenis, za její trpělivost s uveřejňováním našich hovorů, i když si myslím, že mít na svých stránkách texty psané reinkarnací Marie Antoinetty a její bývalé přítelkyně se jen tak každému nepoštěstí.
Nenapadají mě slova, jak dopis ukončit, protože...
Ten, kdo byl Marie Antoinette 16.09.2009
Milá vzácná Wahlgrenis,
nedá mi to a musím zareagovat na téma reinkarnace.
Je to tak tajemné téma a přitom se týká každého - ať tomu věří nebo ne.
Vzpomínky na minulá vtělení, kdo by si nechtěl vzpomenout?
Jsou různé motivy, proč se o to pokusit, od těch povrchních
až po ty závažné, kdy je možno vyvolanou vzpomínkou ulevit nemocnému tělu nebo duši.
Není ovšem náhoda. že se znovurodíme se zamlženou pamětí.
Je to mechanizmus, který má svůj význam a je třeba jej velmi respektovat.
Je součástí vyššího řádu, o kterém většina z nás nemá ani tu nejmenší správnou představu, i když se řada lidí domnívá, že VÍ.
Pokud tento mechanizmus selže a vzpomínky se vynořují, je nutné s tím pracovat tak,aby to,co bylo již jednou odžito,nekomplikovalo žití nové.
Co bylo, je zkrátka pryč a je potřeba žít svůj nový život v podmínkách,které nám jsou nabídnuty.
Není náhoda, že se minulá vtělení "ukážou" jen pokročilým duším, které na sobě pracují ,vědomě rostou.
Tato práce zabere i několik životů.
A po dosažení určité duchovní úrovně už minulá vtělení nevyvolávají žádné emoce.
Zkrátka nijak nepůsobí a neovlivňují nás a neodchylují z dalšího vývoje.
Protože není dobré ustrnout v minulosti.
Je to jako chtít najít cestu dál na konci slepé ulice.
Já si také vzpoměla, a velmi přesně to popsal "..ten kdo by MA.."
Moje vzpomínky nebyly nijak dramatické, jsou to prostě vzpomínky..jsou vždy stejné a na ně časem navazují další.
Vždy jsou doprovázeny autentickým pocitem, který byl součástí vybavované situace.
Jen jednou mě dostaly (vzpomínky) do nepříjemné situace.. a to když při posezení s přáteli v útulné hospůdce vešel muž a já v něm okamžitě poznala vojáka z bitvy u Slavkova.
Bylo to vážně šílené, protože jsem ho viděla poprvé v (tomto) životě a málem jsem se na něj nadšeně vrhla - bojovali jsme tam totiž spolu.
To, co jsem poznala - nebyla jeho fyzická podoba, ale něco, co tam vstoupilo s ním a co je jeho stálou součástí.
Tenkrát jsme jej všichni velmi obdivovali, byl o dost starší (to je pořád) a velmi charakterní - takový hrdina, o kterých se nepíše.
Nemohla jsem z něj odtrhnout oči a bylo by to asi dost trapné, kdybych se neovládla.
Pochopilajsem, že po velmi rušném a dobrodružném životě teď "odpočívá".
Součástí této vzpomínky byla i vůně louky, na které jsme seděli - on byl vždy trošku stranou, byl pro nás takový nedostižně tajemný...
To vše se mi vybavilo a já si musela dát hlavu do dlaní a jenom jsem šeptala: "to není možné, že je to ON"..
Jméno se mi však nevybavilo...a není to ani důležité.
Tak to je vše, jenom chci poprosit všechny: neexperimenujte s regresemi jen ze zvědavosti, není to bezpečné.
Nepřísluší mi soudit, ale Petra mi připadá poněkud labilní a její snaha dokázat okolí, že kdysi byla někým jiným, než je dnes dost křečovitá.
I kdyby to byla pravda, dnes je to už jedno a důležité je to, co zní zůstalo, co se sebe dál udělá.
Jitka 17.09.2009
Já Vám všem rozumím.
Já v minulosti práve ustrnout nechci.
Jenže pocity, co mám, se vynořily s intenzitou teprve nedávno.
Předtím to byly pouze věci, události, osoby a fakta,která mě zajímala, nic víc.
Teď to je něco, co hluboce poznamenalo moji duši.
Něco,co mi právě brání jít dál a já chci vědět proč.
Jenže co mám dělat v momentě, kdy zrovna, když jsem začala žít naplno svůj nový život, se mi převrátilo vše naruby a dozvím se,že jsem vlastně svůj život ve Francii už prožila a že je dost možné,že se tam prostě už nemám vracet?
Zrovna v momentě,kdy jsem začala věřit, že štěstí si člověk tvoří sám,tvrdou prací a úsilím, vlastní aktivitou, se mi vše převrátlilo na ruby a já jsem znovu tam,kde jsem byla?
V takových momentech už člověk dělá takové věci, že se začne obracet i do minulých životů.
Já se nesnažím mermocí dokazovat,že jsem něco víc než ostatní.
Prostě jsem jenom chtěla vědět, proč ten život, co se mi líbil a co jsem začala žít, se mi najednou obrátil vzhůru nohama?
Snažím se v těch všech událostech najít logiku.
Chci pochopit dynamiku událostí, které mají vliv na mé budoucí směřování a je-li něco z minulosti, tak to pochopitelně chci vědět.
Potřebuju se nějak pozitivně nasměrovat a pochopit, proč mě před 3 lety moje duše nasměrovala právě do Francie a proč mě teď událostí z ní směrují pryč.
Za celý svůj dosavadní život jsem nepotkala jediného člověka,který by nesešel někdy ze své cesty a nechtěl vědět, co a jak, teď dál.
Ostatně netouží po tom každý,kdo sem přispívá?
Najít odpověď na otázky týkající se lidské existence?
I v rámci minulých životů, pokud opravdu existují.
Já sama odteď věřím, že ano.
Petra 18.09.2009
Dobrý den,
vzpomněla jsem si na vás ještě, chtěla jsem vám totiž poslat ty příspěvky, o kterých jsem s Vámi mluvila mluvila.
O tom, co jste mi říkala, ještě jsem nějakou dobu přemýšlela. Byla jsem se totiž projít na místa, kde jsem se setkala s člověkem, o kterém jsme společně mluvily. Je zajímavé, že to je kousek od Karlova náměstí, poblíž Faustova domu. To místo má hodně negativní energii. Jsou tam feťáci etc.
Od té doby, co jsem se s ním rozloučila, tak jsem na ona místa ani nechodila, protože mi tam bylo špatně, a bála jsem se, že ho znovu potkám. Teď už to bylo o něco lepší, vím, že se mi ulevilo, když jsem tam šla.
Jak jsme spolu mluvily o
plástvích - vzpomínám si, jak Vám padlo slovo OHEŇ a také na to dítě, co zemřelo. Moje domněnka je taková, že se mohlo jednat o dvojici básníků, děti ale měli dvě a vzali se:
Sylvia Plath a Ted Hughes Žili v 60. letech v Anglii, potkali se na univerzitě v Cambridge, vzali se poměrně brzo, téměř dva týdny po seznámení! Manželství šťastné moc nebylo, ale vztah to byl intezivní. Skončilo to špatně. On ji opustil kvůli jiné ženě, ona zůstala sama se dvěmi dětmi, nedařilo se jí pracovně - editoři jí nechtěli vydávat knížky, zůstala úplně sama, s koncem vztahu se vůbec nevyrovnala a nakonec se otrávila plynem. Byl z toho dost velký skandál společenský. Nakonec se zabila plynem i ta druhá žena - jmenovala se Assia Wevill a byla také básnířka. Na toto téma byl natočen i film. Shodou okolností (!) zrovna, když se tento film natáčel, v něm on - Andrew, měl účinkovat jako komparsista, protože film se natáčel zrovna v době, kdy on tam studoval !!! Vzpomínám si, že mi říkal, že v tom filmu nakonec nebyl, protože měl ten den plný přednášek, ale že toho litoval, že to mohla být zajímavá zkušenost.
Tak to je jedna věc.
Další věc je ta a tím se dostávám už do přítomnosti bylo to, že mě sám nabádal, abych odjela studovat do Cambridge (o tom jsem vám už říkala), já jsem to odmítla z důvodu, že by to bylo finančně náročné, a že bych to nezvládla. Bylo to těsně před zkouškami na vysokou, kdy jsem dělala několik přijímaček najednou, požádala jsem ho, aby mi zkontroloval jednu práci - on to odmítl se slovy, že mi nepomůže, že jsem drzá, že by to nebylo spravedlivé vůči ostatním. Potom ještě napsal, že ke měm nic necítí, že se mu akorát zdám dobrá do postele, ale ne pro vztah a tím že to pro něj končí. Byla jsem z toho tehdy dost mimo, myslela jsem, že se chovám adekvátně situaci, byla jsem ale mladá a nezkušená. Napsala jsem mu, že už ho nikdy nechci vidět. Nebyla to pravda, ale měla jsem za to, že takhle to bude lepší. Vůbec jsem netušila, že by ho to zranilo, myslela jsem si, že je mu to celé jedno. Každopádně on mi udělal tu věc, že mi měl poslat nějaké věci, které jsem mu dala. Ještě jednou si vyžádal setkání, nevím proč, to udělal. Asi mě chtěl potrestat, ty věci mi dal osobně, chtěl ještě něco během toho setkání řešit, ale do řeči mu moc nebylo. Já jsem měla ještě oči krvavé od pláče, myslím, že to bylo vidět, nechtěla jsem, aby mě v tom stavu viděl. Co mě zarazilo, bylo to, že on měl v očích pláč taky. V té době, když jsme se potkali, tak se zrovna s někým rozešel, bylo to na něm vidět. Mluvit o tom moc nechtěl. Co jsem ale snést nedokázala, že moje city v úvahu vůbec nebral. Pokud jsem mu tedy ublížila, tak si o to koledoval.
Pak jsem později, až už bylo všechno v klidu, měla jsem hotovou maturitu i přijetí v kapse, jsem mu napsala sms s tím, že mi to všechno bylo líto, jak jsem se zachovala a podlehla emocím. Poslal pak ještě jednu sms, kde se zdálo, že je s tím vším srovnaný. Říkal, že mi pošle email, ale nic mi nedošlo. Tak jsem celou záležitost brala za kompletně uzavřenou. No,vzhledem k tomu,na co jsem narazila tento rok, jsem to vše musela znovu přehodnotit. Však posuďte sama. Posílám vám to v příloze emailu. Co je zajímavé, že ti dva se seznámili 25.2. 1956.
Sylvia Plath zemřela r. 1963. Já jsem se narodila 1985. Datumy logicky sedí.
Ted Hughes ale zemřel v roce 1998 a on se narodil roku 1977. Tohle jediné mi do celé skládačky nesedí. Vše ostatní ano.
V podstatě se mnou jednal jako učitel se žákem, místy to přeskakovalo do přátelství. Co mi ale vadilo, byly neustálé sexuální narážky. Na jednu stranu mi to lichotilo, na druhou mě to strašně bolelo, protože moje city byla a vlastně pořád jsou opravdové. A vlastně čím více se tomu bráním, tím větší psychické problémy z toho mám. A proto jsem se taky za vámi vydala, protože zvládat takové pocity vzteku, vášně a pochyb, je na mě moc. Tak nějak asi začínám chápat, že tato láska je absolutní, tedy, že bude trvat až do smrti, že to jen tak ze dne na den neskončí. Vzhledem k tomu, že tady je ale ta druhá žena, se kterou on teď žije, která je svobodná matka, má dvě děti, je doba finanční krize, dle toho, co jsem z toho příspěvku pochopila, tak je velmi žárlivá. A on má citovou vazbu nejen na ni, ale i na ty děti, na které nevím proč, beru ohled nejvíce, protože si dokážu představit, jaké to musí být vyrůstat v neúplné rodině. Tak se prostě držím zpátky a ty emoce se snažím nějak krotit.
Protože kdybychom se znovu setkali, skončí to špatně, byla by z toho nevěra a pláč na obou stranách. Zároveň mi tyto pocity, co k němu cítím absolutně blokují navázat vztah ke komukoli jinému a zároveň se soustředit na svůj život - školu etc. Takže nějak to vyřešit musím.
Co se týče toho minulého života, sedí všechno - místa,lidé - 2 ženy, 2 děti + plus to jedno navíc, které jeho matka (ta druhá žena Assia) zabila.
Já mám pocit, že jsem byla spíše ta žena první - Sylvia. Četla jsem její práce a měla pocit, jako by to bylo o mně. Jako bych to psala sama. Ty psychické potíže, co měla, jsem měla taky. Něco jsem od ní přeložila, byla mi blízká. Její tragédii chápu, ale co je na tom nejdůležitější - už nechci, aby to skončilo stejně. Chci tak nějak happy end pro všechny, ale mám strach, že se mi to celé vymkne kontrole. V podstatě jsou to dost tragické příběhy a já bych chtěla šťastný, vyrovnaný a citově plný život, jenže se mi to při vší snaze nějak zvrtlo.
Omlouvám se, že vás s tím ještě unavuji, ale tenhle citový problém řeším už od svých 17 a chtěla jsem znát pravdu.
Petra 19.07.2010
