Wahlgrenis

Kdo jsou moje děti?

Milá paní Wahlgrenis,
na Vaše stránky jsem narazila náhodou (pokud to tak mohu nazvat) asi před rokem, když jsem psala článek o týraných dětech.
Vaše stránky jsou opravdu zvláštní, plné bolesti a naděje těch, kteří se na Vás obracejí a kterým se někdy pokoušíte ukázat cestu.
Od té doby jsem ještě Vaše stránky několikrát navštívila (v příbězích prosebníků nacházím i odpovědi na některé své otázky).
Také jsem si několikrát říkala, že bych Vás mohla poprosit o pomoc, ale vědomí Vaší nepochybné vytíženosti a malichernost mých problémů mě od toho vždycky odradily.
Toužila jsem po radě, jak najít lepší vztah ke své malé dceři, ke které někdy cítívám bezdůvodnou averzi, ač se ji snažím milovat a nedávat jiné pocity najevo... ale vždycky to nejde a mně je jí tolik líto...
I když ji samozřejmě netýrám /doufám.
S jistotou se to dá říct těžko, myslím, že každý si vzpomene na to, že mu někdy rodiče ublížili, aniž by o tom věděli.
Ale říkala jsem si, že to zvládnu sama...
A teď se mi narodilo třetí dítě, syn.
Když mi ho v porodnici podali a on se na mě podíval, cítila jsem něco úplně jiného, než při narození předchozích dětí.
Moje první myšlenka byla: "Konečně jsi se mnou," a "tak dlouho jsem na tebe čekala!"
Nebýt toho, že jsem byla z toho shledání s tím, kdo je teď(?) můj syn tak šťastná, asi by mě to vylekalo.
Můj muž děti nechtěl; první, druhé ani třetí, i když je všechny moc miluje.
Já jsem ale i po dvou dětech moc chtěla další (možná by mi to stálo i za rozvod), a teprve teď mám pocit, že už další děti mít nemusím (i když bych se tomu nebránila... ale až s narozením třetího syna zmizela naléhavost té touhy).
Miluji všechny svoje děti (i přesto, že u nejstarší mě to stojí nějaké úsilí), ale mám pocit, že to poslední je, nevím jak to říct jinak, "důležitější". Nepřemýšlím o reinkarnacích; i když jako dítě, dřív, než jsem o něčem takovém slyšela poprvé, jsem byla přesvědčena, že si jednu svou celkem jasně pamatuji, včetně nějakého zažitého masakru, a měla jsem potíž s tím smířit se se svou novou identitou.
Zhruba po patnácti nebo šestnácti letech se mi konečně přestalo "stýskat", pochopila jsem, že země, kde jsem (možná) žila, je zničená a lidé mrtví nebo duševně zotročení a že vrátit se nemůžu.
Někdy v té době se mi stalo, že mě navštívil Ochránce v podobě příznačného zvířete a odvedl mě, víceměně proti mé vůli :) do západní Afriky.
Tehdy jsem netušila, že budu studovat africké jazyky, psát o Africe knihy a plánovat svůj život tam; nelíbilo se mi to, ale v té vizi mě Ochránce nenechal jít jinam (kam jsem chtěla).
Teprve asi o deset let později jsem pochopila, co mi chtěl říct.
I teď bych se zeptala svého Ochránce na to, kdo jsou moje děti a jak se k nim mám chovat (kromě snahy dát jim co nejvíc lásky a klidný domov) a jaká úskalí čekat, ale během posledních let už ho nevídám, a teď bývám moc fyzicky i duševně unavená
(tři malé děti, hodně vytížený manžel, velmi těžce nemocná maminka, nemocný otec, napjaté vztahy se sourozencem) a mám málo klidného času na to, abych ho šla hledat.
Chtěla jsem Vás proto poprosit, zda byste - pokud se nenajdou další lidé, jejichž potíže si žádají pomoci mnohem naléhavěji, než ty moje - nám mohla obětovat něco své energie a času...
Pokud ne, rozhodně to pochopím.
V každém případě Vám děkuji za čas, který jste věnovala čtení mého e-mailu a za práci, kterou děláte pro své bližní.
Kine 09.06.2009

Milá Kine,
nevím proč, ale po přečtení Tvé zpovědi na mě padl smutek.
Holčičko zlatá, všechno na tomto světě máme půjčeno.
Nic není naše.
Jsi připravována na další zkoušky, otevři své srdce všem svým nejbližším.
Jejich lásku budeš potřebovat.
Oni potřebují Tvoji lásku.
Vše je spojeno.
Prosím, otevři oči.

Jarča 09.06.2009