Musí náš Mikuláš opravdu zemřít?
Milá Wahl,
když jsem viděla, kolik lidiček radilo Zizi s děťátkem, snad se najde i pár rad pro mě.
Miminko mně kope v bříšku a já bohužel vím, že mi umře... hned nebo brzy po porodu.
Edwardsův syndrom.
Inu - genetická chyba, pravděpodobnost 1:8000 živě narozených dětí.
Lékaři tomu říkají blbá náhoda.
Ale s tím se nemohu smířit.
Většina matek hned potratí, ale já si dávám podvědomě od začátku těhotenství na břicho ruku a mimi žije z reiki, neboť na konci 5. měsíce jsem stále nic nepřibrala.
Náš Mikuláš má dnes svátek a já přemýšlím, proč je jeho návštěva u nás tak krátká.
I sestra dnes brečela a že nevěří, že je to jen genetický omyl.
Já malému říkám záchranář.
Astroložka mi v létě vyčetla smrt v rodině a malý někoho zřejmě zachránil.
Nebo mi pomáhá s karmou a mohlo to být i horší.
Nebo měl na "návštěvu" málo času?
Stejně ho obdivuju, že do toho šel...
Je to smutné...
Vždy jsem si uvědomovala, jaký zázrak jsou děti.
Jsem učitelka a mám cizí děti ráda jako vlastní.
Vždy jsem chtěla pomáhat lidem.
Před otěhotněním jsem se v sobě snažila všechno vyčistit, nebrala jsem dlouho léky, urovnávala jsem vztahy v rodině, prováděla odpouštěcí a odpoutávající ritály, četla duchovní knížky...
No holky kolem i těhotné pily kafe, kouřily, třeba se i na mimi netěšily a vše dobře dopadlo... ne tak u nás.
Vím, že stále dělám chyby.
Třeba se mi každou druhou noc zdá o nějakém (pokaždé jiném) charismatickém muži
a občas se v něm i zapletu, no v reálu už jsem se polepšila...
Ale s těmy sny si přijdu trochu úchylná.
Pravda, s manželem máme nádherný vztah, ale oba víme, že jsme znovu nalezení sourozenci z minulých životů, vášeň nikdy nebyla, ale i ostatní dělají chyby...
No snad mi to někdo někdy vysvětlí, proč nám Mikuláš umírá...
Děkuji za uveřejnění a snad i za radu, opravdu ráda se poučím a budu na sobě pracovat,
s láskou
Neonika 06.12.2008
Milá Neoniko,
tohle jméno sis vybrala sama.
Na mě působí divně, jako kdysi neony - takové ty světelné trubice na domech, co v nich pobíhala světýlka.
Tady je něco jinak.
Něco hodně nepřirozeného...
Pokusme se na spolu přijít.
To, co bys měla prožívat jako šťastná budoucí maminka, neprožíváš.
Tenhle krásný obraz je nekompletní, chybí mu barvy, chybí i rámy...
Není úplný.
Ochránci sice jsou tady, jsou při Tobě, ale je to tak, že bude to, co být má.
Nemohou udělat zázrak, ale jsou zde přítomní, hladí Tě..., což jistě vnímáš.
Vypadá to, jako by Tvá láska umřela někde v minulosti, jako by neměla dál žít.
Proto nemá žít ani miminko...
Jeho cesta je zkřížena, problém je především s jeho "stavebním materiálem", snad je jiný, něco chybí nebo přebývá.
Dochází k jeho zastavení, k obrovskému tlaku, který nedovoluje jít dál.
Jako by tato situace byla pro Tebe nastaveným zrcadlem, jako by sis měla uvědomit chybu, která se stala.
Tohle ale není chyba ze včerejška, ale bavíme se o minulých životech.
Nic se neděje jen tak, všechno má nějaké vysvětlení, které nám ale může připadat v tuto chvíli nelogické.
Na mě to působí tak, že jsi byla v roli lékaře, rozhodovala jsi o životě i smrti.
Byla sis jistá, co podat, aby trápení a bolest ustoupily.
Všechny procesy jsi měla pod kontrolou, nebylo žádných pochyb o Tvé profesionalitě.
Ale nic netrvá věčně.
Chybička se vloudila.
Stalo se a Tys podala buď nevhodné léky, nebo jsi provedla nesprávný léčebný zákrok...
Není tam sice žádný Tvůj přímý úmysl, mohla jsi jedna pod tlakem, rychle, bez rozmyšlení.
Nejednala jsi ale tak, jak by měl skutečný lékař jednat.
A pacient umírá.
Chybu sis uvědomila pozdě.
Ve chvíli, kdy už nebylo možné jeho život vrátit zpět.
Držela jsi v ruce jinou krabičku s léky nebo jsi pochopila jinou podivnost.
Místo abys přiznala své pochybení, najednou Ti to bylo tak nějak jedno, mávla jsi rukou.
Neřešila jsi smrt člověka.
Nezkoumala jsi vlastní chybu.
Neomluvila ses nikomu.
Byla sis dál jistá svou bezchybností...
Smutné.
Tahle událost někam zapadla, do Tvého podvědomí, nechtěla sis ji připustit, snažila ses zapomenout.
Ovšem teď ten človíček přichází, aby sis to důležité uvědomila.
Jsou to hrozné věci, já vím.
Vrací se tehdejší pacient, který mohl žít.
Tvojí chybou zemřel.
Teď nejspíš zemře také, ale je to jen proto, aby sis tuhle souvislost uvědomila.
Neporovnávej svůj příběh s příběhy kamarádek, které během těhotenství kouří, pijí kávu...
To je něco jiného.
Každá budoucí maminka je tady v roli brány, kudy přichází miminko.
To, že právě ona byla vybrána - to je rozhodnuto mnohem dřív.
(Teď se samozřejmě bavíme o těch přirozených těhotenstvích. Umělá probírat nebudeme - to je zcela něco jiného, to sem snad ani nepatří...)
Měla bys tady přijmout jakési vyšší určení, to, že všechno se děje kvůli něčemu.
Náhody neexistují.
Jakmile si spolu vyrovnáte dluhy, zase bude všechno v pořádku.
Hlavně tehdy nechápali rodiče toho pacienta, smrt byla zcela mimo program.
Jeho stav nebyl umírací.
Ti možná očekávají nějakou Tvou reakci.
Nevyrovnali se s jeho odchodem, který byl tak náhlý.
Tady by se mělo provézt napojení na tyhle duše z minulosti - rodiče a dítě.
Měla by ses jim pokusit vysvětlit, co se tehdy stalo... a proč se to stalo...
Bude to náročné, a není dobré řešit to teď v těhotenství.
Potom ale bude karmický problém odstraněn.
A Ty bys mohla časem otěhotnět naprosto bez problémů.
© Wahlgrenis
06.12.2008
ach tak...
taková jsem byla.
nikdy bych nevěřila, že bych mohla být lékařem.
neunesu pohled na krev.
nevěřím jim nos mezi očima.
v 18 jsem onemocněla ulcerozni kolitidou a klasická léčba mě přiváděla k zoufalství a slzám.
je to už 8 let, moc mě to změnilo a posunulo.
to, co každý jednou pochopí, jsem jakž takž pochopila a snažím se to lidem ukazovat, aby si taky mohli pomoci od nemocí k hezkému životu.
myslela jsem si, že to bude moje karma a ne manželova.
jsem ze sebe občas překvapená, žiju klidným a mírným životem, ale když se mi něco stane, tak se pak podívám do zrcadla a hledí na mě naprosto sebevědomé oči s výrazem:
dokážu cokoliv... a tahle bolestná ztráta mě zase posílí.
děkuji ti, budu se snažit vše zvládnout a neřešit nic za těhotenství.
je pravda, že co jsem těhotná, přešlo mě "nepřekonatelné nutkání" duchovně se posouvat, číst, navštěvovat semináře, dokonce se i ptát, i když dnešek je vyjímkou a nejspíš šťastnou.
teď mě něco hladí po vláskách.
no jsem ráda, že to nesouvisí s mými sny o mužích, z toho jsem měla větší strach.
s těmi dušemi se to pokusím urovnat, nejspíš vyhledám pomoc zkušenějších.
snad nám i přestane lupkat v nábytku.
rozhodně to lze přijmout vše snáz, když člověk ví, že něco vrací - splácí...
ne jak mi řekli doktoři - chyba, za to nemůžete... jedeme dál
taky jsem vděčná, že i když splácím život životem, že se to stalo tak brzy...
jestli mi rozumíte...
děkuji všem, že mě mají rádi a jsou ke mně schovívaví, já se v tomto životě vážně snažím a cítím tu velkou podporu ochránců i rádců :-)
držte mi pěstičky, ať se s tím vyrovnám a vše urovnám, jdu zapálit svíčku za tu rodinku z minulosti
Neonika 8.12.2008
PS: vlastně si říkám jinak ... ale to nikomu neříkejte
hezký večer
Milá Wahlgrenis,
píši ti pokračování našeho příběhu.
Jednoho večera jsme s manželem nemohli usnout, něco bylo ve vzduchu, břicho jsem měla jako kámen.
K ránu se mi zdál sen, nebyl nijak dlouhý, vybuchla v něm žárovka a ten hluk mě vzbudil.
A za dvě hodiny mi volali z Brna, že máme přijet.
Zase prohlíželi malého a nedávali žádnou naději, že by to mohlo být s ním v pořádku...
Manžel za něj bojoval a plakal, ale já jsem jim už ani slzu neukázala, nelíbilo se mi, jak si malého nelibě doktor prohlíží...
Já jsem se usmívala a užila si ten okamžik, kdy jsem ho pozorovala na monitoru.
Nevím, zda ten sen znamenal, že je vše špatně, že je konec, nebo varování před doktorem, co mi doporučuje potrat.
Nikdy jsem o potratu nepřemýšlela.
A stejně jsem na něj šla.
Prosila jsem malého, ať odejde sám ještě dřív, ať na mě nenechává tak hrozné rozhodnutí, někde jsem četla, že mimi v bříšku, když se rozhodnou, že si spletli maminku, že na svět nechtějí, tak mohou od smlouvy odstoupit a duše odejde a tělíčko umře.
No možná za to ty duše čeká trest, třeba jsem ho prosila o nemožné.
Nevím, přesto mi břicho sestupovalo a tvrdlo, malý už ani moc nekopal.
Když jsem šla na sál, začlo pršet.
Když se malý druhý den "narodil", pršelo znova.
Jiné dny tuto zimu u nás snad nepršelo.
Potrat je šílená věc, už nikdy to nechci zažít, přesto vše vycházelo nejlíp, jak mohlo - ať už pořadí porodních asistentek, jejich výběr, časy událostí, okolnosti...
Snad při mně i tehdy stáli všichni mí ochránci, průvodci a rádci, i když jsem se tehdy na ně zdráhala obracet.
Když už jsem ležela bez bříška na pokoji, zoufale jsem brečela, co jsem to já vlastně zač.
Uviděla jsem poprvé v životě dva anděly.
Vlastně jsem rozeznala jen jejich "křídla" v záři, prohlížela jsem si je s úžasem.
Začla jsem věřit, že mě ani po tom všem neopustili.
Bojím se to přiznat sama sobě, ale moc se mi pak ulevilo.
Těhotenství bylo pro mě strašně náročné, byla jsem unavená a bez chuti k jídlu.
Náhle jsem se však vrátila sama k sobě, byla jsem to zase já!
Vrátil se mi zájem o věci, které jsem měla před těhotestvím ráda a vitalita.
Nejhorší bylo si přiznat, pro koho to vlastně brečím - bylo mi líto, co jsem udělala Mikulášovi - jako miminku.
Ale k jeho duši jsem cítila chvilku i zášť - mrzí mě moje pocity, nestýská se mi po něm - snad je to proto, že viděl, jak hluboce lituju toho, co jsem provedla v minulém životě jeho rodině a snad je záležitost uzavřená.
Prosím poraď, mám udělat ještě nějaký konkrétní rituál?
Vlastně se mu podařilo strašně moc - změnil mě za 4 měsíce, co jsem věděla o jeho existenci.
Za to jsem vděčná.
A jak to zvládám psychicky?
Už dobře.
Vyhradila jsem si čas na truchlení a zbytek dne se usmívám a užívám života.
Hlavně si nepředstavuju, jaké by to bylo, jak by za 3 měsíce přišel zdravý na svět a jak by rostl...
Nepřišel a nerostl, nic takového nemělo být.
Koho chci litovat?
Miminko?
Jestli tělíčko, tak to vzešlo ze země a zase se tam vrátilo.
Dušičku?
Ta si přišla něco dořešit a zase vrátila domů?
Sebe?
To je srabácké.
Jediné trápení mám s tchýní a s genetiky.
Tchýně mě pořád zkoumá, co je na mně špatně a co jsem v těhotenství udělala špatně, zanedbala.
Genetici mě zaevidují jako "případ" a budou mě znejisťovat, což při rychlosti, s níž se zhmotňují mé myšlenky, lehce děsí, prosím proto své ochránce o pomoc.
A prosím i tebe, milá Wahlgrenis, o konkrétní doporučení:
- mám ještě něco k dořešení s duší Mikuláše?
- co bych měla změnit a dořešit, než se pokusím znovu otěhotnět?
(na toto těhotenství jsem se tak dlouho připravovala, šla jsem na rodinné konstalace dořešit minulost, často jsem prováděla rituály odpuštení, rušení pout... a stejně mě karma dostihla, asi jsem něco tušila, možná se o mě karma díky mé duchovní cestě a ochráncům jen otřela, kdo ví)
- chystá se k nám nějaká dušička a kdy?
- chybí mému tělo něco po fyzické stránce? (vidíš, přeci jen mě tchýně trochu nahlodala sebedůvěru)
ps: děkuji, že se mám komu svěřit, děkuji, že mi radíš.
S láskou a důvěrou
Neonika 12.01.2009
