Marek má z Kláry strach
Když se Klára poprvé uviděla s Markem, bylo to jako blesk z čistého nebe.
Vypadalo to, jako by celý život čekali jen na toto setkání...
Je to osud? Měli se potkat?
Neměli příliš možností k vzájemným schůzkám, ale i přesto byli k sobě přitahování neskutečnou magnetickou silou.
A časem, když došlo k ještě většímu sblížení, bylo všechno úžasné...
Výbuch lásky, vyznání, jaké známe jen z milostných románků a pak rychlý útěk pryč.
Marek se Kláře přiznal, že z ní má strach.
Neuměl to ale nijak vysvětlit, nevěděl proč, ale bylo to hodně silné.
NĚCO mezi nimi bránilo jejich přirozenému vztahu.
Když se na mě Klára obrátila s prosbou o nějaké vysvětlení, ponořila jsem se do minulých životů.
Zjistila jsem, že spolu už jednou žili, a to v 17. století.
Klára žila přibližně mezi roky 1615 - 1645, Marek také v roce 1645 zemřel.
Byl mezi nimi milenecký vztah.
Tedy Marek vnímal Kláru jako milenku, ona ale jeho spíše jako dábla.
Bála se ho, měl nad ní moc.
Nemohla být v tomto vztahu příliš spokojená.
A ve chvíli, kdy se "na scéně" objevil jiný muž, nechala Klára Marka Markem a šla za ním.
To ale Marka velice rozzlobilo.
Zřejmě si podle něho dovolila dost!
Mezi oběma muži došlo k vzájemnému souboji, Marek byl vážně raněn.
Zůstal ležet na lůžku, ale přesto se svého plánu nevzdal.
Ten plán zněl: Klára musí být jen moje!
Protože se ale všechno vyvíjelo úplně jinak, než si přál, jednoho dne si na Kláru počkal a na místě ji zabil.
Vysvětlení pro to měl: Když je nemohu mít já, ať ji nemá ani nikdo jiný.
Potom obrátil nůž proti sobě.
Tak skončila zpočátku možná krásná láska.
Nyní se Klára s Markem znovu potkali.
Mají šanci se milovat.
I když Marek pořád vnímá vůči Kláře osudové provinění, kterého se dopustil.
Ale sám to nechápe...
Nic v životě není náhodou.
Všechny, koho potkáváme, jsou součástí vyššího plánu.
Každému nám jsou dávány šance, jak "hrát dál".
Vypadá to, že oba mají nově zkusit žít spolu.
Dokáže se Marek se svým karmickým proviněním vyrovnat?
Pochopí svou roli v životě?
Otázek je hodně, ale jejich vyřešení je jen na těch dvou.
© Wahlgrenis
26.04.2004
