Poruchy příjmu potravy
Petru zajímalo, odkud pramení její problémy s příjmem potravy. Prošla si anorexií, nyní trpí bulimií.
Ptala se také na budoucnost s přítelem, jejichž vztah údajně již před několika měsíci skonči.
Dostala jsem se k problému, který vznikl v 15. století.
Žila pravděpodobně mezi lety 1430 a 1455, a to jako žena a na území dnešního Maďarska.
O své rodiče přišla jako malá.
Nebyla to klidná doba, boje o území byly na denní pořádku.
Tehdy se zamilovala do mladého vojáka.
Plánovali společnou budoucnost, ale on musel odejít do boje.
Petru nechal samotnou.
I když nechtěl, musel odejít.
Sliboval, že se vrátí hned, jak to bude možné.
Ale ona jediná věděla, že ho už nikdy neuvidí.
Padl.
Plakala dlouho, plakala i poté, co se jí narodil syn.
Ten jediný jí zůstal jako památka na milého.
Lidé ji odsoudili.
Opustili.
Nechtěli ji znát.
Celá se obětovala pro syna, s nikým se nestýkala, žádného muže si nevzala.
Neužila si žádných radovánek, nepoznala žádný smích, celý život byla jen ona a její syn.
Na svého jediného muže nikdy nezapomněla.
Její potíže s příjmem potravy v současném životě mají kořeny hluboko v minulosti.
Zjistila, že ji nestojí příliš námahy, aby se veškeré okolí soustředilo na ni.
Moc potřebovala, aby ji milovali, aby to viděla, aby jí to pořád opakovali.
To když se neděje, má hned v ruce zbraň – jídlo.
Ať tak, nebo tak...
Hned začíná kolotoč, Petra vidí, že o ni mají strach, a to jí stačí.
Najednou je spokojená.
Ale jen na chvíli, než se okolí uklidní a začne si všímat něčeho jiného.
U ní se tím ale zase spouštějí další stavidla.
A tak je to pořád dál.
Perpetuum mobile by mohlo závidět!
Lékařské kapacity se u ní střídají.
A Petra se uvnitř duše baví!
Tohle je ono!
Tohle postrádala.
Konečně je ve středu něčí pozornosti.
A je jí vlastně úplně jedno, čí.
Takže ani ty potíže nejsou tím, co by Petru mělo trápit.
Jen prostě zjistila, že právě tohle funguje.
Tak proč se něčeho tak jistého nedržet?
Až tohle pochopí, měla by se hodně změnit.
Jí totiž vlastně nic není, jen trpí tím obrovským nedostatkem lásky z minula.
Tenkrát všechno ze sebe předala synovi, ale na ni nikdo nemyslel.
Přítel, který jí vstoupil do života, a s nímž vztah nedávno za podivných okolností ukončila, i když vnitřně se s tím nikdy nesmířila, je totiž jejím tehdejším milým.
Lidé se během svých životů potkávají třikrát – jednou aby se milovali, pak, aby se nenáviděli a pak si to mají vzájemně rozříkat.
Těžko říct, jestli to „milování“ je už za nimi (mám na mysli to 15. století).
Každopádně se určitě ještě sejdou, on na ni myslí taky, nikdy nic podobného nezažil.
Pokud se vše podaří, jak by mělo, pokud Petra pochopí, jak nesmyslná je fixace na jídlo a přeorientuje se na jiné životní hodnoty, měla by do konce roku otěhotnět.
Ostatně v těhotenství musí být tělo absolutně v pořádku...
Otcem by měl být její minulý přítel. Pochopí, že je jiná a opět zatouží být s ní.
Ale Petra musí být skutečně jiná.
Měla by pochopit, že je tady, aby také někoho milovala…
Teprve tím, že pochopí, čím víc lásky dává, tím víc se jí vrátí, potom bude v pořádku.
Od jídel jako hlavního smyslu života by se měla přeorientovat na jiné hodnoty.
Nikoho nebaví hlídat, kdy jí bude špatně, kdy zase bude zvracet, nebo co zase všechno snědla.
To je jen zástupný program.
Na světě není jen jídlo.
Pochopí tohle všechno Petra?
© Wahlgrenis
10.03.2004
