Prohra v kartách
Lukáš požádal o napojení na dálku. Cítí se pořád unavený, nic mu v životě nevychází tak, jak by si představoval.
Má pocit, že lidem nerozumí. Rád by tuto situaci změnil, ale neví jak...
Lukáš má problémy ve vztazích, nedokáže být k lidem upřímný. Pořád se na něho lepí problémy, i když se snaží sebevíc.
Abychom pochopili současný stav, musíme se vrátit do 17. století a přemístit se do Francie.
Tam vyrůstal.
Ten zlomový rok pro jeho vývoj byl 1627 nebo 1628.
Tehdy totiž přišel o největší věc, kterou jsi do té doby získal. O starobylý dům po rodičích.
Jako nejstarší syn měl na něho nezadatelné právo.
Jak lze přijít o dům?
Třeba živelní katastrofou – při povodni nebo zemětřesení.
Anebo nešťastnou náhodou, kdy od malé jiskřičky celý dům shoří. U Lukáše to ale bylo jinak.
Dědictví po rodičích prohrál v kartách. Do hry šel – jako už tolikrát – s přítelem, který ho ale podrazil.
Měli spolu domluvené signály, nahrávali jste si, ale tentokrát se stala naprosto neuvěřitelná věc.
Muž, za kterého byl schopen dát i ruku do ohně, opět dal nějaký signál, Lukáš vyložil karty.
Netušil nic zlého, ale byla to obrovská prohra.
Protihráči měli v rukou karty ještě vyšší.
Kolaps, šok.
Hráči kolem stolu se až za břicho popadali, že ho tak dostali.
Lukáš platil do té doby za neporazitelného, nikdy si s ním nevěděli rady.
Ovšem poslední dobou se mu nějak přestávalo dařit. Prohrával. Přišel už o všechny peníze.
Dům byl to poslední, co mohl dát do hry.
Byl si v tento den natolik jistý, že by nikdy nevěřil, že prohraješ.
To bylo prostě nepochopitelné, zvlášť měl-li po svém boku „věrného“ přítele.
Jak hra skončila, už se do domu nemohl vrátit. Byla to pro něho obrovská potupa, zrada.
Vyhnali ho jako psa.
Od té doby už nikdy opravdové přátelství nepoznal.
Pochopil, že ani nejbližšímu člověku nemůžeš důvěřovat.
Nechal se podplatit, to mu došlo. Za pár mincí vyměnil kamaráda.
S tím se Lukáš nevyrovnal.
Potloukal se od té doby světem sám, bylo mu těžko a občas i moc smutno.
Za každým dobrým slovem očekával zástup těch špatných.
Přestal důvěřovat lidem.
Nějakou kratší dobu měl vedle sebe děvče.
Náhoda je svedla dohromady.
Bylo mu s ní kupodivu dobře, ale stačil jeden její pohled, aby se Lukášovi opět v mysli vrátil podraz kamaráda.
A byl zase sám.
Od té doby se už dvakrát narodil.
Nikdy nedokázal být šťastný, hledal v lidech naději, ale dočkal se spíš toho horšího.
V tomto životě má poznat něco jiného.
Nic není ztraceno.
Dostává šanci poznat život i z té lepší stránky.
Neudělá-li chybu, život se mu začne obracet k lepšímu.
A jestli se ptáte, jak to dopadlo s tím "věrným kamarádem"...
Spravedlnost je jen jedna, té nikdo neunikne.
© Wahlgrenis
09.03.2004
