Když už vnímáme tělo jako chrám, úzce s tím souvisí proces výživy
Jakmile už jednou nakročíme na cestu k sobě a začneme vnímat vlastní tělo jako chrám, jako ten největší dar, který jsme do života dostali, všechno se začne postupně měnit.
Díváte se na své nemoci, jak plynule odcházejí, jak tady najednou pro ně už není místo, chmury se rozplývají, problémy, které nás dusily, se najednou zdají zcela celkem v pohodě... Ale to je jen začátek.
Pak si začneme uvědomovat, že nechceme už dělat nic, co by nám mohlo vadit nebo dokonce nějak škodit.
A najednou víme, že je zde vazba na jídlo. Už není tak snadné zajít do restaurace na oběd, začínáme uvažovat, jak asi proces přípravy jídla v kuchyni, kam nevidíme, probíhá, možná pochybujeme, ale rozhodně to je o postoji nás samotných k sobě.
A jak se říká, je-li žák připraven, učitel se najde, stejně tak najednou do cesty přicházejí zásadní informace, které se skládají s tím, co už víme. Zpět se vrátit nemůžeme, když už jsme jednou vykročili...
- Zvířata, která se živí přirozenou potravou, jsou zdravá.
- Mnoho mladých manželek, které ze samé lásky dávají manželovi jen "tu nejlepší" stravu. Pak se divíme, když tento muž umírá ve třiceti nebo čtyřiceti letech na infarkt, mozkovou mrtvici nebo jinou civilizační chorobu. Rodina vydává mnoho peněz na léčení, ale pacientovi není pomoci. Tak vlastně mladá žena svou nevědomostí odsoudila manžela k předčasné smrti. To nebyla "rána osudu".
(Citace z knihy E. Güntera Přirozená strava)
Vzpomínám na Marii, která byla v
Lanškrouně . Na oběd jedla z misky dovezený šrot se zeleninou, všechno syrové, nevařené. Na mě to velice zapůsobilo. Vůbec paní Marie na mne silně zapůsobila. Děkuji jí za všechno! Chápu také, že nám do cesty přicházejí v pravou chvíli důležití lidé. Vnímám Marii v tomto směru jako hodně zásadní.
Dnes je teprve pár dní (třetí den) po akci, už mám koupenou pšenici, u maminky jsem objevila už dávno nepoužívaný mlýnek, který se zaradoval, když mě viděl, že mu ještě život nekončí. Odjíždí se mnou do Prahy a já se těším, co všechno spolu zažijeme.
Když jsem si přečetla, že
proviant starořímských vojáků tvořila převážně pšeničná zrna, přijala jsem to jako další výzvu.
Každý voják nosil v mošně stále u sebe pšenici, z níž si denně oddělil svou dávku. Při dlouchých pochodech zrnka pomalu a dokonale rozžvýkal. K pšenici měl jen pitnou vodu." Z toho vyplývá, že pšenice je plnohodnotnou potravinou a že po dlouhý čas postačí pšenice k plné výživě... Chápu osudové výzvy.
Proč by měl člověk kouřit nebo pít alkohol? Tady rozhodně nevnímám žádnou úctu k vlastnímu tělu. Proč bychom měli jíst hamburgery a jiné podivnosti v Mc Donaldovi? Tělo jsme dostali, abychom se o něho starali. Tělo nám slouží především jako schránka pro naši duši. Naše tělo je opravdu chrám, který si zaslouží, aby byl ctěn.
© Wahlgrenis
02.02.2010
Milá Wahl,
že píšu na Tvůj článek k výživě, cítím to tak, že mám k tomu něco také říct. Hned v úvodu chci říct, že každý to máme jinak, a že respektuju každého názor, či volbu. Já mám ale tuhle osobní zkušenost:
Víš, s makrobiotikou, stravovacím - léčebným oborem, tehdy zcela úžasným a novátorským, jsem se seznámila někdy cca v r. 1983 přes autorku mnoha knížek - paní Ing. Jarmilu Průchovou, tehdy žila v Poniklé. Byla členkou Svazu spisovatelů a horlivou zastánkyní a průkopnicí této metody. Byla to v těch dobách socialismu pohádková bytost - drobná paní s výjimečně čistou pletí a zářivýma, hlubokýma očima, štíhlá jak proutek... Některé knížky mně dokonce svěřila k redakci nebo naopak k oponentuře.
Okamžitě na první pohled odhadla mnoho z mého zdravotního stavu tehdy 27leté holky. Zúčastnila jsem se jejích přednášek a začala metody prosazovat. Byla jsem na začátku a okolí tomu nefandilo, nebyly prodejny... Tenhle stravovací režim skutečně změní naruby celý imunitní systém, pročistí tělo,.. ale pokud se přebere celý a provozuje se zásadově,.. nesmíš si pak vzít jediný bonbon, žvýkačku,.. protože vnitřní chemie těla tohle neunese.
Myslím, že synek paní Jarmily se tehdy dostal k bonboniéře, snědl ji celou,.. a myslím, že bylo dost zle. Říkalo se dokonce, že snad mělo dojít k tomu nejhoršímu, z hlediska pozemského života.
Tenhle systém totiž začne sbírat velkou část času k technologii přípravy jídla, zaměstná tak mysl dost a začne i určovat okruh lidí, se kterými jsi nucena se stýkat, protože pokud přijmeš návštěvu s tradičním stravováním,.. nastane problém.. pokud chceš zajít do nějaké restaurace, kde se Ti líbí, nastane problém... Důležitá je totiž i příprava - tedy technologie toho jídla.
Po nějaké době jsem přestala poslouchat své chutě a své tělo a začala si nechat "diktovat" celý životní systém, souvisí to totiž i s určitou filosofií. Pak už jsem se skoro bála i napít třeba limonády, protože chemie v ní mohla ohrožovat léčebné procesy uvnitř mého těla.
Po další době jsem jednou seděla venku v lese a najednou mě to přišlo v podobě vnitřního hlasu: Holka neblbni, vezmi si poučení a pak máš volbu. Jez víc zeleninu, vlákninu, ovoce, moc neslaď, přemýšlej o tom, co jíš,.. ale jinak jez to, co Ti dělá radost a na co máš chuť.
Najednou ze mne tehdy spadla tíha jakoby odpovědnosti a povinnostï, zůstalo poznání a úcta k jídlu i pití,..on suchý chleba, posolený, nebo se sádlem a s cibulí, byla vždycky moje pochoutka... Makrobiotikou jsem přišla o mnohé radosti z jídla...
Dodnes dělám zeleninové polévky bez zásmažky, často i bez masa, jen s vločkami a se zeleninou.
Zbylo několik zásad, které se snažím tu víc, tu míň dodržovat
- jídlo připravovat s láskou, v čistém a příjemném prostředí
- jíst hodně zeleniny a ovoce, samozřejmě vlákninu v podobě luštěnin a obilovin
- pít bylinné čaje
- nejíst moc masa, patřím ale k těm, kteří ho zcela nevyškrtli,
- nejíst uzeniny,
- moc opatrně se sladkostmi - synovi jsem nikdy nekupovala barevné bonbony apod.
- dbát na estetickou stránku podávání jídla
- jídlo je rituál, u kterého se schází blízcí, vždy tedy se svíčkou na stole, podle možností ve váze květiny nebo větvičky, dost často na stole i nějaký krystal, atd...
Je to primitivní - vím, jsem v mateřské školce, oproti některým z Vás,.. ale mám ten dojem, že nám byly dány potraviny a možnosti z přírody a ty bychom měli používat jako dary. Je známé, že prioritou by měla být oblast, ve které žijeme. Věci z tropů nechat jejich obyvatelům, zrovna tak věci a potraviny mírného pásu, nechat nám.
Vím, jak se domov "proteplí" atmosférou a vůní připravovaného jídla, vůní vanilky a pečení,.. myslím, že všeho s mírou a s poděkováním. Vím také, jak je někdy krásné posezení v příjemné hospůdce, kde prodávají nakládaný hermelín nebo jiné pochoutky, a kolem stolu jsou příjemní lidé, kteří se dobře baví, zpívají, vyprávějí...třeba i se sklenicí pivka nebo decinkou vínka. Myslím, že tohle všechno k životu patří.
Tak se na mně Wahl nezlob, a pokud ještě paní Jarmilka žije, tehdy jí bylo kolem 50 let, a čte tyto stránky, nechtěla jsem ji ani urazit, ani nijak zpochybnit. Setkání s ní bylo pro mne tehdy velmi přínosné.
Ale nebyla jsem ochotna tolik toho obětovat. Fakt ale je, že pokud má člověk nemoc, měl by ji léčit a pak tahle metoda je podstatně přínosnější než jiné invazivní metody. A další fakt je, že by si člověk měl zdraví vážit, chránit si ho a preventivně nemoci předcházet. A na závěr jen perličku - moje babička se nezřekla ještě v 80 letech skleničky piva, snědla také kg švestek na posezení a měla moc ráda čerstvé škvarky, když z nich sádlo kapalo,..... dožila se 90 let při fešné, nikoli obézní postavě, v plné svěžesti těla i ducha.
Olga 03.02.2010
