Prožila jsem si to, co lidé v Asii
...jsem opět ráda, že Tě mohu navštívit prostřednictvím psaného slova.
Wahlgrenis, cítím velkou radost být chvíli s Tebou.
Mám tu krátký sen, který se mi zdál někdy okolo dění v Indonesii, aniž bych věděla, že se něco stalo - nesledovala jsem tisk, rozhlas ani televizi.
Aniž bych rozuměla tomu, co se děje se mnou, jsem po nekonečném dnovém vnitřním utrpení došla k uvědomění, že to, co prožívám může mít spojitost s vlnou Tsunami.
Přesně na Štědrý den jsem upadla do vnitřního smutku.
I přes mé těšení se na společné chvíle s rodinou a doprovázené slovy, že udělám úžasné a šťastné sváteční dny, se ukázalo, že nejsem tou hybnou silou.
Postupně jsem ztrácela vnitřní sílu a vytrácela se mi radost, jen jsem byla.
Tyto stavy se mi opakují (nesleduju po jakém čase), sice už pro mně nejsou tak nepochopitelné, ale stále bolí.(opakování je matkou moudrosti :o) )
Tato vnitřní beznaděj mě konečně opustila během prvního a druhého dne nového roku.
Sen:
...byli jsme přepadeni násilně vojsky (nevím zda národ náš či lidstvo obecně).
Nahnali všechny lidi do jakéhosi velkého prostranství, dvora, obehnané zdí.
Hlídali nás, křičeli, kdo by jen trošku dal najevo odpor, byl zabit.
Po té nás hnali do kanálů (velkých stok).
Nešlo zde o špínu a hnilobu, nýbrž o strašně ledovou vodu, kde nás nutili stát.
Kdo by se jen pohnul či vyndal nohu pro nevydržení křečí zmrzlých nohou ... smrt.
Sen se ještě nějak odehrával, ale dále si nic nepamatuju.
Probudila jsem se ze sna s pocitem tak promrzlých nohou, který neznám.
...nohy už ani nezebou.
Ten sen se mi chtěl znovu a znovu vkrást, aby pokračoval, ale už jsem mu to nedovolila...
nemohla jsem tu hrůzu už unést.
Svátky končícího roku 2004 mám opředené vnitřní absolutní beznadějí s usedavým pláčem.
Jsem si jistá, že má duše plakala a trpěla s lidmi zasaženými ohromnou přírodní silou opředenou beznadějí ve vzdálených krajích.
Ovšem pro "dnešní" vnímání lidské je to pouhé bláznovství.
Drahomi 05.01.2005
Milá Drahomi,
zase to nebyl typický sen.
Tvůj životní příběh nese už jisté stopy lidské zralosti.
Jsi schopná vnímat i na dálku obrovské utrpení.
Věděla jsi, že se něco děje a dokonce sis to i na vlastní kůži prožila.
Já jsem na tom ostatně byla přes svátky podobně, i když mě ty stavy neopouštěly ani ve dne.
Měla jsem pořád sevřený žaludek, že se něco stane.
Znáš ten pocit třeba z čekání na zubaře.
Víš, že něco má přijít, ale nevyhneš se tomu.
Když potom v televizi začali uvádět ten příšerný příběh, utvrdila jsem se, že to je ono.
Nejhorší je lidská bezmoc, kdy na Tebe udeří vyšší síla.
Píšeš o násilném vojsku.
To je to samé.
Sice na pohled to vypadá jinak, ale význam zůstává...
O to horší jsou situace, které následovaly.
A nemyslím v Asii.
Zarazily mě přeexponované silvestrovské oslavy, jásaní, ohňostroje.
Jako by se nás to netýkalo...
Nebo jak lidi šílí kvůli slevám.
Jsou to ještě vůbec myslící lidi?
V mysli mi zůstala paní, která po marném boji v nějakém hypermarketu se slzami na kameru řekla, že chtěla jen jeden televizor...
Nepotřebuje ho.
Ani televizor, ani myčku, ani věž nebo DVD.
Člověk potřebuje úplně jiné věci - hodnoty, které se nedají zaplatit penězi.
Dokud nám tohle nedojde, budou přicházet další katastrofy.
Říkáme si o to sami.
Drahomi, Ty dobře víš, jak to je, ale nemohla jsem si tato slova v souvislosti s Tvým snem/nesnem odpustit.
© Wahlgrenis
05.01.2005
Milá Wahlgrenis,
jsem moc moc moc vděčná za Tvoje reakce.
Vždy když se k čemukoliv vyjádříš se mě zmocní nádherný pocit = všeobjímající láska milované "mámy".
Smutky a boly stojí za toto láskyplné objetí, za plesající srdíčko. :o)
Drahomi 06.01.2005
Tohle koluje po internetu (necenzurováno):
Utřel sem pysk v Kerfuru Včeraj, jak sem jel rano lokalku na šichtu, sem ešče poloslepy kuknul z okna a co něvidim — řada aut jak cyp od Imperijalu až po Frydlanske mosty. Už sem se těšil, že uvidim jakesik rozflakane žďorby na štyrech kolach od hňupu, co jezďa jak prasata a nědodržuju vyhlašku, a nebo aji jakesik dojebane krvave zněuznane zavodniki formule jedna, ale nic!
Řada až ku kulturaku a socijalce a ešče dal. U Hutnich montaži sem se na to vysral a zas sem zavřel oči,
bo se mi chtělo spať a na šichtu eště daleko a zrovnaj nastupil jakysik nasrany pazgřyvec s berlu a už si to zamiřil ku mně. Vyser si oko! Maš jezdiť invalidnim vozykem a ni lokalku, cype. Jak sem přyšel do roboty, tuž tam mě ani stolek něpozdravil, bo všeci kecali o jakesik akcii storoča v Kerfuru. Chvilu sem posluchal esli něvyšpijonuju jakesik detajly, ale guvno. Nakoněc mi to nědalo a zoptal sem se Jaruny. Ta na mě mrkla — asi si spomjela na naš taněc na Stodolni — a pry že v Kerfu dněskaj maju akci, kdy si možeš kupiť buty anebo košulu se slevu jak prase. Tuž buty už mam dojebane a košula už by tež zaslužila vyprať. Vrtalo mi to palu až sem se rozhodnul — bulnu šichtu a něnapadně se vytratim na hodinu. Třebaj tam kupim hadry a kdovico ešče.
Něnapadně sem se prošvenknul vratnicu — ty ramba v černych uniformach zrovna čumjeli na televizu, kdě byl jakysik pořad o ucpanych cestach. Sednul sem na lokalku a valil směr Kerfur. Vystupil sem u Hutnich montaži a přyskokem vpřed sem se šinul ku hlavnimu vchodu. Už za zastavku mi bylo divne, že tam bylo ludi jak na prvomajovym pruvodě za komanču. Čim bliž sem byl Kerfu, tym to bylo horši. Ludě se tlačili jak sardinki v plechovce a čim dal vic mě srali. Jak už sem myslel, že se na to vyseru, tož mě dav vtlačil do hlavni brany a ja spolu s dalši partyju, kere se zachtělo zlevněnych košul a radiji, proletěl kolem Mekdonalda, byvaleho Elektrosyty a nakoněc kolem informaciji. Eletrycku branku, kera pušťa ludi do opchodu, sem přeskočil jak Sergej Bubka v dobach sve největši slavy a řynul sem si to do oděleni tekstylu. Ti hajzli! Košule za dvacet korun už němjali! Tuž smykem vybiram zatačku a valim do odděleni obuvi, kere je hneď vedle. Do štajgrove řytě! Posledni fajne buty za třycet korun ukořistil jakysik antek z Polskej. Tuž co robiť? Shybam se pro letak, co se tu vala na zemi. Po řbetě mi přeběhně deset duchodcu. Slyšim enem, jak si ščebetaju cosik o levnych pomerančach po koruně za kilo. Jejich berle citim v každym obratlu. Vstavam s letakem v ruce a oko mi padně na předni stranku — domaci kino za patnast set. Kurnik šopa, tuž to je vjec! Nědavno nam zavřeli kino Vesmir, do Luny je daleko a jeden listek v Sinestaru stoji jak izdenka do Brna. Mjeť doma vlastni kino enem za par korun, tuž to by partyja z roboty čuměla jak Gross na lokomotivu. Dufam, že to platno k temu je dosť velke. Nerad bych na to čuměl moc zblizki. Valim do elektra. Tam už stoji banda rychlejšich koliku s robkami, kere se tvařa tajak by mě chtěly narvať do tej jejich vybrane lednički, na keru sem se enem kutkem oka podival. Čumim jak vrana na romadur — lednička za dvatisyce, tuž to sem něviděl ani u znameho v bazaru a to je nějaky frajer, bo ma otevřene nonstop, aji v noci. Prodiram se davem ruzne narodnosti k televizam a videam — a zas guvno! Posledni domaci kino za tisicpětset bere jakysik čobol, na kereho se vzapjeti vrhaju ostatni v řadě, keři tež chtěli ušetřiť za kino. Jeden se mu snaži vyrvať z ruk tu krabicu a druhy ho picha prstem do oka. No něvim něvim, esli mu k čemusik budě ta zmačkana bedna, keru mu vzteki poskakala ta tlustoprdka co stala za nim. No nic, seru na to a pomaly se deru k vychodu. Cestu se ešče nachomytnu k bitce u vjecy pro male haranty. Chytnu jednu do gzychtu, keru hned tej babě vracam. Pada na zem a bere sebu dalši tři hňupy, keři drža stejnu krabicu lega jak ona. Lego se rozleti na všecky strany jak křeček, kery proleti ventilatorem a je klid.
Po dvuch hodinach se orvany jak oberva deru do lokalki a valim zpatki do roboty. Ramba na vratnici si mě ani něvšimnu, bo furt čumja na tu televizu. V robotě se mě všeci ptaju, co sem robil tak dluho na tym hajzlu a esli sem spadnul do mušle, že sem tak oškubany. Chuji jak lampa, no ni?
Večer na Nově potem ukazovali obrazki ze Slovenska, jak se tam ludě rvali do jakehosik supermarketu. Tuž take zufalce ja něchapu, tlačiť se jak herink gvuli zlevněnym kobzolam — bych se na to moh vysrať.
© Wahlgrenis
17.07.2009
