Mého umírajícího muže pohlcovala zem
Milá Wahlgrenis,
tak nějak jsem se k Vám dostala "náhodou" a je mi ctí.
Je mi 31 let, mám dvě děti 14 a 12 let, manžel-těžce invalidní.
Bylo mi 16, když jsme vstupovali do společného života.
Již jsem se postupně v životě dopracovala a dále dopracovávám k poznání duchovnímu a k různým odpovědím na mé nekonečné otázky, co se týká života mezi nebem a zemí.
A teď bych se prosím svěřila a zeptala na další.
Zdál se mi před několika dny sen, tak nabitý "zvláštnem".
Byl to sen, kde jsem byla s mým mužem, který se rozhodl čelit nějaké své nevyřešené otázce (normálně to u něho nebývá zvykem).
Šel do ní.
Zároveň jsem viděla nějakou velkou hostinu, pravděpodobně rodinná sešlost.
Do té vřavy se vrhl.
Dále přišla myšlenka, týkající se otázky jejich společného nedávného dědictví.
A po té, kdy můj muž dokončil, co chtěl, začal před mýma očima umírat.
Země ho začala pohlcovat.
Brečela jsem, prosila, aby neodcházel.
Pak se též v tomto okamžiku objevila i jeho sestra, která dá se říci až" hystericky vyváděla", že to nemůže, že ho nenechá odejít.
Po tomto odpoledním snu jsem se probudila a asi dvě hodiny jsem nebyla k utišení.
Usedavě jsem plakala, nešlo to zastavit.
Prosím, mohla byste se k tomuto mému zážitku nějak vyjádřit, popřípadě se zmínit o vztazích mezi námi a sestrou a jejím postojem k nám.
Samozřejmě si nějaké odpovědi kladu, ale přesto Vás prosím.
S pozdravem
Dáša 03.09.2004
Dášo,
Tvůj sen, jak asi také sama cítíš, není z kategorie těch běžných.
Smrt blízkého člověka ve snu vždy každým otřese.
Ovšem s realitou nemá příliš společného.
Já Tvůj sen vnímám takto:
Projevilo se Tvé vnitřní, hodně skryté přání, na které ale sama nemáš a ani do budoucna nebudeš mít vliv.
Tvůj život s manželem je nesmírně těžký, složitý.
Nikdo druhý to neumí tak pochopit.
Tvůj muž vyžaduje dnes a denně náročnou péči, kterou mu dáváš právě jen Ty.
Že ses s ním vydala na společnou cestu, vlastně jsi něco ze sebe obětovala, o něco jsi přišla.
Milujete se. To ano, i když nějaké to "ale" ve Vašem vztahu také bude.
Dědictví mezi příbuznými není dořešené, ale vypadá to, že všechno se obrátí ve Tvůj (Váš ?) prospěch.
Současně s tím pochopíš nějaké širší souvislosti.
Tvůj muž v minulém životě někomu hodně ublížil.
Byl pravděpodobně duchovním, ovlivňoval mnoho lidí.
Šel po "nekonečně krásné" cestě, ta neměla nikdy skončit.
Měl pořád stoupat...
Ovšem stalo se to, co se asi stát nemělo.
Do života mu vstoupila žena.
Dlouho nevěděl, jak se má k tomu postavit.
Poznával nový rozměr života, nové hodnoty, stával se novým člověkem.
Ovšem rozhodnutí přijmout ženu bylo pro něho nesmírně těžké.
Pořád se přikláněl k víře, k tomu, že nesmí zklamat své věřící.
Hodně se s tímto problémem pral, ale tu ženu příliš miloval a nedokázal ji odmítnout.
Nakonec si sáhl na život.
Tím "vyřešil" svůj problém pro tu chvíli, myslel si, že spolu tak zůstanou v duchovních sférách.
Pořád o tom přemýšlel. Trápil se.
Nakonec v něm zůstal jen smutek, že se nedá nic změnit a za svůj čin musí nyní trpět.
Tak, jak tenkrát násilně odešel ze životě své dívce, tak je nyní "nedosažitelný" svým blízkým.
Záchranou pro něho může být nesmírná láska, pocit, že ho lidé kolem milují.
To je také jediná šance, jak se může jeho duše posunout do kvalitativnějšího života.
S jeho sestrou je to podobné.
Ona ve Tvém muži vidí spíš jeho nedostatky, bere ho víc jako "věc", s kterou si každý může dělat, co chce.
V dětství na něho byla hodně fixovaná. Myslela, že budou spolu navždy.
Že jedině ona je schopna mu porozumět a zachránit ho.
Najednou ses ale objevila Ty a jí se něco zásadního zlomilo.
Tvůj muž by něco rád řešil. Ale sama víš, že to nezvládá.
Je v něm totiž to obrovské zklamání, zatím se přes to nedokáže přesunout.
Jeho vývoj je otázkou času.
I Ty v něm hraješ svoji roli.
© Wahlgrenis
03.09.2004
Wahlgrenis,
nějak jsem se nemohla k Tobě dostat (klávesnice odmítala poslušnost), bylo tady okolo mně něco zvláštního, co neumím popsat i přesto,že mě to doprovází nějaký ten čas.
Děkuju Ti za Tvou hbitost a lásku, kterou projevuješ nejen mně.
Tvá slova padají na úrodnou půdu a některá čekají na svůj čas.
Takhle nějak si představuju opravdovou mámu.
Otevřu pusu a ptám se na cokoli, čemu nerozumím a bez posměchu a s velkou láskou dostávám pohlazení.
Vážím si Tvého přístupu a děkuju za Tvůj přínos a opět se na Tebe někdy budu těšit.
Dáša 03.09.2004
