Wahlgrenis

Sny Michalky - komunikace se skřítky

Byl už večer, moje dcerka Michalka už byla vykoupaná a čekala v postýlce na pohádku.
„Mami, tak už pojď!“ volala na mně.
Má moc ráda pohádky, o zvířátkách, o princeznách, prostě všechny, které šťastně skončí.
Ale vždyť já ani smutné neznám...
„Co bys tomu řekla, kdybys dnes pohádku vyprávěla ty mně?“ povídám jí.
„Jak chceš, můžu ti třeba vyprávět o mojem skřítkovi.“
„Ty máš nějakého skřítka?“ podivila jsem se.
„Mám, chodí za mnou každý večer i se svými kamarády.“
„Opravdu? To mi musíš vyprávět.“

A Michalka začala vyprávět:
Každý večer, když usínám a zavřu oči, vidím před sebou stále stejnou ulici.
Stojím v ní u semaforu a čekám na zelenou.
Prohlížím si domy okolo mne a auta.
Je jich tam spoustu a jezdí sem a tam.
Před každým domem, na který se podívám, i na každém autíčku svítí hvězdička.
Občas na mě mrkne a já se na ní usměji.
„To jsi asi v nějaké pohádkové ulici viď? ptám se jí.
„Asi ano. Jednou jsem šla ze školy a čekám u semaforu na zelenou, ale on byl asi rozbitý a já tam čekala skoro půl dne.
Už mě bolely nožičky, byla tma a neměla jsem ani napsané úkoly.
Sedla jsem si pod lampu, aktovku si dala jako stoleček a napsala si všechny, které jsem měla.
Začala mi být zima a já musela někde přespat.
Našla jsem starší garáž.
Otevřela jsem dveře a uviděla v rohu složený deky.
Přikryla jsem se těmi dekami a hned usla.
„A to tě rodiče nehledali?“
„Já v tom snu měla jiné rodiče, byli na mě zlí. Tak mi ani nevadilo, že nejdu domů, ale bála jsem se tmy.
Ráno mě probudil maličký budík.
„Kde se tam vzal?“
„To já právě nevím. A ten budík na mě volal: „Michalkóóóóó, vstávej, ať nezaspíš do školy!“
„Vstala jsem a běžela do školy… jenže, když jsem šla domů, ten semafor byl zase rozbitý.
Všechno se opakovalo jako včera…. až do té doby, co jsem psala ty úkoly.
Najednou se ke mně sneslo malinký zelenofialový autíčko.
A v tom autíčku seděl trpaslík.
Strašně jsem se ho lekla.
Vystoupil z autíčka a volal na mě: “Slečinko, copak tu děláš v noci a sama ?“
„Píšu si úkoly,“ povídám.
„Tak si slečinko nastupte.“
Chtěla jsem si nastoupit, jenže to autíčko bylo malinký a já se bouchla do hlavy.
„Tak takhle by to asi nešlo slečinko,“ řekl ten trpaslík a mávnul rukou.
A já byla malinká jako myška a vypadala jsem legračně, napůl člověk a napůl myš.
“Jé zase jsem to popletl!“ smál se skřítek a já taky, protože jsem byla opravdu legrační.
Sedla jsem si vedle něj a on mi začal vyprávět o sobě.
„A jak vypadal ten skřítek?“
„Byl veliký asi jako lžíce, a celý bleděmodrý.
Jedno ucho měl strašně veliký a špičatý, to druhý ne.
A na hlavě si nesl 2 čepice, jednu zelenou na to veliký ucho, a jednu červenou na zbytek hlavy.
Košilku měl oranžovou s bílými kvítky a zelený kraťasy…
Očka měl modrá a víš, že neměl žádný chlupy? “
„Ani na hlavě?“
„Jenom takové chloupky, ale měl je schovaný pod čepičkou.“
“A copak ti vyprávěl o sobě?
„Vyprávěl, že je skřítek, ale předtím byl kluk a žil v dětským domově. Potom ho adoptovali druzí rodiče.
On rostl a jednoho dne mu rodiče umřeli… byl už dospělý, a pak se mu to stalo.“
„Copak se mu stalo?“
„Naboural “ …, pak se z něj stal skřítek, co ochraňuje děti ….
Řekl mi, že skřítků je víc, jeden je pro děti, druhý pro dospělý a další pro ty starý lidi…
Tenhle můj je dětský, proto si mne prý vybral.
Je tu prý nejmíň 100 let, jako skřítek a ty jeho první děti už jsou staří lidé.
Mě prý taky opustí, až mi bude 35 let, ale bude mne navštěvovat i potom, i když ne tak často.“
„A kam jste spolu jeli?“
„Do jeho chaloupky z pařezu, jako má Křemílek s Vochomůrkou…
Taky mi vyprávěl, že dříve spal v garáži jako já, protože nemohl najít žádný volný pařez.
Jednoho dne dostal od kamarádů skřítků zprávu, že vykácely v jednom lese pár stromů,
ať si jde udělat chaloupku.
Jenže než tam přijel, ostatní skřítci pařezy zabrali a on musel jít spát k Mlsalovi.“
„Kdopak je to ten Mlsal?“
„To je taky skřítek, je to jeho kamarád, ale ten má na starosti dospělé víš?
A rád mlsá bonbony.
Ten můj bydlel jeden čas u Mlsala, až do chvíle, než našli volný pařez na druhé straně lesa u malé tůňky..
z toho si vydlabal krásnou chaloupku….
Má to tam moc pěkný a je moc šikovný, všechno si dělal sám, postýlku, stoleček i židličky.“
„Tak mi pověz, jak to tam má zařízený?“
„Tam je to tak hezoučký a voňavoučký, jsou tam cítit bylinky…
Na oknech má záclonky z listí.
V lese prý našel barvičky, tak si je zmenšil a namaloval jednu záclonku se srdíčkama, a druhou s hvězdičkama.
Má malinkatý nádobíčko, jako pro panenky, a hrnečků je asi deset.
Pět z nich má pojmenovaný, jeden je Šmula, druhý Ťunťa a ostatní jsem zapomněla….
Nad postýlkou má poličky a na nich samé knížky o bylinkách…
A skříň si dělal taky sám, rozřízl polínko, vydlabal ho a pak ho slepil smůlou…“
„Tam to ale muselo být pěkné, a copak jste dělali?“
„Nejdřív mi dal zvoneček, aby prý zjistil, jestli jsem ta pravá…
Na ten zvonek napsal moje jméno a řekl, že mě odveze do ulice k semaforu, já na něj zazvoním,
a když jej uslyší, jsem prý ta jeho pravá holčička…“
„A jsi jeho pravá holčička?“
„Jsem. Přenesl mne do ulice, a já zazvonila.
Oni totiž skřítci slyší všechny zvonečky, ale když si ho představí, vidí to jméno, co je tam napsané,
a pak jde jenom ten, na koho zvoní…“
„A copak jste dělali?“
„Šli jsme vařit heřmánkovou polévku.
Má veliký hrnec, a abychom ji mohli uvařit, musel mne zvětšit i s chaloupkou.
Pak mě učí znát bylinky, šli jsme je sbírat do lesa a přitom mi vyprávěl o jeho kamarádech skřítkách,
co bydlí na druhé straně lesa..a že mě k nim vezme někdy na návštěvu.
Když jsme přišli, pomáhala jsem mu namazat tělo mastičkou.
Povídal mi, že se mu občas objeví vyrážka, takový hnědý pupence.
Když je namaže silnou vrstvou, tak mu hned zmizí, ale když tam dá té mastičky málo, jsou trochu vidět…
Pomáhala jsem mu stříhat nehty, on chudák nemá žádné boty, protože se do žádných s těmi nehty nevejde.
Měla jsem s sebou nůžky v aktovce a ostříhala jsem mu je.“
„Jejda, a umyl si ty nohy nejdřív?“
„Umyl si je v tůňce, a voněly mu po heřmánku.
Pak už jsem byla unavená, tak mne položil do jeho postýlky a lehnul si ke mně.
Přikryl mě peřinkou z listí, tam bylo teploučko.
Akorát mě ta postýlka tlačila do zad, protože on tam neměl žádné matrace.
Povídá mi, jestli chci raději listí pod sebe, nebo pohádku.
Vybrala jsem si pohádku.
Začal mi vyprávět o dětech, které měl přede mnou.
Jak je zmenšoval a pokaždé to popletl.
Měl jednou kluka Martina a on ho zmenšil napůl v kluka a napůl v marťana, nebo Evičku Rohlíkovou proměnil napůl v rohlík.
Spoustu dětí takto přeměnil, a pokaždé když mi to dopověděl, smál se na celé kolo.
Mě taky popletl, udělal ze mne myšku a říkal, to je jedno, vždyť si Míša.
A tak jsme se spolu smáli a smáli, a pak řekl, že to stačí, protože by neměl co zítra vyprávět…“
„To je asi veselý skřítek.“
„ A hodný, řekl, že mi pomůže, když si nebudu vědět s něčím rady.
Třeba pokud nebudu umět nějaký úkol, mám zazvonit, ale jen tehdy, když nad tím budu přemýšlet nejmíň dvě hodiny.
Jestliže nad tím budu sedět jen čtvrt hodinky a kdybych se snažila, ten úkol bych vyřešila,
to ho prý volat nemám, neboť by stejně nepřišel.“
„To není jen hodný skřítek, ale i moudrý skřítek.“
„Je mami, říkal, že zase za mnou přijde. Ráno mě budí do školy, abych nezaspala.“
„Tak spinkej, třeba tě dneska opravdu navštíví a zítra mi budeš vyprávět, jak jste spolu dováděli. Dobrou noc.“

2. den (noc) se skřítkem - Michalka vypráví :

Dneska skřítek přijel dřív, čekala jsem asi jen čtvrt hodinky.
Už vím, jak se jmenuje, je to Popleta.
Já jsem tak ráda, aspoň je s ním legrace.
Myslím si, že mu tak říkají proto, jak každého zmenší a přitom to poplete….
Jeli jsme zase k jeho chaloupce, ale delší cestou z druhé strany lesa.
Popleta už má po zemi vyježděnou cestičku.
Občas s autíčkem i lítá, ale tady by nás srazily větve stromů.
„Podívej Popleto, to jsou koně?“
„Kdepak, to jsou srnky.“
Zdáli se mi veliké, ale to jen proto, jak jsem byla malinká.
„Tady je zvířátek.“
Veselila jsem se a pozorovala zajíčky, jak skotačí ve sněhu. Mezi stromy se něco mihlo.
“Jé, podívej,“ volala jsem na Popletu, a přitom vystrkovala hlavu z okýnka, abych lépe viděla.
„Další skřítci.“
Jeden, celý oranžový, nás po očku pozoroval.
Měl obě uši veliký, na rukou drápky a malinkou našpulenou pusinku.
Hráli spolu nějakou hru, asi na schovávanou.
„Popleto, copak je to za skřítky?“ ptala jsem se.
„Bydlí tady v lese, ale já je neznám.“ odpověděl.
„Dnes tě vezmu za Mlsalem,“ slíbil mi a celou cestu o něm vyprávěl, jak spolu kdysi bydleli.
Mlsal je prý hodný a zábavný, zná spoustu her, ale má moc rád bonbony a mlsky, to Popletovi nechutná, ten baští jen bylinky.
U vaření se hádali, zda přidají víc bylinek, nebo bonbonů, proto byl Popleta rád, když si našel svůj pařízek k bydlení.
Zaparkovali jsme autíčko a vydali jsme se pěšky za Mlsalem.
Popleta občas utrhl chomáček trávy a schoval si ho pod košilku.
„Musíme se vrátit, začíná se stmívat a je to ještě daleko.
Dojdeme za Mlsalem zítra.
„Vyzvednu tě zítra hned u školy, abychom měli více času,“ navrhl Popleta.
Do chaloupky jsme se vrátili hladoví, ohřáli jsme si heřmánkovou polívku od včera a všechnu jsme jí dojedli.
“Zítra budeme muset zítra něco uvařit,“ podíval se na mne Popletla a dal sušit na šňůru chomáček trávy, co našel v lese.
Asi to byly nějaké bylinky.
Všimla jsem si, že má ručník vyrobený z listů, sešitý trávou.
Chce si ušít nové tričko, také z listů, a dopředu si jako ozdobu udělá malý trojúhelníček z kůry.
Je moc šikovný a veselý, trochu dovede i tancovat.
A taky už si sehnal nové boty.
Mně se moc nelíbí, jsou černé a takové do špičky, ale pořád lepší, než kdyby chodil bos.
Byli jsme unavení, zalezli jsme pod peřinu do postýlky a já se přitulila k Popletovi.
„Mám vyprávět pohádku, nebo ti přinesu trochu listí pod sebe?“
„Pohádku,“ zamrkala jsem.
Jenže Popleta vyprávěl to samý, co včera, o dětech, jak je zmenšoval a vždy to popletl, myslela jsem, že bude říkat nějakou jinou.
Hladil mne přitom po vláskách, dokud jsem neusla….
Ráno mě zase budil: “ Michalko vstávej!“
Viděla jsem ho v mlze v budíku a udělal hrozný škleb.
Měla jsem v pokojíku pěkný binec, asi se mu to nelíbilo.
Vlastně si vzpomínám, že mi říkal: „Michalko, ten tvůj pokojík“…, ale nedořekl to, že tam mám binec.
Určitě si to myslel, musím ho dneska uklidit…

3. den

Odpoledne mě Popleta vyzvednul hned u školy.
Byl přesný jako hodinky, sotva jsem vyšla ze dveří, akorát zastavil.
Jeli jsme k jeho chaloupce.
Zajíčci si opět hráli ve sněhu a srnky postávaly u krmelce.
Zaparkovali jsme autíčko v pařezové garáži a vydali se pěšky lesem k Mlsalovi.
Popleta sbíral cestou bylinky a byl spokojený, že ještě nějaké našel.
Najednou se něco mihlo mezi stromy.
Byli to oranžoví skřítci s dlouhýma ušima, a začali na nás volat, abychom si s nimi šli hrát.
„Nemůžeme si s vámi hrát, jdeme k Mlsalovi a je to ještě daleko, nesmíme ztrácet čas,“ povídá Popleta.
Skřítci sice doráželi dál, ale Popleta si jich už nevšímal.
Pomalu se stmívalo, když tu Popleta povídá: „Tak už jsme tady slečinko“.
Zabušili jsme oba na dveře a Mlsal nás přišel přivítat.
Mlsalova chaloupka byla stejná jako pařízek Poplety, akorát místo tůňky měl malé jezírko, v kterém se koupal.
Uvnitř bylo teploučko, jako u nás, jen postýlku měl Mlsal na opačné straně a chyběl mu nad ní obrázek.
Mlsal namaloval Popletu a obrázek mu věnoval.
Ten si pověsil obrázek nad postýlku.
Sám sebe ale namalovat nemohl, neboť nemá žádný zrcátko, a Popleta zas neumí malovat, proto nemá Mlsal žádný.
„Jé Popleto, to jsi ty? A kdopak je tohle?“ ptal se a ukazoval přitom na mě.
Zalezli si oba do kouta a tam si chvilku o mně špitali.
Potom jsme si sedli ke kulatému stolečku, a Mlsal nám vyprávěl, kolik udělal za den bonbonů.
Vyčaruje si pár bonbonů, rozdrtí je, a dělá z nich nápoje.
Taky nám udělal každému a byl výborný, voněl po jahodách.
Jen Popletovi moc nechutnal, ten má raději heřmánkový čaj, ale vypil ho, aby Mlsala neurazil.
“Letos byl dobrý rok,… spoustu bylinek, dnes jsem našel ještě tři chumáčky“ spokojeně povídá Popleta.
„To ano,“odvětil Mlsal.
„Včera jsem tu měl menší mejdan, přišli ostatní skřítci a bylo tu veselo. Škoda, že jste tu nebyli.“
Dívala jsem se na Mlsala a bylo mi s nima moc hezky.
Vypadá jako Popleta, akorát je celý zelený, očička má tmavě zelený, košilku růžovou s bílými kvítky, kraťasy s čepičkou modré a zelenou vlněnou čapku na velké ucho.
Jediný, co mají stejné jsou boty.
Ty si šli vybrat spolu s Popletou.
Setmělo se a začali jsme se chystat na cestu domů.
Mlsal se nabídl, že nás odveze.
Má také autíčko, ale modrozelené.
U nás nám chvilku ještě pomáhal s vařením.
Mezitím, co mě Popleta učil vařit heřmánkovou kaši, Mlsal zatím vykouzlil několik řízků.
„Ještě pár bonbonů, a bude to mít tu správnou chuť,“ ochutnával Mlsal kaši
a chtěl do ní vhodit dva karamelové bonbony, co držel v ruce.
„Žádné bonbony!“ zakázal rázně Popleta.
„Dobrá,“ povídá Mlsal, „ už musím jet domů, taky nemám uvařeno, mějte se tu pěkně“.
Po jídle jsme si lehli do postýlky a usli jsme, jako když nás do vody hodí, neboť jsme byli moc unavení.
Ráno mne zase vzbudil.Večer jsem namalovala jeho obrázek, a moc se mu líbil.
Taky byl spokojený, když viděl uklizený pokojík.
Musím ho uklízet každý večer, Popleta mi říká Čuňas nebo Prasátko.a to se mi nelíbí.
Ale teď, když budu mít pokojík vždy uklizený, určitě už mi bude říkat jen Michalko, nebo Míšo.

4. den

Jeli jsme kratší cestou k chaloupce a potkali jsme Mlsala.
Přijel k nám na návštěvu.
“No já myslel, že budete dávno doma,“ povídá.
„Musel jsem vyzvednout Čuňase ze školy“ řekl Popleta.
Pak jsme prohlíželi naší zahrádku.
“V létě mi tu vykvetli kytičky, krásně voněly,“ chlubí se Popleta, „musím je ale na zimu dát do tepla.“
A tak jsme se všichni pustili do práce, nosili jsme cibulky do tepla, aby venku nezmrzly.
Na jaře mu je zase pomůžeme vysadit.
„A teď se půjdeme najíst,“ zvolal Popleta.
Ale protože jsme včera všechno snědli, museli jsem zase uvařit.
Zase byly řízky s kaší, a já uvařila heřmánkový čaj.
“Dneska už se stmívá,“ povídá Popleta, „půjdeme jen na malou procházku do lesa, ale zítra bychom mohli navštívit ostatní skřítky.“
Moc se těším.
V lese Mlsal vykouzlil tři bonbony a začal s nimi žonglovat.
Popleta, aby nebyl pozadu, měl v kapsičce tři kvítky bylinek a začal s nimi také žonglovat.
Byla to legrace a v lese to krásně vonělo stromy.
Potom mi Mlsal dal pár bonbonů a řekl, že už musí domů.
Sedli jsme do našeho autíčka, a jeli ho doprovodit k jeho chaloupce.
Pozval nás dál a vyprávěl, jak mu zamrzlo jezírko.
Musel vykopat led, aby se mohl vykoupat..
Brrrr, ta voda musela být ale studená..
Udělal nám koktejl, povídali jsme si a dívali se z okna na jeho zahrádku.
Museli jsem se rozloučit, začala být tma.
Vrátili jsem se domů a vlezli jsme hned do postýlky. .
“Chceš pohádku, nebo listí pod sebe?“ zeptal se Popleta.
„Listí,“ povídám mu, neboť on vypráví stále stejné pohádky dokola.
Dal mi tedy trochu listí, aby mě netlačila postýlka a slíbil mi, že zítra se podíváme za ostatními skřítky.

Večer jsem namalovala k Popletovi ještě Mlsala.
Ráno když mě budil se na obrázek podíval a povídá:
„Jéé, to jsem já a vedle je Mlsal, musím ho sem zítra vzít, aby se podíval.
Míšo Čuníkatá vstávej!“

5. den

„Mlsale,“ zavolal Popleta, „nasedej!“
Vyzvedli jsme Mlsala u jeho chaloupky a jedeme navštívit dalšího skřítka.
Seděla jsme Mlsalovi na klíně, neboť Popleta to zase popletl a proměnil mě celou v malilinkou myšku.
“Jé, teď si celá myška, nebude ti to vadit?“
„Mně ne,“ povídám mu, “ale nebudu ti moci pomáhat s vařením…“
„Neboj, to pak nějak uděláme,“ Popleta na to.
Další skřítek byl celý červený, na sobě měl zelené kvítkované tričko, zelené kraťasy a modrou kšiltovku.
Zase si všichni sedli do kouta a špitali si o mně.
Já se skřítka zeptala, co on má nejraději, neboť u Poplety jsou to bylinky a u Mlsala bonbony.
Byla jsem zvědavá, jak je to s tímto skřítkem.
„Já? Já mám nejraději čokoládu,“ povídá.
Musela jsem se smát, představte si, že má na zahrádce zasazený čokoládový kytičky.
Natrhá si je do vázy ,a když uvadnou a celé se pokroutí, skřítek ji prostě zbaští.
Když mi to předváděl, smála jsem se, až jsem spadla ze židličky na postýlku.
Popleta se chtěl předvést a chtěl něco vykouzlit, neboť jsme měli hlad.
Místo toho však proměnil skřítkova kamínka na veliký bonbon a hrneček, co na nich stál na menší bonbonek.
„Koukej mi vrátit moje kamínka!“ rozčiloval se červený skřítek.
Mlsal už se olizoval, ale červený skřítek trval na svém, tak Popleta musel kamínka vyčarovat zpátky.
“Tak ať ti je promění v čokoládu, když jí máš rád,“ povídám mu.
„Ne, ne, a na čempak bych vařil čokoládu?“ odvětil skřítek.
Popleta to dal do pořádku, a začali jsme všichni vařit.
Já jsem je spíš pozorovala a smála jsem se, jak se u toho hádali.
Popleta chtěl přidat pár bylinek, Mlsal zas bonbony a červený skřítek čokoládu.
Nakonec něco uvařili a k tomu jsme měli rybí řízky.
Po jídle jsme šli všichni do lesa a hráli na schovávanou.
Mlsal nás hledal.
Byla už tma a my začali houkat, jako sovy. „Hůůůůůůů…..hůůůůůůůůůůůůůů“
„Jéé, vylezté, já se bojím.Tady něco houká,“ volal Mlsal.
Vybafli jsme na něj a ten se vám tak lekl, až spadnul na zadek a bouchnul se o strom…
Nic se mu ale nestalo , smáli jsme se a rozloučili se s novým skřítkem.
Doma jsme zase vlezli do postýlky a hned jsme usli.
To asi z toho čerstvého vzduchu….
Už se těším na zítřek.
Musím se Poplety zeptat, jak se vlastně červený skřítek jmenuje... úplně jsem na to zapomněla.

6. den

„Ahoj Máločuníku, dnes jedeme rovnou domů,.“ povídá mi Popleta.
V chaloupce bylo teploučko.
„Pojedeme dnes za Mlsalem a červeným skřítkem?“ ptám se.
„Dnes ne.“
„To je škoda, já jsem se na ně tak těšila, je s nimi legrace .“
„Bááááááááf“ najednou přede mne skočil čert a za ním hned Mikuláš.
„Jů, to jsem se lekla, vy tu máte taky čerta s Mikulášem?“ptám se.
„Máme ,“odpoví Popleta. „Slavíme tu i Vánoce.“
„A byla jsi hodná holčičko?“ zeptal se čert.
„No, trochu jsem měla nepořádek v pokojíku.“
„Ten by sis měla ale uklízet, jsi takový náš Máločuňas.“
Povídá čert a trochu mě vylupal metličkou.
Poslední dobou mám pokojík doma uklizený, ale Popleta asi čeká, jak mi to dlouho vydrží.
Už aby mi říkal Michalko.
„Máš tady nějaké dárečky,“ řekl Mikuláš a podal mi dvě krabičky zabalené do listí.
Rychle jsem je rozbalila a měla velikou radost.
Byly to dárečky od Poplety.
Přívěšek na klíče a hodinky, které jsem si tak přála.
„Děkuji moc, to jste hodní.“
Poté jsme se pozorně podívala na čerta s Mikulášem a poznala jsem v nich Mlsala a červenýho skřítka.
Mlsal dělal Mikuláše a aby se červený skřítek nemusel tolik maskovat, dělal čerta.
„To jsem zvědavý, jestli taky dostanu nějaký dáreček,“ podíval se na mě Popleta.
„Kdo je zvědavý, bude brzy starý,“ odpovím mu.
Budu muset Popletovi něco dát, asi mu namaluji obrázek.
„Pozdravuje tě moje maminka,“ povídám Popletovi.
“Maminka? A jaká ta z tohoto světa, nebo z toho tvého?“ ptá se.
„Z toho mého, tam, kde tě vidím v budíku.“
„To je hodná,“ je překvapený Popleta.
„Taky ji také pozdravuj.“
„A teď jedeme k Mlsalovi!“ zvolal červený skřítek.
Nasedli jsme všichni do autíčka a vydali se na cestu.
Pokaždé, když jsme viděli nějaké zvířátko, zastavili jsme a čert s Mikulášem mu něco nadělili.
Popleta s sebou nic neměl, tak nabral z krmelce pár žaludů a krmil jimi srnky.
Takto jsme objeli celý les.
Mlsal ještě nasypal do krmítka ptáčkům nějaké zobání, a pak už jsme se těšili, až se ohřejeme v jeho chaloupce.
Připravil každému koktejl.
Červenému skřítkovi čokoládový, Mlsal měl bonbonový a Popleta bylinkový.
„Jak to, že piješ bonbonový koktejl, když jsi tady se mnou?“ ptá se mě Popleta.
„On mi víc chutná, asi jsem se těch tvých bylinek přejedla,“odpovím mu.
Když jsme dopili, chvilku jsme si povídali.
Začalo se stmívat a červený skřítek už chtěl jít domů, aby nešel po tmě.
Nabídli jsme se mu, že ho odvezeme.
Vyšli jsme s chaloupky a čekalo nás překvapení.
„Jejda, jejda, zamrzlo mi jezírko, jakpak se vykoupu? “chytil se za nos Mlsal.
„My ti pomůžeme,“ řekli jsme a začali jsme vysekávat led .
Za chvilku jsme byli hotoví, vždyť jsme na to byli čtyři.
Odvezli jsme červeného skřítka, ten nás však zval dál..
„Pojďte, uvaříme si nějakou baštu,“ povídá.
To to vonělo, měli jsme kuřecí řízečky a k tomu každý takovou kaši, jakou má rád.
Mlsal bonbonovou, červený skřítek čokoládovou, Popleta bylinkovou a já si dala také bylinkovou, aby to Popletovi nebylo líto.
Už byl ale čas na spaní, rozloučili jsme se s červeným skřítkem a odvezli Mlsala do své chaloupky.
Doma mi Popleta povídá:
“Dneska vařit nemusíme, máme plná bříška. Zítra tě seznámím s dalším skřítkem, je celý růžový.“
„Já mám taky plné bříško, a na novýho skřítka se moc těším“ a jen co jsem to dořekla, spala jsme jako dřevo.
Ráno mě skřítek budí: „Máločuňas, vstávej, musíš do školy, čekaj na tebe metly!“
A měl pravdu, do školy také přišli čerti.

7. den

„Kdepak se Popleta toulá? Čekám už půl hodiny a on nikde..“ myslela jsem si.
„Ahój!“ zdravil mne vesele a mával na mě z okýnka.
„Ahoj Popleto, kdepak jsi byl tak dlouho?“
„Sháněl jsem si práci.“
„Vy tu taky pracujete?“ ptám se.
„Pracujeme, ale nebereme za to peníze, děláme to pro radost.“
„A jakou jsi sháněl?“
„Musím dělat něco, co umím. Našel jsem si místo, kde se starám o bylinky,“ spokojeně se usmíval.
„Kam jedeme, Popleto?“
„Rovnou k Mlsalovi a pak za Čokoládou, nemáme tolik času a slíbil jsme ti, že navštívíme růžového skřítka.“
Čokoláda je tedy červený skřítek, pomyslela jsem si.
Růžový skřítek bydlí v pařízku na pasece na druhé straně lesa.
Byla to dlouhá cesta, a tak jsme se radovali, když jsme zahlédli jeho chaloupku.
Mlsal zabušil na dveře, ale nikdo nám otevřít nepřišel.
„Co se to děje, vždyť jsme byli domluveni na tuhle hodinu?“ divil se Čokoláda.
Vraceli jsme se zpátky k lesu.
„Zastavte, tamhle je!“ volal Mlsal.
Růžový skřítek si trhal na pasece kytičky.
Je to tam jiné než v našem světě, rostou jim tam kytičky, i přesto, že je zima.
„No člověče, kde jsi, vždyť jsme byli domluveni, že na nás počkáš doma, a ty si tu zatím trháš kytičky?“ zlobil se Popleta.
„Já už to tam nemohl vydržet, čekal jsem na vás, ale pak se mi začalo po květinkách stýskat,“ odpověděl růžový skřítek.
Pak se na mě podíval a ptá se: „A kdopak je tohle?“
Všichni čtyři zalezli za velký strom a tam si o mně špitali.
Růžový skřítek má i růžová očička, košilku s kraťasy má zelené bez kytiček a čepičku modrou.
Když už si o mně všechno řekli zeptala jsem se růžového skřítka, jak mu vlastně říkají.
„Někdy mi říkají Růžový panáčku, jindy Růžová kytičko, anebo Růžičko.“
„Já ti budu říkat Růžičko,“ řekla jsem.
„A jakpak říkají tobě?“
„Mně říkal Popleta Čuňas, to protože jsem mívala nepořádek v pokojíčku, ale když jsem si ho uklidila, říkal mi Máločuňas a dnes Strašněmáločuňas. Někdy mi ale říká Miško, nebo Míšo.“
„To si budu pamatovat, když jsi napůl myš a napůl člověk. Budu ti říkat Miško.
Už ti vyprávěl, jak měl kluka Martina a proměnil ho v Marťana?“
„Vyprávěl, říkal mi to jako pohádku ze spaní,“ smála jsem se.
„Myslíš,že Mlsal s Čokoládou o tom vědí?“ zeptala jsem se
„Těm to řekl určitě jako první.“
„A copak ty máš nejraději?“ byla jsem zvědavá.
„Já mám nejraději kytičky, a úplně nejradši růžové růžičky,“ usmíval se Růžička.“
Pozval nás do chaloupky, dal kytičky do vázičky, kterou si sám vyrobil a udělal nám koktejl.
Mlsalovi bonbonový, Čokoládě čokoládový a Popletovi, sobě a mně růžičkový.
Byl moc dobrý, celá chaloupka jím voněla.
Potom se na mně podíval a vyčaroval mi růži.
„Slečinko, nebo Přemáločuňas, nebo jak ti vůbec říkají, tady máš ode mne na památku růži.
“Ta byla krásná a voňavá."
„Říkej mi Míšo Růžičko,“ prosila jsem.
„Jo, jo budu, já úplně zapomněl.“
Popleta si s Růžovým panáčkem moc rozumí, oba mají rádi rostlinky, ale protože bydlí moc daleko, kamarádí nejvíc s Mlsalem.
„Zamrzá ti taky tůňka?“ podívala jsme se na Růžičku.
„Proč by mi měla zamrzat?“ odvětil.
„Mlsalovi stále zamrzá jeho jezírko,“ vysvětlovala jsem.
„Jó?“ divil se. „To není můj případ, mně nikdy nezamrzá.“
Chvilku jsme ještě poseděli, a potom jsme odvezli Mlsala s Čokoládou domů.
Ovšem u Mlsala nás čekalo opět překvapení v podobě zamrzlého jezírka.
Pomohli jsme mu rozbít led a spěchali domů.
„Popleto, máš doma nějaké barvičky?“ ptala jsem se.
„To víš, že mám,v garáži je jich spousta.
Až přijedeme, tak mi je připomeň,“ mrknul na mně.
Doma mi přinesl barvičky i hladkou kůru, místo papíru.
Musím namalovat Popletovi obrázek za ty jeho včerejší dárečky, myslela jsem si.
Popleta odešel zalít pár kytiček, co mu rostly u garáže, a já se pustila do malování.
Aby to nebylo ostatním líto, nakreslila jsem obrázky i jim.
Popletovi jsem namalovala Mlsala s Čokoládou a Růžičkou, ostatním každému jeho podobiznu.
Když jsem byla hotová, doběhla jsem do lesa a nasbírala tam trochu listí.
Obrázky jsem do nich zabalila, pomalovala srdíčkama a schovala pod postel.
Najednou slyším troubení.
Popleta přiběhl: „Co se to děje?“
A on to přijel Mlsal, Čokoláda a Růžička.
„Jedeme vám pomoct něco uvařit,“ mává na nás Čokoláda.
„Ale my máme uvařeno, drbal se Popleta za uchem.
„To je škoda,“ byl smutný Mlsal.
„Jejda, to je tak dobře ,že jste tady,“ radovala jsem se.
„Něco pro vás mám, pojďte rychle dovnitř.“
Došla jsem pod postýlku pro dárečky a všem jsem je kromě Poplety rozdala.
„Jééééé, to jsem já,“ volal Růžička.
„Jůůůůů, já jsem pěkný,“ smál se Mlsal i Čokoláda.
Jen Popleta byl smutný, protože žádný obrázek nedostal.
Ale ten měl přece ode mě ten nejhezčí, tak jsem ho musela trochu napínat.
„Popleto, ty máš ode mne ten největší,“ podávala jsem mu dárek.
Byl moc šťastný, že jsem na něj nezapomněla.“
Jak jsi věděla, že jsem chtěl jejich obrázek?“ radoval se.
Měla jsem takovou radost, protože se všem dárečky líbili.
„Tak ahóój a děkujeme, jedeme si je domů také pověsit,“ rozběhli se k autíčkům.
To vám byla rychlost, jak odtud odstartovali, jen Mlsal zůstal stát na místě.
Nejelo mu autíčko.
Popletovi nezbylo nic jiného, než Mlsala domů odtáhnout.
Už vím, co budeme dělat zítra, musíme přece to autíčko spravit,aby k nám mohl Mlsal jezdit na návštěvu.
„Miško, máš hlad?“ ptal se mně Popleta, když se vrátil.
„Hlad ani ne, ale dala bych si nějaké ovoce,“ mlsně jsem se na Popletu podívala.
„Stačí si jen vybrat, pojď,“ vzal mě za ruku, odhrnul rohožku, odklopil víko a vedl mě po schodech dolů.
„Mám tu sklep, ještě jsem ti o něm neřekl. Vyber si, na co máš chuť.“
Tolik ovoce jsem ještě pohromadě neviděla.
Měl tam jahody, třešně, jablíčka, hrušky, meruňky, banány, pomeranče, mandarinky, švestky…
Oči mi z toho přecházely, ale vybráno už jsem měla.
"Já bych si Popleto dala trochu mandarinek.“
Popleta mi dal do košíčku asi kilo mandarinek a já je jednu po druhé snědla.
„Ty že jsi měla jen chuť? Ty jsi měla hlad, sníst tolik mandarinek najednou,“ smál se.
„A melouny tu nemáš?“
"Melouny mívám jen v létě,“ odpověděl mi.
„Půjdu si Popleto lehnout, nemůžu se ani hýbat, jak jsem se přejedla. Ale byly moc dobré.“
„Jen jdi, já dnes poklidím sám, ještě si zajdu do lesa pro nějaký dřívka. Udělám si na ten nový obrázek rámeček.“
„Dobrou noc Popleto,“ zívla jsem a běžela se zachumlat do postýlky.
Ráno mě zase budil: „Míšo vstávej, hola, hola, škola na tebe už volá.“

8. den

„Kdepak ten Popleta může být? Snad na mě nezapomněl,“ přemýšlela jsem.
Čekala jsem u semaforu hodinu, ... dvě. Když už to bylo asi pět hodin, myslela jsem si, že mě opustil.
Byla jsem moc smutná.
Vzpomněla jsem si na zvoneček.
Zkusím na něj zazvonit, třeba se objeví, doufala jsem.
Zazvonila jsem a v mžiku tu stálo autíčko i s Popletou.
„Kde jsi byl tak dlouho Popleto?“ ptala jsem se.
„Já na tebe úplně zapomněl, něco si doma vyrábím.“
„A co to bude?“
„To je překvapení,“ smál se Popleta a zamířil kratší cestou k chaloupce.
Z dálky jsem viděla, jak vedle dveří visí něco červenomodrého.
„Jé, ta je krásná,“ obdivovala jsem jeho výtvor.
Popleta si vyrobil poštovní schránku.
„Vy tu máte také noviny?“
„Ne v našem světě nemáme žádné noviny.“
„A nač jsi ji vyráběl?“
„Všechno ti povím,až budeme u Mlsala,nasedej!“ zvolal Popleta.
Nemohla jsem se dočkat.
U Mlsala na nás čekali všichni, Čokoláda i Růžička.
Všimla jsem si, že i Mlsal má u dveří novou poštovní schránku.
„Dáte si koktejl?“ zeptal se Mlsal a všichni kývli.
Mlsal si vychutnával bonbonový, Čokoláda čokoládový, Popleta bylinkový a já s Růžičkou růžičkový.
„Jak to, že piješ růžičkový, když jsi tady se mnou?“ podivil se Popleta.
„Já ho chtěla Popleto jen ochutnat,“ odpověděla jsem.
„Ten si můžeš ochutnat, až budeme u Růžičky.“
„Ale to bych nevydržela, mám na něj velikou chuť,“ usmála jsem se.
Pohodlně jsem se uvelebila na židličce a rozhlídla se po chaloupce.
U okna stála klícka a v ní malý holoubek.
Chtěla jsem si ho pohladit, když tu Popleta povídá: „Teď ti povím, jak je to s tou mojí schránkou.“
„Když jsi byla ve škole, Mlsal se se mnou potřeboval poradit.
Ráno viděl u lesa oranžového skřítka, jak stepuje na pařízku.
Step, to je takový tanec, při kterém když dupneš nohou o zem, krásně to klape.
Mlsalovi se to tak líbilo, že to šel zkoušet taky.
Jenže to neuměl, odřel si nové boty a nevěděl, co s nimi má dělat.
A v tom dostal nápad. Vzal botky a přijel ke mně.
„Popleto, budeš koukat, co jsem vymyslel,“ volal na mně ode dveří.
Nejprve mi vylíčil, jak to bylo s botkama a pak ten jeho nový vynález.
„Chytneme si holoubky a každý si uděláme poštovní schránku.
Když budeme potřebovat od druhého radu, nebudem muset jezdit autíčkem, ale napíšeme dopis a holoubek ho doručí.“
„Jé, Mlsale, to je paráda,dneska jsem se chtěl akorát zeptat, zda ti nezamrzlo jezírko.
Měl jsem chuť pracovat, neboť doma mám všechno hotové.
Kdyby jezírko zamrzlé nebylo, jel bych k tobě zbytečně takovou dálku.
Musíme ten nápad říct i Čokoládě s Růžičkou, ale nejprve vyrazíme za kopec do obchodu pro skřítky pro jiné botky.“
Poté jsme našli Čokoládu s Růžičkou, a těm se to moc líbilo.
Nasbírali jsme kůru a klacíky.
Z klacíků jsme vyrobily klece na holoubky a z kůry poštovní schránky.
Rozhodli jsme se, že si je nabarvíme, já mám tedy červenomodrou,
Mlsal hnědooranžovou, Čokoláda žlutorůžovou a Růžička červenozelenou.
Běželi jsme na paseku a tam jsme odchytili čtyři holoubky.
Museli jsme vybrat jen ty poštovní.
Dali jsme je každý do své klícky a jeli domů pověsit schránku.
Mně to vůbec nešlo, trápil jsem se asi tři hodiny,než jsem jí pověsil.
A když se mi to konečně povedlo, ty jsi mě přivolala zvonečkem. A teď už všechno víš.“
Popleta se postavil a slavnostně povídá:
„Od této chvíle už ti nebudu říkat Čuňas, Máločuňas, ani Strašněmáločuňas.
Viděl jsem, že ti tvůj pokojík vydržel dlouho uklizený, budu ti tedy říkat Míšo, nebo Miško.“
Byla jsem moc šťastná.
Čokoláda se na mě usmál a povídá: „Míšo, já už musím domů, nemám vařeno.“
„Já taky musím domů uvařit,“ překřikoval ho Růžička.
Rozloučili jsme se a zamířili k naší chaloupce.
Uvařili jsme s Popletou jitrocelovoheřmánkovou polévku.
Byla tak dobrá, že jsem snědla tři porce.
„Jdi už spát, dneska jsi toho prožila dost,“ pošeptal mi Popleta do ucha.
„Mně se ještě nechce,“ škemrala jsem.
„Tak dobře, já se půjdu chvilku projít ven, a ty zatím vyměň a zapal svíčku.
Pak si vezmi ručník a běž se do tůňky vykoupat.“
„Co, vykoupat? Popleto do té ledárny venku? Tam já nevlezu!“
„Potřebuješ to jako sůl, myslím, že začínáš trochu smrdět,“ čichl ke mně Popleta.
„Zítra se na to připravím a vykoupu se, slibuji ti to,“ prosila jsem skřítka.
„Dobrá,já tě nechám dneska ještě neumytou, ale zítra už se umýt musíš!
Teď běž do sklepa a vyber si tam dvě jablíčka a hrušky.
A nějaké nám dej na talířek na stůl,“ odpověděl.
Lehla jsem si na postel a čekala na Popletu.
Chaloupkou to vonělo po jablíčkách, ale mně se stále spát nechtělo.
Popleta otevřel dveře a povídá: “Já se vykoupu taky až zítra.“
Vlezl si ke mně a já se ho začala ptát na všechno možné.
„Popleto, proč neumíte stepovat a oranžoví skřítci ano?“
„Nevím, třeba zase oni neumí, to co my.“
„A co například?“ byla jsem zvědavá.
„To nevím Míšo, a když to nevím, tak ti to neřeknu, nebudu ti přece lhát.“
„Tak mi řekni, proč nemáte pohádkové knížky?“
„Inu, tohle je jiný svět Miško. Tady pohádkové knížky nemáme.“
„A víly tu máte?“
„Možná ano, ale nevím to jistě. Pokud tady nějaké jsou, tak jsou móóc dobře schované.
Co budeš chtít, pohádku nebo listí?“
„Listí, jsem už ospalá,“ stačila jsem ještě říci, a hned jsem usla.

Ráno mě probudil Popleta s Mlsalem. „Jů, ty máš pěkný pokojík, a žádný binec tu nemáš.“
„Nemá, ale měla!“odvětil Popleta.
„Tak Míšo vstávej, musíš do školy.“ A oba vzápětí zmizeli.

9. den

„Míšo, pospěš, mám pro tebe dnes překvápko,“ volal na mne Popleta u školy.
„Kam to jedeme?“ divila jsem se, neboť tuto cestu jsem neznala.
Kličkovali jsme okolo pařezů, byla jich tam spousta.
V každém byla díra přikrytá listím.
Najednou jsem uviděla od jednoho pařezu záři.
Zahlédla jsem hlavu s krásnými zlatými vlasy, propletenými květinami a s kloboučkem z listí.
Jakmile nás však spatřila, schovala se rychle do pařezu.
„Jé Popleto, kdo to byl?“
„To byla víla, říkal jsem ti, že jsou moc dobře schované,“ mrknul na mně.
Dojeli jsme na velikou paseku, uprostřed které stál dřevěný dům.
Okolo běhali nějací mužíčci.
Vypadali úplně jako lidé, vysocí však byli asi jen půl metru.
„Kdopak to je?“ dívala jsem se zvědavě.
„To jsou moji kamarádi, co se mnou pracují.“ řekl Popleta.
Bydlí v druhém lese a jsou to skřítci, co neumějí čarovat.
„Vypadáš mezi nimi jako cvrček,“ smála jsem se.
„No a, ale pracuje se mi s nimi dobře,“ odvětil Popleta.
„A ten dům, tam někdo bydlí?“
„Sem chodím pracovat, pojď provedu tě,“ vzal mě Popleta za ruku.
Uvnitř bylo asi třicet záhonů a na každém spoustu bylinek.
„Pěstujeme zde všechny bylinky, co existují, je jich tu víc, jak pět set druhů.“ chlubil se Popleta.
„Jejda, tolik? Tak sem tedy chodíš, když jsem ve škole? A co s nimi děláte?“
„Pořádáme různé výstavy pro skřítky.
Jezdí sem hlavně ti z druhého lesa.
Když máme výstavu, zavoláme oranžové skřítky, aby přijeli se stánkama.
V každém stánku mají spoustu lahviček s bylinkami a kořením, a to rozdávají těm, kdo jaké potřebuje.
„Vždyť si říkal, že oranžové skřítky neznáš?“
„Ale já je podle jmen neznám, je jich tolik, že si je nemůžu pamatovat.
Sbírají v lese bylinky a občas dojdou ke mně pro radu.“
„Jakou radu?“ byla jsem zvědavá.
„Když neví, kde určité bylinky rostou, přijdou se mě zeptat,na to já jsem odborník,“ nakrucoval se Popleta.
Procházeli jsme kolem záhonků, Popleta mi ukazoval své nářadíčko, které měl schované v malé kůlničce za domem.
Byly tam hrabičky, motyčky, kropáček, lopaty a rýče, prostě všechno, které bylo třeba.
„A co dělají ti tví kamarádi?“
„Nové záhonky pro nové bylinky.Také postavili tento dům.
Oni neumějí čarovat jako my s Mlsalem, ale jsou moc pracovití, pomáhají nám a my zase na oplátku jim.
Zítra nejdeš do školy, tak tě sem vezmu, a pokud budeš chtít, můžeš mi pomáhat,“ navrhl mi Popleta.
Souhlasila jsem.
Potom jsme jeli zase na jinou paseku, kde stál podobný dům.
Cestou jsme viděli srnky a zajíčky, ptáčky a dokonce i divoká prasata.
Připadala jsem si jako v ZOO.
Před domem bylo opět spoustu malých mužíčků, chodili sem a tam a nosili nějaká prkna.
Popleta mi řekl, že stavějí další dům.
„Báááááf!“ vykřikl někdo za zády.
Byl to Mlsal a smál se, jak jsme se lekli.
„Ahoj, co vy dva tady děláte?“
„Ukazuji Mišce, kde pracuješ,“ vysvětloval Popleta.
„Tak já vás provedu,“ řekl Mlsal.
„Tady se také pěstují bylinky?“ ptala jsem se.
„Kdepak bylinky, tady se vyrábějí bonbony,“ vysvětloval Mlsal a přitom mi strčil do ruky dvě karamelky.
„Jů, to je tedy továrna na bonbony?“ vyvalila jsem oči.
Mlsal mi předváděl, všechny stroje, které byli celé z bonbonů.
Na každý stroj se zaklepalo, a z něj se vysypala hromada bonbonů.
Z jednoho čokoládové, z druhého větrové, z jiného zas ovocné.
Bylo jich tam spoustu.
Potom všechny bonbony jely takovým výtahem nahoru, kde byl malý pařízek a tam pracoval Mlsal s dvěma skřítky.
Všechny bonbony balili do papírků a kornoutů.
„A pro koho je vyrábíte, když si je umíte vyčarovat?“ ptala jsem se a vychutnávala si karamelku.
„No přece pro skřítky z druhého lesa, ti čarovat neumí.“
Mlsal mi vysvětloval, že sem jezdí malinkým autobusem na exkurze.
On je provede po továrně a potom dostanou na cestu každý nejmíň dva kornouty bonbonů.
Někdy, když jich přijede víc, řekne Popletovi a on mu pomáhá provázet.
Až budu velká, taky bych chtěla pracovat v továrně na bonbony.
Popleta už chtěl jet domů a nabídl Mlsalovi, že ho sveze.
Mlsal se šel zeptat nějakého skřítka, zda může odejít dřív.
Ten řekl, že ano, ale druhý den tam musí zůstat zase dýl.
„To není problém,“ slyšela jsem, jak Mlsal říká.
Zastavili jsme u něj doma a Mlsal zklamaně volal na Popletu, že mu zase zamrzlo jezírko.
„To už není možný Mlsale, co sis to udělal za jezírko,“ divil se Popleta.
Vytáhl s kapsičky skleněnou lahvičku s vodou z jeho tůňky.
Nosí ji s sebou, když má žízeň.
Nalil trochu té vody do jezírka a led vzápětí roztál.
„Snad to na nějakou dobu pomůže,“ oddechl si Popleta.
Najednou na nás za zády vybafl Růžička s Čokoládou.
Mlsal se tak lekl, až si sednul na zadek.
„To máš za to,“ smála jsem se, „jak si vylekal ty nás.“
Mlsal nás pozval na polévku.
Já se předem omluvila Popletovi, že si bylinkovou nedám, a zkusila jsem čokoládovou.
Ta byla tak dobrá, měla jsem čokoládu až za ušima.
Seděli jsme naproti sobě a mlčeli jsme.
Po chvíli všichni najednou museli domů, a tak jsem spěchali i my.
Doma mi Popleta povídá:
“Vždyť my jsme si zapomněli po jídle popovídat.Tak víš co Míšo? Pošleme holoubka se vzkazem.“
Napsal na kus dřívka: Budeme si dnes vyprávět? Pošli to dál.
A poslal holoubka k Mlsalovi.
Za chvilku přiletěli holoubci se vzkazy: Dneska ne, my nemáme náladu si povídat.
„Tak si pojď povídat se mnou," řekla jsem Popletovi.
„Víš, mně se taky moc nechce. Ale vzpomněl jsem si, na tvůj slib, že se dnes vykoupeš.“
„To jsem slíbila, ale já tam zmrznu a nastydnu,“ tvrdila jsem mu.
„Jestli tu chceš bydlet se mnou, musíš se aspoň jednou za týden vykoupat.“
„A nemáš něco na zahřátí?“ prosila jsem Popletu.
„Jasně, mám alkohol.“
„Alkohol?“ vytřeštila jsem na Popletu oči. “U vás existuje alkohol a ty ho piješ ?“
„No, dřív když jsem si zvykal na tu ledovou vodu, musel jsme se něčím zahřát,
dneska už to nedělám, ale trochu bylinkového likéru tu ještě mám.“
„Popleto, mně ale alkohol nechutná, a co když přijdu do školy napitá?“
„Jejda, to nemůžeš pít jak vodu, jen maličko pro zahřátí,“ šklebil se na mně.
Vlezla jsme do tůňky, a zdálo se mi, že voda není tak studená, jak jsem si myslela.
Umyla jsem se a bylinkový likér jsem s radostí odmítla.
„No, tím líp. A teď honem na kutě!“ honil mne Popleta do postele.
„Listí, nebo pohádku?“ dal mi na vybranou.
„Nechci listí,“ řekla jsem.
„Tak tedy pohádku.“
„Nechci ani pohádku.“
„Takže přinesu listí.“
„Ani listí ani pohádku,“ zívla jsem.
„Přinesu ti listí, ať se pořádně vyspíš,“ vrtěl hlavou Popleta.
„A pěkně se vyspinkej, zítra večer ti ukážu hvězdičky, to budeš koukat.“
Ráno mne nezapomněl vzbudit do školy, ještě že ho mám.

10. den

Dnes jsem do školy nešla, probudila jsem se v postýlce u Poplety.
Pozorovala jsem chvilku holoubka a pak jsem začala Popletu hledat.
Vyšla jsem před chaloupku a on tam zaléval kytičky u garáže.
„No kde seš člověče, já tu na tebe čekám takovou dobu, než se probudíš,“ spustil na mně.
„Když jsi spala, byl tu kamarád z práce, prý přijedou skřítci z druhého lesa na výstavu bylinek.
„Jé, a můžu jet s tebou ?“ zeptala jsem se.
„Můžeš, ale máme prý chvátnout, abychom je stihli.
Taky musíme dát vědět oranžovým skřítkům,“ řekl Popleta a vyjel s autíčkem z garáže.
Oranžoví skřítci měli velkou radost, běželi si pro stánky a zásoby bylinek.
My jsme na ně nečekali, neboť Popleta měl strach, že nestihnem výstavu připravit.
„Vy jste rychlíci,“ volali na nás kamarádi z práce.
Popleta mě vzal za ruku a prošli jsme celým domem až do malé kůlničky.
Vzali jsme si motyčku, kropáček a lopatu.
„Popleto, na co motyčku? Ty budeš nějaké bylinky vykopávat?“ divila jsem se.
„Ne, roste nám tam plevel, ten musí pryč. Pomůžeš mi?“
„Pomůžu,“ zasmála jsme se a utíkal k prvnímu záhonku.
Poté jsme bylinky zalili a lopatou jsme odklízeli vytrhaný plevel a odnášeli ho na kompost.
Když jsme byli hotoví, začali se sjíždět oranžoví skřítci se stánkama.
Popleta jim ukazoval, kam si je mají postavit.
Dohromady bylo pět stánků a u každého obsluhovali dva skřítci.
Občas si vezmou kamarádi skřítci do práce své děti,
Popleta proto ještě prošel celý dům, zda tam neudělali nějaký nepořádek.
Byl ale spokojený, neboť vše bylo krásně uklizeno.
„Už jsou tady!“ slyšeli jsme volat oranžové skřítky.
Vyběhli jsme ven přivítat lidičky z druhého lesa.
Přijeli třemi autobusy a v každém jich bylo asi deset.
Viděla jsem mezi nimi i malé děti.
„Račte vstoupit,“ stál Popleta u dveří a vítal každého malou poklonou.
Jedna malinká paní přišla k Popletovi a podávala mu růži.
Moc je všechny chválila a Popleta se nakrucoval, jak mu to dělalo dobře .
„Popleto, a co budeš s tou růží dělat ?“ ptala jsem se, když jsme byli sami.
„Dám jí Růžičkovi, já o růže moc nestojím.“
„Nezapomeňte se se skřítkama uctivě rozloučit!“ nakázal ještě Popleta mužíčkům z práce a poté jsme vyrazili k domovu.
Doma mi Popleta podával košilku z listí, co si sám ušil:
„Miško, vysvleč si tričko, jsi celá od hlíny. Já ti půjčím jiné a špinavé pak vyperu.“
Jejda, jak to ten Popleta může nosit, vždyť to tak škrábe, pomyslela jsem si, když jsem košilku oblékla.
„Nepůjdeme za Mlsalem?“ zeptala jsem se.
„Pošlem zprávu po holoubkovi,“ kýval hlavou Popleta.
Napsali jsme všem, zda se u někoho nesejdeme.
Za chvilku přilétl holoubek se vzkazem, že raději chtějí všichni na procházku do lesa.
Sešli jsem se v lese na cestě, chyběl akorát Růžička.
„Kde může být?“ divil se Mlsal.
Popleta se podrbal za uchem a povídá:
„Já to asi spletl, mám pocit, že Růžička mi psal, že nepřijde."
„Tak jdeme za ním,“ navrhl Čokoláda.
Růžička nám ani neotevřel, ležel nachcípaný v posteli a třásl se zimou.
„No, to máš z těch tvých růžičkových zmrzlin! Kdybys jedl čokoládové, tak se ti to nestane,“ povídá Čokoláda.
„Ne, ne, kdybys jedl bonbonové, tak nikdy nenastydneš!“ překřikoval Čokoládu Mlsal.
„Já vám dám zmrzliny, kdybys Růžičko jedl heřmánkovou polévku, tak jsi zdravý jako rybka,“ tvrdil Popleta .
Uvařili jsme Růžičkovi heřmánkovojitrocelovou polévku, a ještě teplou jsme mu ji dali vypít.
„Fůůůůůůůůůůůůůůůůj!!“ vykřikl Růžička a vyprsknul polévku na podlahu.
„To jsi tam nemohl dát aspoň trochu růžičky?“ šklebil se na Popletu .
„Nemohl, nemělo by to takový účinek,“ stál si na svém Popleta.
„Tohle já pít ale nebudu.“
„Tak nepij, ale ty budeš ležet v posteli a my všichni budem zažívat dobrodružství,“ díval se Popleta Růžičkovi upřeně do očí.
Chvíli na sebe nasupeně koukali, pak to Růžička vzdal a povídá: „No dobrá, tak mi tedy uvařte heřmánkový čaj.“
Udělali jsem ho ten největší hrnec, co jsme u Růžičky našli.
Ten nás sledoval z postele a příšerně se šklebil.
Byla jsem už ospalá, tak jsem jeli domů.
Čokoláda s Mlsalem ještě u Růžičky zůstali, aby nebyl sám.
„Slíbil jsem ti, že ti dnes ukáži hvězdy,“ vzpomněl si Mlsal.
Ty jsem si nemohla nechat ujít Popleta mi pomohl vylézt na jeho pařízek a ukazoval mi všechna souhvězdí, co znal.
„Támhle je souhvězdí Lev, a támhle Slepice,“ ukazoval .
„Cože? Slepice?“
„Né, já se spletl, to jsou Kuřátka,“ chytil se Popleta za hlavu.
„Nad tím stromem je vidět souhvězdí Židle.
Někdo tomu říká Provaz, já tomu ale říkám Židle.“
A jak se jmenuje ta řada hvězdiček přímo nad námi?“ ptala jsem se.
„To je Had. A vedle něj je souhvězdí Hvězda. Já tomu ale říkám Zlatá Hvězda.“
„A kde máte Měsíc?“ hledala jsem ho na obloze.
Ale už jsem ho nezahlédla, usla jsem Popletovi přímo v náručí.
Ani nevím, jak mě odnesl do postýlky.

Ráno v budíku na mě volal. „Míšo, vstávej školička!“

11.- 12. den

„Už jsem na tebe chtěla zazvonit,“ volala jsem na Popletu, který měl hodinové spoždění.
„Promiňte slečinko,“ usmál se a proměnil mě v napůl myšku.
Pomohl mi do autíčka a namířili jsme si rovnou k Mlsalovi.
„Ahoj!“ vítali mě Čokoláda,Mlsal a Růžička.
„Už na vás nejmíň hodinu čekáme,“ zlobil se Mlsala pohupoval se na dřevěné židličce.
„Já jsem se trochu zdržel doma,“ vysvětloval Popleta.
V chaloupce bylo teploučko, Mlsal zavřel okénko, a pustil holuba, aby se trochu prolétl.
Ten radostí létal sem a tam.
Jednou přistál na poličce s knihami, poté Popletovi na hlavě, až mu shodil jeho čapku.
Nakonec jej zavřeli zpátky do klece, neboť jej nestačili odhánět.
„Jé Růžičko a ty už jsi zdravý?“ radovala jsem se.
„No jasně, to ten váš čaj, uzdravil jsem se naštěstí dřív, než jsem ho stačil celý vypít.
Na oplátku vám udělám koktejl.“
Všichni dostali ten, co mají nejraději.
Já měla čokoládový v zelenožlutém hrnečku s kytičkou a kupodivu dnes Popletovi nijak nevadilo, že nemám bylinkový.
„Blíží se nám Vánoce,“ upozornil nás Čokoláda.
„Jé, už se nemůžu dočkat, měli bychom začít péct cukroví, nemyslíte?“ navrhl Mlsal.
„No to bychom opravdu měli,“ souhlasil Čokoláda a my s ním.
Začali se dohadovat, kdy začnou, až Popleta povídá:
„Tak si myslím, že my pojedeme hned, musím to Mišku naučit.“
Ostatní se přidali a rozjeli se každý do své chaloupky, aby stihl upéct to nejlepší cukroví.
Domluvili se, že druhý den se všichni sejdeme u Mlsala a budem ochutnávat.
„Na to se těším nejvíc,“ poskakoval Popleta vesele.
Doma vyčaroval mouku a já mu pomohla rozdrtit bylinky.
Z těsta jsme pak vytvářeli různé tvary, například srdíčka, kytičky, zvířátka, prostě to, co nás zrovinka napadlo.
Musím říct, že Popleta byl moc šikovný.
Poté jsme vše dali do trouby a mezitím jsem ušlehali s Popletou bylinkový krém.
Tím jsme potírali cukroví a Popleta mi pořád ulizoval z misky.
Musela jsem ho odehnat, nebo by mi snad všechno snědl.
„Popleto, a ozdobíme to cukrovíčko nějakou polevou?“
„No jasně, ale musí být bylinková.“
„Aby nám to ale jedli i ostatní, přidala bych tam trochu čokolády,“ navrhla jsem.
„Myslíš?“ přemýšlel Popleta.
„Myslím,“ mrkla jsem na něj.
„Tak dobře , ale zase to moc nepřežeň.“
V chaloupce to vonělo až mě ta vůně celou uspala.
Druhý den jsme jeli k Mlsalovi na ochutnávku cukroví.
„Já se tak těším, to mě nejvíc baví,“ zpíval si Popleta.
„A co když pro tebe budou mít jen bonbonové a bylinkové ani jedno?“ ptala jsem se.
„Tak si sním půlku mojich,“ vyrukoval Popleta.
„Snad našich ne?“ pohrozila jsem na Popletu prstem.
„Jasně, že našich, ale budu muset přidat,aby nezačali bez nás,“ zasmál se .
Už na nás čekali.Na stole stály tři talířky s několika druhy cukroví.
Jedno hezčí než druhé, čokoládová kolečka s oříšky, bonbonová srdíčka, růžičkovočokoládové kytičky a spoustu jiných.
Vonělo to jako v nějaké pekárně na cukroví.
Přidali jsem k nim naše cukroví na tácku z dubové kůry.
„Jé, vy jste udělali i bylinkové ?“ podivil se Popleta.
„My jsme s Míšou dělali jen jeden druh, ale bonbonové ani růžičkové ne.
Jen na něm máme trochu čokolády,“ vysvětloval Popleta.
Čokoláda to naše ochutnal jako první.
„Je moc dobré Popleto“ olizoval se.
„Rozhodně je lepší, než ten tvůj heřmánkový čaj,“ tvrdil Růžička.
„Dali jsme tam s Míšou raději méně bylinek a více mouky.“
Všichni se nakonec shodli na tom, že nejlepší cukroví má Mlsal.
Do těsta dal totiž hrst drcených bonbonů s trochou bylinek.
Vytvaroval srdíčka, potřel je čokoládovou polevou a ozdobil je malinkou růžičkou.
Když jsme dojedli poslední kousek, navrhl Růžička, abychom šli do lesa na procházku.
Začalo se šeřit, v lese to vypadalo hrůzostrašně.
Všechna zvířátka už šla spát, jen malá sova nám přelétla nad hlavou.
Najednou se ozvalo za námi nejprve slabé a pak stále silnější hůů,hrrrrrr,hůůůůůůůů.
Všichni jsme se polekali, co to může být, tohle není žádná sova, ani jiné zvíře?
Najednou na nás vybafli oranžoví skřítci.
„Jééééé...“ Všichni jsme si leknutím sedli.
“Já úplně zapomněl, že bydlí v téhle části lesa,“ hladil si Popleta naražený zadek.
Mlsal s Čokoládou pohrozili oranžovím skřítkům a poklepali si přitom na čelo.
„To jim oplatím!“ trucoval Čokoláda.
„Raději pojedem domů,“ navrhl Popleta.
Před chaloupkou jsem našla trubičku z pampeliškového stonku.
„Ta se může na něco hodit,“ přemýšlel Popleta.
Foukl do ní a povídá: „Jo, jo, ta je dobrá, Míšo svlékni se a skoč do tůňky.“
Vlezla jsem do vody a Popleta strčil trubičku do vody a začal do ní foukat.
To byla paráda, začaly se kolem mě dělat bubliny, jako ve vířivce.
Moc se mi to líbilo, pak mi ale bylo Poplety líto, tak jsem si to s ním vyměnila, aby to také zkusil.
K večeři nám Popleta přinesl každému jablíčko.
Snědla jsem ho, ale z cukroví jsem byla tak přejedená, že jakmile jsem zalezla do postýlky, usla jsem i bez listí a bez pohádky.

13. den

U Mlsala jsme čekali na ostatní.
Prohlížela jsem si zatím plyšovou kachničku, co si obstaral v obchodě za kopcem.
Byla maličká akorát do dlaně, tělíčko měla žluté a zobáček oranžový.
Mlsal si ji vystavil na poličku nad postel. Možná s ní večer spinká, myslela jsem si.
Po chvíli dorazili Čokoláda s Růžičkou.
Každý si udělal oblíbený koktejl a vychutnávali ho u stolečku.
„Mlsale, máš ještě cukroví, nebo jsi ho snědl?“ ptala jsem se.
„Snědl jsem půlku, druhou si musím nechat na Vánoce,“ odpověděl.
„Popleta také snědl půlku,“ žalovala jsem.
Pak jsem si povídali o lese a o zvířátkách.
Letos prý není tolik sněhu, jako loni.
Divila jsem se, jak je to tu jiné, než v našem světě.
Já bych tak chtěla mít v tom opravdovém světě Čokoládovu zahrádku, zasnila jsem se.
Mňam, pozvala bych všechny kamarády na čokoládové hody.
Najednou se mnou Popleta zatřásl a povídá: „Miško, nespi, jedeme do domů.“
Před chaloupkou se Popleta zastavil a něco schovával za zády.
„Dneska jsme dostali každý od Mlsala dárek,“ zasmál se Popleta.
„Opravdu ?...A co jsi dostal ty?“
„Já nevím, já chtěl počkat na tebe, otevřeme je společně.“
Ukázal mi dvě krabičky vyrobené z kůry a převázané stéblem trávy.
Nemohla jsem se dočkat, až ten svůj dáreček rozbalím.
Sedli jsme si před dveře a oba jsme byli napnutý, co pro nás Mlsal přichystal.
V krabičce byly hvězdičky, srdíčka, ptáčci, kolečka, také sluníčka,
ale nejvíc se mi líbili malinkatí andělíčci s malinkatou pusinkou.
„Jé, to je cukroví,…ale to je tak tvrdé, že se nedá jíst?“ divila jsem se.
„To jsou přece ozdoby na stromeček,“ vysvětloval Popleta.
„Na jaký stromeček?“
„Na ten uvnitř,“ otevřel dveře Popleta.
Uprostřed chaloupky stála v dřevěné stojánku krásná borovička.
Lesní vůně předčila i bylinky, co si je Popleta sušil na šňůře.
Měla jsem ze stromečku takovou radost, že jsem Popletu objala a hned se dala do zdobení.
Asi tu mají Vánoce dříve, budu muset všem vyrobit nějaký dáreček, dumala jsem v duchu.
„Byl jsem pro něj až za druhou pasekou, ale že jsem vybral pěkný viď?“chlubil se Popleta.
Byl opravdu nádherný.
Pak jsem si sedli a dívali se, jak jsme ho nazdobili.
Na špičku Popleta přivázal jednoho andělíčka, co se mi nejvíce líbil.
Mlsal si ale musel dát práce, musím mu říci, že je moc šikovný, vzpomínala jsem na něj v duchu.
Zalezla jsem si do postýlky a od stromečku jsem nemohla odtrhnout oči.
Usla jsem, ani nevím jak.
Najednou mě probudilo nějaké mlaskání a chrupání.
„Popleto,“ lekla jsem se, „něco tady mlaská, nejsou to myši?“
„Jo, to jsou myši.“
„Tak je vyžeň,“ řekla jsem ospale.
„Jo, jo, vyženu,“ procedil skřítek mezi zuby.
Zavrtala jsem se pod peřinku z listí, když v tom opět po chvíli slyším chroupání ..
„Popleto, ty myši jsou stále tady, vždyť nám tu něco snědí!“
„Neboj, já je vyženu.“
Zavřela jsem oči...
Zdálo se, že už bude opravdu klid, ale mýlila jsem se.
Chroupání pokračovalo dále.
„Popleto, já ty myši zase slyším.“
„To nemůžeš, já už je vyhnal,“ tvrdil.
Vstala jsem a došla ke stolečku pro svíčku.
Zapálila jsem ji a rozhlédnu se po chaloupce.
Popleta měl celou hlavu ve skříňce a koukaly mu jen nohy.
„Tak takhle je to!“ zavolala jsem. Ty nám tu Popleto vyjídáš ze skříňky cukroví!“
Popleta v mžiku skočil do postele.
„Jak to můžu být já, když ležím v posteli?“ vrtěl hlavou.
„Vždyť jsem tě viděla, jak jsi šmejdil ve skříňce,“ nenechala jsem se zmást.
„To se ti asi něco zdálo,“ schoval hlavu pod peřinku.
„Popleto, já věřím svým očím, a já tě tam viděla!“ stála jsem si na svém.
„No tak dobře, měl jsem na něj velikou chuť,“ přiznal se Popleta.
„Víš, že lež má krátké nohy, a s poctivostí nejdál dojdeš?“ skočila jsem na něj do postýlky.
„Vím, ale já to občas nedodržuji. Zítra upečeme nové.“
Ale protože už se mi spát nechtělo, Popletovi také ne, upekli jsme cukroví, ještě ten večer.
Šlo nám to pěkně od ruky.
Popleta mi slíbil, že tohle cukroví už nesní, a necháme si ho na Vánoce.
Už se mi nechtělo ani trošku spát, lehli jsme s do postýlky a skřítek mi přinesl listí.
Jenže ani potom se mi nechtělo spát.
Přemluvila jsem Popletu, že se ho budu ptát a on mi bude odpovídat.
„Popleto, jak to, že neznáš ty víly, jak jsme viděli cestou do práce?"
„Protože v té části lesa nebydlím, jen tudy projíždím do práce.“
„A proč nevidíte na dálku, když někdo z lesa potřebuje pomoct, a jenom je slyšíte?“ chrlila jsem ze sebe otázky jednu za druhou.
„Protože je to takto zařízené.
Ty možná lépe vidíš, já zase lépe slyším,“ odpověděl Popleta.
„Proč je ten váš svět tak jiný, než ten náš?“
„Jak to Bůh stvořil, tak to je,“ podíval se na mně.
„Popleto,… ty máš mně ….a koho má Mlsal?“ sedla jsem si v posteli .
„Mlsal už má dospělého kamaráda, a ten už všechno z našeho světa zná, proto ho sem nebere.
Ale jednou mu řeknu, aby ho přivedl a seznámil tě s ním.“
„To bych byla moc ráda,a proč mám ve vašem světě zlé rodiče ?“ stále jsem vyzvídala.
„To je samé proč, proč... Kdyby jsi měla hodné rodiče, nepovedlo by se ti zastavit semafor a mě bys nikdy nepoznala.
A teď už jdi spát, ráno vstáváš do školy,“ otočil se Popleta na bok .
„Dobrou noc,“ zívla jsem, podívala se na stromeček a spokojeně usnula.

14. den

Popleta už na mně čekal v autíčku.
Proměnil mě v myšku a jeli jsme domů.
„Co budeme dnes dělat?“ ptal se mě.
Chtěla jsem zůstat v chaloupce a povídat si s Popletou.
Ten nic nenamítal, uvařil nám heřmánkový čaj a já zatím ustlala postýlku.
Má tam vždy uklizeno a čisto, ale to já už ve svém pokojíku také.
„O čem si chceš povídat, Míšo?“
„Můžu ti dávat otázky?“ podívala jsem se na Popletu a usrkla jsem trochu čaje.
Skřítek souhlasil, a protože jsem byla zvědavá, vyhrkla jsem hned tři najednou.
„Počkej, počkej, pěkně pomalu,“ namítl Popleta.
„Tak dobře, řekni mi prosím tě, co jsi dělal, když jsi byl ještě klukem?“
Popleta začal vyprávět: „Když jsem byl ještě v dětském domově, hrál jsem s kamarády na kytaru.
Měli jsme svoji skupinu a ostatním dětem se to moc líbilo. Také jsem uměl stříhat vlasy.
Do domova vždy přišel holič, který děti stříhal.
Ale když pak zjistili, že to umím taky, stříhal jsem je já a ty paní, co nás hlídaly mi za to dávaly nějaké penízky.
Ještě se chceš na něco zeptat?“
„Jestli tě měli rádi rodiče, co tě adoptovali?“
„Myslím, že táta ano, ale máma moc ne. Táta si se mnou hrával, kupoval mi autíčka a hračky.
Máma mě měla spíš jako sluhu. Musel jsem stále něco dělat a nikdy se se mnou nemazlila.“
„A jak se vůbec stala ta bouračka?“ byla jsem zvědavá.
„Jeli jsem autem a máma jela moc rychle, dostala smyk a do nás narazila ještě dvě auta.
„To je smutné, a co tví opravdoví rodiče?“
„Ty si nepamatuji, umřeli, když mi byly jen tři roky.“
„Jak je možné, že jste jeli autem, když jsi tu na světě tolik let, to přece auta ještě nebyla?“
„V našem světě je ale jiný čas než u vás, víš?“
Bylo mi Poplety moc líto, řekla jsem si, že už mu nebudu dávat takové smutné otázky.
„Zajímalo by mě, jak jsi našel tento pařízek.“
„To bylo tak, procházel jsem se s Mlsalem lesem a najednou koukáme a v dálce vidíme dva pařízky, jeden větší a druhý menší.
Zaťukali jsem na oba, jestli zde nikdo náhodou nebydlí.
Ale nikdo se neozýval.
Byl jsem moc rád, neboť vedle pařízku byla i tůňka.
Ještě ten den jsem si z pařízku udělal chaloupku, aby mi ji jiný skřítek nezabral.“
Musím říct, že si Popleta opravdu dobře vybral, jeho chaloupka se mi líbila ze všech nejvíce.
„Byl jsi v chaloupce u Mlsala šťastný?“ sedla jsem si Popletovi na klín.
„Jejda, tam bylo vesele, tancovali jsme, pořádali s ostatníma skřítkama mejdany, hráli jsme i na schovávanou.
Jednou se Mlsal schoval a já ho nemohl nikde najít.
Prohledal jsem celou chaloupku, za skříní, pod stolem, i do sklepa jsem šel, ...ale on nikde.
Už jsem myslel, že někam utekl, když se objevil v chaloupce celý mokrý.
Představ si, že si vlezl do jezírka a aby mohl dýchat, dal si do pusy stéblo trávy.
Musel jsem mu uvařit heřmánkový čaj, neboť tam chudák nastydl.
Nadechla jsem se na další otázku, když v tom vtrhli do chaloupky Růžička, Mlsal a Čokoláda.
„Ahój!... No kde jste, my si mysleli, že se vám něco stalo?“
Vysvětlili jsme jim, že jsme si chtěli doma povídat.
„Ahá?... Tak my vás nebudeme rušit,“ řekli smutně .
Skřítci chtěli odejít, ale my jsme je s Popletou zadrželi,… můžeme si přece povídat večer v postýlce.
Růžička si prohlížel s Čokoládou náš stromeček a moc se jim líbil.
Dohadovali se, jaká ozdoba je nejhezčí, vyhrál to andělíček úplně na vrcholku stromečku.
Byla jsem zvědavá, jestli má Mlsal také ozdobený stromeček.
Povídal, že má jedličku, ale ozdoby si teprve dělá.
„A Růžičkovi s Čokoládou si také upekl ozdoby?“ zatahala jsem Mlsala za ruku.
„Pojď do kouta a tam ti to povím, je to překvapení,“ usmál se na mně.
Přichystal i pro ně, ještě je ale musí dozdobit.
Zabalí jim je také do krabičky z kůry a zítra jim je donese.
„Mlsale, dneska jsem koukal na tvé jezírko, a vůbec není zamrzlé, jak je to možné?“ ptal se Růžička.
„Nevím,“ smál se Mlsal.
„Nepovídej, ty nám to nechceš říct,“ zlobil se Čokoláda.
Chvíli je ještě napínal, ale pak jim vysvětlil, jak Popleta vzal trochu vody ze své tůňky a nalil ji do Mlsalovo jezírka.
„Tak takhle to je,“ divil se Růžička
Ještě chvilku jsme si povídali, poté nám všichni pochválili stromeček a rozjeli se domů.
Poprosila jsem Popletu, jestli se mohu vykoupat v tůňce.
Ten se divil, jak to, že jsem taková čistotná, neboť dřív jsem se koupat nechtěla.
Chvíli přemýšlel, jestli se má vykoupat se mnou, ale nakonec došel pro stonek z pampelišky a udělal mi vířivku.
Kdo by se také nechtěl koupat, když je to taková zábava.
V chaloupce jsme si přiložili smrkovým jehličím, a Popleta mě zavedl do sklepa.
Tam ležel uprostřed hrušek s jablíčky velikánský meloun.
„Jejda Popleto, tys sehnal meloun? …Jak si věděl, že ho mám nejradši?“ radovala jsem se .
Snědli jsme spolu celou čtvrtku.
Poté jsme zalezli do postýlky.
Nemohla jsem usnout, Popleta mě ubezpečil, že cukroví už nesní, ale já se stále převalovala ze strany na stranu.
„Já tě podrbu na zádech, lépe se ti usne,“ řekl mi.
Jenže místo drbání mě začal lechtat. Musela jsem se smát a na spaní jsem úplně zapomněla.
„Proč ještě nespíš a vrtíš se tu?“ vrtěl hlavou .
„Ale Popleto, vždyť ty mě nedrbeš, ale lechtáš?“ chichotala jsem se.
„Já, že tě lechtám, ...já tě přece drbu!“
„Lechtáš!“ pohrozila jsem mu prstem.
„Nelechtám, ...a když se ti to nelíbí, dělat to nebudu,“ otočil se ke mně zády.
Nebudu ho už víc trápit, myslela jsem si.
Pohladila jsem Popletu po vláskách a snažila se usnout i bez drbání….

16.den

„Chtěla bych si s tebou dneska hrát,“ řekla jsem Popletovi, když pro mne přijel ke škole.
Popleta souhlasil a během chvilky jsme byli v chaloupce.
„Copak si zahrajeme?“ ptal se Popleta.
„Třeba polévka se vaří, maso na talíři,“ navrhla jsem.
Ale jenom ve dvou by se nám špatně hrálo, poslali jsme proto holoubka pro ostatní.
Během deseti minut byli u nás všichni tři skřítkové.
„To je dobrý nápad, něco si zahrát, aspoň bude veselo,“ radoval se Čokoláda.
Zahráli jsme si na jelena.
Postavili jsme se do kruhu a já byla uprostřed.
Skřítci si házeli míčem a snažili se mě vybít.
„A co si zahrát na honěnou?“ napadlo Mlsala.
Začal nás honit po lese, ale Popletu ne a ne chytit.
Je ze všech nejlepší běžec, byla jsem na něj pyšná.
Abychom se trochu vydýchali, schovali jsme se za strom a Růžička nás hledal.
Začali jsme ho strašit houkáním, a myslím, že se i trochu bál.
Nakonec jsme na něj vybafli a Růžička z toho leknutí zakopl o jehličí.
„Já bych si zahrál na trpaslíka,“ sbíral se Růžička ze země.
„A jak se to hraje?“ ptal se Čokoláda.
„Postavíme se do kruhu a budem si házet míčem.
Kdo ho nechytne, je T.
Když míč upustí podruhé je TR.
Hází se tak dlouho, dokud někdo není TRPASLÍK.
Nejhorší byl Popleta, ale jemu to nevadilo, neboť on je prý trpaslík tak, jako tak.
„Pojďte si vzít něco na osvěžení,“ protáhl se Růžička a podával mi bylinkovou zmrzlinu.
Každému vyčaroval jeho oblíbenou.
Sedli jsme si před chaloupku a pozorovali ptáčky na protějším smrku.
„Až to slížeme, vymyslel jsem další hru,“ usmíval se Mlsal.
„Tak nás nenapínej,“ řekla jsem mu.
Mlsal vyčaroval pro každého švihadlo a hráli jsme školku.
Skákali jsme, jednou oběma nohama, pak na jedné noze.
Nejtěžší bylo skočit vajíčko.
Vůbec mi to nešlo, pokaždé jsem se do švihadla zamotala.
Skřítci ale byli hodní a nesmáli se mi.
Najednou Růžička vzal všechna švihadla a připevnil je mezi stromy.
„Udělal jsem vám opičí dráhu,“ chlubil se.
„Nejprve musíte podlézt, druhý provaz přeskočit, pak obejít dva smrčky a tady udělat kotrmelec,“ vysvětloval nám.
To byla legrace, nakonec jsme na posledním švihadle zkoušeli, kdo udělá nejvíce kotrmelců.
Nanosili jsme pod provaz listí, aby se nikomu nic nestalo, kdyby náhodou spadl.
Vyhrál Růžička, udělal pět kotrmelců a pak Popleta se třemi.
Já zvládla jeden a při druhém jsem žuchla do listí.
Dostali jsme velikou žízeň.
Popleta nám všem udělal koktejl a Mlsal každému vyčaroval jeden bonbon.
Leželi jsme v trávě a odpočívali.
Čokoláda nám začal vyprávět, jaký měl na dnešek sen.
„Představte si,“ začal.
„Ležím na zádech a najednou se vidím, jak se válím v čokoládě.
Uviděl jsem lopuchový list a vylezl jsem na něj.
Plaval jsem v té čokoládové řece na listu jako na lodičce.
To vám byla paráda. Jenže list se mi protrhl a já si místo něj vzal hrnec.
To bylo ještě lepší, najednou koukám před sebe a on tam byl splav.
Byl prudký, čokoláda v něm tekla strašně rychle a já se začal bát.
Držel jsem se pevně obou uchou, myslím tím ucha u hrnce, ... ne moje uši.
Zavřel jsem oči a představte si, ten splav jsme sjel, ... akorát na konci jsem se vyklopil.
Loknul jsem si čokolády, jejda ta vám byla tak dobrá, lízal jsem a lízal a moc mi to chutnalo.
Musel jsem ji stále ochutnávat a asi po pěti hodinách jsem tu řeku celou slízal...“
„Ty jsi měl ale slaďoučký sen,“ trochu jsem mu záviděla.
„Pojďte si zahrát Kdo má rád, ten má rád,“ vzpomněl si Popleta.
Udělali jsme ze švihadel kruh a všichni si do něj stoupli.
Pak jsem řekla: “Kdo má rád, ten má rád například …smradlavé ponožky, brouky a slimáky!“
Mlsal zůstal v kruhu poslední .
„Jé, Mlsal baští slimáky!“ smál se Popleta.
„Fuj, to je čuník, on jí smradlavé ponožky,“ chechtal se Růžička.
Všichni jsme se mu moc hihňali.
Jen Mlsal se na mě zlobil: “Tos nemohla říct bonbony, nebo čokoládu?“
„Nemohla, to by nebyla taková legrace.
A kdybych řekla bonbony, tak bys v tom kruhu zůstal schválně,“ tvrdila jsem mu.
„Jen si dělejte srandičky, ale vy jste na něco zapomněli,“ podíval se po nás Mlsal.
„Na co?“ zarazili se všichni.
„No přece, že jsou zítra Vánoce,“ zasmál se Mlsal.
„Jupí, zajuchal Růžička, to máš pravdu. Já musím domů zabalit dárečky.“
„U vás je nenosí Ježíšek?“ ptala jsem se.
„My si je dáváme sami mezi sebou,“ odpověděl Mlsal.
Rozloučili jsme se a Popleta mně vzal autíčkem do obchůdku za kopcem.
Vzala jsem na pro něj čtyři bílé svíčky, a ostatním něco namaluji, myslela jsem si.
„Už máš vybráno?“ otočil se na mně.
„Mám,“ odpověděla jsem.
„Tak na mně počkej v autíčku, já si tu ještě něco vyřídím,“ poprosil mě Popleta.
Po chvilce vyběhl z obchodu a držel v ruce několik zabalených krabiček.
„Co to máš?“ byla jsem zvědavá.
„To je překvapení,“ mrkl na mně.
„Já vím, to jsou dárečky pro ostatní, viď?“ snažila jsem se z Poplety něco vyzvědět.
„Cos koupil Růžičkovi?“ naléhala jsem.
„Neřeknu,“ vrtěl hlavou Popleta.
„Já jsem zvědavá, ... já to nikomu nepovím!“
„Kdo je zvědavý, bude brzy starý!“ zazpíval Popleta.
Viděla jsem, že z Poplety nic nedostanu.
Začala jsem si rozmýšlet, co ostatním skřítkům vyrobím..
Doma jsem poprosila Popletu o kůru a barvičky.
Namalovala jsem tři stejné obrázky, pro Růžičku, Mlsala a Čokoládu.
Popleta už takový ode mne má.
Obrázky pro skřítky jsem zabalila do listí,
Popletovi jsem dala do krabičky z kůry svíčky, které jsem mu vybrala v obchůdku, a místo mašle použila trávu.
Napadlo mě, že bych mu mohla do zítřka ušít z listí polštářek.
„Popleto, kam si mám schovat dárky?“ zeptala jsem se.
„Já je dávám buď pod postel, nebo do skříňky,“ ukazoval mi Popleta.
Dala jsem si je do skříňky, tam budou v bezpečí.
U Poplety je v bezpečí všechno, kromě cukroví, smála jsem se.
„Popleto, pojď spolu upéct cukroví na stromeček,“ škemrala jsem.
„Ale vždyť už máme od Mlsala?“ divil se Popleta.
„Já vím, ale mě to baví,“ usmála jsem se.
Popleta se nechal přemluvit.
Za chvilku jsme měli těsto a já vytvarovala kytičku a dva andělíčky.
Popletovi to nějak nešlo.
Ukázala jsem mu, jak se to dělá, a on udělal krásné hvězdičky.
„Když už jsme v tom vaření, udělám nám polévku z jitrocele a dáme si do ní mrkev,“ navrhl Popleta.
Byla moc dobrá, Popleta ještě ze sklepa přinesl jen tak pro chuť švestky a třešně.
Dneska jsme toho ale stihli, vzpomínala jsem.
„Ostříháš mi zase nehty?“ zatahal mě Popleta za rukáv.
Vykoupali jsme se, já ostříhala Popletovy nehty a poté jsem se zachumlala do peřinky.
„Míšo, ty už jdeš spát?“ ptal se mě Popleta.
„Já už sotva koukám.“
„Ale ještě jsme nebyli na procházce?“ namítl skřítek.
„Vždyť jsme byli dnes venku celý den, a už je tma,“ zívla jsem.
„Ale po večerní procházce se lépe usíná..,“ stačil ještě říct Popleta, ale to už jsem sotva slyšela...
Ráno mě budil vesele.:“Mišičko, Miško, Mišičko, vstávej, školička volá...
„Ty máš nějakou dobrou náladu?“ divila jsem se.
„Dneska jsou u nás Vánoce,“zasmál se na mě z budíku.
„To je divné, u nás až za devět dní,“ otočila jsem se na Popletu, ale on už byl pryč.

17. den

Dojeli jsme s Popletou k chaloupce, kde na nás už čekali ostatní skřítkové.
„Kde jste?“ volali na nás z dálky. „ My už chceme rozbalovat dárečky!“
„Vy jste ale nedočkaví, nejprve se musíme přece najíst,“ kroutil hlavou Popleta.
Také jsem se moc těšila, a abych řekla pravdu, vůbec jsem neměla hlad.
Ale Popleta jinak nedal, než že se musíme nejprve na to rozbalování posilnit.
Upekl nám všem bylinkový řízek s bylinkovou kaší.
Bylo to moc dobré.
Ještě že Popleta neudělal rybí řízky, to bychom si určitě nějakou tu kostičku píchli do krku.
Všichni totiž chvátali, neboť se nemohli dočkat dárečků.
Potom si každý hledal pod stromečkem ten svůj.
Popletovi se moc líbily dárečky ode mne.
Dala jsem mu dvě svíčky a dva polštářky z listí.
Ušila jsme je den předem.
Došla jsem si do lesa pro listí a vystřihla srdíčka, sešila jsem je dohromady a vycpala menším listím.
Popleta si hned dal jeden do postýlky a na druhý si sednul.
Ostatním skřítkům jsem namalovala obrázky.
„Jé, já mám radost,“ tančila jsem okolo stromečku.
Každý skřítek mi dal pod stromeček knížku.
Popleta o bylinkách, od Mlsala jsem dostala knížku Jak si poradit s bonbony,
od Čokolády Jak si poradit s čokoládou a od Růžičky knížku o růžičkách a kytičkách.
Nebylo tam sice napsáno od koho jsou, ale to jsme přece poznala podle názvu.
„Líbí se ti knížka?“ ptal se mě Mlsal.
„To víš, že líbí, aspoň budu vědět, co mám udělat, když mi zbude pár bonbonů,“ smála jsem se .
„A co jsi dostal ty?“
„Plyšovou růžičku, obrázek vyšívaný trávou, čtyři platíčka čokolády a jeden malovaný obrázek.“
„Tys dostal čokoládu?“
„Jo, a podívej jakou ... jedno platíčko vypadá jako holoubek, druhé jako medvídek, třetí jako rolnička a poslední je obyčejné s čtverečkama,“ chlubil se Mlsal a každému uloupl jeden čtvereček na ochutnání.
Pak jsme si všichni navzájem ukázali dárky.
Popleta dostal svíčky, polštářky, kostičkatý pantoflíčky, dvě knížky o bylinkách a barevné pastelky.
Čokoláda jeden malovaný obrázek, jeden obrázek s vyšitou čokoládou, květináč a ještě nějaké dárky, ty už si ale nepamatuji.
Růžička také dostal obrázek, z bylinek upletený copánek, který se věsí na zeď a krásně voní, balíček bonbonů a kaktus v květináči.
„Pojďte si dávat hádanky,“ zvolal Růžička.
Posedali jsme si kolem stolu a já začala: „Nosí to dárky a není to vidět?“
„To nevíme,“ dumali skřítkové.
„Přeci Ježíšek!“ smála jsem se.
„Ale u nás žádný Ježíšek není, my si dáváme dárky sami,“ odvětil Popleta.
„Já zapomněla,“ vzdychla jsem.
Poté dával hádanku Mlsal: „Hádejte, co mně chutná?“
„Bonbony!“ křičeli jsme jeden přes druhého.
„Ach jo, proč vy to vždycky všechno hned uhodnete,“ mračil se Mlsal.
„Co dělám v jezírku?“ ptal se Popleta.
Všichni jsme se zamysleli a Čokoláda řekl: „Asi se tam koupeš, ne?“
„Správně,“ řekl Popleta.
„Co děláme, když jdeme do lesa?“ dával nám hádanku Čokoláda.
„Co děláme,... co děláme?" přemýšlel Popleta nahlas.
„Jdeme na procházku, ne?“ řekl Růžička
„Ale to ne, to není dělání,“ překřikl ho Popleta.
„Je to procházka,“ souhlasil Čokoláda .
„To jsi ale pěkně spletl,“ otočil se na Čokoládu Popleta.
„Možná jsem to mohl říct jinak, ale Růžička na to přišel,“ ohradil se Čokoláda.
Růžička dal nakonec poslední hádanku „Kde bydlíme?“
A všichni jsme opět společně vykřikli: „V chaloupce!“
Bylo to samozřejmě správně.
Skřítkové se zvedli a začali si nosit své dárky do autíček.
„Už musíme jet domů, začíná se stmívat,“ loučil se s námi Mlsal a ostatní se k němu připojili.
Zamávali jsme jim a Popleta mi mezi dveřmi povídá: „Ty polštářky se ti moc povedly.“
Měla jsem z toho radost a viděla jsem, že si i druhý dal do postýlky.
Potom jsem se šla do tůňky vykoupat.
Popleta ještě doběhl do sklepa pro jablíčka a volal na mě mezi dveřmi, že jsem zapomněla na ručník.
Přinesl mi ho a skočil ke mně do vody.
Cachtali jsme se dobrou půlhodinku.
„To jste se s těma knížkama ale shodli, co?“ hladila jsme Popletu v postýlce po tváři.
„Moc se mi líbí, ... a Vánoce jsou nádherný svátky, viď?“ stačila jsem ještě říct, ale pak už jsem spala jako dudek.

18. den

Druhý den na mně Popleta čekal u školy.
„Právě jedu z obchodu,“ otvíral mi dveře od autíčka.
Šlápnul na plyn takovou rychlostí, až jsme poskočili.
„Jejda Popleto, co to tu žbluňká?“ divila jsem se.
„Vždyť ti přece říkám, že jedu z obchodu,“ odpověděl Popleta.
Otočila jsem se a uviděla na zadním sedadle malé akvárium s třemi rybičkami.
Jedna byla celá červená, druhá měla modročervené proužky a třetí se zelenožlutě leskla.
„Ty jsou krásné, Popleto!“
Nemohla jsem z nich spustit oči.
Přesedla jsem si k nim dozadu a pozorovala je, jak proplouvají mezi rostlinkami.
„Jak se jmenují?“ zeptala jsem se.
„To je, Miško, na tobě,“ usmál se Popleta.
Přemýšlela jsem, jak je pojmenuji, aby se to líbilo i Popletovi.
„Už to mám, modročervená bude Mlsálek, zelenožlutá Popletálek a poslední červená Růžička. Škoda, že jsi nekoupil čtyři,“ vzdychla jsem.
Doma jsme postavili akvárium na stoleček a poslali holoubka pro ostatní skřítky.
Ty už ale mezitím dorazili a hned začali obdivovat rybičky.
„Jak se jmenují?“ ptali se mně.
„Ach jo, já chci taky aby byla jedna Čokoládka,“ smutněl Čokoláda, když jsem jim pověděla všechna jména.
„Já tedy přivezu zítra ještě jednu,“ řekl Popleta.
„Přivez dvě, ať je jedna taky po mně,“ škemrala jsem.
Když jsme se vynadívali, šli jsme si hrát ven nějaké hry.
Hráli jsme Na jelena, Kdo má rád, ten má rád, vybíjenou a nakonec Růžička navrhl, abychom váleli sudy z kopečka.
To vám byla švanda, Mlsal škobrtl o Popletu a dole se svalili na jednu hromadu.
Vyhrál Růžička.
Vyšplhali jsme opět na kopec a sedli jsme si do kruhu.
„Budem si dávat hádanky?“ navrhl Popleta.
„Ne, to mě nebaví,“ namítl Růžička.
A tak jsme jen tak seděli a koukali po sobě.
Byli jsme z toho koukání unavení a začali jsme podřimovat.
Po chvíli se probral Růžička a diví se „Kde je Mlsal, ještě před chvilkou tu byl?“
„No jo, kde je?“ hledali jsme ho.
Mlsal ale mezi námi neseděl, přece by ale neutekl domů, dohadovali jsme se mezi sebou.
„Jé, támhle se někdo plácá v rybníku,“ ukazoval Čokoláda.
Opravdu to byl Mlsal, jak podřimoval, najednou se překulil a kutálel se z kopečka, až přistál v rybníčku.
Běželi jsme ho vytáhnout.
Čokoláda uklouzl a málem spadl za Mlsalem, naštěstí jej stačil Růžička přidržet.
„Co to tady vyvádíš?“ volali jsme na Mlsala.
„Já nic, já jsem jen tak přemýšlela najednou jsem ve vodě..“ odfrknul si Mlsal.
„Víte co, mám nápad…uděláme závody v plavání,“ vykřikl Růžička.
„Teď, vždyť je zima?“namítli jsme.
„Ale ve vodě není zima,“ namítl Růžička.
„Já nebudu, já neumím plavat,“ řekla jsem všem.
Nakonec mě přemluvili, abych skákal do vody šipky a že mě budou jistit.
Bylo to fajn.
Poté jsme šli k chaloupce a najednou ke mně přiskákal zajíček.
„Copak tu děláš zajíčku takhle sám, vždyť už se začíná stmívat?“ ptala jsem se.
„Já jsem ztratil maminku," brečel zajíček.
Šli jsme tedy všichni hledat do lesa zajíčkovo maminku.
Prošli jsme jedlový les, borový, ale maminka nikde.
To vám bylo nářku.
Najednou jsme slyšeli, jak Růžička píská za smrkovým pařezem.
Rozběhli jsme se k němu a tam byla zajíčkova vystrašená maminka.
Moc nám oba děkovali, a tak jsme se vydali vesele k domovu.
Skřítkové odjeli domů a Popleta na mě:
„Dneska se koupat nebudeme, byli jsme přece v rybníku, a dvakrát se přece koupat nebudem.
Zahráli jsme si na žábu a doskákali až k postýlce.
Vyhrál Popleta, ale jen o palec u nohy.
„Chceš něco k snědku?“ usmál se na mně Popleta, měl radost, že vyhrál.
„Dala bych si mandarinku,“ mrkla jsem na něj.
Popleta došel do sklepa pro ovoce a ještě něco štrachal pod stromečkem.
„Co to tam štracháš?“ mžourala jsem na něj z postele.
„Ale nic,“ a něco chroupal.
„Já ti dám nic, zase jsi zblajznul všechno cukroví, ještě, že je skoro po Vánocích,“ hrozila jsem na Popletu prstem.
„Tak už spi,“ navrhl Popleta a já nic nenamítala.

19. den

„Tobě to dneska ale trvalo,“ vrtěl hlavou Popleta, který už na mě asi deset minut čekal před školou.
„Promiň, trochu jsem se zdržela,“ řekla jsem a automaticky jsem se přeměnila v napůl myšku.
Jeli jsme rovnou k Mlsalovi.
Popleta navrhl, že si dnes budeme hrát u něj.
Souhlasila jsem, už jsme u něj docela dlouho nebyli na návštěvě.
Mezi dveřma Mlsalova pařízku to vonělo po větrových bonbonech.
„Ahoj,“ radoval se Mlsal, když nám přišel otevřít.
„Nazdárek," řekl Popleta a hrnul se na svou židličku u stolečku.
„Koukám, že jsi ještě nestačil pověsit obrázky, cos měl pod stromečke,“ prohlížel si Popleta chaloupku.
„Jo, jo, nestačil, ale dneska se na to chystám, pověsím si je nad postýlku.., nebo myslíš vedle okna?“ zamyslel se Mlsal.
„Myslím, že nad postýlkou budou nejhezčí,“ poradila jsem mu.
„Zajededu pro Čokoládu s Růžičkou a něco si zahrajeme,“ navrhl Popleta.
A protože nikdo nic nenamítal, dojel pro oba skřítky a já si zatím u Mlsala vychutnávala karamelový koktejl.
Poté jsme všichni přemýšleli, co si zahrajeme až Růžičku napadlo Pexeso.
„No jasně,“ zvolal Čokoláda a vyčaroval čokoládové Pexeso.
Jenže všichni skřítkové chtěli hrát to svoje.
Popleta vyčaroval bylinkové, Mlsal bonbonové a Růžička růžičkové.
Stále se nemohli dohodnout, které budeme hrát, až jsem je překřikla: „Víte co, zahrajem si od každého!“
Skřítkové souhlasili a začali jsme hrát.
Vyhrála jsem v růžičkovém, ale nejúspěšnější byl Mlsal.
„A jak se daří vašim rybičkám?“ zeptal se Čokoláda.
„Dnes jsem přivezl ještě dvě, můžete se na ně přijít zítra podívat.
Jedna se jmenuje Čokoládka a druhá Miška,“ vyprávěl Popleta.
„Tak to už jsem spokojený, myslel jsem, že na mně zapomeneš,“ usmíval se Čokoláda.
„Na mě je spolehnutí,“ naparoval se Popleta .
Venku vysvitlo sluníčko a tak jsme vyběhli ven a hráli jsme na schovávanou.
Bylo krásně, sníh už žádný nebyl a u Mlsalova jezírka kvetly modré kytičky.
Schovala jsem se za ně a nasávala jejich vůni.
Málem bych tam usla, kdyby mně Popleta nenašel.
Růžička s Čokoládou pospíchali domů, Mlsal je tedy odvezl a poté jsme ho vzali našim autíčkem k nám.
Domluvil se s Popletou, že společně zajdeme ještě na procházku do lesa a pak jej Popleta odveze domů.
V lese na nás vybafli oranžoví skřítci, ale my jsme to čekali a nikdo z nás se nelekl.
Také jsme potkali zajíčka s maminkou.
„Ahoj zajíčku, už je ti s maminkou dobře?“ ptala jsem se ho.
„Jo, jo, já už se nikdy mamince schovávat nebudu,“ sliboval nám a vesele poskakoval okolo pařezu.
Prošli jsme jedlový les a Mlsal dostal hlad.
„Budu muset jet domů, mám tam na kamnech bonbonovou polévku ,“ hladil si bříško.
„Pojď k nám, já ti polévku za chvilku uvařím,“ nabídl se Popleta.
„Ne, ne, děkuji, ale já mám na kamnech bonbonovou a mám na ní velikánskou chuť,“ olizoval se Mlsal.
„Co se dá dělat, tak já tě odvezu,“ pokrčil rameny Poplata.
Já jsem na Popletau zatím čekala v chaloupce.
Když přijel, navrhl, že se půjdeme vykoupat, ale mně se nechtělo a Popletovi zřejmě taky ne, neboť vesele poskočil a povídá:
„Tak víš co, budeme se dívat na hvězdy!“
Vylezli jsme na chaloupku a pozorovali, jak se třpytí na tmavé obloze.
Vypadaly jako drahokamy.
Začala jsem je počítat: „Jedna, druhá, třetí, čtvrtá, ta malinká je pátá, ... šestá, sedmá…“
A více už si nepamatuji, neboť jsem usla Popletovi v náručí.

20. den

„Co to je?“ zeptala jsem se Poplety, když jsem před chaloupkou uviděla něco, co připomínalo stan.
„Stan, v kterém budeme dneska spát,“ odpověděl Popleta.
„Jůůůůůů, to je paráda,“ radovala jsem se a šla se podívat, jak to uvnitř vypadá.
Celý byl vystlaný bylinkama, skoro až ke stropu.
„Ale Popleto, vždyť se tam nevejdeme?“ divila jsem se.
„Ale vejdeme, v chaloupce mám pro nás spacáky a na bylinkách se nám bude krásně usínat, neboť krásně voní a nebude nás nic tlačit do zad.“
Sedli jsme si před stan a zahráli jsme si pexeso.
Popleta byl lepší, vedl o jednu hru, a určitě bych to srovnala, kdyby nás nevyrušil Růžička.
„Co to tu máte za kouli?“ ptal se nás.
„To je náš stan,“ chlubil se Popleta.
Růžička nakouknul dovnitř a řekl, že by v něm určitě neusnul.
Já se už ale nemohla dočkat, až bude večer.
Byla jsem nedočkavá a Popleta navrhl, že si zaběháme, abych na to přestala myslet.
Dali jsme si padesát koleček okolo pařezu.
Růžička se přidal, ale uběhl jen dvacet, pak si sedl a říkal, že už to pro něj není.
„Hele naučím tě chodit na rukách,“ volal na mě Popleta a začal chodit po rukách okolo chaloupky.
Poté se chystal obejít studánku.
„Jééé,“ stačil vykřiknout a zahučel do vody.
Akorát přijel Mlsal a viděl, jak se Popleta cachtá v tůňce.
“Co to tam provádíš?“ smál se.
„Sakriš, to se mi nějak nepovedlo,“ otřepával se Popleta.
Podala jsem mu ručník a přitom zaslechla Čokoládu, jak si prozpěvuje .
„Popleto, honem se schovej do chaloupky a nachytáme Čokoládu,“ chichotal se Mlsal a Růžička se přidal.
„Ahoj, kdepak máte Popletu?" ptal se Čokoláda, když ho mezi námi neviděl.
„Nevíme, jestli nespadl do tůňky,“ koukali jsme všichni do vody a dělali, že ho hledáme.
„A jak je tam dlouho?“ sedl si k nám Čokoláda a hledal s námi Popletu.
„Dlouho, ale nevidíme ho,“ řekla jsem.
„Jejda, aby se nám neutopil,“ vykřikl Čokoláda a skočil do studánky šipku.
Po chvilce se vynořil a řekl, že Popleta v tůňce není.
To už jsme se ale všichni chechtali a prozradili mu, že Popleta je schovaný v chaloupce.
„To jsou teda vtipy,“ zlobil se Čokoláda.
„Teď jsem celý mokrý a nemám co na sebe."
„My ti ušijeme novou košilku,“ navrhla jsem a doběhla k lesu pro listí.
Sedli jsme si vedle sebe a pustili se do práce.
Za chvilku měl Čokoláda košilku hotovou, a musím říct, že se nám moc povedla.
Ozdobili jsme ji lístky borůvčí a jako knoflíčky použili spadané žaludy.
„Teda tobě to sluší,“ vykoukl z okýnka Popleta.
Čokoláda na něj pohrozil prstem, ale pak jsme se zase rozesmáli a Mlsal navrhl, abychom si zahráli nějakou hru.
Řekla jsem, že je naučím karty.
Namalovala jsem je na dubové lístky a vysvětlila, jak se hrají.
Moc se jim to líbilo, i když ze začátku prohrávali.
Řekli, že je budou hrát častěji a pak mě určitě porazí.
Když skřítkové odjeli, vylezli jsme si s Popletou na pařízek a rozhlíželi se kolem.
Ukazoval mi, kde mají ptáčci hnízdo a na jaký strom poprvé vylezl, kam nejraději létají motýli a kde viděl hrabat jezevce.
Seděli jsme až do večera.
Vzali jsme si na chaloupku spacáky, lehli si na záda a pozorovali hvězdy.
Na stanování jsem úplně zapomněla a začala jsem usínat.
„Hele, takhle ne, jestli tu chceš spát, musíme sem nanosit bylinky,“ zatřásl se mnou Popleta.
„Cože, až sem nahoru? To raději půjdem spát do stanu,“ navrhla jsem.
A tak jsme zase slezli a lehli si na kopici bylinek.
Já bych usla hned, ale Popleta se stále převaloval a když se otáčel,
vždycky nadskočil tak vysoko, až jsem se musela potichu smát.
Nemohl se uvelebit, a najednou se vykutálel ze stanu a kutálel se až k tůňce.
„Jejda, to jsem měl teda štěstí, že jsem tam nespadl, málem jsem dopadl jako Čokoláda,“ brblal si potichu a vracel se do stanu.
Smála jsem se ve spacáku, aby mně skřítek neviděl, až jsem z toho usla.
Snad se to povedlo i Popletovi.

21. den

„Dneska mám pro tebe překvapení,“ řekl mi Popleta u školy.
Už mně ani nemusí přeměňovat, jakmile nastoupím do jeho autíčka, automaticky se proměním v napůl myšku.
Doma mě poslal do chaloupky a zavřel za mnou dveře.
„Za chvilku tě zavolám, ale až vyjdeš, měj zavřený oči,“ přikázal mi Popleta.
Nemohla jsem se dočkat, seděla jsem na postýlce a čekala, až zavolá.
„Už!!“ uslyšela jsem za dveřmi.
Vyšla jsem ven z chaloupky. “Můžu otevřít oči?“
„Jo, teď už můžeš,“ pošeptal mi skřítek do ucha.
„Jé, kdes je Popleto vzal?“ přede mnou stály dvě motorky.
Jedna větší a druhá menší, červená. Ta byla moje.
„Kde asi,.. v obchůdku. Chtěl jsem ti ji dát pod stromeček, ale nemohl jsem ji sehnat.
Teď tě naučím jezdit,“ posadil mě na sedačku.
Vysvětlil mi, na co je která páčka a jak mám jezdit.
Zkusila jsem kolečko okolo pařezu a šlo mi to nádherně.
„To ale nevíš, co to ještě umí,“ naparoval se Popleta.
„Co by to jako mělo umět?“
Popleta zatáhl za nějakou páčku a najednou jsem se vznesla do vzduchu nad chaloupku.
Nemohla jsem tomu ani uvěřit. Byla jsem tak vysoko, že jsem viděla celý les.
„Počkej na mě!“ zavolal Popleta a nasedl na svou motorku.
Ale já už letěla nad stromama, když tu najednou přede mnou stála vysoká borovice, už jsem se viděla, jak skončím v jejím vršku.
Naštěstí mě Popleta dohonil a pomohl mi s řidítkama uhnout.
To vám byla jízda.
„Musíme se už vrátit," volal na mě Popleta.
„Mně se ještě nechce,“ škemrala jsem.
„Máme doma práci, zajezdíš si, až ji uděláme!“
A tak jsme přistáli před chaloupkou.
Skřítek začal nosit z garáže prázdné krabičky a řekl, že musíme uklidit stromeček.
Opatrně jsme poskládali ozdoby zpět do krabiček, Popleta vynesl stromek před chaloupku a řekl:„Tak ,...ty ještě nevíš, co to ještě umí.“
„Copak ono to ještě něco umí?“ divila jsem se.
„Jezdí to i ve vodě, ale musíme si obléct potápěčský oblek.“
Vyčaroval dva obleky a pomalu jsme se do nich nasoukali.
Byli jsme tak legrační, že jsem se musela smát.
Nasedli jsme na motorky a jeli k rybníku pod kopcem, kousek pod chaloupkou.
„Kdyby nás teď někdo viděl, tak se nás musí leknout,“ chichotala jsem se.
Najednou Popleta mávnul rukou a motorky se potopili do rybníka.
To vám byla krása, okolo nás plavali pruhované rybky, všude bylo plno rostlinek a duhových kamínků.
Dva kamínky se mi tolik líbily, že jsem si je musela vzít.
Na světle byli ještě duhovější a přemýšlela jsem, že jeden si nechám a druhý schovám pro Popletu, až bude mít narozeniny.
„Pojedeme k Mlsalovi?“
„Takhle, vždyť se nás lekne?!“ namítla jsem.
„Jo tak ty si líná se svlékat? Tak pojedem rybníkem,“ řekl Popleta.
A ukázal mi vodní tunel, který vedl z rybníka do Mlsalova jezírka.
Jenže Mlsal nebyl doma, tak jsme se vrátili nazpátek.
„Co to tam provádíte?“ zvolal někdo nad našimi hlavami.
Byl to Mlsal a pozoroval nás, jak se vynořujeme z vody.
„Byli jsme zrovinka u tebe a já ukázal Mišce tunel,“ odpověděl Popleta.
„Aha, tak to jo.
Přišel jsme si s vámi něco zahrát, Růžička s Čokoládou něco kuchtí, tak nemají čas,“ vysvětloval nám Mlsal.
Zahráli jsme si s ním několikrát Člověče nezlob se.
Ten se vám ksichtil a mračil, když jsme ho vyhodili.
Když podruhé prohrál, najednou vstal a řekl, že musí ochutnat, co Růžička s Čokoládou uvařili.
Rozloučili jsme se s ním a uklidili jsme motorky do garáže.
„Dneska budeme spát ve stanu na chaloupce,“ ukazoval Popleta na pařízek.
Koukla jsme se nahoru a vidím, že je tam přestěhovaný celý stan i s bylinkama.
Na bylinkách jsem hned usla.
Najednou však slyším: “To je zimáá, to je ale zima.“
Vzala jsme Popletu a přitulila se k němu, aby mu zima nebyla.
Trochu ho zahřeju, myslela jsem si a dala mu pusu.
Jenže, co to?
Poplata tam nebyl a já objímala jen jeho polštář.
„Zzimáá, zzzima...,“ ozývalo se zezdola.
Najednou se něco začalo drápat po pařezu.
Byla ve mně malá dušička, vzala jsem baterku, že si na to posvítím.
Co když to Popletu snědlo, a teď to jde sníst i mně?
Vylezla jsem opatrně ze stanu a posvítila před sebe.
Najednou jsem šlápla na něco měkkého.
„Jéééééé,“ zaječela jsem leknutím. Pak jsem ale poznala Popletu.
Jak jsem vylezla ze stanu, šlápla jsem mu chudákovi na ruku.
„Ááááááá,“ vyjekl a sjel dolů po pařezu.
Stačila jsem mu ještě podat ruku, abych ho zachytila, ale jak jsem byla malinká, svalil mě s sebou a kutáleli jsme se až dolů k rybníčku.
„Teda to se nám to stanování ale povedlo,“ řekl Popleta, když se vynořil z vody.
Popleta nemohl usnout a jak se převaloval, vykutálel se ze stanu až před chaloupku a tam usnul.
Probudila ho zima a když se vracel, takhle to dopadlo.
Došli jsme se do chaloupky osušit a opět zalezli do stanu.
„Budu tě raději držet, abys už nevypadl,“ řekla jsem a chytla Popletu okolo krku.
A tak jsme spali až do rána.

22. den

„Musíme nakrmit rybičky,“ řekl Popleta, když jsme dorazili domů.
Chvilku jsme si je prohlíželi, ťukali jsme na sklo, ale rybičky si nás nevšímaly.
Poté jsme se domluvili, že se zajedeme podívat za Růžičkou.
Cestou jsme se zastavili pro Mlsala a Čokoládu.
„Jé, ty jsi dneska celá myš? Jenom uši ti zůstali normální, ten Popleta je ale opravdu popleta,“ vítal mě Růžička.
Tam vám to vonělo, chaloupku měl krásně vyzdobenou.
Na okně, na stole, všude, kde bylo místo byly vázičky s růžemi.
„To je nádhera,“ řekla jsem a šla si hned přivonět k té největší .
„Pěkný, že?“ chlubil se Růžička.
„No, kdyby tam bylo mezi tím trochu bonbonů...“ nedořekl Mlsal, neboť Popleta mu skočil do řeči:
„Kdyby mezi těmi růžemi bylo víc bylinek, bylo by to hezčí.“
„Nebo aspoň víc čokoládových růží,“ rozhlížel se Čokoláda.
„Víte co, udělejte si doma svojí výzdobu a já si nechám tu mojí, “stál si na svém Růžička.
„Raději se podívejte na mojí zahrádku, už tam mám metrové růže,“ ukazoval nám Růžička z okýnka.
„Já už mám dvoumetrové čokoládové,“ nechtěl zůstat Čokoláda pozadu.
Pak se chytil za čelo a povídá: „A zapomněl jsem je zalít čokoládou.“
„Copak ty je zaléváš čokoládou?“ divila jsem se.
„Vždyť jsou přece čokoládové, ne?“ odpověděl mi.
Dohodli jsme se, že půjdeme do lesa na procházku.
Došli jsme k velikému dubu a Popleta zapískal na dva prsty.
Najednou se k němu připlazil slepýš.
Moc jsem se lekla, ale Popleta mi vysvětlil, že je to jeho kamarád.
Zachránil ho jednou v lese, když ho našel hladového a opuštěného.
„Neboj, on mě vždycky jen masíruje za krkem,“ liboval si Popleta.
Občas mu jen řekl: „Přitlač!“ a slepýš přitlačil.
„Ten tě tedy poslouchá,“ smála jsem se.
„Páni,“ vypískl Růžička a hnal se přes kořeny stromů někam dopředu.
„Co blbne?“ zastavil se Čokoláda.
„Musíme se vrátit domů!“ volal na nás z dálky Růžička a něco nesl.
Když přišel blíž, rozpoznali jsme, že drží asi metrovou růži i s kořínky.
Pospíchali jsme ji zasadit, aby Růžičkovi nezvadla.
Když jsme byli hotoví, udělal nám za odměnu koktejl.
Sedli jsme si s ním pod veliký dub a zahráli jsme si na tichou poštu.
Popleta mi pošeptal do ucha větu „mám rád bylinky“, a já jí zas pošeptala Čokoládě a ten Růžičkovi.
Poslední měl správně říci, co Popleta pošeptal jako první.
Mlsal ale vykřikl: „mám rád růžičky.., ha, teda bylinky!“
Dali jsme se do smíchu, a bylo nám všem jasné, kdo to spletl.
„Tady v tom dubu bydlí všichni kamarádi, co jsme zachránili v lese,“ mrkl na mně Popleta.
„Já tu mám pavoučka, který mě češe ve vlasech.
Vždycky mi řekne, jestli mi vlasy přirostly, nebo vypadaly,“ hladil se po hlavě Čokoláda.
Zavolal na pavoučka a ten se snesl po pavučině přímo na jeho hlavu.
Čokoláda ho trochu přidusil čepicí, ale hned se mu za to omluvil.
Za chvilku mu pavouček sdělil, že mu žádný vlas nechybí, ani mu žádný nepřirostl
a vyšplhal se zpátky do koruny stromu na svou pavučinku.
„A kde máš ty svého kamaráda?“ obrátil se na Růžičku.
„Tady,“ ukázal Čokoládě prázdnou dlaň.
„Kde tady?“ koukal mu Mlsal do dlaně .
„Jejda, on se mi ztratil,“ posmutněl Růžička.
„Jauvajs,... jéé, teda, co to tu je?“ vyskočil Mlsal.
„Tos udělal schválně!“ hrozil na Růžičku Mlsal prstem.
Za zády se mu choulil ježeček.
Růžička se culil a podal mi ježečka, abych si ho pohladila po čumáčku.
„Já mám sice nejmenšího kamaráda, ale zato umí nejlíp drbat,“ řekl Mlsal a zavolal na malinkatého broučka.
Dal mi ho na záda a brouček mě začal drbat.
To bylo něco, málem jsem tam usla.
„Zítra půjdu do světa zachránit nějaké větší zvířátko,“ řekl Mlsal, neboť mu bylo líto, že jeho brouček není skoro ani vidět.
Doma jsem na Mlsala ještě myslela a navrhla jsem, že mu upečem na cestu buchty.
Když jsme je měli hotové, chtěla jsem po Popletovi, aby upekl nějaké cukroví.
Myslela jsem, že skřítka zase nachytám, jak ho večer tajně ujídá.
Vždycky se přitom tak tváří, jakoby nic, že se musím smát.
Ale Popleta řekl, že Vánoce už byly a cukroví péct nebude.
„Tak aspoň nějaký dort,“ škemrala jsem.
„Ty máš snad narozeniny?“ zeptal se.
„Ne, jen mám na něj chuť.“
„Ne, ne, dort péct nebudem, ale můžeme si udělat zmrzlinu,“ zamyslel se Popleta.
Přinesli jsme ze sklepa hrušky, jahody a višně a nadělali jsme plno kornoutků zmrzliny.
„Nechceš se vykoupat?“ obrátil se na mě Popleta a šibalsky se usmíval.
Ten asi něco kuje, myslela jsem si: "Ne, ne Popleto, dneska se mi vůbec nechce.“
V posteli jsem se k Popletovi naklonila a pošeptala mu do ucha:
„Víš, Popleto, já bych se dneska i vykoupala, ale ty jsi se díval, jako by jsi na mně něco chystal.
Proto jsem řekla, že nechci.“
Popleta si sedl na postel, namířil ukazováčkem na dveře a křikl: „ A střihej!!!!“
Vyhnal mě z postele do studánky.
„Jé, co to tam je?“ koukala jsem na dno studánky .
Na dně leželo několik dárků.
„Pěkně se vykoupej a vylov si dárečky,“ usmíval se na mě.
„Já ti ani žádné dárečky nechci,“ řekla jsem Popletovi, neboť jsem cítila nějakou neplechu.
„Neboj, je to sranda,“ přemlouval mě Popleta.
Vylovila jsem deset dárečků.
Poslední jsem měla nechat ve studánce.
Naskládala jsem dřevěné krabičky okolo studánky.
Na každé z nich bylo tlačítko, na které jsem měla stisknout.
„Hlavně se nelekej!“ sedl si naproti mně Popleta a zadržoval smích.
Zmáčkla jsem první tlačítko.
Najednou se krabička otevřela a na mně vybafnul kašpárek na dlouhém péru a začal se chechtat.
Já se vám lekla, ale bylo to tak legrační, že jsem hne šla otevřít další krabičku.
Tam na mě vyplázl jazyk čert, v další byla princezna, pak na mě zaskřehotal vodník a spoustu dalších strašidýlek.
Už jsem se smíchy nemohla udržet na nohou, ztratila jsem rovnováhu a svalila jsem se přímo do studánky.
Ale Popleta stiskl tlačítko na posledním dárku a z krabičky vyskočilo nafouklé lehátko.
Spadla jsem přímo na něj a volala na skřítka:
“Teda Popleto, to se ti moc povedlo. Jsi nejlepší skřítek, kterého znám. Bude to fungovat ještě jednou? Mohli bychom zítra vystrašit ostatní skřítky.“
„Musí to fungovat, když jsem to vyráběl já!“ odpověděl.
„A jak tě napadlo to lehátko?“ ptala jsem se v postýlce.
„Byl jsem v obchůdku, a tam měli tyhle krabičky.
Prohlížel jsem si je, a jak jsem se leknul, spadnul jsem a praštil se o druhý regál do hlavy.
Tak jsem si říkal, že se musí spadnout do něčeho měkkého, aby se ti nic nestalo.
Dělal jsem to, když jsi byla ve škole.“
„Jsi moc šikovný, už se těším na zítřek, jak nachytáme ostatní,“ dala jsem Popletovi pusu .
„Tak dobrou noc, a pěkně se vyspi,“ pohladil mě skřítek.

23. den

„Dneska jde Mlsal do světa,“ upozornil mě Popleta.
„To se s ním musíme jít rozloučit vid?“ řekla jsem mu.
„To musíme, ale nejprve dáme rybičkám novou vodu.“
Vyměnili jsme rybičkám vodu a umyli kamínky.
Popleta si jednu vylovil a chtěl si ji pohladit.
Zrovinka to byl Popletálek.
Najednou se Popletovi vysmekl a mrskal se po podlaze.
Chtěli jsme ho hned chytit, ale když už jsem ho skoro měla, zase nějak vyklouzl.
Trvalo nám to docela dlouho, nakonec se to Popletovi povedlo a vrátil ho zpět do akvária.
„Ten nás ale prohnal, co?“ drbal se na hlavě Popleta.
Popleta vzal buchty pro Mlsala a já si řekla, že mu k nim dáme ještě nějakou zmrzlinu.
Otevřela jsem dvířka od skříňky, kam jsme ji včera dali, ale žádná tam už nebyla.
„Popleto, kde je zmrzlina?“
„Já nevím?“ divil se .
„Ty tu máš zase myši?“ ptala jsem se a dobře věděla, kdo ji snědl.
„No jo, to byly myši, potvory,“ koulel Popleta očima.
„Tak myši jo? Jenže myši zmrzlinu nejedí, abys věděl,“ otočila jsem se na skřítka.
Ten věděl, že už mě neoblafne a tak se přiznal: "Prostě jsem měl na ni chuť.“
Museli jsme uvařit novou zmrzlinu.
Udělali jsme tři druhy, jablíčkovou, jahodovou a meruňkovou.
U Mlsala už byl Růžička s Čokoládou.
Dostal od nich také něco na cestu.
Čokoláda mu dal čokoládovou růži a na každém lístečku byl přilepený bonbon.
Růžička mu utrhl na cestu trojlístek pro štěstí.
Popleta mu dal osm buchet a já kyblíček zmrzliny.
Bylo mi moc smutno, že nás Mlsal opouští.
Máme pro všechny připravené překvapení s dárkama a on to neuvidí, myslela jsem si.
Popleta si toho všiml a pošeptal mi:
„Neboj, vždycky když Mlsal někam jde, tak se za chvilku vrátí. On totiž nikde dlouho nevydrží.“
„Ale co když žádné opuštěné zvířátko nenajde?“ zase jsem posmutněla.
„Pojeďte ke mně, dáme si koktejl,“ navrhl Růžička.
U Růžičky jsem si dala bonbonový koktejl a pak jsem se jich zeptala, jestli nechtějí jet do obchodu za kopcem.
Popleta byl pro, ale Čokoládě s Růžičkou se moc nechtělo.
Seděli jsme u stolu a dohadovali se, zda pojedeme nebo ne.
Najednou někdo zaťukal na dveře.
„Ty někoho čekáš?“ podíval se Popleta na Růžičku.
„Nečekám, kdo to může být?“ zamyslel se Růžička.
Otevřel dveře a v nich stál Mlsal a v náručí držel malinkého zajíčka.
Byl moc roztomilý, krčil čumáček a stříhal radostně ouškama.
„Ten je ale kouzelný?“ vykřikla jsem a běžela jsem si zajíčka pohladit.
„Vždyť jsem ti to říkal, že se nám Mlsal za chvilku vrátí,“ pohupoval se Popleta na židličce a prohlížel si nového kamaráda.
„To vám byla náhoda, hned na kraji v druhém lese se krčil chudinka za pařezem.
Byl celý vystrašený a hladový, neboť maminka se mu někam ztratila,“ vyprávěl Mlsal.
„Dal jsi mu ochutnat zmrzlinu?“ ptala jsem se.
„No víš, zmrzlinu, tu jsem snědl hned před chaloupkou, ale to jenom proto, že ji zajíčkové nejedí,“ vysvětloval mi Mlsal.
„Aha, a jak si věděl, že najdeš zrovinka zajíčka, co zmrzlinu nejí?“ nedala jsem se.
„No dobře, měl jsem na ní chuť, tak jsem jí snědl sám ještě doma, ale o čokoládovou růži a buchty jsem se s ním rozdělil.
Sám jsem měl jenom tři,“ přiznal se Mlsal.
„Stejně jsi měl ale štěstí, že jsi tu tak brzy,“ ozval se Čokoláda.
„No to je přeci jasný, vždyť jsem měl trojlístek pro štěstí,“ smál se Mlsal.
Vyprávěl nám, koho cestou potkal.
Oranžoví skřítci zase stepovali na pařezu a viděl i divoké prasátko.
To ale mělo svou maminku.
Najednou zase někdo zaťukal na dveře.
„Kdo to může zase být?“ běžel Růžička otevřít.
Na zemi se choulili k sobě ještě čtyři zajíčci.
To bylo překvapení, Mlsal se s nimi domluvil, aby chvilku počkali, a pak zaťukali.
Hned jsme se k nim vrhli a začali se s nimi mazlit.
Bylo jich akorát pět.
Mlsal nás požádal, jestli bychom si každý nevzali jednoho zajíčka, neboť je nemá všechny kam dát.
S radostí jsme souhlasili, i když se nám s Popletou zprvu zdálo nespravedlivé, že my budeme mít v domečku dva a Mlsal jen jednoho, i když je našel.
Ale Mlsal nám vysvětlil, že jsme přece dva, tak musíme mít i dva zajíčky.
Sám si nechal toho prvního.
„Musíte teď jet k nám, máme pro vás překvapení!“ zavelel Popleta.
Doma jim rozdal dárky a postavil je před studánku.
Všichni je rozbalili a nejvíc se lekl Mlsal, neboť na něj vyskočilo strašidlo a dělalo na něj BU BU BU.
A jako já včera, i oni padli do studánky na připravené lehátko.
„Ještě tu mám čtyři nové dárky,“ běžel pro další Popleta do garáže.
Tentokrát dal jeden i mně.
Zase jsme si je u studánky rozbalili a padali do vody.
Jenže Popleta nám lehátko sebral a my jsme se pořádně vykoupali.
„Teda Popleto!“ zlobili jsme se na něj.
Popleta se válel smíchy a utekl raději do chaloupky, co kdybychom mu to náhodou oplatili.
Skřítkové se jeli domů osušit a já jsem přemýšlela, co Popletovi provedu.
Jak jsem se tak sušila u kamen, všimla jsem si, že je na stole talíř hrušek a jablíček.
Nenápadně jsem otrhala stopky a napíchala je do hrušek.
Sama jsem si vzala jablíčko a povídám Popletovi: „Vezmi si hrušku, určitě jsou dobré.“
„To jsou," kousl si do jedné Popleta.
V tom začal prskat a chroptět a povídá: „Jejda, co to tam bylo, nějaká kost, či co?“ a ukázal, abych ho poklepala na zádech.
Stopka mu uvízla v krku.
Bouchla jsem ho do zad a sousto mu vypadlo pod stůl, akorát mezi zajíčky.
Ty se rozběhli každý na jednu stranu a vystrašeně koukali, co se to děje.
Popleta si pozorně prohlédl hrušky a povídá: „Ty rošťáku, cos to tam napíchala?“
„Nic, já nic nikam nedávala?“ koukala jsem na Popletu nevinně.
„Já ti dám, že nedávala, tam jsou zapíchlé stopky od hrušek!“ ukazoval mi Popleta.
„To máš za to, jak jsi mně schválně vykoupal,“ dojídala jsem jablíčko.
„Ale už jsem je všechny vyndala, vem si jinou,“ nabádala jsem Popletu.
Popleta si vzal jinou a zase mu zůstala stopka v krku.
Zajíčci se schovali pod postel, neboť už věděli, že zas něco přiletí, až bouchnu Popletu do zad.
„Teď si vezmeš taky hrušku, ať víš, jaké to je!“ rozčílil se Popleta a lehnul si do postele.
„Jinak tě nepustím do postele,“ dodal ještě.
Začala jsem prosit a pak mně napadlo mu zazpívat ukolébavku.
Když usínal potají jsem všechny stopky z hrušek vyndala a do jedné se zakousla.
Začala jsem kuckat, jako že mi také zaskočilo.
Popleta vyskočil z postele a začal mně popleskávat po zádech.
„Už je to dobrý,“ řekla jsem.
„Jo, ale vždyť z tebe nic nevypadlo?“ rozhlížel se Popleta po podlaze.
„Vypadlo, tamhle někam," ukázala jsem ke kamínkům.
Popleta si vyčaroval lupu a začal chodit po chaloupce a hledá kousek hrušky.
Když hledal dobrou půlhodinku a nic nenašel, vyndal z poličky baterku a svítil po podlaze.
Vypadal jako detektiv.
„Tady nic nikde není!“ otočil se ke mně a pozoroval mně přes lupu.
„No, víš, já to už sebrala,“ tvrdila jsem mu.
„Nesebrala, já tě neviděl."
„No tak jo, já to jen hrála,“ a sáhla jsem pro jablíčko.
Stejně ti to platí, za to, jak jsi mě zmáčel, myslela jsem si.
Jenže, jak jsem si opět kousla do jablíčka, začalo mě něco škrábat v krku.
Popleta mezitím nastrkal stopky zase do jablíček.
„Chi, chi, a jsme vyrovnaní, teď můžeme jít spát,“ smál se a bouchnul mně do zad, aby se mi ulevilo.
„Ty nemůžeš jít spát,“ skočila jsem do postele.
„Jakto, že ne?“
„Protože v postýlce budu spát já a zajíčci,“ hladila jsem oba po ouškách.
„Ne, ne, ne, postýlka je pro nás dva.“
Došel do garáže a přinesl dva koberečky.
Zabalil do nich zajíčky a hupsnul ke mně do postýlky.
„Dobrou noc, a už žádné lumpárny,“otočil se Popleta na bok.
Zavřela jsem oči a vzpomínala, co se dnes přihodilo.
Za chvíli spinkala celá chaloupka.
Kuchařinka 13.01.2006

© Wahlgrenis

13.01.2006