WAHLGRENIS              

    

...věci mezi nebem a zemí...

 


     REGISTRACE       Přihlášení

Učila jste nás, jak zacházet s orchidejemi


Vážená Wahlgrenis,
včera v noci se mi zdál o Vás - né první - sen.
O tento bych se s Vámi chtěla podělit a zeptat, jestli má nějaký hlubší význam...
Ocitla jsem se v nádherné rozlehlé zimní zahradě, kde bylo malé podium a hlediště vytvořené z laviček ze školní tělocvičny.
Byla jsem zde první, takže jsem se poohlédla kolem, ale byly tu jen samé exotické rostliny.
Velkou převahu měly fíkovníky, palmy a čínské datle.
Najednou začali chodit lidi, takže jsem se šla posadit a najít si své místo.
Sedla jsem si k uličce v druhé řadě.
Čekala jsem, co se bude dít.
Na jednou na podium přišla dáma.
Na první pohled, aniž by něco řekla, cítila jsem z ní příjemnou sílu.
Řekla: Děkuji, že jste všichni přisli na můj seminář. Jmenuju se Wahlgrenis.
Dnes jsme tu pro komunikaci s jemnohmotným světem, ale ja Vás naučím taky něco jiného.
Naučím vás něco o orchidejích, jak je pěstovat a zacházet s nimi.
Začala jste nám o nich vyprávět a ukazovat, co s nimi lze a nelze dělat...
V tu chvili se někdo řekl: ja jsem tu kvuli magii a né kvůli kytkám.
Zvedl se a odešel - odešli všichni, ale já zůstala a zeptala se Vás, co bude dál?
Vaše odpověd: nic, je čas jít dál.
Najednou jsme se objevily u mé babičky, která právě někam jela s moji mamkou.
Zeptala jsem se, kam jedou.
Babička odvětila pryč a mamka se na mě ošklivě podívala a řekla: to tě nemusí zajímat.
Vy jste tam se mnou stála, jako byste čekala, že se Vás zeptám na můj vztah s matkou.
Chtěla jsem, ale neudělala jsem to.
Říkala jsem si, že byste mi stejně odpověděla.
Šly jsme spolu do obývacího pokoje a ja se zeptala, co bude dál?
A Vy jste mi odpověla: Uvidíš, je čas se posunout dál. A kdyby něco budu u mě v Ateliéru.
Jako mávnutím proutku jsem se ocitla na školním pozemku s mým bývalým učitelem fyziky a s ním byli ještě dva studenti.
Najednou slyšíme, jak někdo volá o moc před školou.
Běželi jsme tam, když jsme spatřili mladou rodinu se 3 dětmi v ohrožení Římanů.
Bylo jich pět či šest.
Učitel řekl chlapcům, ať mě odvedou do bezpečí.
Už jsem skoro byla za školním plotem, když v tu ránu se mně zabodly 3 dýky do pravé nohy.
Nebolelo to, ale nemohla jsem chodit, upladla jsem na zem a řekla nahlas: Co bude dál.
Zjevila jste se mi a řekla: Sama uvidíš.
Z ničeho nic jsem se objevila u známých na chatě.
Mladý manželský pár a miminkem.
Začala jsem jim vyprávět, co mi za ten den přihodilo.
Byli udiveni, a ja z legrace řekla, ještě že jsem nepotkala Indiany a Cowboye.
V tu ránu se ale objevili, šli po mně a mých známých.
Křičela jsem: utíkejte, hlavně, aby se nestalo nic prckovi.
Dostali jsme se do ukrytu a přečkali tam.
Po nějaké době jsem vylezla ven a byl krásný den.
Udělala jsem pár kroků, když v tom, jsem ucítila šíp v mých zadech.
Věděla jsem, že umírám, ale neměla jsem strach.
Smrt nebolí.
Hlavou mi prolétlo, že už nikdy neuvidím svého kamaráda a že mi nikdy neřekne jeho tajemství - o kterém dávno vím - že mě miluje.
Pak jsem jen řekla - děj se vůle Boží, má.
A umřela jsem.
Nevím, jestli má nebo nemá hlubší význam.
Nevím, jestli mně je nebo není souzena Vaše odpověď či malé nakopnutí - v tom smyslu, co mi tento sen měl říct.
V každém případě Vám jen chci říci, máte můj velký obdiv.
Jak to všechno dokažete?
Stíhat Vaši rodinu, Vaše přátele, Vaši práci, Váš web, Váš Atelier a najít si trocha času sama na sebe.
Já bych na to potřebovala, aby den měl 72 hodin.
Hluboce před Vámi smekám, přeji Vám pevné zdraví a hlavně hodně okolo Vás, protože lasky je v dnešním světě málo.
Bohužel :-(
Hezký večer
Jitka 12.01.2009

Milá Jitko,
už si zvykám, že vstupuji lidem do snů.
Je to docela zvláštní, zvláště u těch, kteří mě nikdy neviděli...
Zrovna minulý týden jsem vezla do pardubického atelieru nějaké květiny, mezi nimi i velkou palmu.
Tu chci nechávat venku na chodbě, jednak, aby bylo zřejmé, že se uvnitř něco děje, a potom kvůli energiím.
Živé květiny mají obrovský náboj, jsou hlavně živé, to je podstatné.
Budu jich mít v ateliéru poměrně hodně, ale nemyslím si, že by měly nějak převážit význam tohoto prostoru.
Vždy budou v roli doplňkové, dolaďovací.
Vnímám ale tento prvek ve Tvém snu jako posun dál, to určitě.
Za odborníka přes orchideje se určitě považovat nemohu, ale postupně do jejich tajemství pronikám.
To ale není v tomto snu to nejzásadnější.
Důležitá je pro Tebe informace - jít dál...
Neváhat, nepochybovat, ale pořád jít dál.
Neotáčet se, nehledat nic za svými zády, ale pořád jít dál.
I smrt je směr dál.
Zabodnutí dýky do pravé nohy je pro Tebe mírným varováním.
Je to ale v souladu s celým snem, když se nad tím zamyslíme.
Pravá noha je pro Tebe informací o Tvé cestě, o směru, kudy jdeš.
Tady někde nebude všechno úplně v pořádku.
Možná je tady váhání, možná jsou tu pochybnosti, možná nevíš, co Tě čeká, bojíš se jít dál.
Neměla bys kamarádit se strachem, ten tady nemá místo.
Zemřít po zásahu šípem do zad, to není hezká smrt.
Navíc ten, kdo mířil, není hoden toho, aby byl nazýván člověkem.
Zabít někoho, kdo se nemůže bránit, kdo nemá adekvátní prostředky a kdo nevidí svého protivníka, to je moc špatné.
Umírání nebolí, to je pravda...
Tohle vnímám jako varování před nelidským chováním, kterého je kolem nás hodně.
Měli bychom se za každou cenu snažit být více lidmi, lidskost se někam ztrácí, propadá, rozplývá...
Prostě není.
Zůstávají tady jen podivné mátohy bez srdcí a bez charakteru.
Takhle nějak bych chápala Tvůj sen.
© Wahlgrenis 12.01.2009

Vážená Wahl,
děkuji za Vám za reakci na můj mail.
Víte, když jsem Váš e-mail četla poprvé, tak na mě sála enegie v podobě příjemné oranžové barvy, a to i přesto, že výklad mého snu nebyl a není zrovna nejpozitivnější.
Právě těď, když Vám píši znova a pod novou zprávou vidím Vaši "starou", vnímám úplně jinou barvu z Vaší zpravy.
Je to pěkná zelená. . .
Asi si myslíte, že tu píšu nesmysly, ale doopravdy to tak citím a vnímám.
Je to hodně zvlaštní.
Jinak včera v noci - brala bych to jako pokračování předchozího snu- se mi o Vás zase zdálo.
Stály jsme (Vy a já) u mojí babičky v kuchyni a Vy jste se mě zeptala, tak už víš?
Ptala jsem se Vás: Vědět co? Na čež jste mě odpověděla: Pojď něco ti ukážu.. . . A zamíříly jsme k oknu.
Pod okny proudil dav mně známých lidí.
Všichni spěchají na vlak - řekla jste mi.
Ptám se: A kam jedou?
Vaše odpověď: To sami nevědí.
Divný bylo, že lidé, kteří v normálním životě jsou zdraví a umí chodit, v tom snu jeli na eletrickém vozíčku.
Kdo v běžném životě nenosí brýle, tak ten je měl apod.
Nechápala jsem to.
A myslela si, že taky musím jít na ten vlak.
Tak jsem se Vás na to všechno zeptala a Vy jste mi odpověděla: Ty si můžeš dělat, co chceš.
Ty nejsi jako oni.
Oni chtějí mít ten vozíček a doprovod k němu, oni chtějí nosit ty brýle.
Každý máme volbu, co dělat a koho potkávat.
Už chápeš?
Pak jste řekla: Pojď něco ti ukážu.
A jako mávnutím kouzelného proutku jsem stála v nějakém velkém městě (vypadalo to na New York) a mávala jsem na rozloučenou mému kamarádovi, který se právě oženil. (V tom snu.).
V tu chvili jsem si uvědomila, že jsem ztratila někoho, kdo mě opravdu miloval a zbyl mi ten, kdo mě vidí, jako skvělou matku jeho dětí, ale nemiluje mě.
Řekla jsem Vám, už chápu a příště tu chybu neudělám.
V tom okamžiku, jsem se ocitla před postýlkou právě narozených dvojčat - kluků.
Ptala jsem se jedné sestříčky, čí jsou a ona odpověděla, že moje.
Měla jsem radost, akorát byli podobné mému kamarádovi, který se oženil a né mému partnerovi.
Nechápala jsem.
V tu chvili se objevil.
On (zenaty kamarad) a řekl mi, vždyť jsou naše.
Moje a tvoje.
Chtěla jsem něco říct, ale řekl mi pšššt a usmál se.
První část snu mluví sama zase sebe, ale popravdě já nerozumím té části druhé.
Má to pro mě nějaký velký význam nebo je to jen výplod fantazie?
Krásný zimní večer
Jitka 14.01.2009


© 2004-2020 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.