wahlgrenis.cz



 WAHLGRENIS        

 

...veci mezi nebem a zemi...




     REGISTRACE       Přihlášení

Hoplea čeká chlapečka - symbolický sen


Milá Wahlgrenis,
tak jsme 21tt a bude to kluk:o)
Dává o sobě vědět, tančení a meditace se mu líbí, ale sezení u počítače ne, to je pak LUp! LUP! LuP!, kope, dokud mě nepohne k nějaké změně, pohybu či aspoň pohlazení..
ale přesto Ti píšu:o)).
Mám teď hodně živé sny, i přes den, když si jdu zdřímnout.
O malém se mi zdálo pár zvlášních věcí na začátku,
ale dnešní sen byl taky docela vyjímečný.. ani vlastně pořádně nevím, jak k tomu mám přistupovat, beru to intuitivně.
Vybavuji si, že v tom snu jsem měla moc odkázat lidí lehce a v okamžiku do nebytí, jakohosi latentního, nebo spíš jen potenciálního stavu.
Pomyslela jsem si, a prostě zmizeli - celé se to odehrávalo jakoby v nějaké nemocnici.
..nějaký nudný děj, který si nepamatuji, asi "výplň.."
Pak jsem je ale zase povolávala zpátky, byl to pocit jako dotýkat se tyčinkou tenkých ledových ker, pak přicházeli, stejně snadno, objevovali se z prostoru a prostě byli.
(Nemyslím, že v tomto případě šlo o smrt, to "chutná" jinak;o)
Přivolala jsem svého otce a svou matku, lékaře, učitele a ještě další lidi, ty, které jsem považovala za cenné nebo užitečné.. pozoruhodné je, že moji rodiče byli vyvolání jako velice čistí, ryzí lidé (ve skutečnosti mají příliš mnoho problémů)..
ale s nikým jsem nemluvila a nikdo nejednal, jako by mě viděl, nebo jako bych tam snad byla.. pak se stěny nemocničních pokojů rozplynuly a prostor zalilo světlo -
já tam stála, čelem ven, odříkávala krátké a dlouhé Útočistě.
Přijímám útočiště u buddhy, dharmy, sanghy, přijímám útočiště u drahocenného lamy, karmapy..
Přijímám útočiště u buddhů a boddhisatvů všech směrů, přijímám útočistě u drahocených lamů, přijímám útočiště u ochránců a dárců moudrosti.. (atd. celé dlouhé útočistě, tradiční)..
Pak přání:
"kéž jsem lékařem, lékem i ošetřovatelem každému, kdo je nemocen", atd...
(tohle zase bylo např. v Kundunovi)"
pak přibíhali krásní koně v pastelových barvách, velcí, rychlí a mohutní, celé stádo.
Pak mě kdosi vyrušil, nějací 3 mladíci se chovali velice hloupě a slepě.
Lidi dnes většinou vůbec nemají kontakt sami se sebou, chybí úcta k životu, k lidskému úkolu - k možnostem, které máme, ale velice snadno o ně můžeme přijít
- nikdo odsud neodchází živý a času je málo;o)) bohužel drtivá většina lidí si vybere cestu nejmenšího odporu a žijí jen jako zvířata.
Zato velmi hlučně.
A tak jsem se probudila, jako bych odešla, prostě se mi rušení nelíbilo.
Říkám si, co to celé symbolizovalo, ale spíš to "je, jak to je".
Ty koně k sobě volám, nutně bych jednoho potřebovala, je to stará věc..
ale věřím, že ten čas přijde - ve správný čas.
Možná ale to celé stádo symbolizovalo schopnosti.
Kéž by mě v tu chvíli nikdo nerušil.
Jen nevím, co právě s tím vyrušením, které přišlo.
To je samozřejmě všude, to není věc pro mě k řešení..
Ale dost často se mi prostě stává, že když se mi sen nějak nelíbí, prostě se vzbudím.
Asi to chce víc klidu, nenechat se rušit?
Nebo nevím.
Co myslíš Wahl?
Hoplea 24.03.2008

Milá Hopleo,
gratuluji k otěhotnění.
Úžasné...
Další super miminko na cestě, které přichází v tu nejlepší chvíli.
Těhotenství je obdobím, kdy se dějí tzv. jiné věci, je to jiný stav.
Proto i sny mohou být jiné, změněné.
To, co popisuješ, je opravdu krásné.
Je to nahlédnutí do dimenzí změny života, kde není žádné násilí, krutost, lži a přetvářka.
Všichni ti nejvyšší jsou při Tobě.
Chápeš dobře, že život tady na zemi je zkouškou, jak každý jednotlivě zaboduje.
Ano, většina lidí si vybírá cestu nejmenšího odporu, žijí jen jako zvířata.
Přežívají, nic od života neočekávají.
Přemýšlení totiž bolí a nejhorší vůbec je udělat změnu, která se zdá být proti srsti.
Proč si mají něco komplikovat, když i takhle to nějak jde...
Ale jak?
Koně jsou nádherný symbol změny, posunu, zrychlení vývoje.
Možná i k Tobě někdy nějaký opravdový dorazí, ale tady je to symbol volnosti, uvědomění si sama sebe.
Stáváš se matkou, to je ostatně už dost velká změna.
Přichází skrz Tebe život, to nejsou úplně běžné věci.
Každé narození nového človíčka je zázrak.
A Ty budeš přitom.
I to léčitelství se může spustit, ale zatím ještě vydrž.
Během těhotenství by jakákoli manipulace s jinými energiemi byla na škodu.
Však času máš ještě před sebou spoustu, neboj, že by Ti něco uteklo.
© Wahlgrenis 24.03.2008

Milá Wahlgrenis,
moc děkuji za odpověď:o)
úplně mě to dostalo.
Díky


Hoplea 24.03.2008

Zdravím Tě, Wahlgrenis,
mám dilema, i když už mi možná jen z těch těhotenských hormonů hrabe..
Cítím intenzivní psychickou bolest a moc se mi nedaří to nějak zahladit, uhladit, urovnat.
Byla jsem dokonce u kinezioložky, milá "indiánská babička" s velkým srdcem a obrovskou porcí zkušeností.
Poprosila jsem, jestli by mi provedla "údržbu systému", tak se nám podařilo umazat nějaké nepotřebné soubory (tím myslím zraňující vzpomínky z dětství z doby 6 a 7 let - jeden by řekl prkotiny, do doby než by zjistil, že stojí v základech a činí je tak ehm.. no, dost prostě křehkými).
Takže jsem vděčná za takové skvělé "indiánské babičky" a jejich metody úklidu:o)
Jako bych se snažila uklízet, všude, uvnitř, venku, v bytě, v sobě.. ale můj přítel se trápí, strašně pije, zraňuje mě, já nevím co s ním.
Jsem úplně bezradná.
Můžu za to já, Wahl??
PROČ se ten kluk, co býval tak báječný, chová teď jak troska a hulvát, nadává mi, posmívá se mi, shazuje mě, vyhrožuje mi?
Já mu nechci křivdit, ale fakt mám pocit, že je to jen horší.
Myslela bych si, že zvládnu cokoli, že je možné všechno, ale tohle asi ne.
Můžu za to já?
Nebo co za to může?
Potřebuju být v pohodě, ne se pořád stresovat:-/ hrozně mě brzí, bere mi energii i dobrou náladu.
Nerada bych, aby to nechalo stopy na mém synovi, ale stejně asi zanechá, už toho bylo dost..
Splácím mu dluh?
Nebo kde se to seklo?
Nerada bych ho začala vnímat jako svého nepřítele.
Dám dítěti přednost před přítelem?
Jak jinak.
Samozřejmě!
Kdy dost je dost?
Kdy - podle čeho - odvodit že už to stačí, a nebo podle čeho poznat, že to bude lepší?
Prosím, pokud si najdeš čas, podívej se na to..
Děkuju.
Hoplea 27.04.2008

Milá Wahlgrenis,
píšu opět, po nějaké době a mám prosbu: jde o jméno.
Správně vybrat jméno miminku není jednoduché, miminko neřekne:
Nazdar, jmenuju se ..... a budu s vámi bydlet:o))
Ale bylo by to fajn.
No prostě, s nadsázkou, nepředstaví se.
Je někde uvnitř, kde roste, v teple a šeru se probouzí.
Přichází bez jména, aby jej získal.
Nové jméno a nový život, jako šanci a jako odměnu obojí.
Jméno asi určitý význam má.
Jaké dát, aby to prospělo, pomohlo, bylo optimální?
Ne že by miminko nekomunikovalo - Lze zachytit nálady, otázky, zvědavost, přání aby se něco dělo (houpat!houpat!)...
Ale co s tím jménem?
Stále nevím.
Můj první nápad byl Marek (z lat. Marcus), ale sama pořádně nevím, jaké pohnutky mě k tomu vedou.
Přítel chce Emmanuela (Immanuel), což je humorné přinejmenším, neb Immanuel je hebrejského původu a v překladu Bůh S Námi.
Skvělá myšlenka od někoho, kdo je zatvrzelý bezvěrec.
Aby se pak nedivil:-))
Není nad to povolati k sobě z nevědomosti mesiáše.
Píšu to celé žertovně, mám prostě dobrou náladu, nicméně reálná historie a odkazy k tomuto jménu jsou jasné.
Otázka zůstává - kdo to je, kdo ke mě přichází a co by tak potřeboval za jméno?
+ malá komplikace a zatím nevím, co s tím:
Opět sen a je to dost psycho:
Myslím, že to vzniklo tak, že zatímco jsem spala, dítě uvnitř se hýbalo a nějak se to pomotalo dohromady:-/
Zdálo se mi, že uvnitř mě je nějaký nepřítel, v břiše.
Byl to takový iracionální, naprosto nepřekonatelný, až metafyzicky hrůzný pocit..
Ten kdosi měl v ruce kus skla a prořezával si cestu mým břichem ven, dospělý člověk, vylezl ven, s tím kusem skla v ruce a odešel.
Když jsem se dívala, kde je a co se to stalo, uviděla jsem ho v potemnělé koupelně, daleko odsud, v domě mé matky, kde ve vodě ve vaně seděla moje mladší nevlastní sestra.
Stál jakoby za ní, v místě, kde je normálně zeď.
No a to je celé.
Dobře po dva dny po tomhle snu jsem panikařila, kdykoli se miminko uvnitř mě začalo hýbat, ale už se uklidňuju.
Aspoň myslím...
Říkala jsem si, že mi "hrabe" z hormonů a chtělo by to něco proti úzkosti:-/
Každopádně, když ten sen shrnu, kdosi kdo byl uvnitř mě (naprosto negativní osoba) si prořízl cestu ven a odešel pryč.
Co to mělo celé znamenat/symbolizovat?
Už je to tedy pryč?
Hoplea 28.05.2008

Beránek obětní?
Wahl,
Mám "jádro pudla" a jsem z toho dost nenadšená.
Přítel (?) se právě se pochlubil, jak zabil berana.
No stalo se to, když jsem byla těch 10 dní pryč, jak jinak...?
Já vím, že domácí zvířata na porážku holt takhle končí, a tohle byl kus určený na pekáč, nejsem cimprdlich, o smrti vím svoje, ale tohle, a tím myslím způsob, je fakt na mě moc.
Čekala jsem, že přijde někdo, kdo se tím zabývá denně a už mu to příliš nepřitíží, především ale minimalizuje škody.
Tak ono ne, hoši se do toho pustili frajersky sami.
"Přece to zvládnou, ne?"
Beránek údajně panikařil, protože prý kolem všichni panikařili a báli se ho střelit.
Skvělý začátek.
(Někde sehnali porážkovou pistoli z jatek).
Tak mu dal nažrat, drbal ho, "picnul", dle vlastních slov "povídal si s ním, dokud úplně nezhasl a poděkoval mu za maso".
Nemůžu si pomoct, ale tohle mi připadá jako naprostá zvrácenost (ale nedaří se mi odhadnout proč přesně), představa, že by na mě velice mile tenhle člověk mluvil, zatímco by čekal, dokud nevykrvácím..
Je to jak scénář z hloupého filmu.
Už to vidím: "paráda, moc hezká krev, ta se ti povedla..." - z toho se mi ježí všechno na těle.
U porodu ho nechci, nejsem blázen!
Ještě, že je na mě hnusnej, aspoň vím, na čem jsem.
No vážně dostávám strach, koho to mám vedle sebe.
V hlavě mi bliká kontrolka ZDRHEJ.
Tak se obávám, že přesně tady je to "jádro pudla", ke kterému jsem se nemohla prokopat.
Co myslíš?
Chápeš to?
Vidíš v tom něco?
Hoplea 10.06.2008

Milá Hopleo,
chápu, co teď řešíš, je složité přijmout fakta, která byla před Tebe naservírována...
Jsi jiná než Tvůj partner, to chápeš, ale utíkat teď, pár dní před porodem, nemá smysl.
Zkus se na konec života beránka podívat jinak.
Za polehčující okolnost by se dalo vzít to, že nastal, když jsi nebyla doma.
Před Tvýma očima by se k takové akci - a snad ani s kamarády - neodhodlal.
Má v sobě jisté bariéry, to určitě, ale když už měl možnost zkusit si "hru na vraha", nemohl si to nechat ujít.
Jsou to tvrdá slova, ano, já vím...
Denně se na mnoha místech takové akce odehrávají, jen o nich nevíme.
Na jatkách jsou zvířata brána spíš jako věci, i tohle je ale hrozné.
Trochu mi to připomnělo dětskou hru, kdy kluci u rybníka začali pitvat žábu.
Zjišťovali, co má v břiše.
Nebyla jsem u toho, nemohla jsem být u toho.
Zjistili, že umí zabít.
A nebyli z toho nijak v rozpacích, naopak.
Měli radost.
Kdybych Ti měla teď říct upřímně, co si myslím...
Je to nezralost, nepochopení role v tomto životě, omyl, chyba, ale jeho (jejich).
Naváží si lidské role, do které byl obsazen, kterou má hrát.
Věřím tomu, že tahle zkušenost ho někam posunula.
Nevím, s jakým nadšením o situaci mluvil, ale určitě by to už neudělal.
Viděl jistě oči toho zvířete, oči, které musely zhasnout, i když ještě nechtěly.
I tohle je zkouška, kterou si nejspíš musel projít.
V Tobě teď bliká kontrolka, co bude dál...
Nemyslím si ale, že bys měla naplno přijmout informaci, že žiješ s vrahem.
On to má posazené jinak.
Vážně nepochopil, o co tady jde.
Jako školáček v první třídě nepochopí logaritmy nebo kvadratické rovnice.
Možná k tomu ale časem také dojde.
Zkus to přijmout a odpustit mu.
Netušil, co to je, co to s ním udělá a co to udělá s Tebou.
Zkusit bys to měla...
Má Tě rád.
© Wahlgrenis 10.06.2008

Milá Wahlgrenis,
moc děkuju za odpověď na to moje dilema ohledně obětních beránků..
Dává mi to zabrat.
Zatím jsem jen v šoku, musím teď počkat.
Ono to bohužel ještě asi bude pokračovat.
V sobotu přijde na řadu koza...


Hoplea 11.06.2008

Zdravím Tě Wahlgrenis,
nosím stále ten svůj pupek, vlastně rovník:o) a dostávám se do jakéhosi vakua.
Nemůžu se dočkat, ale nevím, co propána s časem.
Kor když se nemůžu na nic pořádně soustředit, tedy být nějak užitečná.
Okolí nepomáhá nijak, okolí totiž capuje taky, tedy "tatínek".
A tak se kutálím sem a tam, a čekám.. jak ve vakuu, zapomenutá a tak nějak odstrčená.
Čekám na "něco" co ještě není splněno..
Co to je?
Neměla bys pro mě radu jak to přežít?
Já z toho zblbnu, z té otázky, co se všichni ptají", kdy už to bude".. když to nevím.
Horoskop nicméně vypadá příznivě:o)
Hoplea 22.07.2008

Zdravím Tě Wahlgrenis,
nosím stále ten svůj pupek, vlastně rovník:o) a dostávám se do jakéhosi vakua.
Nemůžu se dočkat, ale nevím, co propána s časem.
Kor když se nemůžu na nic pořádně soustředit, tedy být nějak užitečná.
Okolí nepomáhá nijak, okolí totiž capuje taky, tedy "tatínek".
A tak se kutálím sem a tam, a čekám.. jak ve vakuu, zapomenutá a tak nějak odstrčená.
Čekám na "něco" co ještě není splněno..
Co to je?
Neměla bys pro mě radu jak to přežít?
Já z toho zblbnu, z té otázky, co se všichni ptají", kdy už to bude".. když to nevím.
Horoskop nicméně vypadá příznivě:o)
Hoplea 22.07.2008

Zdravím Tě Wahlgrenis,
píšu v asi trochu rozjitřeném rozpoložení, ale mám obavy..
Je těžké žádat o radu, ale snad je ro rozumné a na místě.
Mám chlapečka.
Ve lvu, 10.08.2008 narozeného císařský řezem.
Dítě je to kouzelné:o) jinak to popsat ani nedokážu.
Můj malý princ.
Problém je s mým přítelem - záměrně se chová špatně, vymýšlí si, předstírá, zraňuje, chová se prostě jako blázen.
Nedokážu si vysvětlit, PROČ může mít někdo tendenci záměrně se chovat zle, tedy s vědomím, že se zle chová, ale on z toho má snad potěšení.
Mám z toho strach.
Zabije mě, nebo nás?
V televizních novinách je to den co den..
"takový hodný člověk to byl, kdo to mohl tušit?!" - typicky udivená reakce.
Můj přítel, nebo snad spolubydlící, hodný člověk rozhodně tedy není - pro mě to je varování, možná - ale mám opravdu strach.
Už mě stál příliš mnoho - příliš mnoho odpustit, příliš mnoho jednostranných kompromisů, příliš mnoho zamlčených zranění, příliš mnoho jeho poklesků jsem kryla, příliš mnoho...
A čím dál hůř, dnes už otevřeně a s radostí - s jediným cílem, zranit, poničit, sebrat.
Nechápu proč, možná mi řekneš Wahlgrenis, že to ale není k pochopení.
A k čemu?
Bere mi to vítr z plaechet den co den, bere mi to radost ze života, bere mi to směr a naději.
Možná opravdu nejde o to, ptát se "proč".
Cítím z "přítele" nenávist velkého zraněného dítěte, vztek, s kterým by sebou asi nejradši švihl na zem a rudý v obličeji ječel na celé kolo, protože svět se netočí podle jeho přání.
Věčně hladový lev, příliš velké tělo, příliš malá ústa.. a žádná ochota podílet se na lovu... a tak zatím co je to POŘÁD A POŘÁD JEN O NĚM, o tom jak ON je nespokojený, jak ON se projevuje a co ON chce a chce a vyžaduje, nespokojený, ale naštěstí ve středu dění, ... začínám si říkat, kde jsem já, kde je moje dítě, kde jsme v tom my?
Kde je prostor pro nás?
Když tady není.. tady je jen "přítel", a jeho nespokojenost.
S čím ve skutečnosti???
To nevím:-/ tedy informována jsem byla, prý za to můžu já, jsem špatná a vůbec a lepší nebudu, nemá smysl mi nic říkat.
Zkrátka nic konstruktivního a konkrétníého se nikdy nedozvím.
Sám tedy neví, sám tedy nechce.
Tedy asi by i chtěl, ale rozhodně pro to nebude nic dělat a hlavně musí všem okolo ukázat, jak je nespokojený - pak, z jeho úhlu pohledu - všichni včetně mě nepochybně padnou na zadek a začnou se starat o to, aby byl šťastný, spokojený a vůbec.. :-/
Takže to celé Wahlgrenis nevypadá moc dobře.
Vypadá to dost nedospěle, troufale a hulvátsky.
A protože třeba dnes už to byl opravdu dost silný (a zlý) úlet, jakoby si žil v nějaké jiné, vlastní, realitě, tak JÁ KÁM STRACH.
Nerada bych, aby mě někdo podřízl ve spánku, například.
Takže co?
Mám se bát?
Mám honem vymyslet, jak se sbalit i s měsíc starým miminkem a zdrhnout, dokud je čas, resp. dokud jsem živá?
Protože dokud jsem, nikdo včetně mě asi neuvěří, jak moc špatně se to celé vyvíjí..
a až (tedy pokud by to nebyly plané obavy) by k tomu došlo, tak už bude pozdě, že?
Pak už budu jen důkaz.
Já do žádné války už nejdu, pro mě to skončilo.
Už žádné meče a štíty, však víš.
Čekala jsem normální rodinný život..
Prosím poraď, můžeš-li.
Hoplea 09.09.2008

Milá wahlgrenis,
nedá mi to a musím zareagovat na dopis od Hopley.
Mám pocit, že jsem to psala já před xx lety.
Jitka 9.9.2008

Milá Hopleo,
jestli Ti mohu dát radu, třeba s pozice řekněme "zkušenější "... :) , tak poslechni svou intuici a ukonči to trápení.
Já nevím, co Tě k němu přivedlo.
To musíš rozluštit sama a povede se Ti to, protože jsi velmi vnímavá bytost a vidíš souvislosti.
Nebojíš se je vyslovit.
Svůj život máš jen a jen ve SVÝCH rukou a po určitou dobu v nich máš i život svého dítěte.
To je až příliš velká zodpověnost a stojí to mnoho energie, kterou Ti bohužel Tvůj nynější partner ubírá.
Prošla jsem si něčím velmi podobným, To, jak To popisuješ, je tak výstižné, až mě to vrátilo zpět do doby, kdy mému druhému dítěti byly dva roky a já stála jsem před podobným rozhodnutím odejít nebo zůstat a věřit, že se vše změní.
Já zůstala.
A postupně jsem přijala tvrzení, že vše je moje vina za své.
A výsledkem byla téměř zlomená osoba na pokraji sebevraždy (ať jsem totiž dělala co jsem dělala - VŠECHNO bylo špatně, špatně jsem i vypadala...), nakonec byl můj tehdejší muž s MÉHO chování tak zničený (trpěl depresemi - samozřejmě ze mě), že vyhledal pomoc lékaře a skončil u psychiatra.
Diagnóza: endogenní periodická deprese...
To mi ovšem nesdělil, procházel tehdy asi její nejhorší fází, která byla okořeněna paranoidnímy stavy.
Řekl, že má nějaké prášky a že by mi určitě tahle paní doktorka také pomohla.
Přijala jsem to tehdy s vděkem, a už jsem se viděla v Bohnicích a doufala, že mi pomůžou - vždyť jsem "dohnala" svého muže k psychiatrovi!
Nikdy nezapomenu na tu návštěvu!
Lékařka mě vyzvala, ať si sednu a povídá. "Vy jdete určitě kvůli manželovi viďte?"
"Ne, já jdu kvůli sobě.!"
Jen povytáhla obočí a ptá se "..a co vám tedy je?" a nechala mě mluvit a brečet a trvalo to dlouho.
Na konci si mě posadila před sebe a povídá:
"Paní, vy jste jenom hodně vyčerpaná, musíte se vyspat a dát do pořádku, protože DOMA máte problém."
Teď mluvila chvíli ona a během její řeči se mi rozplynula představa o tom, jak mi někde v ústavu pomůžou a svět bude opět růžový.
Poslední otázka byla: "Kolik spolu máte dětí?"
"Dvě" odpověděla jsem.
A ona si mě chvíli měřila a potom mi už laskavě říká:
"Ne ne , Vy máte děti tři a když budu hodně mírná, tak to jedno moc, ale opravdu moc zlobí..."
Samozřejmě netvrdím, milá Hopleo, že to samé postihlo Tvého muže, něco ho ale evidentně postihlo a to něco se neslučuje s rodinným životem.
Chtěla jsem jen ukázat, kam až to může zajít, když dovolíme, aby s námi někdo manipuloval, když zapomeneme, kdo jsme a zahodíme pud sebezáchovy.
Já jsem se potom "náhodou" ještě sešla se ženou, která v těch Bohnicích opravdu skončila.
Byla zbavena svépravnosti, byly jí odebrány děti, aby se nakonec přišlo na to, že její muž je paranoidní schizofrenik (přišlo se na to, když se mu rozpadla osobnost a nebyl schopen se o děti, které dostal do péče, starat).
Ta žena v tu dobu už zase měla svůj život zpět.
Vidím, že jsem se docela rozepsala, je to pro mě hodně citlivé téma.
Zejména pokud jsou v takovém svazku malé děti...
Sama jsem vyrůstala uprostřed neustálých hádek - nic moc.
A té mé tehdy dvouleté holčičce je dnes patnáct let, ale poznamenalo jí to a vztah mezi námi dvěma také.
Hopleo, Tobě něco radí intuice už teď, to není samo sebou.
Poslechni jí a udělej krok zpátky k Sobě a k svému díděti.
Přeji Ti hodně sil a pevné vůle.
Nemáš, a ještě chvíli to opravdu nebudeš mít lehké.

Jitka 09.09.2008

Zdravím tě Wahlgrenis,
dnes na mě únava dolehla a zamáčkla mě do země úplně.
Můj chlapeček je hodný, úplně zlatý, ale někdy setva lezu.
Spinkat 22:30 "nepůjdu nepůjdu nebudu spát", 3x vstávat v noci a budíček v 6: "jdeme si hrát", hlásí dítě, ne, že by mluvilo, ale je to nad slunce jasné.
Je skvělé pracovat s někým, kdo ví jasně co chce a má všechny argumenty na své straně.
Diskutovat nelze.
Hodinku stráví v lehátku-hracím vrnítku a žižlá šustící dětskou knížku:o)), nosit, chovat, papat, přebalovat, atrakce měnit, pusinky sypat, dítě vymýšlí jak vyskočit ze sedačky, až se mu to povede.
Řev.
Pašák chlapeček, příště dostane kšíry.
A tak pořád dokola, prostě dovolená, honem si všechno užít než vyroste, ale je to takový šrumec, že stejně skoro spím únavou.
Ale jsou i dny dbělejšího stavu.
Takže dnes jsem byla nepoužitelná opět a úplně, nicméně pýcha nad prospívajícím potomkem je větší, mnohem větší.
Někdy ve tři odpoledne jsme usnuli oba.
On s dudlíkem a svou "nakrotizační" plyš-kočičkou usínací, já vedle, bez doplňků, se stejným výsledkem.
Tak se mi zdálo kde co, a najednou jsem v jeskyni, se synáčkem na ruce, létáme v nesmírných prostorách té staré, prastaré jeskyně, jako v chrámu, či katedrále, v hrobce času, polostínu a prachu, opuštěném a byvším místě.
Nějak mě napadá, že o tomhle už se mi jednou zdálo.
Některé sny jsou prostě na pokračování.
A tak létáme, vznášíme se, ani nevím, co tam děláme.
Přistáváme na jakémsi baldachýnu, na něm čisté vyprané žluté froté prostěradlo a můj polštář, ten druhý, který jsem sem odložila, napadá mě v tom snu.
Ležíme tam a já nahmátnu nějaký katalog a jdu listovat a vyplňovat.. což je trochu trhlý závěr... a budím se.
Připadám si opravdu jak po narkóze, loni v nemocnici.
Nechce se mi vstávat, synáček ještě spí, svírá svou navlhlou kočičku.. a je sladkej.


Hoplea 18.12.2008

Zdravím tě, Wahlgrenis,
prohlížela jsem si dnes u Tebe na webu energetické (automatické) obrázky.
Inspirovalo mě to, ale přiznávám, že je tu něco nového, změna.
...ještě jednou do toho budu muset sáhnout, ale vlastně se na to finále těším. na velký úklid.
Taky se mi zdálo, že všechny skříně v bytě jsou prázdné - celý byt je prázdný- a čistě vytřeno všude.
Prostě totálně uklizeno.
A pak to přišlo, šlo to ještě dál.
Měla jsem dva sny, které se týkaly mých rodičů, OBA SNY VLASTNĚ STEJNÉ, jen rozdělené, jako jsou rozděleni mí rodiče. (A já).
Nejdřív sen 1 - mého otce a jeho rodiny:
Stěhovali se pryč ze svého bytu někam úplně jinam do nového, staré věci nechávali v bytě a vraceli byt v rámci snadných možností do víceméně původního stavu.
Dokonce (tohle mě překvapilo) vrátili velkou sochu anděla do obýváku, je ukotvená ve zdi (není tam a nic takového tam nebylo, nechápu!!!).
Měla jsem z toho takový bezprizorní pocit, skoro nepopsatelný.
Hlavně jsem pořád koukala na toho bílého anděla ve zdi a říkala si, co to má znamenat - bylo to vlastně okřídlené batole v silně nadživotní velikosti.
No a jako výsledek prázdno.
Jako když jste zvyklí na cestu, po které chodíte a nic jiného neznáte - a najednou SKONČÍ.
Prostě není.
Nemáte žádný jiný plán, je to jako šlápnout do prázdna, padat, nevědět, kdo jste, jak se jmenujete, kde teď budete a ČÍ JSTE.
NEVÍTE NIC, necítíte nic.
Jste v šoku.
A pak o pár dní později víceméně stejný sen, jen moje matka a její rodina v obsazení.
A opět překvapení, pusto prázdno jako výsledek - opuštění a vytržení v bezčasí.
Pryč všechno, všechno pryč.
A ve výsledku prostě pocit, že už tu mí rodiče nejsou, že to skončilo.
Jsou někde jinde, asi, možná.
Nic o nich nevím, jsou to cizí lidé s vlastními životy, kterých jsou tam venku miliony.
Víš, jak to myslím?
Je to pár dní zpátky a vzbudila jsem se s pocitem, že je mě plno.
Že jsem já.
Takhle jednoduše a zřetelně.
Přišla mi taky knížka od Tebe - ty horoskopy na rok 2009.
Objednala jsem to po netu a protože jsem měla pod stromečkem 1000,-, tak jsem si vybrala ještě pár knížek.
Od paní Jordánové: Souvislosti, Tvoje dítě jako šance pro tebe, Moje peníze.
Tak jsem četla.
Jsou to malinké knížečky, můj "vykojený" a unavený mozek na to stačí:o))
Jako první Moje Peníze.
Co slovo, to pravda.
Po dočtení knížky jsem si musela přiznat nepříjemnou věc.
Ale už před tím nebudu utíkat.
Ano, pokazila jsem v rámci své životní cesty úplně všechno.
Ustupovala jsem tak dlouho, až jsem o všechno přišla, skoro i o život, několikrát..
..a pro co?
Pro tuhle lekci.
Takže teď musím znovu.
Za sebe.
Všechno vybudovat znovu.
Uklidit ve vzorcích chování, ve starých křivdách, které mě dovedly až sem, do chudoby, na kraj světa a daleko od přátel, daleko od mé cesty...
Musím přeprogramovat svou mysl.
Vrátit se k sobě.
Odpustit a opustit, ale nezapomenout.
To abych to zase nemusela opakovat.
Už žádné ustupování.
Věděla jsem to celou dobu, ale teď podle toho konečně mohu jednat: ZÁKON LIDSKÉHO SVĚTA JE ZÁKON VÍRY.
Nejde o bohy.
Jde o víru, v náš životní plán.
Když budeme všichni dělat to nejlepší, co umíme a to, pro co jsme se sem narodili, budeme se mít dobře všichni.
Vím to na 100 %.
Je to přesně tak.
Teď už to vím.
A proto musím začít znovu.
Taky jsem konečně pochopila, proč mám v životě jednoho "bláznivého" kamaráda, vlastně přítele, člověka do deště.
On tu byl celou dobu, abych si ho všimla - on podle toho svého plánu totiž - na rozdíl ode mě jedná!
A já ho měla za trhlého, malinko mimo osu.
No bodejď.
Sama jsem se nehýbala, ale co je mimo osu, jde dopředu - třetí opěrný bod je pohyb, tak jako při jízdě na kole.
Rovnováha je *udržování* rovnováhy.
Napsala jsem si seznam.
Jsou tam 4 hlavní body, možná pár dalších.
Tyhle věci z podvědomí odbourám s pomocí kineziologie.
Už mám termín.
Už se těším.
Konečně začnu žít, bez dluhu sama k sobě.
Takže tohle je moje doznání.
"Energetický" obrázek jsem si nakreslila taky.
Kreslila jsem, co mě napadlo, co jsem cítila, že tam má být.
Prostě to dopadlo takhle.
Wahlgrenis, pokud cítíš, že máš pro mě nějakou zprávu, prosím napiš mi ji sem.
Budu ráda, když můj příspěvek přidáš k ostatním na web - třeba to bude užitečné i pro někoho ještě dalšího.
Možná si strašně nabiju ...nos, ale těším se.
hop


Hoplea 06.01.2009

Zdravím tě, Wahlgrenis
musím ti napsat, nemůžu jinak, je v tom strašně silná a naléhavá energie.
Pořád mě něco nutí vracet se k tomu snu, kde se mi zdálo, že v bytě, který opouští můj otec a jeho rodina, je ve zdi zabudouvaný anděl.
Tedy že ho tam před odjezdem opět vsadili.
Vypadá to tak, že prostě v nejdůležitější místnosti je ten andílek uvnitř, kamenné těžké okřídlené batole v nadživotní velikosti, spojené se zdí jako pupeční šňůrou, samozřejmě masivní, aby ho unesla.
Jako by ten prostor byl těhotný nějakou velmi skutečnou možností.
Je to zpráva zvenku, to není ze mě!
To je nějaká zpráva propašovaná do mého snu, snad z nějaké milosti nebo jako dárek.
Pořád se snažím přijít na to, proč tam to batole je, co s tím??
Teď jsme si byli lehnout s malým po obědě, nedal jinak, nechtěl jít spinkat beze mě, když jsem teď šla Ti psát, vzbudil se a že se mnou..
Teď tu všelijak usilovně "pracuje" na klíně, tak píšu jednou rukou:o)).
Byl to příjemný polospánek, vybavovalo se mi, že ten anděl něco svírá důležitého v pravé ručičce..
Něco to celé musí znamenat a mého syna se to týká taky!!!
Wahlgrenis, nemáš pro mě nějakou radu jak na to přijít??
Něco, cokoli.. nápověda pro blbý:o), prosím.
Děkuju moc
Hoplea 10.01.2009

Zdravím Tě, Wahlgrenis,
hlásím, že se to s tím snem pořád ještě nevyřešilo..moc si něco přeju, tak možná proto.
Jsem úplně set off.
Cítím, že to musím vyřešit, potřebuju to dostat do té správné dimenze, na správné místo.
Ten anděl není ze snu a (podle mě) NEVIDÍ.
Když se podívám na ty obrovské kamenné oči, ta vědoucí přítommnost - jako symbol, nevím jak to popsat, boží přítomnost?
Přesahující vědomí?
JE "UVNITŘ", je to něco velkého..
Napadá mě spojitost s jiným snem, kdy se mi zdálo, jak jsem byla se svým miminkem na (buddhistické) přednášce ve velkém kongresovém centru kdesi, v obrovském sále a byla tam socha Buddhy.
Ta otevřela oči, podívala se na mě (na nás), něco řekla?
Nevím, byl to tak silný zážitek, že jsem z toho dodnes ..no rozhodně to se mnou zatřáslo.
A učitel - v tom snu - kterému jsem to běžela říct, říkal že je to ok, že je to normální.
Co s tím andělem?
Já už mám poslední dobou dost silný pocit, jako by tu se mnou někdo byl.
To nemusí být nic ezoterického, když vím, kdo čte moji zprávu, kdo na mě myslí a kdo mi píše nebo zavolá.. ale tady nevím, kdo to je a ta přítomnost, jakoby v místnosti je opravdu dost silná.
Dívá se na mě?
Líbí se mi to, ale trochu mě to znepokojuje?
Co se děje??? Děkuju, (prosím neber to na lehkou váhu).
Není mi jasné, jak se mám rozhlédnout a uklidnit.
Hoplea 19.01.2009

Zdravím Tě, Wahlgrenis,
tak to zkouším podle snáře:
1. "Anděl - viděti : velkéštěstí, potvrzení všech nadějí a přání, vítané zprávy "
2. "Anděl je ryzí duch stvořen Bohem. Anglické slovo angel pochází z řeckého angelos, což znamená posel.
Když takový posel dělá nadpřirozené věci, není pochyb, že je to andělská bytost - boží poslové, pracující pro „Něho“ a pro konečné blaho celého lidstva.
Pomáhají nám, i když na ně nemyslíme a provázejí nás po celý život."
3. atd. - jak to procházím , většinou je to všechno v duchu "Anděl - dobrá zpráva"
:o) trošku mi běhá mráz po zádech.. už tomu asi začínám věřit:o)
Je asi sakra rozdíl mezi tím něco chtít a mezi tím tomu věřit.
Dobrá lekce. Perfektní inspirace..



Hoplea 21.01.2009

Milá Hopleo,
je jasné, že Tvůj anděl není jen tak nějakým andělem...
Už o něm přemýšlím dlouho, ale teprve teď se dostávám k tomu, že Ti píšu.
Andělé přicházejí ve chvílích, když nám už život připadá k nepřežití.
Tehdy přijdou, aby nás zvedli z toho nejhlubšího dna a zase nám dovolí jít dál.
Tvůj anděl chce jasně a zřetelně říct, že ne všichni lidé jsou dobří, ne všem můžeš věřit.
Přichází za Tebou až ve chvíli, kdy se Ti narodil Tvůj syn.
Mateřství je poměrně náročná role pro každou ženu.
Tvůj syn je ale jiný.
Vedle něho se jako by každý den učíš, vedle něho teprve postupně otevíráš oči
a snažíš se pochopit to, co se do té doby jevilo jako nepochopitelné.
I kdyby se stalo cokoliv, Tvůj syn zůstává pořád s Tebou.
Anděl nemluví, anděl naznačuje, neukáže na nikoho, jen se natočí...
I kdyby bylo nutné překonat nepřekonatelnou vzdálenost, nesmíš propadat beznaději.
Všechno se dá...
Je dobré, že si nic nenamlouváš, nechceš nikoho předělávat k obrazu svému.
Možná jsi měla v minulých dnech a týdnech pocit jistého zastavení, nic se neposunovalo, opakovaly se pořád ty stejné činnosti, nic se nevyvíjelo.
Jen jsi vnímala sama sebe.
Uvědomila sis, že Ty jsi pro svůj vlastní život nejdůležitější.
Není možné se k nikomu a ničemu připoutat, nikdo Ti nepatří a Ty nepatříš nikomu.
I kdyby měly Tvé další dny bolet, je to bolest důležitá, spasitelská, dostáváš se dál.
Dějí se kolem Tebe věci, kterým nerozumíš, jsi na místě, kde asi být nemáš.
Všechno má ale nějaké řešení, všechno má nějaký smysl.
Nesmíš se vzdávat, nesmíš skládat vesla, cesta vede dál...

© Wahlgrenis 21.01.2009

Zdravím tě, Wahlgrenis,
děkuju za odpověď - to sedí, tak přesně, až děsivě!
Děkuju.
Už je to tak.
A udál se mi ještě jeden sen, z dnešního rána - a ten to dokresluje celé.
Ber(u) to jako potvrzení situace:
V tom snu jsem byla na škole, snad střední, nebo gymplu, nebo tak na té úrovni a dělala jsem to, co ostatní, prostě obvyklé věci ve škole, třída, kolektiv, hodiny.., nikoho jsem tam nepoznala, nikdo známý mi v tom snu nehrál, přesto to bylo takové prostě obvyklé, samozřejmé, klidné.
Jen jsem si matně uvědomovala, že do toho dávám jakoby víc práce než ostatní - ostatní studenti to prostě dělali, já o to usilovala.
Způsob byl zkrátka jiný.
Tak nějak se to tam odvíjelo jako školní rok, či dopoledne, až se dospělo v rozvrhu taky k nějaké hodině tělocviku, která probíhala venku.
Hráli jsme s třídou takovou hru: přes "hřiště" byla položená kladina, taková ta nízká lavička.
Na ní seděly holky, některé posazené z jedné strany a jiné z druhé - nahodile.
Všechny spolu klábosily a brebentily, jak je běžné.
Kluci byli na obou stranách, ta lavička uprostřed, tak jako dělí volejbalové hřiště síť.
Takže holky byly jakoby síť.
Já mezi nimi seděla taky.
Hrálo se tak, že se z jedné strany hřiště míč pinkal přes tu kladinu a mladé dámy na druhou stranu, což obhospodařovali pánové.
Pouze v případě, kdy míč letěl na síť, tak některá z holek poslala míč zpátky.
Což se nestávalo často, takže spolu mohly živě debatovat a klábosit a věnovat se sobě navzájem.
To byla pravidla hry (ZVLÁŠTNÍ?) a tak to bylo SPRÁVNĚ.
A potud nenastal ve snu žádný zádrhel.
Jenže.
Pak míč letěl na mě, já na té lavičce, a nic.
Odmítla jsem hrát.
Kluk za mnou chytil "můj" míč za mě, v domnění, že jsem "zaspala", ťukl mě s ním lehce a žertovně do hlavy a předal ho dál do hry.
Za chvíli se situace opakovala.
ODMÍTLA JSEM pinknout míč.
Spadl na zem.
Někdo za mnou ho sebral a už dost naštvaně mi ho podával, že mám hrát.
Já jsem odmítla znovu.
Podal mi ho ale, tak jsem míč držela a odmítala aktivitu, že hrát NEBUDU.
Cítila jsem se unaveně, rezignovaně.
Hra nemohla pokračovat.
To už se blížila profesorka.
Prý co se děje.
"Už nebudu," řekla jsem.
"Mám toho dost. Mám toho plný zuby. Nebudu žít s alkoholikem. Nebudu, nechci, nemůžu pokračovat..." a tak dál.
Řekla jsem toho na tohle téma hodně.
Pochopili.
Odešli.
Cítila jsem se unavená, trochu s lítostí, že to teď ví.
Ale POCHOPILI. VŠICHNI.
Žádné řeči, žádné vysvětlování, žádné přemlouvání.
Ani slovo.
Nechali mě na pokoji.
Hodina skončila.
- konec snu -
Hoplea 24.01.2009

Vážená Hoppleo,
Mám sice adoptivního synka, kdy adopci chtěl dokonce podstatně víc můj bývalý manžel než já.
De facto mě k ní donutil.
Je to ale, jako kdybych psala já.
2 roky jsme se před svatbou znali a zrekonstruovali byt.
Tehdy nám bylo skoro 30 let.
Lyžovali, tančili, chodili na koncerty, pak se dřeli, všechno spolu.
Již tehdy jsem sice cítila, že manžel je slabší než já, ale ta úzká vazba mezi námi to vše jistila.
Po 5 letech jsme našli pejska, kterého jsme si vzali.
Tehdy poprvé jsem zaznamenala rozkol.
Dávala jsem mu špatně misku, málo nebo moc, atd. atd.
To se ještě srovnalo.
Pak ale přišel Honzík.
Nastalo to plíživě, u nás ne hned.
Nejen že všechno nechával na mně, dokonce i vybírání dárků pro kluka - mašinek apod., ale postupně víc a víc utahoval šroub v podobě lhostejnosti k němu, někdy velké agresivity, dvakrát ho mohl zabít, kdyby andělé nemávali křídly.
Měsíc od měsíce atmosféra houstla.
Já měla na krku celou domácnost, děcko, které zlobilo - jak jinak, pejska, později přivýdělek a ještě později náročnou práci vedoucí oddělení o 13 lidech, zatímco manžel jako kantor vydělával málo, času ale spotřebovával mnoho, peněz též, protože neustále něco studoval,...
Já jsem i tak denně vařila, doma plnila roli pečlivé hospodyňky, venku pracovala jako energická šéfová,...
Přitom jsem vše dělala špatně - vařila, vypadala, syna vychovávala, ....
několikrát mě i velmi surově uhodil, dvakrát před synem.
Stále jsem si nic neuvědomovala, jen si zoufala z té lhostejnosti, nepomoci, nelásky,...
Dnes vím, že to byla obrovská žárlivost a jeho ustrnutí v roli dítěte.
A jeho obrovský strach, který byl tou agresí.
Synovi bylo 10 let, když jsme šli od sebe.
Rozvedli jsme se, já jsem v té době přišla o zaměstnání, a od té doby pracuju podstatně za menší výdělek a de facto ve velmi nezáviděníhodné pracovní pozici,
odstěhovala jsem se do starého domku, kde nic nefungovalo, matka byla v té době ležíví a po mrtvici.
Pak zemřela po 2 letech a teď mám to samé s tátou.
Smutné.
Kdyby mi to někdo před lety řekl, mráz po zádech by mi běhal, a raději byl patrně sloužila manželovi jako otrok.
No jo - ale ono je něco za něco.
Předtím jsem byla skoro troska - dnes ne, dokážu odporovat šéfovi, nebojím se ukázat svoje ne.
Ze syna roste bezvadný kluk, odpovědný a milující.
I on postupně nabývá sebevědomí.
Žijeme sami, ale v naprosté vnitřní pohodě.
Není to jednoduché - ten vývoj má své skoky i plochá místa, určité zatáčky zpět a pak to jde zase dál a líp.
Co Vám chci říct - cítím z Vás, že se potácíte v mátohách.
Naše děti cítí, že jsou matky nešťastné nebo zoufalé.
Pokud je to tak, jak píšete, je Váš partner nezralý kluk s mnoha problémy, které byste zvládla možná sama, s děckem - a ještě klukem, dost těžko.
Bude se to na něho přenášet.
Odvahu odejít teď nemáte, ale v duchu a v podvědomí to již máte - tam to cítíte.
Čím dřív to uděláte, tím lépe pro Vás i pro malého.
Já jsem se strašně dlouho vyrövnávala s tím, že jsme měli i svatbu v kostele - katolickém a husitském, a tam jsme oba slibovali, že spolu vytrváme v dobrém a zlém.
Právě nesplnění tohoto slibu mě dostávalo zpět na dno, provokovalo pocit viny...
Rozvod - není to tak, že vše je rázem vyřešené, je to spíš tak, že k tomu řešení najdete klíč - sílu - vezmete to na sebe.
Syn potřebuje otce, já si už jsem schopna přiznat delší dobu, že já potřebuji partnera, ten ale není.
Mám ale sílu odmítnout ty muže, kteří mě nesedí a do mé představy nezapadají.
Mám sílu vychovávat syna - v jednotě a lásce, a je vidět výsledek.
Chvílemi padám, pak ale zase vstávám.
Celkově lze ale jednoznačně říct, že to bylo pro syna to nejlepší řešení.
U Vás to cítím stejně.
Ta žárlivost a sobectví, eventuálně spojené vše i s křivdou a vnitřním utrpením těchto lidí způsobuje, že totiž buď výchovu toho dítěte zkazí, nebo ji pokřiví, nebo překazí vztah mezi mámou a synem,... pokaždé je to ale křivý formát vztahů, vidění světa, ubíjení lásky a všeho pozitivního.
Tihle lidé nedovolí, abyste milovala někoho víc než je a oni to cítí, i když si myslíme, že to není možné.
Čím bude synek starší, tím se Vám jakákoli změna bude dělat hůř.
Pro něho je to velmi strastiplné prostředí, on se o Vás bude i bát, samozřejmě na podvědomé úrovni.
A tu agresivitu bude de facto přebírat jako součást řešení situace, aby ji vůbec on unesl.
On je de facto v takovém vzorci chování "rukojmím".
I když zůstanete sama, nic se neděje, protože ve skutečnosti nikdy sami nezůstáváme.
Držím Vám palce a posílám hodně sil - chybu u sebe hledejte pouze v tom případě, abyste si uvědomila, proč takový typ člověka potřebujete k životu nebo akceptujete, eventuálně - proč Vám ho osud přivedl do cesty.
To umí Wahl.
V tom ostatním Vám velmi pomůže dobrá kinezioložka.
To ale Vy již dávno víte.
Zdraví Vás a hladí malého
Olga 10.02.2009

Zdravím Tě, Wahlgrenis,
tak jsme přestěhovaní.
Zatím u prarodičů, můj byt se uvolní v srpnu, do té doby musím vyřešit příjem =
práci a patrně nějaké legální záležitosti, postup musím zjistit.
Je to 400 km, cca 5 hod jízdy.
Zdravím Olgu, děkuju jí za dopis, který napsala.
V mnoha ohledech to vnímám stejně, tu neochotu, nespolupráci, nekomunikaci...
jako by byl "přítel" malý trucovitý dítě.
Chce teplé obědy i večeře, ale pro oběd si přijde tak pro každý čtvrtý
a z hospody nedokáže odejít dřív, než zavírají - takže po půlnoci.
U kinezioložky (řešily jsme hlavně sebeúctu, ale i další) jsem byla 5x,
ještě mám ale pár věcí, které chci tímto způsobem upravit.
Přítele jsem tam dovedla také, ale jeho přístup byl "můžeš mě tam dovézt jako medvěda, stejně to bylo k ničemu",
cítil se lépe, něco si ale vyřešil, ale následně to popřel.
Koně můžete přivést k potoku, ale napít se musí sám...
Psala jsem také do porady, doporučili mi obrátit se na intervenční centrum nebo bílý kruh bezpečí.
Je mi silně proti srsti role oběti, necítím se tak, spíš, že mi to naprosto nevyšlo -
co mi slíbil, že bude a jak se choval zpočátku, než postupně víc a víc odpadával, až selhal úplně..,
nicméně si uvědomuji, že situaci bude nezbytné ošetřit také po právní stránce
(lituji, že má syn napsaného otce v rodném listě, tento problém by odpadl).
Měl by se toho asi zhostit někdo, kdo má zkušenosti, tj. odborník.
Problém mého přítele - s alkoholem - já nevyřeším, on opatrně také ne, protože si ho nepřipouští.
Scény, které u nás "doma" probíhaly s jeho návraty v noci, kdy byl schopen lézt do bytu oknem,
brát si do postele zablácené psy, případně chodit spát do spí boudy ("ONI jsou moje rodina!!!" - prohlašuje),
usínat ve špinavém a zakouřeném oblečení v posteli,
porůznu nechávat ležet na růných místech nakousané potraviny - běžně salám na zemi, kus okousané cibule na klávesnici..,
neschopnost podílet se na úklidu svých vlastních věcí, domácnosti, absolutní nezájem o finanční situaci
nedal mi ani na plíny, prý si s tím "poradí každá cikánka",
jeho výroky v přímém rozporu s ústavou ČR (rasové, náboženské..),
nezájem o rodinný život, neustálé úniky alkohol-koníčky,
mini ohrádka, kde se brodí v břečce 4 kozy, 2 ovce, 4 prasata, holubi a několik morčat (ta prasata sežrala), prostě je toho moc...
ale zvládá chodit do práce, to bych mu křivdila.
Už to ostatní tolerovat nebudu.
Jemu ani nikomu jinému.
Vydržela jsem to dva roky, ve víře že "on se srovná, jemu to dojde" - NEDOŠLO, a patrně nedojde.
Jen jsem ho tak dlouho držela a umožnila mu chovat se způsobem, jakým se choval.
Podporovala jsem ho (sice v dobré víře) ve špatné věci:-/
Moje snaha byla k ničemu, využil každé šance jen ve svůj prospěch, získat co potřebuje, v rámci toho se tvářit pár minut či hodin "hezky" -
naletěla jsem skutečně pokaždé, ale byl to klam, za pár hodin obrátka o 180° a zas bylo vše špatně.
Je v tom mistr, mistr manipulace, velké zlé dítě.
Pomohl odnosit věci do auta (!), nepoložil žádné otázky, žádné podmínky, žádná pravidla.
Trpně to přijal, nepostavil se za svoji rodinu, to mě dostalo.
Vlastně jediná věc, která ho zajímala, byla, jestli se budeme soudit o dítě.
Následující čas bude náročný, synovi je půl roku, ale mám za to, že mám k dispozici veškeré nástroje, které potřebuju a plnou podporu přátel a rodiny.
Prostě nastal čas to vyřešit.
Plán "A" selhal, k dispozici je plán "B".
Držte nám palce, děkujeme!!!
Hoplea 13.02.2009

Drahá Hopleo,
obdivuji Tě, Tvoji sílu, kterou spousta manželek v sobě nenajde celý život.
Spousta žen se pasuje do role "oběti" a čeká...
Nemůžou přece svého chlapa opustit, co by tomu řekli rodiče, kamarádi, známí...
Plán A - Vyřeším to po Novém roce, po Velikonocích, až děti odrostou a dny ubíhají...
Ty jsi úžasná!!!
Držím Tobě a Tvému synkovi všechny 4 palečky :-))



elkan 15.02.2009

Zdravím Tě, Wahlgrenis
..já to nechápu.
Proč skoro pokaždé mám v tarotu "Regarding new property or move, the progress will be thwarted".
Co ještě mám udělat?
Už jsem z toho opravdu docela frustrovaná - nechápu proč tam vychází stále dokola:
"Ohledně nových nároků (jmění) nebo změny (pohybu), vývoj se zhroutí".
Co to mám ještě udělat, nebo přestat dělat, získat nebo odrušit, aby konečně vyšel úspěch???
Věřím, že pro mě něco najdeš.
Předem moc děkuju za odpověď.



Hoplea 20.02.2009

Zdravím Tě, Wahlgrenis!
K tomu 9.03.09 horoskopu pro berany - platí, ale já to přijala, je to pro mě intenzivní zkušenost 2 dny a doteď jakoby dotek, stálý kontakt.
Anděl.
Nemá smysl to rozvádět.
Bývalý přítel se ozval se sms "spravedlnost pro všechny".
Má ji mít.
Ten večer jsem promlouvala s Bohem.
Na druhý den venku byly živly jak utržené z řetězu, chvíli pršelo, chvíli svítilo slunce, oblaka se valila skrz světlo, nádherná povídaná.
Vylezla jsem na kopec a přemítala o rozpětí těch velkých křídel..
Zdál se mi sen, další, o potopě, před kterou jsem se snažila uprchnout se svým synem, v malém člunu, a nakonec jsem ji sledovala z vysoké budovy a z bezpečí.
Pak se mi zdál další sen, že jsem dostala nové červené maserati a ještě velkou silnou černou motorku BMW :o) - asi síla a rychlost??
Ta potopa asi ještě příjde - počítám ve středu.
Ale jsem na to "nachystaná". ..
A pak je tu ještě setkání, s někým koho "znám", prostě intuitivně "vím", ale ten ještě chodí po starých cestách a není připraven na něco nového.. a já asi také ne.
Musím uklízet - asi k tomu využiju tu potopu - co říkáš, Wahlgrenis, je to dobrý nápad?
Hoplea 14.03.2009

Zdravím tě, Wahlgrenis,
pořád se učím:o))
Jsi starší, jsi zkušenější, poraď mi s tím trochu a něco mě nauč, jestli máš čas.
Na mém "energetickém obrázku" - možná na to nemám nejšťastnější ruku - jsem chtěla znázornit situaci, abych lépe pochopila o co jde a nenadělala v komunikaci chyby.
Stejně myslím, že už se staly, ale vývoj jde vpřed i metodami pokus-omyl, jen to nesmí být příliš násilné..
Takže právě proto chci vědět, kde je vlastně ten malér.
Nechci se pohybovat jako slon v porcelánu, když už v té situaci "jsem".
Je tam vztah dvou lidí a můj dotaz, bez toho, abychom kohokoli jmenovali.
Ten vpravo se mi zdá slabý, a vlevo mi to příjde jako něco šíleně agresivního - možná není všechno tak, jak to vypadá.
Poradíš mi prosím?
Děkuju
Měj se moc krásně

Hoplea 15.03.2009

Milá Hopleo,
i kdyby se dělo cokoliv, ten červenofialový vír, který obrázek podkresluje, je vyšší ochranou nad vším.
Člověk, který vedle Tebe nějakou dobu fungoval, začíná z Tvého života mizet.
Uvědomuješ si jakoby sama sebe.
Nechce být už za oběť, už stačilo.
Přestože bys chtěla udělat změnu hned teď, nepůjde to, všechno se děje přesně, kdy se dít má.
Nic neuspěcháš.
Vztah, do kterého jsi dříve tolik investovala a tolik mu věřila, uvadá.
Je tady i varování z oblasti zdravotního stavu, kdybys zůstávala s ním...
Sama ses ale posunula dál, krize jsou v minulosti, všechno je nyní jinak.
Nový člověk, který se tady objevuje, je pro Tebe andělem, jako by Ti podával pomocnou ruku.
Má s ním jít dál, nesmíš se bát...
Všechno, co bys měla dělat, je z kategorie Tobě známé, nemusíš se nic učit, nemáš mít žádné obavy.
Zvládneš to...
© Wahlgrenis 16.03.2009

Zdravím tě, Wahlgrenis,
dnes jsem vstala, posadila se na posteli a chvíli se dívala na svého syna,
který stál v postýlce, smál se a pískavými zvuky už notnou mi dobu dával najevo svou přítomnost a že je vzhůru.
Najednou, zničeho nic, bez toho abych cokoli udělala, mi slzy hrkly do očí a já POCHOPILA, že všechno, co POTŘEBUJU, v životě MÁM.
Přiznávám, že je to jak z filmu, ale je to tak:o))
Všechno co potřebuju mám.. skutečně.. je to skoro nepochopitelné, ale je to tak.
Všechny muže, díky nimž se rozvíjím, všichni tu jsou.
Počínaje mým malým synem, přes všechny, ke kterým mám na nějaké úrovni vztah a pořád tu jsou, až po toho nadaného jedince, s kterým se dají vyměňovat erotické texty.
Všechny úrovně tu jsou, všechny úrovně, na kterých se rozvíjím, jsou zahrnuty!!!
Jedno ovlivňuje druhé!
Pokud se mě to týká, je v tom energie, NEMŮŽU SI VYBÍRAT CO ANO A CO NE.
Je třeba pracovat s tím vším..
to všechno jsou projekce mě.. nemůžu popřít žádnou svou část... ale musím jim rozumět..
přijmout a správně jim určit to místo a aktivitu, která jim přísluší!
Není možné snažit se tak kohokoli nacpat tak kam nemá, nebo naopak neumožnit mu projevit se ve stylu zkušenosti, která tam je.
Jak jsem to mohla nevidět?
Jak jsem to mohla tak pitomým způsobem celou dobu sabotovat???
Prostě to mám všechno, ale je to v prostoru, jakoby rozprostřeno do více bodů..
potřebuju to tak, protože potřebuju hodně prostoru, hodně volnosti.. to jsou ty body, mezi kterými se pohybuji..
TO JE TEN PROSTOR.. je volný, všechno obsahuje, věci SPOJUJE!!!
Protože jsem tvůrčí typ, protože potřebuju volné místo na ty věci, které skrze mne přichází.
Čím otevřenější výhled, nejlépe z rozhledny, mám, tím jsem spokojenější a klidnější.. proto to je!
Nikoho ve skutečnosti nad sebou nesnesu, to vím.
Proto mi nemůže fungovat nějaký omezující svazek, i když konvenčně "by se to tak mělo" a "NORMÁLNĚ SE dělá".. to je blbost, nic z toho nemám, omezuje mě to.
Není důvod dělat věci, které nechci - je to můj život.
Je příliš cenný na to promrhat ho něčím beztak pochybným, co stejně fungovat nebude.
Já chci, protože mám nějaký záměr, protože (řekněme to tak) ten někdo nahoře mě potřebuje právě tady a právě takového, jaký *jsem*.
Vlastně nejde na vyšší úrovni ani tak o moje přání, ale o to, co se skrze mě děje, nabývá skutečnosti.
Když přiznám že ano, já jsem ten, dko má ty křídla, já jsem ten, který je *od boha*, nemusím si lámat hlavu kdo jsem a kam jdu.
*Jsem* protože to je součást *přítomnosti*.
Je to součást všech věcí, je to součást a podmínka toho *jak se věci mají*.
Možná to zní jako něco s psychospirituální krize, ale je to tak, k tomu jsem došla.
Já.
Sama.
Konečně.
A je v tom tolik energie a svobody a přijetí, že mi prostě vyhrkly slzy do očí.
A teď znovu.
A já se podělím a napíšu to sem, protože možná to může pomoci i někomu dalšímu, nebo inspirovat..
A je to týden po tom, co jsem zkusila opakovat v každé situaci, kdy cítím, že už se zase děje něco, co klouže kam nemá - OMLOUVÁM SE, ODPUSŤ MI PROSÍM, MILUJI TĚ, DĚKUJI TI.
A je to týden po kineziol.sezení na téma LHOSTEJNOST.
(Kdo chce, dohledá si, google používáme všichni.)
Včera jsem byla, vlastně byli jsme, ve Křtinách, v kostele 300 let starém, baroko, od Santiniho.. vyšlo to tak, že jsme dojeli v pravé poledne a spustily se zvony.. nádhera.
Teď to píšu a na okno se na pár minut snesla holubice.
Děkuju.
Není třeba nic dělat.
Stačí jen brát to jedno po druhém, jak to přichází.
Holpea 23.03.2009

Nespala jsem vůbec.
Ještě večer jsem mluvila se starým kamarádem.. říkala jsem mu, že jestli je bývalý pozitivní, tak já budu na 99% taky.
Tam je to jednoduchý, budu mít kratší život, nikdo nesmí přijít do kontaktu s mou krví atd.
Otázka je, co můj syn.
Kojila jsem ho.
HIV se přenese i v mateřském mléce.
Řekl mi, že jestli vyjde, že to malý má taky a že to má ode mě (tj. že jsem HIV pozitivní), že nechá bývalého zastřelit.
Znělo to naprosto vážně.
Řekl mi, že my dva dál zůstáváme kamarádi, ať už ty testy vyjdou jakkoliv, že mi podá ruku, že mi klidně dá pusu, prostě že se nic nemění.. ptal se.. řekla jsem všechno na rovinu.
Já nemám důvod lhát.
Neberu drogy, nikdy jsem nebrala, krom bývalého tu nikdo další nebyl, a tak dál.
Přišlo mi to tak trochu jako výslech.
Čert to vem, je kriminalista.
Vlastně jsem se s tím smířila.
Bylo mi jasné, že "jestli ano, už je pozdě".
Utěšoval mě, že třeba ne..., ale nechápu, proč mi řekl, že "kurvy mají na tohle štěstí".
Asi ho pořád podceňuju.
Ráno mi poslala jeho žena povzbudivou sms.
Stálo v ní, že volal 2 hod. do USA někam na biochemický výzkum.
Tohle jsem (stydím se) nečekala.
Nejsem tak sama, jak jsem si myslela.
Už jde jenom o to, co s tím udělám.
Přijmu to.
Musím to vysvětlit všem kolem, musím na to připravit synka, že tu budu o něco kratší dobu.
A co.
Jeden neví, kdy ho sejme autobus nebo mrtvice.
Jen to, že konec s AIDS je dost bolestivý, to vím.
Dobře.
Já vím, že to vypadá, že ZBYTEČNĚ PLAŠÍM, NAČ TAKOVÝ STRACH?
Problém je moje paměť.
Tam to je.
Pamatuju si totiž -- jeden z těch okamžiků, které mám v paměti, která se teprve stane - malému berou krev, hodně pláče.
Jiný střípek: někdo mi vysvětluje, jak z mateřské přejdu na invalidní důchod.
Další střípek: nesu lehoučké tělo někoho se stejnou nemocí, strávené a vyčerpané.
NEVÍM, JAK TO SOUVISÍ.
Brečím, kvůli člověku s tímto osudem.
A protože nemůžu vidět svého syna dost dlouho a být na něj pyšná.
Řekla jsem si, že když to tak má být, udělám to pořádně.
Vezmu to jako úkol.
Sedla jsem si a abych zabila nějaký čas, napsala jsem tento web: XXXXXXX
pak mě napadlo, že ale když to antidatuju tak o tři měsíce a zmanipuluju počet přístupů (víte kam sáhnout), mohu to použít ještě jedním dalším způsobem a zmást těch pár lidí, co mi prostě nechtějí dát pokoj A STÁLE OBTĚŽUJÍ.
Celé jsem to nachystala.. nahrála na server.
Spát nešlo, šla jsem zvracet.
Řekla jsem si, že prostě jen počkám v pondělí na tu 10 dopoledne, zavolám tam, řeknou mi POZITIVNÍ a já ti napíšu Wahlgrenis na web: JSEM POZITIVNÍ, HIV +.
Pošli to tomu člověku, co sem anonymně poslal svůj (a můj!) sen, ať ví jak to teda je.
No.
Tak jsem tam volala.
NEGATIVNÍ.
NEMÁM AIDS.
NEMÁM HIV V KRVI.
Takže si pamatuju i jakési alternativy, které se nestanou..!
Nebo ty střípky paměti souvisí úplně jinak, s něčím jiným.
Byla jsem připravená to přijmout.
Všechno jsem si o AIDS přečetla.
Počítala jsem s tím.
A jsem zdravá.
Moje dítě taky.
Ale vybavuju si ještě jeden detail, z *od tam nahoře*: viděla jsem shora sebe ještě s bývalým přítelem.
Jevil se jako plný miniaturních zámečků.
Moje reálné já o tom nevědělo a nevšímalo si ničeho podezřelého.
Moje já *nahoře* se bálo hrozně těch zámečků v něm.
Množily se, kolovaly v něm.
Moje já *nahoře* celou dobu "bilo" přítele a nadávalo mu, odhánělo ode mě v reálu.
On jako by skutečně tak reagoval.
Proto na mě byl tak hnusný, možná.
Až na jednu vyjímku byl zkrátka z dosahu, z fyzického dosahu.
Vyjímka, přerušená.
Dva z těch zámečků se ocitly ve mně.
Soustředila jsem se, veškerou silou.. praskly.
Uvědomila jsem si tehdy, že ZASAHUJU.
Že se nejen dívám na skutečnost, jak se stane, ale že poupravuju tuto skutečnost a to dost zásadně.
A prošlo mi to! Jak to??
Úzkostlivě jsem kontrolovala svoje tělo, jestli se ještě někde zámečky nenacházejí - ale ne.
Měla jsem je jen na rukách, bojovaly o život a umíraly.
Ty dva v sobě jsem zničila.
Ještě jeden, ten třetí se zasekl někde na povrchu v kůži a zahynul taky.
Zámečky = viry HIV, už je mi to jasné, co to mělo znamenat.
Napadlo mě zničit i zámečky v druhém člověku, šlo to taky, ale bylo jich tak obrovské množství, že to bylo tímto způsobem neproveditelné.
Stále jich navíc přibývalo.
Nebylo možné toto obrovské množství jednotlivě takto s velkým úsilním ničit..
věděla jsem, že než bych byla hotová, byl by už leta po smrti.
Jsem negativní!!!
Považuju to za zázrak.
Přemýšlím - co s tím podniknu?

PS: Jdu, pravou ruku zvednu a dlaní zlehka udeřím do rozvitého růžového květu.
Mně to bylo naprosto divný, proč to vlastně dělám a proč je ten okamžik tak zvláštně otevřený.
Jakási jasnozřivost, ne moje.
KDO to viděl a NEBYL tam?
Hoplea 25.05.2009


© 2004-2024 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.